březen, 14.

Civilizace! No... dejme tomu... Dorazili jsme do Col Fen, je to zapadlá vesnička na úbočí hor, jejichž jméno si nepamatuju, a ani pamatovat nehodlám. Místní obyvatelé pěstují kamení a bláto. Hned po našem příchodu jsem vyhledala kováře, moje nohy vážně potřebovaly trochu té zkušené péče. Byl ze mě trochu mimo, ale jeho duševní újmu jsem myslím vyplatila dostatečně...
Konstantin - už vím, že je to ten s košilí - je samé překvapení. V jednu chvíli očurává rohy, aby za okamžik polemizoval o existenci božstev.
Místní se zdají být vděční, že jsme tady - sice vypadali zprvu trochu zaraženě, když mě viděli, ale pak převládla úcta k plášti kněžky Královny nad obavami z ďábelského zevnějšku. Mrzí mě, že musím k přesvědčování lidí užívat svou pozici, a ne to, jaká prostě jsem... Taky je pravda, že po tom, co předvedly hyeny, vesničanům moje přítomnost přišla jako zlepšení.
Tarja, mluvčí vesnice, tvrdí, že něco napadá a unáší lidi. Zmizela prý dokonce jedna celá rodina. Laken, jeden z místních, se s tím prý setkal, vypadá to jako smečka divokých psů - Laken tvrdí něco o démonickém vzezření, ale spíš to budou jen jeho velké oči. Tak jako tak si na chvíli odpočineme a půjdeme se na ten jejich prokletý hájek podívat ještě dnes. Laken půjde s námi.

Kde začít. Nejlepší to asi bude popořadě.
Nebylo to jen pár zaběhlých psů, uznávám. To jsme zjistili poměrně rychle. Taky jsme se s nimi rychle vypořádali, ale bylo nám jasné, že se tím problém vesnice neřeší. Ještě bylo třeba najít unesené sedláky. Laken chtěl vzít původně do zaječích, ale vítězná potyčka se psy a Svenovo promlouvání do duše ho nabudily tak, že pokračoval s námi. Cítil se hrozně hrdinsky, tak jsem ho požádala, aby mě chránil - nechtěla jsem, aby ho tahle náhlá odvaha třeba taky nezabila. V soukromí se mě ptal, co mě drží s tou divnou skupinou. Nedokázala jsem mu rozumně odpovědět, sama to nevím.
Stopy psů nás dovedly k prastarým hrobkám nějakých dávno mrtvých pánů. V jedné jsme narazili na skupinku nemrtvých a poslali jsme jejich duše tam, kam patří - Královně. Jenže jedna z nich, nějaký silný duch, začala prchat, a ti blázni, místo aby se seskupili a trochu si vydechli po boji, se rozběhli do všech stran a nahánět ho. S Lakenem jsme spěšně vytáhli matku s dítětem, které jsme v první hrobce našli v jámě - ten duch byl zřejmě ženský, cítila jsem, že touží po tom dítěti - a pověřila jsem Lakena, ať se na nic neohlíží a odvede je do vesnice. Pak už nebylo času nazbyt, musela jsem se jít přesvědčit, zda jsou ostatní ještě naživu.
Našla jsem je v podzemní místnosti další hrobky - tedy, většinu z nich, Sven se držel stranou. Získává si u mě pár bodů za inteligenci, ale obratem je ztrácí za to, že tam nechal ty dva samotné. Dole byli další adepti na odeslání ke Královně, včetně ducha té ženy, kterého pronásledovali. Také ta křišťálová lebka, byla z ní cítit smrt... a vůle. Když jsem odkázala ducha do náruče Královny, uvědomila jsem si, že na mě ta věc mluví - a co víc - že je ochotná vyjednávat. Výměnou za slib, že nechá vesnici být, jsem jí musela slíbit, že ji dopravím někam do města... Na důkaz ochoty ke spolupráci zničila zbylé nemrtvé. Naneštěstí, zatímco jsem se starala o přeživší - podařilo se zachránit jednoho vesničana, ostatní těla jsem jen opatřila rituálem pro bezpečnou cestu do Letherny - lebku ukořistil Sven. Navzdory tomu, že jsem řekla, že se jí nikdo nesmí dotýkat. Uvědomuju si, že přetáhnout takovýhle nástroj do města je krajně nezodpovědné, ale... věřím, že se to nějak vyřeší za běhu.
Ve vesnici nás přivítali s úlevou, Laken je teď za hrdinu - jsem za něj ráda, třeba to i někam dotáhne.
Ráno musím mluvit se Svenem.