Ćau borci, po velmi dlouhé době (snad díky absenci poslední session) se mi zdálo o Dungeons. Ve snu jsem viděl Parybovu smrt a tak mi to nedalo a musel jsem to zapsat. A když už to mám napsaný, tak proč se o to nepodělit, že? :-)
Podotýkám, že případná podobnost s Ostravskou demonstrací horníků, je jen čistě náhodná. :D
Parybovi se tímto omlouvám, rozhodně nechci malovat čerty na zeď, ale i takhle někteří hrdinové umírají. Budiž to tedy (nejen) pro něj, poučením. :D
O tom, jaká je míra trpělivosti davu se můžeme jen domnívat, nicméně v případě Paryby, který nedbale pronesl několik ostrých a neuvážených slov na adresu utrápených občanů v této havířské vesnici, můžeme říct, že nebyla příliš veliká. Umouněné tváře se začali mračit a pohledy jim ztvrdly rozhořčením. Kdosi začal vykřikovat: “Tohle si nemusíme nechat líbit. Shoďme ho do jámy s výkaly a nechme, ať ho jeho zbroj stáhne ke dnu.“
Dav se pohnul o krok kupředu a Paryba si rychle uvědomil svoji chybu. Ustupoval dozadu, drže štít a sekeru výhružně před sebou. Hulákal na ně, ve snaze odvolat svá slova a uchlácholit dav, že to tak nemyslel, ale nebyl žádný řečník. Do svých slov se ještě více zamotal, což byla voda na mlýn buřičů, kteří pomalu přebírali iniciativu. Lidé zahlédli v Parybových očích strach, a to bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Válečník náhle čelil přesile, jak davu narostly křídla a odvážnější a lépe vybavení vesničané se prodírali kupředu jako hlava obrovské saně. Paryby se zmocňovala panika. Na okamžik vzpomněl na Muflona a po tváři mu přejel trpký úsměv, když si představil barbarův ctižádostivý výraz, kdyby stál teď na jeho místě. Nebyl jako barbar, ale taky mu došlo, že na útěk je pozdě. Zbývala jediná možnost. Rozbít ty horké hlavy na kaši a vzít jich s sebou co nejvíce. První chasníci začali dorážet na Parybovu obranu. Odrážel útoky jako vzteklý pes a sekerou rozdával smrtelné rány. Pak zařval bolestí, když jeden dlouhý tesák, který přišel nečekaně z boku, prošel skrz kroužky i prošívanici a zůstal zaklíněný hluboko mezi žebry. Chlápek v kožené košili s ním ještě stačil v ráně otočit, než se Paryba ohnal sekerou a zespod vedenou ranou mu utrhl sanici s kusem obličeje, až oči vystřelily z důlků.
Pak se vzduchem rozlehla ohlušující rána, kterou vzápětí vystřídaly zvuky bortícího se zdiva, lámání lidských kostí, padajících těl a úlomků cihel, následovaný nářkem zmrzačených lidí a panickým křikem přeživších s rychle se vzdalujícím dusotem jejich nohou.
Útoky přestaly a Paryba klesl na všechny čtyři. Když konečně zvedl hlavu, jako první uviděl hromadu těl, ve které se ještě kroutilo v bolestném nářku několik lidí. Z uší a nosu jim tekla krev. Těla byla zdeformovaná, jako kdyby je naráz svrhli z Aktarských hradeb. Pootočil hlavu a podél zdi jednoho domu uviděl stát Adaktalona. Střetl se s čarodějovýma soucitnýma očima.
„Bohové nad námi“, zašeptal Paryba.
Síly ho opustily a on dolehl na krví nasáklou zem. Pomalu ztrácel vědomí. Cítil, že jeho život pomalu vyprchává z jeho těla. Černá skvrna v jeho mysli se rozšiřovala, až nakonec pohltila vše. Nevnímal nic, jen černou prázdnotu, a pak už ani to.
