Volba Osudu

„Výpad, kryt!“

„Bodnutí, sražení!“

Tupé údery dřevěných mečů se odrážely od zdí sálu klanu Meaor.

„Pověz mi synu, kterou knihu právě čteš? Výpad!“

„Kryt. Zákoník dračího císaře. Sek.“ Gharova slova zanikala v dalším tlukotu zbraní.

„Protiútok. Dobré čtení, ale jsi na něj moc mlád. Měl by sis přečíst raději Spis o čistotě duše a těla.“

Ghar se stěží dokázal bránit posloupnosti kontaktních útoků, kterými jej otec obdařil.

„A mám tě mladíku.“

Ghar netušil, kdy a jak dokázal jeho otec vytasit z opasku kratší z mečů, kterými trénovali. Nyní jej však měl přiložen k boku a věděl, že ve skutečném souboji by právě padl mrtev.

„Jak jsi, otče…“

„Spis o čistotě duše a těla. Kapitola druhá – anatomie. Drakorozený nedokáže vidět ostře nic, co je blíže než tucet coulů.“ ozvalo z míst, kde vždy stával trůn pro klanového staršinu.

Potur Ka Mavor vstal ze svého křesla. Oba bojovníci se před ním úlekem, však přesto v  úctě uklonili. Knězovo gesto je však přimělo pochopit, že návštěva není formální.

„Ale. Co to… Lorde Dhaghaare. To já bych se před Vámi měl klanět. Nechte toho. Oba dva.“

Na Dhagově tváři se objevilo to, čemu drakorození říkají úsměv. Vykročil vstříc svému tchánovi s otevřenou náručí. Ghar jen pár kroků za ním.

„Dlouho jsem Vás neviděl, otče. Jak dopadla Vaše návštěva v Port Umbře?“ objetí střídalo objetí.

„Jsi čím dál lepší v umění meče Ghakadaare. Už víš kterou z cest se chceš vydat?“ slova jenž pronášel nejmoudřejší z klanu Mavor se do Ghara zatínala jako ostří zubatého ostří.

Nevěděl v čem je jeho silná stránka. Cítil v sobě kolovat krev Arkhoských králů, která jej strhávala k cestě bojovníka. Při pohledu na své šupiny si však připomněl i temnější stránku rodu, která vedla k tiamatiným kněžím. Srdce mu radilo jít do kláštera a pochopit podstatu světa. Mozek chtěl zažívat dobrodružství.

Jako student, který právě nesplnil požadovanou zkoušku, musel Ghar zavrtět záporně hlavou.

Kněz jej objal, snad proto aby mu zlepšil náladu, snad proto že právě procházeli po Kamenné jehle – mostu tak úzkým, že přes noc musel být uzavřen.

Mladý drakorozený pohlédl do hlubiny pod sebou. Voda z vodopádů se v peřejích valila korytem, které vymlela již před stovkami let. A někde v těch peřejích zahlédl mladík člověka. Ne nebyl to klam. Někdo se topil a potřeboval jeho pomoc.

„Tam!“ ukázal Ghar svému dědu topícího se. „Běžím mu pomoci. Snad to stihnu.“

Ghar měřil odhadem vzdálenost ke schodišti a dolů.

„STŮJ!“ tomu apelu se nedalo odporovat. Ghar neudělal ještě ani krok.

„Pomáhej jen tomu, kdo o to žádá.“ Potur dnes již podruhé udeřil slovně Ghara do srdce.

„Ale on nemůže křičet o pomoc. Topí se.“ vykřikl mladík jako odpověď.

„Může. Jen to musíš slyšet, tady.“ dlaň starého kněze se přilnula k hrudi.

Staršina rodů Mavor a Meaor lusknul prsty. Sejmul svůj těžký cestovní plášť. „Teď zakřičel.“

Po těch slovech skočil stařec střemhlav do hlubiny. Jako sokol útočící na nevinnou kořist.

Zabije se. Proběhlo Gharovi hlavou.

Jen pár stop na hladinou se roztrhlo na zádech knězovo roucho. Křídla ne nepodobná dračím se roztáhla, aby zastavila pád. Drápy na nohou uchopily bezvládné tělo. Bez zjevných známek námahy dolétl staršina rodu ke kamennému molu, které se nacházelo nedaleko.

Ghar právě dobíhal na totéž místo po prastarém schodišti.

Zachráněnému nevěnoval ani smítko pozornosti. Jeho pohled byl upnut k majestátním křídlům na zádech jeho předka. Jejich stříbrná barva začala pomalu ztrácet svůj lesk. Pomalu ale jistě průsvitněla až nebyla vidět vůbec. Jedinou stopou po tom, že existovala byl dva otvory na kněžském hábitu.

„Ghare!“ mavorský učenec ani neotočil hlavou.

Mladý drak se probudil ze snu. Přiskočil ke svému učiteli, či spíše k tonoucímu. Najednou věděl přesně co má dělat. Uchopil mladého muže za ruku, druhou pak vložil do spáru kněze.

Skrze všechny tři teď v kruhu kroužila životní síla. Malý plácek se pomalu rozsvětloval vnitřním světlem blahodárné moci.

A pak se nešťastník nadechnul. Vše ztemnělo do původních barev a stínů.

Na Gharově krku se jedna z šupin pomalu zbarvila do stříbrné.