březen, 15.

Mno. Možná to nešlo až tak hladce. Se Svenem jsme se trochu pohádali (vždyť ani nelítal nábytek...) - nedokázal skousnout, že mu nechci říct, o co mi jde - ale proč bych mu měla, do háje, věřit? Proč bych měla komukoliz nich věřit? Vždyť mi lžou i mí nejbližší! Hluk přilákal Ghara, který se, když zjistil, že s sebou pořád táhneme tu proklatou lebku, naštval, chvíli vykřikoval něco o Bahamutovi, a pak že s námi dál nejde, že jsme sami proklatí, nebo co...
Vydali jsme se na cestu bez něj, musím říct, že to není veselá společnost. Vlastně je to spíš tak, že se držím Svena, protože chci sledovat lebku. Konstantin si ke Svenovi vybudoval nějakou nepochopitelnou vazbu, zásadně ho oslovuje "vůdče" a div mu neolizuje... hm... pozadí... Mně říká "samice." Snažím se nad to povznést.
Počasí se rychle kazí, musíme se vydat dál na cestu.

Napsat, že se "počasí rychle kazí" byla slabá slova. Jen co jsme po obědě znovu vyrazili, přihnala se příšerná vánice. Protloukali jsme se několik hodin - Královna mi nebyla moc nápomocná, zdálo se mi, že to není jejízima - když nás napadli goblini, nebo nějaká podobná havěť. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na tu příšernou bolest, když jsem je naháněla s nohama zmrzlýma na kost.
Podařilo se nám najít úkryt v staré věži, obývá ji tvor, který si říká Rogi. Královna by z něj nebyla nadšená, ale já jsem teď ráda, že jsem konečně v suchu a v teple, vážně se necítím na to řešit nějaké náboženské konflikty. Místo vypadá bezpečně, nese sice stopy boje, ale jsou prý už staré. Co já o tom vím... Odpočineme si a zítra věž podrobněji prozkoumáme.