březen, 17.

Konečně si můžu oddechnout. Dneska jsem byla tak blízko Královně, jako už dlouho ne. Vlastně, všichni jsme byli - pořád mám pocit, že jsme přežili jen zázrakem. Moje selhání, měla jsem je chránit, a přitom jsem padla první...
Jsme v jakési zamrzlé jeskyni, nejspíš to bývala nějaká pašerácká skrýš. Každopádně to tu pěkně vyrabovali. Nechápu tu jejich posedlost kořistí. Zachránila jsem před nimi symbol Královny, ještě by s ním něco udělali.
Předbíhám, ačkoli k tomu, co se dělo předtím, nemám moc co napsat. Natrefili jsme tu na mozek v zavařovací sklenici, obludnější verze zalákovaných částí těl, které nám předváděli v hodinách léčitelství. A pak ty ruce. Hejna rukou, jako pavouci. Chtěla jsem napřed zjistit, jestli má smysl uvažovat o dohodě - zdálo se, že by se s tím mozkem dalo nějak vyjednávat, ale na to bych nemohla přistoupit, kdyby to byli nemrtví... Nemůžu je přece soudit na první pohled, chtěla jsem jenom zjistit, jestli jsou...
Teď už jsou všichni zase v pořádku. Mám starost o Metoděje. Konstantin odmítl mou pomoc a přivolal svého padlého druha nějakým primitivním rituálem - ten teď vypadá... jinak. Výhrůžněji.
Narazila jsem tu na popis obřadu povolání mrtvých zpět do života. Já vím, že bych neměla... Ale to si s Královnou vyříkám jindy.
Až si oddechneme, Sven se pokusí provést rituál přivolání nebeského vozu, nebo tak něco... Navedl nás k němu ten deník, který našel předtím. Doufám, že se vyhneme té části, ve které deník mluví o nebezpečném tvoru z úsvitu věků.

Zdá se, že se to povedlo. Svenovi skřítci před našima očima postavili velký černý vůz s šestispřežím. Nechci sedět s ostatními uvnitř, mám divný pocit, že by se jim mohlo stát něco zlého... Radši jsem si sedla se Svenem na kozlík. (Tím se nesnažím říct, že by mi nevadilo, kdyby se něco zlého stalo jemu, spíš to, že jestli se něco stane, tak bude lepší, když se to stane venku, než v uzavřeném prostoru...)
Jen co se vůz rozjel, obklopila nás temnota, a já si brzy uvědomila, že jsme se dostali do Stínopádu. Teď už jsem si jistá, že ve mně něco je, nejspíš se ve mně uhnízdil ten duch z lebky. Je tu silnější. Těžší se mu bránit.
Těžko se tu píše, vrátím se k tomu, až se někde utáboříme. Snad to bude už mimo Stínopád, obávám se, že bych tu mohla podlehnout.