Špatný krok

Aiss otevře bránu do Pekla. Gaerwyn cítí, že se jí děje něco vážného, buší na dveře knihovny, kde se Aiss zamkla, ale nikdo neodpovídá - a pomoci se taky dovolat nemůže. A tak vytáhne paklíč, aby dveře otevřela - ale bez toho správného klíče ji to hodí jinam. Tedy... mělo ji to hodit jinam, ale ona se mimoděk dostane... ještě trochu jinam. Napůl cesty mezi tím, kam ji to má hodit, mezi tím, kam čeká, že vstupuje, a nakonec i mezi nejrůznější výplody její unavené mysli. Taková předzvěst jejího Epicu, Keybearera.

_________

Elfka bušila na dveře, ve tváři strach. Otočila se do místnosti za sebe a něco zvolala. Po pár vteřinách marného čekání na odpověď se vrátila ke dveřím, rozhodně vytáhla z výstřihu bělostný klíč a odemkla. Bez přemýšlení vstoupila do temné chodby. Nejspíš si ani nevšimla, jak se obraz před ní chvěje.

„To je šílenství!“ chytila čarodějka bratra za loket. „Nemáš tušení, jestli to místo ještě existuje!“
Pán Durmen setřásl její ruku. Neodpověděl, jen jí věnoval upřený pohled.
Alandra uhnula jako první. Se založenýma rukama o krok poodstoupila. „Jak je libo.“
Rázně otevřel dveře a vstoupil.

Temná chodba pulzovala v děsivě pomalém rytmu srdce. Hučelo mu v uších. Krok měl podivně lehký.
„Gaerwyn!“
Pokusil se nahmatat neviděnou zeď, ale namísto toho cítil pouze neurčitý odpor. Pomalu postupoval temnotou. Dál volal elfčino jméno.

Světlo. Regály s knihami. Spodní část točitého schodiště, které nikam nevedlo.
Viděl podlahu, ale když se snažil zaostřit pohled na vzor na dlaždici, obraz se mu rozmazal. Strop se ztrácel ve tmě.
Trhaně se rozběhl knihovnou.

Seděla zhroucená na podlaze, ostrůvek ostrosti v rozmazaném světě. Shrbená, zapřená rukama o zem.
„Gaerwyn!“ zavolal ji znovu.
Žádná reakce.
Z tváře jí zmizela všechna barva. Na čele se jí perlil pot, lesknoucí oči měla upřené před sebe, ale byl jsi jistý, že na nic určitého.
„Gaerwyn, musíme zpět,“ snažil se překřičet hučení.

Klekl si k ní a chytil ji za ramena.
Černé okno za jejími zády změnilo tvar.
Po nekonečných vteřinách elfka pomalu pozvedla hlavu. Její pohled stále mířil do nicoty, ale zdálo se, že natáčí hlavu tak, aby slyšela.
Obraz na stěně se natáhl. Začal víc a víc připomínat tapisérii.
„Kam,“ zachrčela konečně společně s výdechem.
„Do Sarbatoin. Do kláštera... Chystá se svatba,“ snažil se ji Durmen upamatovat. Téměř s ní cloumal.
Nad hlavou se jim rozhoupala kladka.

„Dover,“ zašeptala po další nekonečné chvíli.
Poprvé za celou dobu dostala její tvář nějaký výraz.
Nakrčila čelo. Začala lapat po dechu. Z nosu se jí spustila krev.
Pulzování místnosti se znatelně zrychlilo, stejně jako zesílilo bušení, které cítil ve spáncích.
V agónii zvedla hlavu až k němu a překvapeně se mu podívala do očí. Pak vše zhaslo.

Ucítil ránu a zavrávoral. Klečel v nějaké dílně. Dívka vedle něj se bezvládně sesunula k zemi.
Zkontroloval ji. Byla v bezvědomí a dech měla hodně mělký, ale jinak vypadala celkem v pořádku.
Otřel jí krev z tváře.
Rozhlédl se kolem sebe. Nábytek bez ladu a skladu nakupený u stěny, naproti němu napnutý podivný gobelín. Uvědomil si, že nejsou v dílně, ale v jednom z klášterních pokojů, chaoticky přestaveném. Usmál se; už tušil, kde jsou.
Zalomcoval dveřmi.
Zamčeno.
Užuž se nadechoval k zvolání, když se zarazil a otočil se k bezvládné elfce.
Odhrnul jí vlasy, potem přilepené ke krku, a nahmatal dva propletené řetízky. Opatrně jí je přetáhl přes hlavu. Na jednom z nich byl slonovinový klíč.
Dívka se třásla zimou. Měla horečku.
Pohladil ji po tváři... a sklonil se k ní.
Náhle strnul. To když si všiml medailonu visícího na druhém řetízku.
Zamračil se a ornament si nepřátelsky změřil pohledem.

„Tak se zase potkáváme,“ řekl tiše.