Část patnáctá – Smrt vítězná

„Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se lámou osudy,“ vyprávěl bard. „Mohl jsem zůstat nebo odejít, žít nebo zemřít. A přede mnou byla nelehká volba.“

„Zdá se mi to trochu patetické,“ zašvitořil malý tiefling a vysloužil si od půlelfa hněvivý pohled.

„Co to znamená patetický?“ zeptalo se druhé dítko.

„To nevím,“ přiznal ten první a zastříhal oušky. „Ale máma to říkala.“

 

Pozoroval jsem přimhouřenýma očima Konstantina, kterak se promenuje po světlem zalitém sále. Bohatá květinová výzdoba a množství loučí i svící vytvářelo dojem, že je téměř den, zatímco stoly prohýbající se jídlem stále sváděly můj pohled špatným směrem.

Ale gnollovi jsem nevěřil. Poté, co přetrhl provazy, a bylo jasné, že by to bez problému dokázal znovu, jsem usoudil, že zabránit mu v nějaké neuváženosti nebude snadné. Takže když se teď volně potuloval v kněžčině společnosti, nenápadně jsem jej sledoval a vyčkával.

Myšlenka na to, co by mohl vyvést, když byl teď posedlý démonem, mne soužila natolik, že jsem téměř přehlédl i půvaby drobné buclaté děvečky, která se starala o naše ubytování v Měsíční věži. Nevnímal jsem ani to, že si elfka dobírá dráčka kvůli jeho černé šupině a jak těžce to on nese.

Moje mysl jen znovu a znovu otáčela dokola poslední Konstantinovu větu, v níž se nám omlouval za všechny ty špatné věci, které působí. Ale byla to omluva jen za ty minulé anebo i za ty budoucí?

A opravdu si nic z toho nepamatuje, jak tvrdí?

Pouze letmo jsem vnímal Lanara v jeho honosném jižanském oděvu z hedvábí a mušelínu, který tak náramně nezapadal do zdejšího kraje lněného plátna a ovčí vlny. Co dělá koňský handlíř na šlechtickém dvoře, napadlo mne znovu. Je-li ovšem skutečně jen tím.

Znovu jsem zahlédl i Ghara, jak shlíží do hlubin z velkého balkónu, do nějž se sál otevíral. Kdesi dole se rozkládaly ostré a rozeklané skály, na nichž skončilo svůj život už víc místních vládců, než by se dalo přičíst pouhé náhodě. Nevím, nad čím přemýšlel, ale zdál se vážný a ustaraný. Snad ta šupina, snad i to, že Aiss odhalila některým hostům jeho celé jméno, jej jenom víc rozladilo.

A pak v momentě, kdy už jsem se chystal vyrušit jej z jeho samoty, se ozvaly trubky. Hlavní dveře sálu se otevřely a jako hvězdami ozářenou chodbou vešla dvojice až příliš připomínající vládce Vílí divočiny. Paní Alandra oděná ve zlatě a stříbře, barvách slunce, a pán Durmen v černostříbrné, symbolizující měsíc. Bratr a sestra, podobou dost možná dvojčata.

A pokud jsem mohl soudit z pohledů a dotyků a pokud byli alespoň trochu věrni svému nyní již notně rozředěnému dědictví víl, tak možná i příležitostní milenci.

 

„Vartena je vám v mnohém dlužná a já se vám to pokusím vynahradit…“ řekl pán Durmen na zahájení večeře. Vlastně nám všichni pořád nějak děkovali, až mi to připadalo divné.

„Nevím, co bychom dělali, kdybyste to nezastavili,“ prohlásila paní Alandra.

„Jsem si jistý, že na hranicích města by se to zastavilo samo,“ zamručel jsem potichu. Jinak zadumaná Aiss se na krátko nechala unést náladou a snad i sladkým vínem stoupajícím do hlavy a zahihňala se.

Zvědavě jsem se na ní podíval přes stůl, ale ruměnec z její tváře rychle mizel, když znovu nabyla neutrálního výrazu, který se zřejmě více hodí pro vážnost poslání Havraní kněžky.

Gaerwyn měla svoje obvyklé uštěpačné poznámky a Konstantin se natolik pokoušel chovat společensky, že tím šokoval několik hostů a jedna postarší měšťanka pobouřeně odešla, když jí nabídl zpola ohlodanou kost. Jenom Ghar tiše zápasil se svou porcí rychlými, úspornými pohyby a rovný jako svíčka. Krom toho, že poněkud ignoroval konverzaci se svým okolím, se mu nedalo nic vytknout.

 

Po dezertu následoval ještě jeden… dezert. Jeden ze sloužících podal panu Durmenovi kazetu, a když ji otevřel, skvělo se na ní pět prstenů. „Vím, že na drahé kamení moc nejste, ale snad přijmete tento dar.“

Mezi hosty se ozvalo šeptání. I mně unikl mezi rty hlasitý výdech. Prsteny byly magické. Cítil jsem, že každý z prstenů má určeného majitele. Aiss se opatrně natáhla a jeden si zvolila. Nebo si možná on zvolil ji. Ještě notnou chvíli se s ním pak laskala v dlaních.

To Gaerwyn chmátla po prstenu rychlostí blesku, a jen co zmizel v nějaké z jejích četných tobolek, se toužebně zadívala na ostatní. Dráček se tvářil rozpačitě a prsten si téměř vzít nechtěl, zato Konstantin začal bezprostředně cosi povídat, takže Gharovo upejpání poněkud zaniklo.

Věděl jsem, který prsten je určen mně. Jeho zdánlivá křehkost nezapřela mistrovství eladrinských řemeslníků. Jemně tepané stříbro bylo protkáno zlatavými blesky, symboly poslů Letního dvora.

 

Zatímco jsem se zabýval prstenem, rozhořela se debata o tom, co se stalo.

„Viděla jsem to na Roderikovi…“ zmínila Aiss notáře, který vybuchl na náměstí v kouli ohně a krve. „Myslím, že věděl, že jde na smrt,“ dodala tiše.

To sdělení vyvolalo mezi okolo sedícími mírný šok.

„Nechal jsem prohledat jeho věci,“ přiznal náhle Durmen. „Nebylo tam sice nic, co by potvrzovalo vaše slova, paní, ale jedna věc byla zajímavá. Spercheios nechal nedávno na svoje jméno připsat nový majetek – Hladovou tlamu.“

Zbystřil jsem. Hladová tlama byla tím místem, na které nás Spercheios několikrát upozorňoval. Říkal, že bychom se tam měli jít podívat. Údajně kvůli gnollům. Zřejmě měl s naší návštěvou spojené ještě nějaké vlastní postranní úmysly.

Bylo to ostatně místo, odkud pocházela dryáda zachráněná z Šedivcova domu, a jejíž poslední vzpomínkou bylo setkání se Spercheiem. Zpívající jeskyně, tak mu říkala, byť poté, co prý pohltilo místní obyvatele, si získalo své nynější temné přízvisko.

„Od koho jej koupil,“ zeptal jsem se nečekaně, zatímco ostatní si cosi špitali poté, co jim Aiss odhalila, koho a co jsme potkali při naší poslední tamní návštěvě.

„Prosím?“ zeptala se Alandra překvapeně.

„Kdo byl předchozím majitelem jeskyně?“ zopakoval jsem otázku.

„Pan Aldrik z Bree,“ vložil se do toho Durmen. A střípky doposud roztříštěné mozaiky začaly rychle zapadat do sebe. Aiss připomněla, že je viděla si mezi sebou cosi vyměňovat. A Gaerwyn si zase vzpomněla na svůj prsten s věnováním Doverovi, který Spercheios tolik chtěl. A všechno nasvědčovalo tomu, že Aldrik vyměnil se Spercheiem Hladovou tlamu za prsten.

Jakkoliv se to mohlo zdát malou cennou, prsten mohl být výtečnou pákou v Aldrikově úsilí dvořit se Doverově ženě, která stále očekávala manželův návrat. Ale dvorská politika byla na mne příliš komplikovaná, takže jsem se raději soustředil na sledování další konverzace u stolu.

„Vy jste měli v držení jeden z krvavých svitků?“ zeptala se pochmurným tónem Alandra a přísně se podívala na Aiss. Pekelnice se zatvářila zkroušeně. Bylo opravdu obtížné vysvětlit, že ho Konstantin ukradl, zanesl Vecnovi a my přitom děláme, jakoby se vlastně nic nestalo.

„Krvavé svitky prý kdysi vytvořil jakýsi šílený černokněžník, ale s Vecnou moc společného nemají,“ vysvětlila Alandra. „Jsou to pakty s démony a ďábly. Zabraňují duši odejít tam, kam by chtěla, i tomu, aby byla nalezena.“

Nad tím sdělením jsem dlouho rozjímal. Až doposud jsem byl přesvědčený, že za vším je Vecna. Dávalo mi to smysl z toho, jak se Kostantin v poslední době choval. Pak jsem ale pochybnosti zaplašil.

Padlo mnoho dalších otázek. Dozvěděli jsme se ale pramálo nového, spíš jsme si potvrdili věci, které už jsme věděli. Že Spercheia půlka lidí nenáviděla a že jej trpasličí kněz Resvin vinil ze zmizení mocného Žezla života. Že Šedivcovýma očima i rukama byla nejspíše Growaldova banda. A že Kelson byl bývalý Spercheiův učedník, přinejmenším do doby než svého mistra okradl.

 

„Tak si ji vezmi,“ křikl jsem a vrhnul lebku po bestii. „Vezmi si ji, když jsi ji tak chtěla.“ Pobořená věž zařinčela zvukem tříštícího se křišťálu.

Cítím chuť bojovat. Chuť zraňovat a pozorovat stružky krve vpíjející se do sněhu. Chuť zabíjet.

„Démon způsobuje, že spolu sice držíte, ale zároveň se nenávidíte,“ slyším čarodějčin hlas. Je z jiného času a jiného místa a přesto patří právě sem.

Ve vzduchu zvoní nenávist. Krvežíznivost. Zmar.

„Co víte o Slonovinovém stromě zimy?“ slyším roztřesený Alandřin hlas plný obav. Přichází z nepatřičného času a vzdáleného místa. Leč je příliš pozdě. Příliš pozdě na cokoliv.

 

„Potřebuji, aby někdo důkladně prošetřil, co se vlastně stalo,“ prohlásil Vartenský pán, když se setkání už chýlilo ke konci. „Byli byste ochotní se toho ujmout?“ V ten moment se tvářil jako vzor vší státnosti.

Myslím, že za jiných okolností bych přijal stejně jako Aiss a ostatní. Ale byl jsem už unavený ze všech těch lží a přetvářky. Byl jsem unavený z nedůvěry a hnilobou naplněných očekávání nějaké zrady. Cítil jsem se opuštěný a sám uprostřed skupiny, na níž jsem měl den co den vsázet svůj život.

Ale byť uprostřed mnoha lidí, cítil jsem se vlastně osaměle. „Aiss se toho možná zhostí, ale já hodlám odjet na jih. Je mi líto,“ řekl jsem nakonec prostě.

Kolem stolu se rozhostilo ticho.

Lanar do mne šťouchnul loktem. „Durmen moc často o pomoc nežádá,“ syknul mi do ucha. Vládce Varteny vypadal vskutku překvapeně. Jistě nebyl zvyklý na odmítnutí.

„Nemůžu spolupracovat s někým, komu nemůžu věřit,“ zašeptal jsem v odpověď. Jen koutkem oka jsem zahlédl údiv v Gharových očích i elfčin neprostupný výraz.

Když jsem nereagoval, dodal ještě, „Jsi jediný schopný to rozluštit.“

Gaerwyn, která natahovala uši, to zaslechla a zakabonila se. „Zajímalo by mne,“ zeptala se pak, „čím to, že prostý koňský handlíř, jako je tady Lanar, požívá u dvora takové vážnosti?“

Pán Durmen pokýval hlavou, chvíli zvažoval odpověď. „Jeho názory jsou pro mne důležité a cenné,“ odvětil nakonec. Tahle věta mne přivedla k myšlence, že Lanar by mohl být docela dobře nejen rádcem, ale i špiónem. Ostatně jeho znalosti byly překvapivě obsáhlé. A na křižovatce města, jakou jeho stáje byly, se jistě šuškalo mnohé.

 

Bolela mne hlava a nebyla to kocovina. Pronásledovaly mne vize. Víc než dřív. Byly intenzivní, ale o to méně jasné. Ghar se nabídl, že mne bude doprovázet v poslední den mého setrvání ve Varteně. Nevím, jestli ho k tomu vedl pohled na můj bídný stav po ránu, nebo jestli si chtěl vychutnat ještě alespoň pár okamžiků v mé přítomnosti.

Ať tak či tak, souhlasil jsem. Byl jsem rozhodnutý ho ještě něco naučit, než odejdu, i když jsem si nebyl jistý, co vlastně. Ale hodilo se mi, že jde se mnou. Chtěl jsem pro Aiss a ostatní ještě něco zařídit a potřeboval jsem, aby donesl zprávy zpět. Bylo by to tak pro mne snazší.

 

„Je pravá,“ oznámil mi gith něco, co už jsem dávno věděl. Trpělivě jsem kývnul a čekal, jestli se dozvím to, co mne nejvíc zajímalo. Jednání s čaroději se nesmí uspěchat, opakoval jsem si v duchu.

„Rituál na zapuzení démona ti však poskytnout nemohu,“ konstatoval po chvíli napjatého ticha. Zpola jsem to očekával, takže jsem necítil ani přílišné zklamání. Bylo jasné, že to bude tvrdý oříšek. „Můžu tě před ním ale ochránit.“

Usmál jsem se. I to je dobré.

„Jak jsem říkal, mám ještě jednu záležitost, s níž byste mi mohl pomoci,“ prohlásil jsem a vytáhnul jsem meč, i když v hlavě jsem ucítil jemnou výčitku. „Tohle byla kdysi mocná elfská zbraň, ale od té doby, co se v ní usídlila duše zlovolného čaroděje, je zkorumpovaná a zlá. Chtěl bych jí navrátit dřívější slávu.“

„Nežádáš lehkou věc,“ prohlásil gith, prohlížející si zbraň ve světle kahanu. Držel ji jemně, téměř jako by choval dítě. „Ale máš-li pevnou vůli a jsi-li ochoten tvořit svůj vlastní osud, mohl bys to dokázat. V Astrálním moři, tam odkud pocházím je klášter Sv. Alabara. Tamní mniši by ti měli být schopni pomoci, prokážeš-li se mým jménem.“

„A jakou cenu budou žádat?“ zeptal jsem se. „Budu schopný ji zaplatit?“

Mistr Hirako se na mne dlouze podíval. „Se znalostí toho, co tě teď naučím, můžeš obstát.“ A pak se jeho pohled vpil do toho mého. Nevím, jestli to trvalo spíš minuty nebo hodiny. Ale pak jsem stál znovu v jeho pracovně. Otřesený. Zmatený.

„Další lekce najdeš tady,“ řekl a podal mi drobounkou knížečku. Vypadala staře a zjevně již zažila mnohé. Pět základních pravd, stálo na obalu.

„Děkuji, mistře,“ řekl jsem tiše. Jen obtížně jsem hledal slova.

„A dejte si pozor na ten fascikl,“ kývnul jsem hlavou ke knize rituálů, kterou jsem mu zanechával výměnou. „Má tendenci zrazovat svého majitele v těch nejtěžších chvílích.“

„Nepovažuji se za jejího majitele,“ usmál se šalamounsky gith.

Ještě trochu zkoprněle jsem vzal za kliku dveří. A když jsem otevřel, stála tam Aiss. Vypadal trochu překvapeně, když mne viděla. Ale pak proklouzla dovnitř.

„Mám pocit, že už se nesetkáme,“ řekl jsem nakonec, do ticha, které se rozhostilo. Vlastně nevím, jestli to rozloučení patřilo čaroději nebo kněžce. Možná jim oběma.

Pak jsem tiše zavřel dveře.

 

„Přišel jsem se na něco zeptat, otče,“ zarezonovala chrámovou lodí moje slova. Trpaslík ve zlatem vyšívaném ornátu trpělivě naslouchal. Času bylo dost, chrám byl v podstatě prázdný, až na dvě postarší ženy zahalené v černém, které se polohlasně modlily v jedné z bočních kaplí.

Přehrával jsem si v duchu tuhle konverzaci snad stokrát, zatímco jsem jedním uchem naslouchal Gharovu švitoření o slavnostech slunovratu. Doufal jsem zjistit, co se odehrálo mezi Spercheiem a Resvinem, ale obával jsem se, že na přímou otázku by kněz nereagoval příznivě.

Chvíli jsem hrál váhání a pak jsem dodal. „Vlastně je to možná příliš osobní otázka.“

Byl to risk a nevyšel. Resvin mne zanechal modlitbám a neskočil po možnosti zeptat se zbloudilé ovečky na to, co ji trápí. Ale i umění prohrávat je důležité. Pokrčil jsem rameny a vydal se k oltáři.

Když mi nemůže dát odpověď kněz, možná mi ji dají bohové. A ačkoliv bohyně Erathis nebyla příliš častým příjemcem mých obětin, byla stejně dobrá jako kdokoliv jiný.

„Ó mocná Erathis,“ modlil jsem se tiše a Ghar po mém boku. „Dej mi znamení.“

A k mému překvapení, bohyně promluvila. „Nevzdávej se lidí, kolem sebe, jsou tvojí cestou“ ozvalo se mi v hlavě. Hlas tak hluboký, že nebylo jasné, zda je ženský nebo mužský.

„Bojím se, že je přivedu na scestí. Bojím se, že tahle cesta skončí smrtí,“ oponoval jsem.

„I scestí je cestou, která někam vede. A každá událost je zkušeností. Bez lidí kolem sebe neriskuješ. Ale utíkat od každého není způsob žití. Je to způsob smrti. A pokud uhneš z cesty…“

Slyšel jsem v hlavě dusot kopyt. Viděl jsem cestu zalitou stínem a prach zvedající se do dáli.

„To co se blíží, tě zahubí. Pokud proti tomu budeš stát sám,“ řekl znovu ten hlas.

Na cestě se objevil jezdec zahalený v mlze. Smolně černý kůň odfrknul a hrábl kopytem.

Probudil jsem se, zbrocený potem.

 

Cestou do stájí dráček využil situace a začal mne znovu přemlouvat, abych zůstal alespoň ještě na slavnosti slunovratu. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem usoudil, že jeden den mne nezabije. A že možná je i důvod slavit. Ale pokud, tak mým způsobem.

„Myslím, že zajdeme k Rudé lilii,“ prohlásil jsem. Dráček nechápal. „Do bordelu,“ upřesnil jsem. „Jak lépe chceš oslavit slunovrat?“

Vypadalo to, že v odpověď má Ghar na mysli hned několik lepších variant, takže jsem přitlačil na pilu.

„Je tam i jedna drakorozená… slečna. A myslím, že je tam nešťastná. Nemusíš s ní přece spát, ale mohl bys zkontrolovat, že jí nic nechybí.“

Jednou dráček chtěl, abych se stal jeho učitelem, tak bylo třeba začít od píky. A navíc, na učení už nezbývalo moc času. Bylo třeba vštípit mu alespoň základní dovednosti.

Dřív než se stihl rozmyslet, už jsme seděli u baru ono vykřičeného domu. S drakorozenou prostitutkou jsem stranou prohodil pár slov o tom, co má Ghar rád a jak má sehrát svou roli, a s pocitem, že jsem udělal dobrý skutek, jsem se šel věnovat vlastní zábavě.

 

Když Aiss vrazila dovnitř, bylo už v zásadě po všem. Seděl jsem zabořen v křesle a vychutnával si doutník, zatímco múzy dnešního večera sehrávaly společně závěrečné představení. Kněžka se překvapeně podívala na postel a pak na mne.

„Svene, potřebuji tvou pomoc,“ vyhrkla nakonec.

Potáhl jsem z doutníku a umně zamaskoval překvapení z její nenadálé přítomnosti. Pekelnice jen zřídka žádala o pomoc a tím spíše ne ode mě. Muselo jít o něco vážného.

Přemýšlel jsem o osudu, který zatínal drápky do mých zad, aby mi zabránil odejít.

„Máš ji mít,“ kývl jsem, „ale dej mi pár chvil, aby se rozloučil tady s děvčaty.“

 

Kněžka mi toho cestou moc neřekla, ale cítil jsem ve vzduchu, že je to něco zásadního.

Zato Konstantin, který nás doprovázel, byl řečný až příliš. Prý nám každému koupil moc úžasný dárek. Aiss ozdobičky na růžky a mně překrásnou gnollí kožešinu.

Když jsem si prohlížel tu vypelichanou psí kožku, přemýšlel jsem, co se gnollovi muselo stát, že nedokázal poznat kůži vlastního druhu od té psí. „Říkal jsem si, že by ti to mohlo udělat radost, až budeš starej a nemocnej,“ dodal.

Anebo si místo toho stáhnout tebe, přemítal jsem.

Dřív by mne asi hněvalo, že se gnoll nechal napálit nějakou vyktuálenou Vistanijskou šejdířkou, ale teď už mi to vlastně už bylo jedno. Jenom jsem se musel ubránit smíchu, když si Gaerwyn nasadila dětskou korunku a předstírala, že je vše v pořádku.

„Já vím, co to je,“ řekla gnollovi. „Když ji budu mít na sobě, okouzlím každého muže,“ a Kostantin nadšeně souhlasil. Ti dva se opravdu hledali.

 

Stáli jsme v Sále slyšení, jedné z místností akademie určené k provádění rituálů. Gaerwyn postávala stranou, zřejmě věděla, že tohoto dění nebude příliš účastná. Já se vedle ní bavil pohledem na bílé kotě, které kroužilo kolem mých nohou a lísalo se víc, než obvykle.

„Konstantine, věříš mi?“ slyšel jsem kněžku, jak se jej ptá. Gnoll kývnul. „Tak tam na mne počkej,“ řekla a pak rychle přejela chlupáčovi dýkou přes hrdlo. „A nikomu tam nevěř,“ dodala ještě. Červená kapalina pomalu odtékala pryč škvírami mezi kamennými deskami.

Pak se s krvavou dýkou v ruce obrátila ke mně.

„Svene, ty se rád vsázíš, že?“ Při tom pohledu, který se mi naskýtal, a sleduje krev pomalu odkapávající z hrotu nože, jsem raději zavrtěl hlavou.

„Komu bys řekl, že slouží?“ zeptala se.

„Vecnovi,“ odtušil jsem, ale když se ptala takhle, bylo jasné, že ví něco víc a že moje odpověď nebude správná.

„Ne, to si jenom myslí. Ale ve skutečnosti má svazek s Asmodeem. A démon není ve skutečnosti démon, ale succuba.“

Stáli jsme tam. Nad gnollovým nehybným mrtvým tělem. Vypadal spokojeně.

„Potřebuji, abys mi pomohl přivést ho zpět.“

Beze slova jsem odepnul meč a podal ho Gaerwyn. „Věříš mi?“ zeptal jsem se jí, abych tak trochu napodobil Aiss.

„Ne,“ přiznala upřímně.

„Nevadí, důležité je, že já tobě ano,“ kontroval jsem. „Když se ti nebude něco zdát, použij meč a pak nech toho trpaslíka, aby nás vzkřísil,“ dodal jsem stručně.

Kněžka se pustila do zdobení svého ramene znaky. Zajímalo by mne, jestli znala jejich přesný význam nebo jen používala naučenou sérii. Některé z nich jsem poznával, ale jenom pár z nich.

„Ještě z toho chytím blechy,“ zavtipkoval jsem, když jsem se usadil vedle Konstantinova těla i když do smíchu mi moc nebylo.

"Sundej si košili," hlesla pekelnice.

"Ale no tak,“ usmál jsem se. „Chápu, že mě chceš, ale tohle mi nepřipadá jako ten nejvhodnější okamžik,“ zažertoval jsem ještě.

Aiss se tvářila pořád stejně vážně a i mně to v tu chvíli nepřišlo až tak vtipné.

A pak jsme letěli. Připadalo mi, že jsem najednou na mnoha místech. V mnoha drobounkých tělech. Cítil jsem tlukot křídel. A cítil jsem Aiss. Její zvláštní vůni připomínající vzduch na jarních nivách krátce po dešti. Cítil jsem její drápky, jak se mi zatínají do dlaně.

„Je tu dost zima,“ zakrákal jsem nervózně.

Vnímal jsem její dech. Tlukot jejího srdce. A věděl jsem, že ona cítí to mé. Muselo ji stát hodně přemáhání, aby byla ochotná tohle podstoupit. Se mnou.

Věděla až příliš mnoho o mých avantýrách a jejich následcích. A tohle bylo… éterické jako spojení dvou eladrinů. Když jsem se přestal opájet nenadálým splynutím, už jsme letěli mezi světy. Havrani zakroužili nad věží, a když se její podoba změnila, snesli se zase dolů do stejného sálu, z nějž jsme vylétli.

Ale tenhle byl jiný. V místě, kde byl v původním sále postavený portál, stála nyní klec. A uvnitř ležel do klubíčka schoulený trpící a raněný gnoll. Vlastně celý sál slyšení teď vypadal víc jako sál výslechů připomínající sofistikovanou mučírnu.

 

Když jsem znovu nabyl svou podobu a pocit, že mám na sobě peří, zmizel, rozhodl jsem se neztrácet čas. Místo nevypadalo nikterak vlídně ani přívětivě. Nechtěl jsem zůstávat ani o minutu déle, než bude třeba.

Vytáhl jsem z rukávu flétnu a třikrát s ní rytmicky klepl o dlaň druhé ruky. Neobjevili se skřítci, které jsem očekával, ale klec se i přesto otevřela. Se skřípěním a zjevným odporem.

Když jsem se chystal k dalšímu rituálu, ucítil jsem bolest na hrudi, jako by se do ní zaryl tucet drobných jehel. Nakrátko jsem se zkroutil v křeči. Bylo to něco, co prostupovalo napříč světy. S mým tělem se dělo něco nedobrého.

„Pojď ven,“ pokynula mezitím Aiss gnollovi.

Ale na Konstantinovi bylo vidět, že váhá. Až pohyb za kněžkou ho přiměl vystartovat dopředu. Spolu s vrčícím Metodějem skončili v jednom klubíčku.

„Budeme si tady vyprávět, nebo vypadneme?“ zeptal jsem se, když se po krátkém zápase Metoděj se štěknutím ztratil ve stínech, které naplňovaly síň.

"On musí přijmout Královnu,“ vysvětlila Aiss.

Z přítmí se vynořil Janos, i když to byla jen další podoba succuby. Složil jsem ruce do ochranného znamení. „Vari, ďáble. Přibliž se a zhyň,“ zarecitoval jsem dávnou ochrannou modlitbu. Doufal jsem, že si to Aiss nevezme nějak osobně.

Aiss na něj konsternovaně hleděla, zdálo se, že její vědomí je na krátko někde jinde. Ale pak zamrkala a shlédla na gnolla.

„Královna ti nabízí volbu. Můžeš se vrátit a sloužit jí za života. Až naplníš svůj osud, můžeš si vybrat, kam se tvoje duše odebere. Nemůžu ti nabídnout záchranu duší tvého lidu. Jenom té tvojí. Přijímáš?“ zeptala se přísně.

„Souhlasím, ale mám podmínku…“ začal Konstantin.

„Žádné podmínky,“ upřesnila kněžka. „Jenom ano nebo ne.“

Viděl jsem Konstantina, kterak zvažuje a přemítá. Původně jsem chtěl jen chránit kněžku, aby se jí nic nestalo, ale nakonec mi to nedalo, abych taky něco neřekl.

„Vždycky jsi měl tlamu plnou smečky, ale nakonec jsi to byl vždycky ty, kdo ji podrazil nebo nechal na holičkách,“ řekl jsem mu ostře. „Tak co kdybys jednou stál se smečkou a řekl prostě jen ano. Co kdybys pro jednou následoval tu, kterou sis vyvolil jako vůdkyni.“

A tak nakonec gnoll kývl. A my se mohli vydat na cestu zpět.

 

Když jsem procitnul, zjistil jsem, že Konstantin už je na nohou. Sáhl jsem po klobouku, který jsem předtím odložil vedle sebe a pomalu se postavil. Trochu se mi z toho všeho točila hlava. Pořád jsem cítil ostré vpichy na hrudi.

„To kotě tě chtělo zabít,“ řekla mi elfka a podala mi balíček látky, v kterém se zmítala lapená kočka.

„Opravdu?“ řekl jsem pochybovačně, ale Gaerwyn už mi nevěnovala pozornost. Sebral jsem ze země pohozený meč, který šťastně zarezonoval, když ucítil mou přítomnost. Jeden by řekl, že věděl, kdo je jeho pánem, ale tím pocitem jsem se nenechal ukolébat ani na okamžik. Věděl jsem, proti jaké pokřivené mysli stojím.

„Tak snad abych šel,“ zašeptal jsem pro sebe potichu.

Podíval jsem se k východu a pak zpět na Aiss, která seděla na schodech a tvářila se zkroušeně. Měl jsem nutkání odejít beze slova, dokonce jsem udělal i krok směrem k východu, ale pak jsem se otočil. V hlavě mi zněla slova Erathis. „Utíkáš,“ říkala.

Došel jsem k pekelnici a přiklekl k ní. V krku jsem měl hořko a nevěděl jsem, co vlastně říct. Vždy výmluvnému bardovi došla slova.

Naštěstí pro mne, možná pro nás oba, to nebylo oboustranné. „Chtěla jsem ti poděkovat. A omluvit se.“

„Dělala jsi, cos považovala za nejlepší,“ pokrčil jsem rameny. Vnímal jsem, že úděl, který si sebou nese, není lehký. „A navíc... nakonec to nebylo ani tak, jak jsem si myslel já. Takže bych řekl, že jsme si vlastně kvit.“

„Já jen... Nemohla jsem nic říct předem. Nedokázala bych ho pak...“ tieflinka se na okamžik zarazila a zadívala se na ruce. Drobné kapičky krvavé mlhy, které je potřísnily, byly na sněhobílých rukavičkách až příliš jasně patrné. „Kdybych to měla říct nahlas, nikdy bych ho nedokázala zabít.“

Mlčel jsem. Dlouho, předlouho nikdo z nás nic neříkal. „Já jsem zase rád, že jsem nemusel být... jeho katem,“ hlesl jsem nakonec.

Na to se pekelnice ušklíbla. „To mě skoro překvapuje.“

„Věděla jsem, že máš tam někde uvnitř dobrou duši," dodala a poplácala mne nervózně po rameni. Bylo to zvláštní gesto. „I když ji dobře schováváš.“

Snažila se usmát, ale v každém jejím pohybu se zračily obavy a starosti.

„Bojím se, Aiss, že mne málo znáš,“ řekl jsem nakonec. „Což je i důvod, proč by se naše cesty měly rozejít.“

S tím jsem lapil kočku, která se opět obtáčela kolem mých nohou, a položil si ji na rameno.

„Tušila jsem to. Stín je pryč,“ odvětila kněžka a úsměv z její tváře se začal vytrácet. „Nevím kde je, ale tady není.“ Krátce šlehla pohledem po kotěti. „Takže tě tu vlastně nic nedrží, že...“

Po chvilce přemýšlení dodala ještě, „A jeden by ti skoro věřil ten proslov o smečce...“

„Vždycky jsem toužil najít... svou smečku...“ přiznal jsem bezelstně. „Ale myslím, že oba víme, že tahle to není.“ Moje zklamání muselo být z tónu hlasu jasně patrné.

Aiss ale jen pokrčila rameny. „To musíš vědět sám, do duše ti nevidím.“

„Vedl sis dobře. Jako havrani, myslím,“ zašeptala nakonec po delší odmlce. „Vlastně jsem nevěděla, jestli nás to oba nezabije,“ přiznala po chvíli.

„Děkuji ti za tu zkušenost,“ řekl jsem stejně tiše, jako bych se bál, že cokoliv bude vysloveno v tomto sále, má zvláštní význam. „Bylo to vskutku monumentální a zároveň niterné. Myslím, že budu mít dlouho o čem vyprávět.“

„Vlastně to změnilo i můj pohled na tvou bohyni,“ dodal jsem.

Aiss nakrčila nos a přimhouřila oči. „Utahuješ si ze mě,“ řekla a znělo to spíš jako konstatování než jako otázka.

„Rozhodně ne,“ odmítl jsem to jednoznačně.

„No, snad si toho změněného pohledu trochu užiješ... Než nás doženou Asmodeovi Jezdci...“ dodala pak.

„O těch jsem v životě neslyšel,“ prohlásil jsem bez špetky strachu. „Ale přivítám je s úsměvem a mečem v ruce. Pokud si tedy troufnou sem do města.“ Až pak jsem si vzpomněl na vizi z chrámu, ale rychle jsem ji zase zaplašil.

„Myslela jsem, že máš v Lanarových stájích připraveného koně, jen jen vyrazit na jih,“ opáčila na to Aiss.

„To ano,“ souhlasil jsem. „Ale jak se ukázalo, na jihu není to, co hledám. Vlastně to není nikde.“

„To by mohlo tvoje hledání trochu zkomplikovat,“ prohlásila zpola žertem pekelnice.

„Jak říkám, málo mne znáš...“ usmál jsem se. „Něco takového mne přece nemůže zastavit.“ Nic mne nemohlo zastavit, abych dostihl svou nemesis. A svůj osud.

„Možná tě znám víc, než by bylo bezpečné. Ale i přesto...“ kněžka naklonila hlavu ke straně. „Myslím, že je jen spravedlivé, abych ti učinila stejnou nabídku, jakou jsem učinila Gaerwyn. Ráda bych tě provázela při pátrání po tom, co nelze nalézt. Alespoň po nějakou dobu.“ Pokrčila rameny. „Jen nevím kdy. Ale to je stejně jedno, protože mou nabídku nejspíš odmítneš.“

Cítil jsem, že by byla ráda, kdybych přijal. Vlastně i já bych byl rád. Ale váhal jsem. Ve hře byla mnohá rizika. „Měla bys možná nejdřív vědět, k čemu se zavazuješ,“ řekl jsem proto. „Mým cílem je srovnat účty se Stříbrňákem. Ať už je teď kdekoliv. A je toho víc. Hodlám najít způsob, jak očistit hrdou elfí čepel u svého boku od hniloby, kterou je prolezlá.“

Odmlčel jsem se.

„Pokud stále souhlasíš, pak tě budu provázet... alespoň dokud se neobjeví další stopa.“

Aiss se usmála. Jen mírně, ale opravdově. „Sama mám se Stříbrňákem nějaké jednání.“ Její pohled krátce padl na elfku a gnolla, kteří spolu hovořili na druhé straně sálu. „A mám takový pocit… Tyhle cesty se proplétají. Je to...“

Viděl jsem, že hledá ta správná slova. „Je to osud, kněžko. A tomu se těžko uhýbá, to bys mohla vědět.“

„Líp než kdokoli jiný, věř mi,“ řekla a pak vážným tónem dodala: „Vím to moc dobře.“ Pak se znovu zahloubala do sebe a prudce vstala. „Zdá se, že tě budu muset trpět ještě nějakou chvilku,“ řekne zdánlivě příkře.

„I já tebe, Aiss. I já tebe,“ zasmál jsem se. Ale pak jsem znovu zahlédl záblesk budoucnosti a dodal, „Našlapuj opatrně po cestě osudu. Má mnoho nástrah. A nedůvěra budovaná ve vlastních řadách je ta nejnebezpečnější z nich.“

Kněžka ke mně zamyšleně shlédla. „Nemám před tebou tajemství. Ptej se, na co chceš.“

Byla spousta věcí, na které jsem se chtěl zeptat, věci, které jsem chtěl otevřít, ale všechny mohly počkat na vhodnější příležitost. Jedna mne ale trápila natolik, že jsem vystřelil otázku hned. „Co tě tak bolí?“

Aiss se odmlčela. „Sám dobře víš, že vize jsou... vrtkavé. A já jsem nikdy nebyla dobrá v hledání těch správných. Jenže... když přicházejí samy... Mám obavy o Janose. Viděla jsem věci. Jen nechci...“ máchla v beznaději rukou. „Možná se mýlím. Doufám, že se mýlím.“

„Existují rituály... které by ti mohly dát jasnější odpovědi. Pokud tě trápí jen tohle,“ kontroval jsem.

„Vyšlu havrana do Sarbatoin. Pak uvidím,“ rozhodla se kněžka. „Ostatně, obávám se, že máme jiné starosti, než se jen zabývat mými zlými předtuchami.“

Natáhla ke mně spíše symbolicky ruku, aby mi pomohla na nohy.

„Pojď, máme práci,“ řekla prostě.