Díl třetí - Nedaleký lesík

„U Yenoghua. Kde jsou ti slídiči.“ vyštěkl špinavě černý gnoll. Na zádech se mu roztáhla netrpělivostí netopýří křídla, která dostal od svého božstva jako dar za své prokleté služby.

„Nevím, ó mocný Leguááne.“ odvětil mu poskok, který mu právě olizoval levou tlapu. „Kromě čtyř hyen jsme někde v tomto lesíku přišli i o jejich krotitele.“

„A to mi říkáš jen tak?“ Prudký kopanec do slabin odhodil posluhovače o dobré tři metry. „Jak mám teď dokončit to, co mi Bílý přikázal?“

Nebylo jich více než dva na každého, a přece nás jejich útok zmáhal. Protivník byl ve své chaotičnosti velmi zběhlý a my si na jejich způsob boje jen těžko přivykali.

Girelovi se na štít věšeli snad čtyři hyeny a Pao svou holí jen stěží odrážel útok dvou gnollích štváčů. Přesto se náš týl dokázal držet a neustupovat. Vepředu to vypadalo jinak.

Ivan stál na kozlíku a dva gnollové jej trhali v půl. Já se snažil svými elementárními schopnostmi zahnat okřídleného vůdce nepřátel na útěk - bezúspěšně. Jeho smích - ne nepodobný štěkotu hyeny, se mi zarýval do mysli a narušoval koncentraci. Pociťoval jsem podivný pocit, slabost. Nevím jak, ale ten démon mne srazil na kolena a odnikud se mi na krk vrhla hladová hyena. Ta bestie snad neměla týden v zubech nic, jen aby teď byla při chuti.

Už jsem se smiřoval s dlouhou cestou na onen svět, když se ke mně probil mnich a dobře mířeným úderem hole přerazil hyení bestii zakrvácenou tlamu. Taktak, že jsem onen úder neschytal místo ní.

Pomalu jsme začínali získávat převahu. Ale ne nadlouho. Až teď jsem si všiml, že gnoll má rozdrápanou hruď. Vzduchem kolem nás se neslo kvílení démonů a cosi mne táhlo vzad. Tam, kde se s chomáče gnollí srsti začínal formovat opaleskující portál.

Náš kněz zřejmě odhadl, že se blíží problémy. Zatroubil na podivně pomalovaný roh, který dostal od komtura. Odpovědí byla, alespoň pro mne, rychlá úleva.

Na vůz vedle mne cosi dopadlo. Bál jsem se podívat, co to je. Naštěstí šlo o jednoho z útočníků. V hlavě měl zaseknutou vrhací sekeru, ale… kdo? Nemělo trvat dlouho a já se odpověď dozvěděl. Z lesa vyběhla čtveřice do bělozlatých rób oděných žen. Všechny byly stejné a různé zároveň. Ať už šlo o rasu nebo způsob boje. Jediné co jsem pochopil, mezi bolestivými křečemi bylo, že je vede thieflingyně.

Velice rychle a účelně se vypořádávaly s našimi nepřáteli. Na rozdíl od nás bojovaly jako skupina. Ještě dnes, když na to pomyslím, si říkám, jak velkou lekci jsem na pokraji smrti dostal.

Jejich odvaha byla bezmezná. Vrhli se na gnolly i jejich vůdce a nehleděly na důsledky. Škoda, mohly přežít všechny. Jedna totiž našla v boji smrt. Její vlasy měly barvu podzimu v háji červených dubů, jen to jsem se o ní dozvěděl.

Okovaný Girelův štít zaplnil celý portál a tak se hromada démonů neprodrala do našeho světa. Nebudu lhát, když řeknu, že na tom mám i já svůj podíl. Nebo alespoň tomu chci věřit. Převrátil jsem polaritu portálu a ten se tím zamknul - snad na vždy.

Nevím jak, ale „Okřídlenému“ se povedlo využít soustředění nás všech na portál a uniknul.

Tryzna za zesnulou musela být krátká. Nebezpečí číhající v každém koutě lesíka nás hnalo vpřed. Nás všechny. Čtyři sebevědomé osamělé dobrodruhy i trojici zkušených, jako jedna bytost fungujících, válečnic Nehynoucího plamene ze staré říše.

Naším útočištěm pro nocování se stala jedna ze Strážních věží nerathského impéria, jejíž hmotná stránka již dávno ztratila svou krásu a majestát. Ale my jsme její pomoc uvítali s neskonalou vděčností. Únava fyzická i duševní se brzy začala na každém projevovat a tak pozbylo smyslu vyprávění o minulosti, přítomnosti či budoucnosti. Malý strážní oheň se pomalu začal přesouvat do říše snů, kam jsme jej brzy následovali.

Náš klid však neměl trvat příliš dlouho. Právě v půli noci se k našemu úkrytu připlížili temné stíny gnollů, aby nám ukradli vůz. Patřili určitě okřídlenému Gnollovi, jeho magická esence páchla do tmy jako rozšlápnutý kravinec.

Trocha zmatků, potu a krve a na bojišti leželo několik gnollů se srdcem na dlani - doslova. Stále si vzpomínám na křik a pláč jednoho z nich, když utíkal k lesu a místo rukou měl jen dva krátké pahýly. Takovou odměnu mu dal Girel, za to, že chtěl ukrást mrtvému císaři nenápadný kovový náramek.

Do onoho střetnutí jsem císaře neprohlížel, takže jsem si tohoto předmětu nemohl všimnout. Nyní, v ranním úsvitu jsem viděl jasně a zřetelně. V rudé sluneční záři se kov barvil do modra - neobvyklý to jev. Když jsem po náramku přejel konečky svých prstů, po mých zádech přeběhl mráz. Tento náramek byl jistojistě při všech císařových důležitých rozhodnutích.

Nedovedl jsem se kontrolovat a tak jsem počastoval své společníky malou přednáškou o magii historie. Magii, která je starší než první kouzlo. Asi jsem je zaujal, neboť nikdo neměl co dodat. Jen mnich Pao mírně znejistěl a podal mi svůj přívěšek, který nosil ve skrytu.

„Když se tolik vyznáš v historii. Nevěděl bys něco o tomto?“

„Já se v historii nevyznám, jen s její magií mám určité zkušenosti.“ odvětil jsem mu a prozkoumával to, co mi předal. Mé zjištění bylo (alespoň pro mne) dech beroucí.

„Tvá rodina měla asi k císaři velmi blízko? Tento tvůj přívěšek totiž patří jistě do stejné sady jako císařův náramek. Možná je to symbol nějakého úřadu, stavu, kasty. Nevím.“

„Možné to je…“ odvětil mnich se zaujetím. Jeho hlas zněl zastřeně, jako by něco skrýval.

„Stejný náramek má i Pavouk. Teda, měl ho Kozlovsky, než si ho Pavouk vzal.“ vyhrkl najednou Girel.

Náš rozhovor zaujal i kněžky a tak se jejich zásah do něj dal očekávat. Marie promluvila směrem ke mně a já letmo zahlédl Girelův pohled, že mu to není pochuti. „A co když pane, nehledají nás, ale tyhle předměty?“

„Pak nám zbývá jediná věc. Zastřít potenciál, pardon… Zastřít sílu té historie. Jsem sice teprve učeň astrálních kovářů, ale pokusím se o něco. Pao, můžete mi asistovat?“

Tak jsem se zabral do vytváření rituálu, že si ani jasně nepamatuji, co se pak dělo. Z útržkovitého vyprávění mých společníků jsem pochopil, že jsem se snažil měnit formu a vzhled přívěšku i náramku. A povedlo se. Když jsem skončil, visela na krku Paa stará bezcenná cetka a v záhybech jeho pláště mizel dřevěný kroužek.