březen, 18. (nejspíš)

Kde začít. Špatně se mi píše. Jednak je to způsobeno svázanýma rukama - Konstantin mi sice povolil smyčku na zápěstích, když se Sven nedíval, takže bych se pout nejspíš mohla zbavit, ale... nechci je provokovat. Docela chápu, že si mě přejí mít pod kontrolou po tom, co jsem... po tom, co se stalo. Druhým důvodem je ta bolest. Schytala jsem pár ošklivých ran, místy krvácím. Mohla bych se zkusit vyléčit, ale... nechci. Nevěřím tomu. Bolest mi pomáhá bránit se tomu.
Jak jsem se do té situace dostala. Když Sven rozbil tu lebku, cítila jsem to. Usídlilo se to ve mně, ten duch. Zřejmě mě to občas ovládlo, když se zpětně podívám na něco z toho, co jsem si vysvětlovala jako záchvaty vzteku. A pak, když jsme vstoupili do Stínopádu, to v jeden okamžik převzalo vládu úplně.
Pamatuju si, že mě vláčel lesem někam... daleko. Pamatuju si kameny. Pamatuju si obrovskou horkou věc páchnoucí pižmem a zaschlou krví. Zmatenou, možná? Nepatřila Stínopádu, zdálo se mi. Tahle věc, nějaký obrovský vlk, možná, zaútočila na mě - zaútočila na mě, protože mě nechal naběhnout přímo do ní. Když jsem dostala ránu, dokázala jsem se na chvíli vzpamatovat a začít utíkat, někam, nevím kam - ne, že by na tom záleželo, zase si mě to převzalo. Zrovna když jsem zaslechla zvuky bitvy a chystala se vrátit. A on (?) se se mnou vrátil... Pamatuju si, že jsem přinutila Gaerwyn ochutnat svatý plamen... Pak jsem zase běžela, pryč od nich.
Našel lávku přes propast, prakticky neviděnou. Jako kdybych běžela vzduchem. A pak tu... věc. Snažil se mě zabít? Aby se mohl usídlit v silnějším těle? Stála jsem tam tváří v tvář té obrovské plazí věci, křičela na ni, ať si mě konečně vezme. Ne, vážně, mívám divné nápady, ale sebevražedné sklony mezi ně nepatří... Když mě ta věc poranila tak, že se kolem začala tvořit malá oblaka krvemůr, konečně jsem se vymanila. A pak jsem zase musela utíkat, tentokrát alespoň o své vlastní vůli...

Lesem se šířila vlna hluku - napřed, jako předzvěst toho, co následovalo, svižné tepání kopyt a švihání větévek. Pak, výbuch - lámané stromy, odletující kusy půdy a kamení, vzteklý řev lovícího zvířete. Kořist i lovec se neomylně přibližovali k široké propasti, kterou kněžka předtím překonala neznámo jak. Skupina dobrodruhů sledovala se směsicí nedůvěry, obav, a jistého pobaveného uspokojení -to má z toho, že pořád utíká - jak se kněžka vymotala z roští, a zatímco se soustředěným výrazem pádila k okraji propasti, za ní se vyvalil kolos ze zubů, šupin a ostnů. V jedné nekonečně dlouhé vteřině se tieflinka odrazila a skočila, obrovská tlapa promáchla místem, kde se těsně před tím nacházela.
Tu noc jsme seděli s Janosem na střeše jedné ze stodol východně od Sarbatoin a tiše si povídali. Vysvětlovala jsem mu, že jsem radši zodpovědná sama za sebe, a se vší úctou, kterou ke Královně chovám, bych přece jen chtěla být tím hlavním strůjcem svého osudu.
Janos se usmál - tehdy to ještě dělal často - a pokrčil rameny. "Je dobře, že to takhle vidíš," řekl, "Ale v životě přesto vyvstanou okamžiky, kdy ti nezbude, než se zcela svěřit do rukou naší Paní. Budu se modlit, aby tehdy byla v dobré náladě." Upřel na mě nevidoucí oči. "I ty by ses měla modlit."
Ruce sepjaté na hrudi, zavřené oči, modlitbu na rtech - kněžka se řítila přes propast. Pak, když se zdálo, že se nikdy nemůže dostat na druhou stranu, na krátký moment rozvinula havraní křídla Královny - jediné máchnutí - a už tvrdě dopadla na ledovou římsu vytvořenou k její pomoci paladinem, kutálejíc se k nohám krajně překvapené skupiny, zatímco se poslední černá pírka vznášela nad průrvou a rozpouštěla se v jemnou mlhu. Kněžka se ještě pokusila zvednout na všechny čtyři, ale snadno podlehla jak vlastní únavě, tak bardovi, který se ji rozhodl znehybnit...