Babau14
12.5.2010 19:48
New Orders
Mate-li se chut pridat k hrani SW Saga v prostredi klonovych valek, napiste mi (nick Hunter).
PS: Hrajeme pravidelne cca jednou za dva tydny v nedeli, cca od jedne do osmi v Praze.
9.2.2017 22:49 - Hunter
agent T píše:
jaká že je správná forma odpovědi?)


Ta je tajna, agente Tonicku, naprosto tajna...
Ad rychlost, jojo, ale ja ocekaval, ze dohrajeme do zacatku unora vsechno. Nestalo se ani zdaleka, kvuli odkladum :-) A prestoze to generuje prostor mezi, negeneruje to ten pocit volna, kterej potrebuju :-)
12.2.2017 11:20 - Elvid
18.2. ok
13.2.2017 22:52 - Bleška
Předposlední hra:

Kupodivu si loď ani nemusím nijak složitě prosazovat, vesměs jsou na ni zvědaví všichni. Hlavou se mi honí kvantum myšlenek, co všechno by tam mohlo být a fantazie jede na plné obrátky. Ale nic, co se mých dosavadních zkušeností týče, zdaleka nepokryje to obrovské neznámo, které ztracená loď představuje. Nová výzva. Můžu jenom hádat a domýšlet se, ale jiný svět, tolik uzavřený vůči celé galaxii… Nejspíš jsem se všemi svými domněnkami úplně mimo a čeká mě něco, co by mě ani ve snu nenapadlo.

Posbírám výstroj, vše pečlivě zkontroluji a div se nepřerazím, spěchám do hangáru, kde máme sraz. Strašně ráda bych tam letěla vlastní lodí. Ještě jsem neměla pořádně příležitost ji vyzkoušet a protože má dostatečně velký skladový prostor, je šance, že toho také hodně odvezu. Samozřejmě se tedy vymlouvám na to, že se mi nechce letět jenom s jednou lodí, na které bude také Rak Dol, víme přeci, jak to dopadá. Ale zase něco o nedělitelnosti posádky a je to jednodušší a osik, osik, ještě další osik, nakonec ustupuji, než se Leese začne ptát konkrétněji a Zora si na to konto neodpustí nějakou tu poznámku…To nemám zapotřebí. Ale stejně si myslím, že dojde na má slova a to totiž: Letět jenom jednou lodí je hloupost.

Do středu hapanského prostoru prolétáme… Ehm, pardon… Během vteřiny se objevujeme uprostřed ničeho, v dohledu nic, co by jen trochu připomínalo vrak lodi. Skenery jedou na plno a tak přecijen zanedlouho objevujeme asteroidový pás a v něm objekt, který už by se dal prý považovat za malou planetku. Nevím, mně to přijde jako prostě kus šutru, nicméně, je to kus šutru s tím nejzajímavějším nákladem. Loď! Celé to ozařuje nedaleká hvězda, ale na život to kolem ní nevypadá. Všechno je tak nějak pusté a dál nemám čas se rozhlížet, ani kochat, protože Zora to pustí kolmo dolů, vzápětí prudkou otočkou mine několik kamenů, několikrát nás levotočivě otočí o třistašedesát stupňů, přičemž stále míří dolů. Ti dva kloni, kteří s námi letí, si právě nejspíš nablili do těch blembáků, co mají na hlavě. Leese také trochu zezelenal, jenom Rak Dol působí klidně. Se zavřenýma očima, připoutaná pásy v sedačce, ruce složené v klíně - nejspíš medituje. Já se zakřením a dál si užívám spanilou jízdu. Zároveň si v duchu škrtám nápad na horskou dráhu pro naše mladé kluky. Tolik omluvenek pro nevolnost by asi Ruka nezkousl.

Po až příliš krátké době, kdy si přiznám, že letět vlastní lodí by nejspíš byla sebevražda, vyskakujeme z lodi.

Vrak je napasován pevně do povrchu planetky, ale větší část se zdá být naprosto neporušena. Před průletem Leese na scanech neobjevil nic zajímavého ani nic živého, ale stejně musíme být nad míru opatrní. Na takové místě lze čekat ledascos. Na druhou stranu, jsou to jenom happani, žádní Sithi, Jediové ani jiná podivná odnož nějaké víry, která by měla ve zvyku zanechávat za sebou podivná překvapení. Když si tohle uvědomím, trochu povolí nervózní červík, který mi hlodá v útrobách. Jenom obyčejná loď, na které je někde schován podivný šperk. Ohlédnu se na ostatní - Zora zajišťuje loď, Rak Dol se na něco soustředí a Leese úkoluje klony. Jasně, můžou nás tu postřílet, ale něco jako sithský předmět, který posedne vaši kamarádku, jež zabije všechny vaše přátele, které znáte od doby, kdy vám bylo něco kolem 13, to tu asi čekat nemůžeme.

Rychle zaplaším vzpomínky. Je to pryč. Zhluboka se nadechnu a společně s ostatními se vydáme do útrob lodi.

“Cítím tu jedince nadané v Síle,” prohlásí Rak Dol svým znělým hlasem. Prudce v táhnu vzduch skrz zuby. “Ale jsou slabí,” dodá.
Zase vydechnu.
“Takže to znamená?” položí otázku Leese, protože bez ní Rak Dol mluvit sama od sebe nebude.
Kel dorka pokrčí rameny. “Můžou to být děti, můžou to být netrénovaní jedinci… Možností je vícero.”
“A kolik jich je?”
“10.”
Co by tu dělaly děti, přemítám. “To budou spíš ti jedinci, co nebudou cvičeni. Nebo tu snad Happani mají nějakou tradici cvičení v Síle?” otočím se na Dailena. Ten zavrtí hlavou. “Ne, moje sestra je asi jediná.” Přikývnu.
“Kde jsou?” položí Leese další otázku. Povzdechnu si. Na to, jak je Rak Dol obvykle hovorná, tak jakmile o něco jde, nikdy nemluví sama… Aby to z ní člověk tahal hydroheverem.
“Rak Dol má pravdu,” ozve se svým melodickým hlasem kráska. Nadskočím. Skoro jsem zapomněla, že je tu taky. Shodnou se, že jsou o palubu níže, někde, kde bývaly společné prostory. Toužím se tam jít vydat a eliminovat případně riziko dřív, než se na nás budou moct připravit. Ale Leese o tom nechce ani slyšet. Jsme tu pro klenot, tak ho prostě najdeme a půjdeme. Nevím, jak si to představuje, jako že najdeme místo, kde bude napsáno, koruna ukryta zde, pokud jste Happan a čtete tento nápis, ignorujte ho nebo co. Jsem pevně rozhodnutá, že se po oněch osobách půjdu podívat.
“Takže chceš zase dělit skupinku?” Něco na jeho tónu se mi nelíbí. Budu muset být opatrná s tím, co řeknu.
“No… chce se tam podívat a zjistit, kdo jsou.”
“Ale proč? Na co? Chceme tu jenom najít tu korunu a vypadnout.” Nenechá mě odpovědět a rovnou vytáhne trumf. “To už jsi zapomněla, jak to dopadlo minule?”
Taková podpáskovka! Jak to může srovnávat?! Minule to byla moje blbost, že jsem fotila s bleskem. Tohle by bylo něco jiného. Krev se mi hrne do hlavy a už jsem připravená se s ním začít hádat, ale nakonec ustoupím. Fajn, ale až nás napadnou a my nebudeme připraveni nebo vlezem do nějaké pasti… Bude to tvoje mínus a pak ti já budu moct říct: To už jsi zapomněl, jak to dopadlo minule? Jenom tomu musím nechat příležitost. Něco neurčitě zamručím a uhnu pohledem. I od tebe jsem se něco málo naučila.
Nicméně mi to nedá, abych se Zory a Rak Dol nezeptala na přesnější místo. Obě krčí rameny s tím, že to není tak jednoduchý. Nechápu, vždyť přeci, když už o někom vím, že někde je, tak přeci není tak těžké vědět kde. Je to Zora, která se mi to snaží vysvětlit. Vlny, kamínky, hladiny… Snažím se to pochopit a nakonec se snažím vypadat, že to chápu. Mám trochu představu, o čem mluví, ale… Usměju se. Ashoka by to uměla podat mnohem lépe. Kde je jí jenom konec?

Výsledkem nicméně je, že k mé nelibosti zůstáváme na horní palubě, kde by měly být královské pokoje a jdeme hledat. Moje nelibost rychle mizí, když se snažím vymyslet, kam bych tady já na místě královny schovala korunku… Ukazuje se, že otevření dveří nebude tak jednoduché. Chybí šťáva. Leese celkem rychle přichází s řešením, které zahrnuje droida a nějaké baterky či co. Neřeším, hlavně, že to odstraní z cesty kus otravně pevné oceli.
“Asi bych se připoutala,” prohodí celkem rozumně Zora, “mohla by tam chybět atmosféra.”
Jo, tomu už rozumím. Všichni se k něčemu pevně zachytíme a dveře se otevřou. Kupodivu, žádný poryv vzduchu nás nesrazí, takže se rychle odpoutávám a dychtivě vtrhnu do pokoje. A jen, co proběhnu dveřmi s blastery pro jistotu připravenými, na místě se zastavím. Na podlaze se povaují či posedávají 3 kostry navlečené do královského armoru. Podaří se nám najít datapad, do kterého si jedna psala deník a odhalujeme tak jejich krutý konec. Když je při boji zvenčí útočníci zamkli v této místnosti, došlo jim za nějakou dobu jídlo a voda, potom spáchali sebevraždu. Krom jedné, ta zemřela na následky zranění z přestřelky. Otřesu se. Takový konec je prostě strašný. Vypudím je z hlavy a začneme prohledávat místnosti. Ale zdají se být prázdné.
Zrovna, když se pokoušíme otevřít další dveře, se Rak Dol prudce otočí.

“Tam! Tam!”
S blastery v rukou se otočím ukazovaným směrem, ale nic nevidím. Vpravo nic, vlevo nic, nikde nic.
“Co tam?” Leese také propátrává ukazovaný úsek a i jeho okolí, ale nikdo nic nevidíme.
“Stejně jako Zora,” prohlásí kel dorka.
Dovolím si na ni po očku podívat. Jeví známky šílenství? Nebo je to zase jenom jeden projev těhotenství?
“Co jako Zora?” Leese projevuje jen malé pochopení pro ten nesrozumitelný blábol. V duchu s ním souhlasím.
“Má stejné schopnosti,” Rak Dol upřeně zírá na dveře, kde cosi zahlédla. “Také nebyla vidět a prošla dveřmi.”
Zamračím se. To už mi nezní jako dítě nebo jedinec necvičený v Síle. I když, kdo ví, co všechno děti dokážou… Ale když není cvičené. Fierfek, tolik otázek a odpovědi v nedohlednu. Pohlédnu na Dailena, který se soustředěně mračí. Zapeklitá situace, co? Já to říkala, že se po nich máme jít podívat, navázat kontakt, zjistit co jsou zač a případně je postřílet dřív, než tu začnou tropit neplechu. Teď už nás dokonce špehují, takže znají náš počet, naši výstroj a výzbroj. Do karet nám hraje jenom to, že netuší, že právě potkali své nemesis.
“A nebyla to projekce nebo duch?” vypadne z něj nakonec.
“Ne, vím, co jsem viděla,” trvá si na svém Rak Dol.
Leese si povzdychne. “Marnsharo, jdi se tam nenápadně podívat.”
Tak a teď to mám vyžehlit. Paráda. Proč tam ale nepošle Zoru? Na jednu stranu, je to skvělý pocit, že mě před ní upřednostňuje, byť se tedy není samozřejmě čemu divit, ale i já si myslím, že by Zora na průzkum byla lepší. Už jenom proto, že nějak dosáhne toho, že se vmísí mezi nepřátele a nikdo po ní nestřílí. Ale možná s nimi chce udělat krátký proces, ne zjišťovat informace. To je moje parketa.
S tím se vykašlu na nějaké nenápadně, takže když narazím na přibližně 40 metrů dlouhou rampu vedoucí do nižšího podlaží, neobtěžuji se s obcházením na její začátek a prostě a jednoduše přeskočím zábradlí. 4 metry nejsou žádná výška a já měkce s lehkým zaduněním dopadnu na zem. A přede mnou jako sochy stuhly tři postavy.

Ale, ale, zašklebím se a namířím blastery. Lodí se rozlehne kakafonie střel mých střel. Vzápětí mě k mému překvapení škrábne šrapnelový náboj. Výstřel nebyl ani slyšet, ani pořádně vidět a co víc, střelce nemůžu najít. Vlastně ani nemám čas ho hledat, protože se na mě řítí dívčina v bytelném armoru, což by byl Dex schopen ocenit. Vlastně, Dexovi by se tu asi líbilo, všude samá ženská válečnice a Happanka k tomu, to taky ještě neměl.

Nesoustředění se na boj mi vyslouží další škrábanec. Nestřílí klasickými blasterovými výboji, ale něčím, se se spíš podobá verpinkám. Vzápětí už nemám čas myslet na cokoliv jiného, než na příští zlomek vteřiny. Nejen v armoru, který nebude jednoduché prostřelit, ale také mě nutí uhýbat před jejím elektrickým kopím. Jenom doufám, že tím, jak musím uhýbat, budu tvořit horší cíl pro ty dvě vzadu. Tohle už není moc legrace. Kde jsou sakra ostatní? I přes to se mi daří najít si prostor na střelbu. Doufám, že ji to zpomalí, že ji vyvedu z rovnováhy, že na chvíli naruším ten sled jejích úderů holí a že si najdu moment, kdy ji pošlu na dobro k zemi. Ale má celkem výdrž. Vidím, jak ji černé brázdy čím dál více lemují armor, ale jen pár se dostalo skrz natolik, aby ji trochu znepříjemnily život. Do toho se o mě otře několik dalších šrpanelů. Dožere mě to natolik, že na chvíli přestanu dávat pozor na holku s tyčí a vysypu několik ran do jedné z těch vzadu. V domnění, že budu mít příliš práce se současnou protivnicí, se ani pořádně nesnažila skrýt a já jí připomněla, že to je zásadní chyba. Kupodivu to dámu přede mnou vyvedlo z míry, že mě ani jednou nezasáhla. Pak se vedle mě rozzáří čepel a Rak Dol mi konečně stane po boku. Společnými silami pošleme dívčinu s kopím rychle do místa, odkud není návratu. Já se konečně odkulím stranou pro nějaký kryt a směrem, odkud tuším útočnice, hodím granát. Výbuch otřese podlahou, ale jestli něco zasáhl, těžko říct. Žádný výkřik bolest se neozval, ani nenásleduje naříkání. Vykouknu, ale budu se muset posunout. Kdesi podprahově vnímám, že se Leese dožaduje jakýchsi informací, ale nemám na něj náladu. Hlavně ty dvě musíme sejmout dřív, než sem dojde. Jenom by jim poskytl další dobrý cíl.

Po chvíli je po všem, jedna se válí po zemi, ale už bych nikomu nepřála snahu ji identifikovat. Na cáry rozervané sežehlé maso jí visí s kdysi pěkného těla. Kolem se rozšiřuje kaluž krve. Podobně skončila i ta první. Navrhnu Leesovi, který je notný kus za námi, aby je zkusil ohledat a najít něco užitečného, ale mám obavu, že cokoliv zajímavého skončilo stejně jako jejich těla.

Zora hlásí naše pozice. Ani jsem si nevšimla, že se kolem mě proplížila. Je kdesi vpředu, zjevně tam vede podélná chodba, do které se dostanu jedněmi z tří dveří, na které teď koukám. Rak Dol poté, co jí konečně pustil ten sajrajt, který ji zavtrdl kolem nohou a který ani nešel rozstřílet, taktéž zmizela kdesi vpředu. Já to říkala, že jim akorát poskytneme šanci se na nás připravit. Ale Leese není v dosahu, abych mu to řekla, nehledě na to, že z té chodby, odkud se hlásila Zora, ozvala další střelba. Vběhnu do dveří a přímo naproti vidím zakleknuté dvě osoby, mířící doleva na pro mě neviditelný cíl. Beru první, kterou vidím a do boku jí vyvrtám pár děr.
Bolestivě vykřikne, ale pušku drží statečně dál a dál kropí toho před sebou palbou. Ani tak netrvá dlouho a obě padnou. Rak Dol slyším řádit odkudsi zprava.
“Tos musela střílet na tu, co byla úplně zdravá?” Zora zní poněkud naštvaně. “Já to nechápu, proč se nemůžeme zaměřit na jednu a potom dodělat druhou?” stěžuje si.
Nemám čas přemýšlet nad tím, kterou si vyberu. Jakoby to nebylo jednou.Tolik k tomu, když někomu pomáháte. Než jí ale stihnu odkázat do mottí shebse, zahlédnu za sebou pohyb. Otočím se ve chvíli, kdy Leese jen tak tak uhýbá ráně kopí, která by mu byla nakřápla lebeň, kdyby v té ráně zůstal. Moje blastery se natočí neomylně na její hlavu a sevře mě chladný vztek. To jsi neměla dělat. Všechny rány jdou do hrudníku, do krku a hlavy. Byť má pevný armor, tohle muselo sakra bolet. Každá rána ji vyvede z rovnováhy, každá se propálí slabšími částmi zbroje a pálí maso pod ní. Její bolestivý křik zní mým uším sladce. Chystám se vypálit další salvu, když se vrhne do tmy v chodbě a já ji ztratím z dohledu.
“Leese!” křiknu na muže, který se akorát zvedá zpět na nohy poté, co tak hbitě uhnul úderu kopím, “pojď sem ke mně a zablokuj dveře!” Jsem v malé chodbičce, která vede do té podélné, takže se nebudu muset starat o svoje záda, Leese budu mít chráněného za sebou a uvidím do obou směrů, kdyby se cokoliv blížilo. Zora i Rak Dol jsou napravo, takže ani odtud nám snad bezprostřední nebezpečí nehrozí.
Ale nevím, proč, rozběhl s někam úplně pryč. Kleju, ale naštěstí se objevuje v chodbě vlevo a za chvíli zapadne za mě. Sjedu ho hodně ošklivým pohledem. Mám chuť s ním zatřást a zeptat se ho, co to shab mělo být. Ale než se stihnu nadechnout, přistane napravo de mě v chodbě už mě dobře známý armor, do čehož Rak Dol něco prohodila, něco jako “A s tebou se teď nebavím. Neotravuj”. Neváhám a chápu se příležitosti. Holka se jen těžce a otřeseně zvedá na nohy a já pojistím, že už se na nohy nezvedne nikdy.
“Super Rak Dol, tak prosím další!” křiknu ven a zakřením se. Rak Dol se zasměje. V tu chvíli už je prakticky po boji. Holčiny se stahují a poté, co ještě dvě padnou, definitivně utečou. Ale nemám sílu ani chuť je pronásledovat. Boj si na mně a Rak Dol vyžádal svou daň. Těžce se posadím a zjišťuji škody. Spousta škrábanců, modřin a pár ran, které dost krvácejí, ale při dobré péči mě nijak omezovat nebudou. Nějaký ten stimulant, bacta a to by bylo, abych nebyla skoro jako rybička.

Při pohledu na tu spoušť kolem sebe si říkám, že na braní zajatců musíme vážně zapracovat.
14.2.2017 16:36 - Hunter
Masakr nebohych happanek v primem prenosu! Brani zajatcu ustrelenim hlavy! Ctete v dnesnim vydani Mlade Fronty!

Ehm :-) V sobotu nas ceka vyslech a kdo vi jaka dalsi akce na lodi a zakladne v podzemi v misi, ktera se zda vsim jen ne odhadnutelnou :-)
15.2.2017 00:47 - Hunter
Jo a pro Andy, za zapis z predposledni hry mas +1 FP k minule hre :-D
15.2.2017 13:02 - Bleška
Juchů! FP jsem vypotřebovala na Luck, ale Síla mi nebyla nakloněna a tak se mi i přes veškerou snahu nedařilo :D.
19.2.2017 21:54 - Hunter
Dalsi hrani je v planu na sobotu, 04.03. - nejspis tedy bez Michala a to zase u Wriglyho. Rad bych vecer jel rozumnym spojem, takze co hrat od 11:00 do 17:00? :-)
20.2.2017 11:15 - Bleška
Já můžu a proti času nic nemám, jenom bych ho možná posunula na 11:15, protože v 11 otvírá číňan, tak ať je prostor si koupit něco k obědu :)
20.2.2017 18:32 - Hunter
Chytra poznamka... Takze v 11:15 :-)
Kdybych nestihal, tak ja si dam pikantni polevku a krehkou kachnu :-D
21.2.2017 10:20 - Bleška
Prej nestíhal :D. Sám chceš začít dřív, tak jaképak nestíhání...

Kachna je už s přílohou? Ptám se, abys pak nebyl jenom s křehkým opeřencem...
22.2.2017 11:15 - Hunter
Tak vis jak, za me je ok, kdyz je v bezvedomi a na dosah :-D Priloha je jen bonus :-DDD
22.2.2017 11:22 - Bleška
LOL :D A to už bych mohla na 17. úrovni vědět, že? :D :D
26.2.2017 12:19 - Bleška
Opět pevně stisknu zuby a unikne mi tiché zasténání. Asi jsem opravdu udělala chybu, když jsem souhlasila s tím, že mě Zora ošetří. Jemná tedy opravdu není. S hrůzou sleduju, jak nabrala jakousi tekutinu do stříkačky, vyzkoušela, zda tekutina teče a ve stříkačce není vzduch, načež se otočila ke mně. Mám pocit, že mě s ní chce zabít. Vzápětí mi ji velmi necitelně bodne do ramene. Ano, nebyl to dobrý nápad.
Do toho hořekuje, jak je potřeba dostat zajatce - živého! Nemám chuť se s ní hádat, hlavně taky proto, že vím, že by se nám zajatec hodil. Už kvůli výslechu. Ale copak já můžu za to, že toho moc nevydrží? A hlavně, v tom množství, co tu ty ženské byly, nebyl moc čas přemýšlet nad tím, hlavně je nezabít. Hold, instinkty přežití v tu chvíli přebírají vládu nad rozumem. Potřebujeme na to jít jinak. Ideálně tak, aby jich nebylo moc pohromadě. Tak, abychom se na ně připravili. Holčiny utekly a podle toho, co Zora říkala, cestou nastražovaly další pasti, takže nic dobrého nás dopředu nečeká.
“Leese, pronásledovat je nemá smysl,” otočím se na něj. Ihned je mi jasné, že došel ke stejnému závěru. “Potřebujeme víc informací, mapy apod., abychom se na ně mohli připravit.”
Souhlasně přikývne. “Taky si to myslím. Zoro, vrať se do lodi a obleť ten kámen, na kterém přistála. Zjisti, co se nachází v okolí a celkový stav vraku. My,” otočí se na mě a keldorku, “se půjdeme podívat na můstek.”
Jasně, počítače a tak, třeba tam bude něco zajímavého.
Zatímco se zvedám, ptám se sama sebe, kam se podělo moje hrrr na ně já. Najednou se mi nechce jít naslepo do boje. Měknu?
“Ale když je budu pronásledovat, nejspíš se mezi ně zvládnu vmísit a zjistit nějaké informace”, namítne kráska. V duchu s ní souhlasím. Taky mě to napadlo, ale zároveň mi není proti mysli, že bude co nejdál ode mě.
Leese zavrtí hlavou. “Nebudeme je nikde nahánět. Stáhneme se, zjistíme co nejvíce informací a promyslíme plán.”
“Ještě bych za námi vytáhla tu rampu a uzavřela tak naše patro,” dodám. Protáhnu nohy, ruce, zhluboka se nadechnu. Někde to táhne, obzvlášť ta zranění, která víc krvácela, ale jinak se cítím dobře.
Vyjdeme nahoru, Leese vytáhne rampu a pak se naše cesty rozdělí. Zora zamíří zpět do Rak Doliny lodi, aby udělala průzkumný oblet, my pokračujeme na můstek zjistit, zda tam nenajdeme nějaké užitečné informace.

Dveře nejdou, už klasicky, otevřít, takže použijeme stejnou taktiku, jako prve. Droid, nějaké baterky či co a je to.
Uvnitř je pološero a hned na první pohled je znát, že některé systémy a konzole jsou funkční. Vítají nás veselým poblikáváním a Leese okamžitě zamíří k jedné, která se zdá být asi nejlepší na informace. Dle křivek si ji asi nevybral, soudím.

Vydám se k té druhé. Špicuji uši, blastery mám připravené k okamžité palbě, ale nevypadá to, že by tu někdo byl.
Můstkem najednou otřese výbuch a jasná prudká bílá záře mě na chvilku oslepí. Instinktivně se lehce pootočím, ale bezprostřední nebezpečí mi nehrozí. Leese! bleskne mi hlavou a rychle se po něm podívám.
Stojí u té konzole, která se mu tak zalíbila, ale nevypadá, že by mu něco bylo. Co by mu taky asi tak mohlo být. Miny! Pchá! S takovou nás nedostanete. Bývalý velvyslanec nic neříká, ani se nehroutí k zemi. Sedá za konzoli, takže mu zřejmě nic není. Zaostřím na zem kolem sebe. Snažím se najít nesrovnalosti, které do terénu nepatří a zjistit, kde se asi tak nacházejí další takové radosti. Zrak mi klouže po povrchu dalších komunikačních zařízení, už dávno nečinná, dokonce zničená dřívější bitvou o loď. Po chvíli vidím, kde odstíny temné barvy úplně nesedí, stíny se v těch mítsech lámou jinak, než by měly. Tam jsou miny. V klidu se k nim vydám. Jsou odpalované pohybem? Deset kroků, sedm, tři… Už bych se jí mohla dotknout, když si všimnu drátku nataženého na zemi. Jo taak… Prohlédnu si své okolí, postavení a typ miny. Jasan. Rychlým pohybem protnu drátek a zároveň už se natáčím v odhadovaném směru výbuchu. Šrapnely se rozletí rychlostí “rukanámtokdysiříkal” ale já jsem bezpečně mimo jejich rádius. Což se nedá říct o konzolích okolo. Svět kolem na vteřinu zbělá, jak je moje sítnice zasažena náhlým ostrým bílým světlem, trochu mi zvoní v uších. Zvednu se na nohy a prohlédnu si spoušť kolem sebe. Poničené konzole jsou ještě trochu víc poničené, zvuk výbuchu a padajících trosek pomalu utichá.
“Rak Dol?” zavolám majora. Trochu mě děsí, že ji nikde nevidím. Snad se jenom schovala.
“Jsem pod stolem!” křikne nazpět odpověď po chvíli, když už začínám pomalu cítit záchvěv paniky.
V tom se otočí křeslo, jehož opěradlo je prošpikováno šrapnely. Dívám se do velmi výmluvně vyčítavých očí jako: Co to ksakru zase mělo být?
“Našla jsem minu,” oznámím těm očím. “A zneškodnila jsem ji,” dodám.
“Chm.” Odfrknutí. “Zkus to tady úplně nezničit.” S těmi slovy se Leese opět otočí ke svým čudlíkům a obrazovkám.
Rozhlédnu se okolo. Vím ještě o jedné a jsem si jistá, že tak či onak je najdu všechny. Ale… Úkosem pohlédnu k otočenému děravému křeslu. Povzdechnu si. Je to tak jednoduché. Jenom stačí vychytat ten správný moment… No jo, přeruším se. Ale tady nejde jenom o tebe… co když mu zničíš tu konzoli? To budeš do smrti vydávat potravinové kostky a o popcornu si necháš leda tak zdát.
“Rak Dol,” tady je ještě jedna. “Zneškodníš ji?” ukážu patřičným směrem.
“Jasan,” přikolébá se keldorka.
“Co kdybychom ji instalovali k těm dveřím? Myslím, když se otevřou, tak ta mina bouchne.”
Rak Dol se na moment zamyslí, načež úspěšně a možná až příliš nadšeně deaktivuje minu a zvedne se s ní. Pohlédne na mě s veselými jiskřičkami v očích. “To by šlo. Hned to jdu zajistit.” Ona z toho má opravdu radost, uvědomím si. Jako by to byl nějaký dobrý vtip. Jako při narozeninové oslavě, kterou nečekáš a vstoupíš do temné místnosti a všichni vyskočí a křičí” Překvapení! Akorát tady vám do ksichtu bouchne mina. Překvapení!
Nechám ji dělat, co umí a snažím se zjistit, co bych tu mohla dělat užitečného. Pomalu se přišourám k jedné z konzolí a jediné, co vyčtu, je, že hlídá life support na celém tomhle vraku. Chvíli procházím jednotlivé položky, ale nedaří se mi zjistit nic zajímavého… Takhle kdyby se dala změnit třeba podpora vzduchu ve zbylých patrech dole… Nebo cokoliv jiného…
„Tak co tu máš?“ zahučí mi Rak Dol zvědavě za zády, když úspěšně instaluje minu.
„Ech, asi nic moc…“ zamručím v odpověď. „Co myslíš, dá se to nějak ovládat?“ ustoupím stranou. Keldorka si konzoli chvíli prohlíží, načež naťuká údaje o gravitaci a otočí nějakým čudlíkem. Ihned se mé tělo poněkud zlehčí.
„Funguje to,“ ušklíbne se spokojeně a dál se v tom hrabe. Vzápětí si připadám o něco těžší.
„Netuším, jak nám to má pomoct, ale…“
„Co tam blbnete?“ přeruší nás podrážděně bývalý velvyslanec.
„Ale nic,“ odbyde ho Rak Dol.
„Jak nic? Vždyť to cítím. Srovnej to, jak to bylo a už na nic nesahej.“
Tutlám smích.
Zvenčí se náhle začne blýskat, ale ať napínám sluch sebevíc, výbuchy neslyším. Vypadá to, že to Zora venku rozjíždí ve velkém, ale něco říct se ovšem neobtěžuje.


“U Jangových fousů!”
Kolem právě těsně proletěla raketa, které se loď vyhnula zdánlivě jen tak tak, ale i při nejlepší snaze neměl jedinou šanci ji sestřelit.
“Bude se vracet!” křikl Gree do komlinku Breemu na jejich uzavřeném okruhu v helmách. Skrze zuby procedil další nadávky, jak se loď zuřivě protočila kolem salvy, kterou vypálily tanky dole z povrchu. Od chvíle, do vylétli z kaňonu, se jejich jízda podobala jízdě šílence. V prudké otočce, kdy se mu během mžiku zatmělo před očima, jak se krev přesunula v jeho těle, zahlédl stín a narychlo zmáčkl spoušť svého iontového kanonu. Netušil, zda trefil, protože se mu najednou žaludek prudce vtlačil do krku a měl spíš strach, aby se nepozvracel.
“Uvědomuje si, že taky veze lidi?!” stěžoval si Bree. I když oba prošli důkladným výcvikem gunnerů na space lodi, tak je na tohle nemohla žádná simulace připravit. A to se Kamionané tak snažili...
“Hlavně, jestli si uvědomuje, že takhle nemáme šanci nic trefit,” zamručel v odpověď. Šetřil dechem, snažil se být připraven na další rodeo, kdy pomalu ztrácel vědomí a střílel, když měl zrovna pocit, že by měl.
“Ehm, madame?” osmělil se ozvat na okruhu s jejich velitelkou. “Se vší úctou, ale létáte způsobem, který není zrovna přátelský pro střelbu.” Aneb: Shab, nechci vám do toho kecat, ale takhle bych netrefil ani vrata od stodoly z jednoho metru.
“A to jsem slyšel, že je to nejspíš nejlepší pilot v Adře,” zamumlal Bree. Poslední slovo ale vyjekl, jak se loď opět začala prudce zvedat, náhle udělala obrat o stoosmdesát a začala klesat, několik otáček doprava a pak se najednou čas, zvuk a prostor slily do jednoho. Ani Gree, ani Bree už nevěděli, kde je nahoře a kde je dole. Mačkali spoušť a moc nevnímali, když se loď párkrát nebezpečně otřásla a už vůbec neslyšeli, když se v pilotní kabině, kde pilot lítostivě zjistil, že nemá žádné pilotní zbraně k dispozici, rozeznělo pár poplašných zařízení. Ano, k jejich smůle, ale zároveň i štěstí, pilotoval loď ten nejlepší pilot v Adře. Vlastně pilotovala.


Leese se ještě chvíli šťourá ve svém compu, po chvíli ale prohlásí, že odsud už toho moc nezjistí. Plány tu žádné nejsou, jenom se mu podařilo prolomit rušení rádiového signálu a mohl si tak promluvit se Zorou. Tak proto nic neříkala… S tím zavelí odchod a vydá se ke dveřím.
„Stůj, Leese“. Zastavím ho dřív, než stihne dojít až k nataženému drátku. „Je tam mina,“ dodám.
„Kde se tam vzala?“ Je očividně zmatený, vzhledem k tomu, že při příchodu tam určitě nebyla.
„Instalovala jsem ji tam,“ protáhne se kolem něj keldorka nevzrušeně a začne ji demontovat.
„Proč?“
„Aby až někdo vejde, tak ji spustil,“ odpovím. Vzhledem k tomu, že jsme všichni uvnitř a Zora na výletě venku v malé lodi, bylo nepravděpodobné, že by je otevřel někdo z nás.
Leese ještě chvíli nechápavě vrtí hlavou, ale do hlubší argumentace se s námi nepouští. I tak pochopím, že to dle něj bylo zbytečné. Nechápu proč, ale to je jeho věc.


Co teď? Asi dojde na lovení toho zajatce. Bez někoho živého se daleko nedostaneme. Pomalu se vydáváme do nižších pater, až narazíme na nějaké ty výtahové šachty, kterýma začneme slézat čím dál hlouběji do nitra zničeného křižníku. Po chvíli k údivu všech narazíme na přechodovou komoru, zapuštěnou do skály… Druhá strana lodi je příliš poničená, než aby se tam dalo kamkoliv jít, takže nezbývá, než pokračovat přes tu komoru. Jsem z toho poněkud nervózní, nejen, že to vypadá, že si tu udělali základnu či co, ale jdeme úplně do neznáma. A skrz komoru!

Procházíme jednou, druhou… Načež narazíme na točité schody vedoucí do nitra asteroidu, na kterém se celá ta loď veze. V zákrutu narážíme na dětský vláček…

Hrkne ve mě. Jsem připravena na hodně věcí, ale děti? Hlavou se mi mihne nepříjemná představa dítěte se zbraní v ruce namířenou proti mě… Co s tím budu dělat?! Klid, nabádám se. To, že je tu hračka, neznamená, že tu jsou i děti. Natož se zbraní v ruce. Opatrně ji překročím a schod po schodu se blížím k úpatí točitého schodiště. Napínám uši, zda mi k nim nedolehne dětský smích, pláč, co já vím… Ale k mé úlevě jenom ticho. Nebo k mému úděsu? Cítím, jak se mi potí dlaně a tělem se začíná šířit chlad. Přeci tam, kde se zčistajasna povaluje opuštěná hračka, se může opodál povalovat i dítě…

Nechci to vidět. Jsem už na konci a moje fantazie dospěla tak daleko, že mám chuť si na těch schodech sednout a nepokračovat dál. Ale stejně položím nohu na schod níže. Je to jenom strach a moje mysl, která se mnou hraje podivné hry. Strach je možné ovládat. Zatím jsem neviděla ani neslyšela ani náznak dítěte a dokud ho neuvidím, nepřipouštím si žádné z těch představ. Nejhorší smrt je z vyděšení. Jako bych Tobiase slyšela přímo vedle sebe. Bylo to krátce po tom, co jsem utekla z města a společně s ním a ostatními ze skupiny jsme procházeli tmavými tunely jeskyně, která měla vést do hrobky místního vládce, který zemřel tak dávno, že i jeho kosti se měli obrátit v prach. Dodnes si pamatuji tu tíseň z temných koutů, které ani světlo baterek nezahnalo. Vlhko, tma a moje představivost, která v těch stínech viděla víc, než tam bylo…

Dojdeme do skladiště. Je tu podstatně chladněji a kolem jsou všelijaké bedny skrývající svůj obsah. Po chvíli zjistíme, že něco z toho je jídlo, něco z toho palivo pro vím já co? Jídlo je k mému překvapení staré pouze několik let a má hooodně dlouhou trvanlivost. Upřímně jsem čekala, že to tu bude staletí, takže jsem překvapená a těžce si připouštím myšlenku, že by si tu snad opravdu vytvořili základnu? Neobtěžujeme se prohledáváním beden a pokračujeme dále. A dojdeme do jídelny. Vše je čisté. Chodby, stoly, židle uspořádané. Snažím se najít kuchyň. Tam bych mohla odhadnout, jak dlouho jsou pryč, nedopité hrníčky s čajem nebo kávou či nedojedené jídlo jsou většinou dobrým indikátorem, jak rychle se odtud kdokoliv dekoval.

K našemu překvapení v kuchyni nalézáme droida, který je pevně připevněný k podlaze. Když nás vidí, překvapeně rozhodí rukama.

“Vítejte, vítejte!” zahlaholí nadšeně. “Také jdete na oslavu Krininých narozenin?!”
Nejsem jediná, komu na chvíli spadne brada.
“Narozenin?” vypadne nakonec z Leese.
“Ach ano. Malá oslavenkyně se už nemůže dočkat!” zatočí se nadšeně kolem své osy.
“A kdy ta oslava má začít?”
“Za tak dvě hodiny,” odvětí. “Až bude hotový dort! Bude jí šest let,” dodá a mrkne na nás.

Jsou tu děti, dojde mi. Malé holčičky. A jedna má narozeniny. To tu mají kolonii? Zatočí se mi hlava. Vystřílíme jim rodiče, protože minimálně ženské tu jsou bojovnice. Jejich matky… Otcové tu možná budou taky, asi jako nízcí údržbáři s ohledem na jejich kulturu, ale stejně… Co s nimi budeme dělat? Ahoj, všechno nejlepší a sorry za tvou máti? A to chceme jenom jeden korunovační šperk…

“Nemáte hlad?” zeptá se droid najednou.
Bezmyšlenkovitě přikývnu. “Já si dám. Co tam máš?”
“Výtečně!” zaraduje se a opět se otočí kolem své osy. “Mohu udělat skvělý krůtí sendvič!” podívá se na mě s otazníkem v očích.
“Skvělý,” usměju se. Toužím si sednout. Slabostí se mi podlamují kolena a doufám, že jídlo mě na chvíli přivede na jiné myšlenky. Musím se proti tomu nějak obrnit. Přestat nad tím přemýšlet a pokračovat dál. Což by nemělo být tak těžké. Už jsem to tak dělala mnohokrát. Matka, Tobias, Perren, Ashoka… Sendvič je hotový a já se do něj zakousnu. Zvláštní, že smrt ostatních v naší malé skupince mě tak nezasáhla. Pomalu žvýkám, polykám, žvýkám… Když nad tím tak přemýšlím, poslední události v onom chrámu jsou jakoby zamlžené. Pamatuji si Ashoku, Něco křičí, máchá svým lightsaberem v ruce. A ostatní jsou pryč. To je to správné slovo. Vždycky mi chyběli, ale jejich smrt se mě jakoby netýkala. Byli prostě… pryč. Ta myšlenka mě zaujme, ale bohužel nemám čas ji dál rozvíjet. Leese se zvedá k odchodu, Rak Dol děkuje droidovi za skvělý sendvič. Můj je pryč, ani nevím jak…

Vydáme se skrz jídelnu do dalších prostor. Nacházíme ložnice na pravé a levé straně. Na postelích jsou úhledně složená pyžámka. Malá, pyžámka. Tak pro děti kolem šesti let. V další nacházíme pyžama tak pro desetileté. S Leesem se v jejich ložnicích dále nezdržujeme a pokračujeme dál, ale Rak Dol se zarazí.
“Já bych to tu prohledala a podívala se po nějakých záznamech.”
Pochybovačně nadzvednu obočí. “Jakých záznamech?”
“No deníčky, ne?” rozhodí rukama a tváří se, co je na tom tak k nechápání.
Chvíli mlčím, než jí odpovím. “Viděla jsi ty pyžama? Myslíš, že tak malé děti si píšou nějaký smysluplný deníček?” Mrknu na Leese, ale ani ten nevypadá tím nápadem přesvědčen.
“Jdeme dál,” prohlásí, “tím se tu zdržovat nebudeme.” Následuji ho z místnosti a Rak Dol ještě chvíli mručí cosi o deníčcích. I kdyby, nezajímá mě to. Chci zjistit, co to tu je a ne číst o tom, jak nějaká malá holka nesnáší Natalie a jak se kamarádí s Ekou...

Pokračujeme do dalších částí a když mineme ubikace, vejdeme do obrovské místnosti, kde na tabuli svítí jména, dívčí, jména a u každé z nich číslo, řazené od nejvyššího po nejnižší. Celkem deset jmen.
“To je střelnice,” vydechne Leese. “A vím, o co tady jde,” dodá pochmurně. To už mám tušení taky a vidina holčičky s blastrem v ruce se mi vrátí s novou silou. Raději se zaměřím na rozumovou stránku věci.
Střelnice vypadá neuvěřitelně technologicky pokročile. Co mi moje znalosti dovolí, mám pocit, že pokročileji než co nám poskytuje Dailen Industries. Majitel oné společnosti se zdá být fascinovaný a znepokojený zároveň. Jeho profesní vášeň se očividně prolíná s vědomím, že tady na tom trénují děti. V další místnosti to vypadá, že se tu učí nakládat s výbušninami, sestavovat je, rozebírat je, odpalovat je a co já vím ještě. Moc se to neliší od vyprávění od klonů, napadne mě. Ti se taky všechno učili od narození. Nikoho nezajímalo, že to jsou děti. V době, kdy se ostatní honí možná tak s atrapama zbraní, oni po sobě stříleli ostrýma a nacvičovali průnik do budovy s cílem zabít vše živí uvnitř a nenechat se při tom zabít. Svět je vážně zvrácený...

Chodba končí výtahy a zajímavé jsou taktéž dveře vpravo, které vedou k reaktoru, jenž je tedy momentálně vypnutý. Vypadá to, že výtah vede až do 5. patra. Přemýšlíme, kam dál. Mě lákají ty dveře a reaktor.
“Takže zase dělíš skupinku?” protáhne otráveně Dailen.
“Jenom se podívám k tomu reaktoru,” odvětím, zatímco překontroluju blastery.
“Právě,” povzdechne si. Přemýšlím, co za tím je. Zda je to proto, že neposlouchám jeho rozkazy, což ho drásá, nebo o mě má strach. Nejspíš obojí, pomyslím si. Ale to mě neodradí od toho jít se tam podívat. Sama sice netuším, co tam chci hledat, ale chci to najít.

Před dveřmi vedoucími k reaktoru si natáhnu oblek, který mě ochrání před radiací. Je mohutný, neobratný, neuvěřitelně otravný. Připadám si jako Hutt, mohutný, těžký… Jenom se můžu kupodivu rychle pohybovat. A nedostanu se ke svým blasterům. Prsty v rukavici bych ani neprostrčila spouští. Na chvíli se zarazím a skoro si to i rozmyslím. Obrovská, neozbrojená… Na chvilku mě ovládne panika, ale rozum zvítězí. Přeci to teď nevzdám a nevrátím se k Leesovi. Už vidím, jak se na mě podívá tak nějak samolibě, jak on umí, a já budu vymýšlet, proč jsem si to rozmyslela. Pche… S tím rozhodně otevřu dveře přechodové komory, vejdu dovnitř. Chvíli počkám a vyjdu na druhé straně. U reaktoru není nic zajímavého. Dokonce ani radiace, naměřím pouze neškodné hodnoty. Jsem na odchodu, když mě přeci jen něco zaujme.. zeď v jednom místě působí rušivě. Něco tam nezapadá, jakoby kontury byly v jednom místě přerušené. Přímo to nevidím, ale když se podívám stranou, vyjde to trochu najevo… Podívám se na to blíž a ano. Tajný vchod. Vryji si místo do paměti a vracím se zpět.

U výtahů zjistím, že se Zora mezitím vrátila ze svého výletu. Loď i kloni jsou celí a nechala je v bezpečí. Nahlásím ten tajný vchod, ale na pořadu je jízda výtahem do nižších pater. Výtahy jsou dva - jeden turbovýtah a jeden nákladní, podstatně pomalejší.
Napřed posíláme Zoru, která sjede do 4. patra, ale než se stihneme nadechnout je zpět. A na její krásné tvářičce se skvěje silně krvácející šrám táhnoucí se až za ucho, pokud správně vidím.
Vypotácí se ven, oči v šoku do široka otevřené. Rak Dol k ní rychle přiskočí a ujme se ošetření jejích zranění. S Leesem se jí snažíme pomáhat, takže za chvilku má ránu vyčištěnou, potřenou bactou a pečlivě zalepenou. Mezitím se Zora trochu uklidní.
“Jsou tam dole nejspíš schované za bednama,” vypráví přerývavě. “Chodba přímo proti dveřím, ve výtahu se není kam schovat.” Sykne, když jí Rak Dol ránu stlačí. “Nečekala jsem to,” dodá.
Nechala se ukolébat, říkám si. Někde jsme na ně narazit museli a nebyla dost opatrná. Opravdu by se měla držet svého kniplu nebo někde na nějakého sépáckého důstojníka kulit ty svoje krásné, černou tužkou pečlivě orámované oči. Jako průzkumník jsem nakonec asi přeci jen lepší. Nenakráčela bych tam jak královna Naboo.

“Takže co?” obrátí se na nás Leese.
“Já bych nejdřív prošla ta nižší patra,” nadhodí Rak Dol. Nemám co dodat, takže jenom přikývnu. Zora se prohlíží v zrcátku a zkoumá, jakou škodu ta zatracená střela udělala. Jenom ji čapneme za ruku a vtáhneme do výtahu.

V nižších patrech nacházíme to samé, co v patře prvním. Jídelnu, kuchyni, ubikace, výcvikové prostory, akorát oblečení je čím dál větší, takže s každým nižším patrem byla děvčata starší a starší. S tím se tedy vracíme zpět do 2. Je jasné, že budeme muset vymyslet geniální plán, pokud chceme proniknout do 4.

Také se nám to podaří. Geniální plán sestává z bytelné příčky dané do prostoru dveří, která nám poskytne kryt a k tomu ještě druhým výtahem spustíme paňácu, který vypadá jako útočník, takže případně odvede či rozdělí pozornost obránkyň dole. Geniální. Jenom propočítat rychlost pomalejšího výtahu a tudíž čas, kdy se nasoukáme do turbovýtahu a sjedeme dolů ve stejný či jen o málo rychlejší moment. Všichni připraveni jedeme dolů.

Dveře se otevírají, uvnitř v chodbě je šero, ale to mi nevadí. Vmžiku měním plán, když ladným pohybem přeskakuji překážku a rozbíhám se dál do chodby. Určitě budou hrozně daleko s těmi svými puškami a bojím se, že by se jedna mohla připlížit a vhodit nám do výtahu granát. Hlavně nám nedají tolik práce, s ohledem na dosavadní zkušenosti. Jenom se jim rychle dostat na kobylku.
Hned jak se mé nohy dotknou země, pocítím několik nárazů do hrudi, které mi vyrazí dech a lehce zavrávorám. Projektily neprošly skrz vestu, ale na ramenou pocítím palčivou bolest a chvíli se nemůžu nadechnout. Vzpamatuji se ale brzy a za chvíli už se krčím za jednou z beden. Světlo z výtahu zdaleka nestačí na osvětlení celé chodby, takže si rozsvěcím baterku. Ano, budu skvělý cíl, ale chci je vidět a chci to skončit rychle. V tu chvíli si všimnu miny přilepené na bedně a bez dalšího přemýšlení se hbitě přimáčknu k podlaze. Nade mnou to zahučí, převalí se přese mě horko, ale nic se mi nestane. Že se vůbec namáhají.

Vykloním se zpoza bedny, ale pořádně nic nevidím. Preventivně pokropím bednu šikmo před sebou, co kdyby náhodou. Načež naším směrem přiletí pár projektilů. Zatraceně. Je to tolik složitější, když chcete jednoho živého zajatce. Obrátím se dozadu, abych zjistila, co ostatní. Pokud dobře vidím, ve výtahu se krčí už jen Leese. Zora se válí před výtahem a pokud se nemýlím, třímá pistolku. Co tím chce jako dokázat? Proč se nepřiplíží mezi ně a jednu nepřesvědčí, že se chce vzdát a že chce jít s ní? Rak Dol mezitím dosupí na mou úroveň, natáhne ruku a vzápětí se slečna za onou bednou může akorát tak vzteky proskočit. Rak Dolin Silový stisk je pevný a jen tak se z něj nedostane. Přeběhnu k další bedně a jdu po té druhé. Předpokládám, že trojice za mnou se již o tu holčinu nějak postará a já zatím budu té druhé znepříjemňovat život na tolik, aby ti tři měli šanci první slečnu zpacifikovat. Ale je kluzká jako had. Vždycky se objeví, když vystřelí a vzápětí zmizí. Další projektily mě lehce polechtají, ale nenadělají nic vážného. K jedné z beden se přimáčknu prudčeji a hrudí mi projede skoro omračující bolest. Snad ta žebra budou jenom naražená. Modlím se. Opět vykouknu a vystřelím směrem, kterým by měla být. Ale mám pocit, že honím jenom stín.
“Tak už tu holku někdo omračte!” slyším za sebou Rak Dol křičet.
Otočím se a vidím, že ji stále jenom drží na místě, zatímco Zora se naprosto bezdůvodně fláká na zemi před výtahem a drží tu pistolku a Leese je schovaný ve výtahu. Fierfek, co to shab je?! To jako vážně musím všechno oddřít sama? Olízne mě další projektil a já toho mám tak akorát dost.
“Tak ji shab odtáhni do výtahu!” křičím zpátky a opět pokropím nějakou bednu. “Já vás budu krýt a vypadneme odsud!” Jak prosté, říkám si. A nikoho jiného to nenapadne?
Rak Dol začne couvat i s holčinou. Já doufám, že zahlédnu tu mrchu a alespoň jednou jí oplatím některé ze svých šrámů.
Vidím, že keldorka už je skoro u výtahu, takže se rozeběhnu zpět k první bedně, za mnou to opět vybuchne, takže to mají na dálkové odpalování. Ale výbuch šel úplně mimo mě. V tu chvíli se otevřou dveře druhého výtahu.
“Mají posily! Přišli jim posily!” Ječí ta první na svou parťačku, když vidí naše úžasného paňácu, který vypadá fakt děsivě. Zapadnu za bednu a vypálím další střely směrem do chodby. Střely se začnou soustřeďovat na naši posilu, čehož využijeme a vpadneme do výtahu. Někomu se podaří zmáčknout tlačítko do druhého patra.

Ve výtahu je těsno. Holčina se nám vznáší nad hlavami, snaží se kopat a jen tak tak jí překazíme pokus o zmáčknutí tlačítka na zastavení výtahu.
Mám toho plný kecky, zvládnu se přesunout před ovládací panel, aby k němu nemohla a snažím se nadechnout. Žebra ale opravdu bolí, do toho mě pot začíná pálit v dalších drobnější ranách. Cítím, jak se mi klepou nohy. Vzápětí mi na hlavu skoro spadne její puška. Vzhlédnu a vidím, že se tváří trochu vyděšeně a konečně sebou přestala mrskat.
Netuším, co ji kdo řekl, ale mělo to úspěch.

Výtah se zastaví, dveře otevřou a všichni z něj s úlevou vypadneme. Dívčinu připoutáme k židli a já si musím chvíli odpočinout. Těžce se svalím na zem vedle stěny a prohlížím si zranění. Většinu z nich si nějak ošetřím sama, ale na ta žebra to bude chtít alespoň nějaký oblbovák. V hlavě přemítám, co bylo špatně a říkám si, že to není o tom, že bych měkla, když mě napadne držet se zpět, ale je to o tom, že se nemáme s Rak Dol na koho dalšího spolehnout. Jakmile měla plné ruce práce s udržením té první holčiny a já s naháněním té druhé, nebyl tu nikdo třetí, kdo by nás výrazně podpořil. Leese nás pak může povzbuzovat jak chce, ale to je plýtváním našimi silami. Zora má akorát plnou pusu řečí, jak může tohle a tamto, ale když dojde na lámání chleba, raději se někde schová.
Podívám se na krásku, která je dobrá akorát tak teď. Víčka mi těžknou a mám pocit, že pokud zůstanu sedět, usnu. Raději se tedy přes bolest zvednu a jdu hlídat dveře. Teď už určitě neutečou.
26.2.2017 22:55 - Bleška
Výslech probíhá celkem dobře. To, co nás zajímá, mají nejspíš ukryté v ceremoniální místnosti kdesi v 5. patře, vede to tu nějaká zasloužilá bojovnice, výcvik vedou o něco méně zasloužilé bojovnice, mají zakázáno chodit do královských komnat nahoře v lodi. Opravdu tu cvičí malé holčičky, v Síle znají jenom pár triků, které využívají. Schopnost procházet zdmi, takže to, co umí Zora, vycítit nepřítele a přesně určit, kde se nacházejí, a ještě jednu věc. Zrovna se mi ale zdálo, že se za dveřmi něco hnulo, takže jsem to přeslechla. Když jsou dospělé a zdárně ukončí výcvik, přesunou se sloužit královně. Některé slouží k tomu, aby tiše zabíjely, jiné, aby chránily královnu. Říkají si Dračí spár, ochránkyně jsou také Dračí, ale opět jsem přeslechla co. Přijde mi fascinující, že napříč kulturami je nějaký ten drak, coby symbol nezdolné síly a moci. Vlastně jenom Lovci měli ptáka, kterému doslova lezli na hrb. Respektive skákali... A vůbec, když už jsem u těch Lovců, máme to ale na bojechtivé a vládychtivé ženské, které chlapy berou jenom na milost, aby se mohli reprodukovat, štěstí. Nevidět, jak to vypadá v Republice, tak by se mělo mužské pokolení začít bát...
Zadívám se na ni znovu pořádně. Něco kolem 16 let, dle našich měřítek opravdu krásná. A s tím jejím bojovým postojem a srdcem předežene i Zoru. Tahle holčina se toho opravdu nebojí a pokud bych si měla vybrat, byla by to radost mít ji po boku. Škoda, že jsou tak indoktrinované, povzdechnu si. Nic jiného než ji zabít stejně nebude mít cenu. Srdce mi v tu chvíli poskočí. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že by měla zemřít? To není zrovna dobré řešení... Znovu se nadechnu. Ale zamysli se nad tím. Logicky. Co s ní? Ta pouta ji nezadrží, pokud vím. Jakmile zahneme za roh, odhmotní se a zmizí za svýma kamarádkama a my ji budeme muset sejmout tak jako tak. Ale nejsem přeci chodící chladná logika. Na to jsou tu jiní. Nech to na nich.
Opět se začnu soustředit na výslech, ale ten už je vlastně u konce. Opět se na ni podívám a fascinuje mě ten její outfit. Černá kombinéza, opasek, vesta, helma s noctovizorem. Byť nejsem odborník, vypadá to fakt high-tech. Neodolám, tohle musím mít. Stejně to už ona potřebovat nebude.
„Co to vyvádíš?“ vyklene Leese obočí, když mě vidí, jak jsem se k ní vrhla.
„Líbí se mi její opasek a kombinéza,“ odpovím popravdě.
„A to ji jdeš svléknout?“
Zarazím se a výmluvně se na něj podívám. Pak se obrátím zpět k dívčině, která na mě vytřeští oči.
„Neboj, tobě se nic nestane. Chci jen to oblečení.“
Kupodivu ji to moc neuklidní a pere se se mnou, ale nějak si poradím a za chvíli už na židli sedí jenom ve vestě a v kalhotkách. Ani nemá tu slušnost zrudnout a to jí je, prosím, pouze 16. Kam ten svět spěje...
„Co s ní?“ zeptám se, zatímco se převlékám. Mám celkem jasnou představu, co bude Leese chtít.
„No, zabíjet se mi ji nechce,“ zamumlá. Po těch slovech mi noha sjede mimo nohavici a ztratím rovnováhu. „Shab! Cože?“ vypadne ze mě, když se znovu postavím.
„Není to nutné,“ pokrčí rameny.
Chvíli na něj jenom zírám. „Kdo jsi a co jsi udělal s Leesem? Ten by neváhal ji zastřelit.“
„Nepřipadá mi to nutné.“
Jsem čím dál zmatenější. Fakt, že by mi nečinilo problém ji odstřelit a že jsem s tím počítala, ponechám stranou. Nicméně tohle není Leese.
„Zabít ty vojáky tam na té základně také nebylo nutné,“ oponuji a bedlivě sleduji, jak se tváří. Kupodivu má tvář pokrového hráče.
„Ale to byli vojáci, kteří nás ohrožovali.“ Podezření, že máme mezi sebou vetřelce, jenom vzroste. S tak chabou výmluvou by Leese nepřišel. Hlavně už by nejspíš dávno sám vzal pistoli a dívčina by byla pouhou vzpomínkou.
Odfrknu si, pořádně, aby pochopil, jak pateticky teď zní. „A ona asi co? Myslíš, že tu bude způsobně čekat, až tu dokončíme naši misi? Že se v první možném momentě neodhmotní a nepřesune pryč? Zoro,“ obrátím se na ni, „je to tak? Může se pomocí odhmotnění dostat z té židle a pryč?“
„Ano,“ přikvýne prostě.
„Tak ať,“ pokrčí Dailen rameny.
„A že nám pak opět začne znepříjemňovat život?“ Má furstrace roste. Začnu se dooblékat, abych měla volné ruce. Nechápu tu změnu postoje. Leese vždy minimalizoval nebezpečí na nejmenší možné minimum, to znamená rovno nule. Že by vyměkl při pohledu na tu krásnou mladou květinku?
„Já bych ji vzala nahoru k tomu doktorovi a nechala ji zdrogovat,“ prohlásí Rak Dol.
Leese pokývne na souhlas.
„A určitě se ji nikdo nepokusí zachránit,“ namítne kupodivu Zora. Vzala mi ta slova z úst.
Rak Dol rozhodí rukama. „Bude ale trvat dlouho, než přijde k sobě.“ Leese vypadá, že ten nápad oprvdu zvažuje.
„Jo uděláme to tak. Rak Dol, odveď ji za doktorem a přikážem mu ji zdrogovat.“
Zírám na něj s otevřenou pusou. To není správné. Musíme ji zabít, jinak se vrátí a nakonec ji stejně zabijeme. Takhle můžeme mít o jednoho nepřítele míň. Ruka mi sklouzne k blasteru. Všechno ve mě křičí, že zbavit se jí je správné rozhodnutí. Ale taktéž je správné nechat ji naživu. Než se rozhodnu, odvede ji Rak Dol s Leesem pryč. Chvíli trvá, než se uvolním a vydechnu. Fierfek, co se to děje? Ze země zvednu její helmu a prohlédnu si ji. Byla jsem jenom kousek od toho ji zastřelit. A jediný důvod byl, že mi to Leese nedal rozkazem. Já přeci bezdůvodně nezabíjím... Ale tohle by nebylo bezdůvodně, rýpne si druhý hlásek. Rázně si helmu nasadím na hlavu a jdu vyzkoušet, co to vlastně všechno umí.

Netrvá to dlouho a oba se vrátí. Zklamání, které cítím, se snažím potlačit, protože si nejsem jistá, z čeho to přesně pramení a nechci se v tom šťourat. Ne teď. Ne v brzké době.
„Takže, co dál?“ nadhodí Dailen.
„Musíme do té ceremoniální místnosti,“ odpoví Zora. Souhlasně přikývnu.
„Já,“ popojde dopředu Rak Dol, „já bych šla nahoru a podívala se do té části, do které nesmí a zjistila, proč vlastně.“
Ohrnu ret, „Tam nebude nic zajímavého.“
„Jo? Myslíš?“ protáhne. „Tak proč tam žádná nesmí?“
Protočím očima. „Co já vím. Ale rozhodně by korunku nenechali jen tak na ráně každému příchozímu a nechali ji bez ochrany.“
Prohodí něco jako, že pod svícnem je největší tma. Nesouhlasím s ní, něco zajímavého tam je, ale korunka to nebude. Jenom bychom ztráceli čas.
„Já bych taky řekl, že to bude v té ceremoniální místnosti,“ pronese pomalu Leese. Zora na souhlas přikyvuje.
„No jak chcete,“ pokrčí rameny Rak Dol dávající nám najevo, že jsme udělali tu největší chybu našeho života.
„Poslala bych dolů Zoru,“ kývnu teď už k jediné krásce v místnosti. „Dokážeš se mezi ně vmísit, zjistit kde co je a jak se k tomu dostat.“ A taky to ukrást, vrátit se do lodi, odletět a pak nám z Adry zavolat, kde to vlastně jsme, domyslím si v duchu scénář.
Opět souhlasně přikývne. „Ale chci k tomu tu kombinézu.“
Strnu. Tak to ani náhodou. Teď jsem to z té holčiny svlékla a je to moje. Zavrtím hlavou.
„Stejně to budeš chtít jenom prodat,“ prohodí nechápavě. Vykulím na ni oči. Kupodivu Leese a Rak Dol vypadají, že s ní souhlasí.
„No to ani omylem,“ ohradím se rázně. „Tohle jsem z ní stáhla, abych to mohla nosit. Takovou výbavu jsem ještě nikde nenašla.“
„Tak jsi to měla nafasovat,“ usadí mě Leese.
„A žes nám tedy něco takového k fasování nenabídl?“ nedám se.
Trvá dlouho, než se dohodneme, nicméně Zora dolů bez té kombinézy nepůjde a já jí ji odmítám půjčit. Částečně nechutí k ní, částečně nemám pocit, že by to potřebovala. Pořád se vytahuje, jak projde kamkoliv, jak kdyby chtěla, tak mě pošle brečet do kouta, jak si každého nakloní na svou stranu a vytáhne všechny informace. A štve mě, že když už má tu příležitost, tak se najednou šprajcne a nikam nejde. Ne bez kombinézy. Jakoby to kdy potřebovala. Není na ni spoleh, ani trochu. Být Leesem, tak už její přítomnost v jednotce netoleruju. A taky samozřejmě je to moje kořist. Měla si to z ní stáhnout první.
Nakonec se po velmi dlouhé době vydáváme tajnou chodbou. Cítím se mnohem lépe, než bezprostředně po boji. Žebra pořád cítím, ale už můžu dýchat bez toho, že by se mi dělaly mžitky před očima.

Jdu první a postupně nás bez incidentu protáhnu až do 4. patra. Cesta končí v místnosti s konzolí a dveřmi vedoucími na chodbu. Leese se nadšeně vrhá ke konzoli, já se postavím zády k němu a čelem ke dveřím, připravena vystřelit hned, jak by se někdo pokusil vlézt dovnitř. Po chvíli ale místností otřesou celkem tři postupné výbuchy. Trochu to s námi zamává, konzole zabliká, ale po chvíli je klid.
„Jdu se tam podívat,“ oznámím všem. Leese nepřítomně přikývne a já se připravím na cestu ven.
Svou helmu jsem si připnula na opasek, tu ukořistěnou mám na hlavě. Poskytuje mnohem lepší vizuální rozhled – vidím s ní dál a mnohem ostřeji, k tomu má zabudovaný noctovizor, takže nebudu muset ani rozsvěcet baterku ve tmě a dělat ze sebe snadný terč.

Rak Dol mi otevře dveře a já ze stínu místnosti lehce vklouznu do osvětlené chodby. Rozhlédnu se na obě strany, vlevo se chodba po pár metrech láme doprava, vpravo pokrčuje pár desítek metrů. Napnu smysly, ale nikde nikoho nevidím. Protože po mně nikdo nestřílí, tak mě asi taky nikdo nevidí. To mě uklidní a vydám se doprava, kde už je jasně patrná spoušť po výbuzích. Chodba není nijak široká. Jsem zvyklá na mnohem širší prostory.

Na místě výbuchu spatřím části končetin. Dětských, končetin. Do úst se mi navalí žluč, ale pokračuji dál. Když se to vezme kolem a kolem, i Mandaloriani začínají cvičit své děti ve věku už 8 let. Nevím proč, to se mi zdálo v pořádku. Tak proč se mnou tyhle holčičky tak mávají? Po chvilce si i odpovím. Protože ve skutečnosti jsi vlastně dětského bojovníka nikdy neviděla. A kloni se nepočítají. Ti alespoň vypadají jako dospělí muži.

Minu dveře vpravo. Nezkouším je otevřít a přikákávat k sobě pozornost. Jsem si celkem jistá, že jenom proto, že nikoho nevidím, neznamená, že tam nikdo není. S touhle výbavou, kterou mám nyní k dispozici i já, jsem si spíš jistá, že tu někde číhají, ale také o mě neví.

Na konci chodby ústí dveře doleva, ale jsou celé pokroucené od výbuchu. Když se skrčím, dokážu se jimi protáhnout.
V místnosti je řada převrácených regálů, tlakové bomby a všechno to harampádí zakrývá další průchod. I při zběžném pohledu je mi jasné, že sama to budu odhazovat tak 10 minut. Naplánuji se tedy vrátit zpět, ale ze dveří jen vykouknu a podívám se ven. Tentorkát vidím jednu, jak leží na druhém konci chodby, přesně za rohem a zírá přes hledí své optiky do chodby. Děvenko, to bude to poslední, co uvidíš.
Vystrčím oba blastery, přičemž nejdříve přepnu i tu v pravé ruce na ostré a pak ji zasypu smrští ran. Než se připravím k dalšímu kolečku, pocítím ostrou palčivou bolest v boku a rychle se stáhnu. Šrapnel se mi v něm zasekl a cítím, jak mi kombinéza v tom místě prosakuje mou krví. Ještě, že jsem se kryla. Je jenom jeden, ostatní se zaryly do stěny a dveří kolem mě. Stáhnu se zpět do tmy a stáhnu si z hlavy helmu s noctovizorem. Místo toho si navléknu svou původní helmu a spojím se s Leesem. Odpovědí je mi ale jenom praskání a šum. Fierfek, utrousím. Už už se plížím ven, když se mi v uchu Leese ozve.
„Tak kde jsi?“
„V chodbě vpravo, poslední dveře vlevo, je tu další tajný vchod,“ hlásím. „A na konci chodby, nalevo od vás, se za rohem schovávají dvě snipy.“
„Rozumím.“
Očekávám, že se začne něco dít, a opravdu vidím, jak se skrz dveře propálil Rak Dolin lighsaber. Nechápu, proč si ty dveře neotevře, ale tak snad ví, co dělá.

O pár minut později je mi jasné, že asi nikdo nevěděl, co dělat, jinak si to neumím vysvětlit. Že nade mnou vybuchl instalovaný granát, kterého jsem si prve nevšimla, to by vůbec nevadilo. Ale že se Rak Dol bude plížit chodbou ke mně, s Leesem před sebou, s krytá vyříznutými dveřmi, že tam nakráčí holčina s raketometem a ty dveře rozmetá na kusy jedním výstřelem, že naštěstí ten další nevybuchne a ona zmizí za rohem, že naneštěstí těsně před tím, než Rak Dol vpadne do bezpečí místnosti ji naplno zasáhne další výbuch... Hlavou se mi honí tisíc a jeden moment, kdy jsme udělali chybu a já mám ošklivou předtuchu, že i když se dostaneme skrz to harampádí, že na nás budou čekat. Já bych to tak rozhodně udělala a všechno mělo být jinak. Všechno... Rak Dol na ně měla naběhnout, já ji měla zezadu krýt. Rozsekali bychom je, ani by nevěděli, čí jsou. Místo toho jsme díky naší pasivitě v pasti a já se snažím spolu s Leesem dát Rak Dol trochu dohromady. Stěžuje si, že nemůže hýbat levou rukou. Najdu v ní šrapnel, to ale nevysvětluje tu ochrnutost. Pak si vzpomenu, že ty jejich náboje obsahují jakýsi toxin, dokonce mám tu stříkačku schovanou ve stehenní kapse. Leese na to upozorním a podaří se nám ten jed neutralizovat.
„Rak Dol, vnímáš mě?!“ Držím ji tvář, natočenou k sobě a zblízka se jí dívám do očí. Její pohled je trochu mimo, ale vnímá.
„Musím si,“ zasupí, „trochu vydechnout.“
„Není čas, na to, aby ses vydýchávala,“ tlačím na ni. Čas se krátí, jsem tu jenom já, jsem unavená, krvácím a mám toho akorát tak dost. Kde je shab Zora?! Kdokoliv?! „Potřebuji, abys zvedla tu shabla hromadu harampádí a přesunula to místo dveří.“ Postupně ji natočím směrem na ten bordel, který blokuje naši, za mě pochybnou, únikovou cestu, potom na otvor, kde ještě před chvílí byly dveře a poskytovaly nám kryt.
„Nemůžu,“ vydechne mučednicky. Musím se vydýchat.
Zhluboka se nadechnu. „Rak Dol, neříkej mi, že to nezvedneš,“ cedím skrze zaťaté zuby. „Tohle je pro tebe hračka!“
„Potřebuji se vydýchat...“ zasupí.
Horko těžko se ovládnu, abych jí jednu nevrazila. Abych s ní necloumala tolik, až ji hlava bude mlátit o stěnu. Fierfek, rupají mi nervy... Už nemůžu.... nemůžu...
Zvednu se a jdu dál odklízet trosky. Musím se nějak odreagovat. Vím, že to nemám šanci stihnout. Že těmi dveřmi za chvíli někdo projde a dodělá nás. Takhle nemožná, stupidně... SHAB!
„Ale pořád se ještě můžeme vzdát,“ prohodí Leese a jukne na mě. Do kouta odletí kus trubky. Otřu si pot z čela a zamyslím se nad tím, co řekl.
„Pravda,“ připustím. To je taky cesta. Přemýšlím dál. Frustrace mi dlouho nevydrží. Nakopak, jako bych se dotkla dna a dokázala se od něj rychle odrazit a pokračovat v úsilí.
„Dá se ta hromada odpálit?“ otočím se na Leese, který se mi snaží s tou hromadou pomoct. Snažím se ignorovat Rak Dol, která nečinně leží u stěny.
Zkušeným okem přelínte hromadu. „Dá, jenom potřebuji dost výbušnin.“
„Já mám,“ ozve se od stěny. Zaskřípu zubama. Nesnáším tuhle její pasivitu. To vyměknutí.
„Kdybys místo těch výbušnin raději zvedla tu hromadu!“ šiju do ní, zatímco se přesunuji do krytu.
„Říkám ti, že to teď dost dobře nepůjde. Podívej se na mě!“ odvětí ublíženě.
Tak sobecká!!
„Ale jde jenom o tu hromadu!“ vybuchnu. „Jenom zvednout hromadu harampádí a napasírovat ji do otvoru po dveřích! Víc po tobě nechci!“
Chvíli mě pozoruje a pak prohlásí mučenickým tónem, že až umře můžu za to já. Potom před sebe natáhne ruku. Regály a jejich obsah, se začne nejdříve jenom třást, potom vidím, jak se trubky ohýbají, ozývá se skřípot a praskání, jak se různé materiály začnou ohýbat pod Rak Dolinou vůlí a smršťovat se k sobě. Leese překvapeně vyjekne a zdekuje se pryč. I já musím ustoupit víc ke stěně, abch udělala prostor keldoričině výtvoru. A to bylo keců, že to nepůjde, pomyslím si znechuceně.
Podivná skulptura se začne posouvat do otvoru.
„A mohla bych ji poslat skrz chodbu!“ prohlásí poněkud nadšeně.
Pěstí udeřím do stěny za sebou. Bolest mi projede rukou a srazí vztek, který se ve mě opět vzdul v plné síle.
„Nepotřebuji trosky na chodbě,“ procedím skrz zaťaté zuby. Potřebuji, abys jimi ucpala ten otvor.“
„Ale takhle je sejmu,“ nenechá se keldorka odbýt. V duchu si představím délku té chodby a spojím to se vzdáleností, kterou jsem ji doposud nejdál viděla hodit. Tak nevím, proč zrovna já... Zora nikde, Rak Dol dělající na truc blbosti... Možná jsem to měla být já, kdo měl požádat o jinou skupinu. Opustit tuto a pomáhat Leesovi jinak. Ale to je ono... Leese na těchto dvou z nějakého důvodu lpí. Dobře, Rak Dol je skvělá kamarádka, ale v boji bych ji taky kolikrát viděla raději dál od sebe. Není na ni spoleh. A Zora?
„Jsem v té šachtě dole,“ ozve se jako kdyby vycítila, že na ni někdo myslí.
„V jaké?“ odseknu podrážděně.
„V té tajné,“ odvětí.
Sklouznu očima k otvoru, který Leese vytvořil uvolněním dvířek a zatoužím to vrátit zpět. Zavřít dvířka, nechat Rak Dol, ať opravdu hromadu vrhne vpřed, ale až později. Pokud vidím správně, je ta hromada dost veliká, aby prošla chodbou. Můžeme se za ni krýt, vrhnout ji pak po tom blastrovém rotačáku a zbytek zničit. Když už se k nim dostanu nablízko, nebudou nám nijak nebezpečné. S Leesem, který mě ve správný moment navede správným směrem, je dáme. Rak dol, ať se klidně přitom někam schová. My dva to spolu zvládneme. Vyčistíme vršek, potom uvidíme. A Zora? Koho zajímá? Ať si to tam dole užije sama, když se na nás takhle vybodla. Já jí krk zachraňovat nebudu.
27.2.2017 09:58 - Hunter
:-) Diky Andy, +1 FP na dalsi hru pristi tyden.
Moc se mi libi ten niterny dialog o strachu z pripadne nutnosti resit situaci s ditem s kverem... O tom, to totiz taky je :-)
27.2.2017 16:12 - Bleška
Takové práce a jenom 1 FP *fňuk*.
27.2.2017 20:17 - Hunter
Hmm, pravda... Takze 1FP a nekolik poklepani po rameni? 1FP a obejmuti? 1FP a pochvala pred nastoupenou jednotkou? Nebo rovnou vsechno najednou? :-D
27.2.2017 21:59 - Bleška
Jsem skromná, bohatě si vystačim s poslední jmenovanou možností O:-)
28.2.2017 16:46 - Leese Dailen
NEMOŽNÉ SE STÁVÁ SKUTEČNÝM!!!!

Objevili jsme se uvnitř planetárního systému, kde by se měla nacházet stará královnina loď a v ní, doufejme, schovaná korunka, pro kterou si jedeme. Stále jsem si nezvykl na ty Zořiny skoky prostorem, ale na rozdíl od hyperprostorového letu je to nesledovatelné a co víc, instantní.
Vzhledem k tomu, že nás tlačí čas, jsem se rozhodl rozdělit další mise mezi ostatní členy Adry a tak se právě fregata asi blíží ke svému cíli na druhé straně Hapanského clusteru. Jsem zvědav, jak dopadnou. Nejradši bych vedl všechny ty mise, ale na to prostě nezbývá čas. Adra je příliš velká jednotka, aby jen podporovala naší skupinu. Pro Ruku to teď bude první velká zkouška velení, když má teď Dex jiné starosti na Mandaloru.
Úvodní skeny nic nenašly a tak si sedám za konzoli a za chvíli nacházím náš cíl. Jedná se o asteroid, nebo spíše malý planetoid, na kterém královnina loď zjevně nouzově přistála. Nejeví žádné známky energetické aktivity, což je u několik století starého vraku vcelku normální. Zvláštní mi spíš přijde, že se planetoid skoro neotáčí, jako by ho někdo směroval. Po srážce s lodí měl rozhodně začít rotovat.
Rak-Dol i Zora před příletem zkontrolovaly Sílu a shodly se, že je na palubě vraku cca 10 slabých forcerů, pravděpodobně dětí. Jak najednou vědí, že jsou to děti?
Po průletu chvostem přistáváme přímo na lodi, abychom se vyhnuli problémovému pohybu bez gravitace. Vstupujeme na horní palubu, která se zdá být nejluxusnější částí lodi. Brzy nacházíme i luxusní komnaty, které jsou ovšem zajištěny blastdoorovým kritem bez energie. Střední část patra jeví známky dávného boje, ale jinak nic zajímavého. Seženeme tedy droida s reaktorem a jdeme na průzkum. Hned v první komnatě leží trojice vyschlých mrtvol stážkyň, které zde bránily svoji královnu. Z datakarty zjistíme, že je sem zatlačili útočníci a následně je prostě uzavřeli a nechali na pospas. Kupodivu se zastřelila jen jedna…
Pokračujeme dál, když v tom Rak-Dol zaznamená pohyb. Nám ostatním hlásí jen, že tam byl někdo jako Zora. Nedává to úplně smysl. Následně z ní vytáhnu, že to byla určitě osoba a ne duch a že byla neviditelná a procházela zdí. Zdá se, že kdokoliv je na lodi nás již zaznamenal a tak bude třeba je zkontrolovat. Dřívější návrhy, abychom nejdříve šli řešit ony forcery jsem zamítl, abychom se vůbec dostali k hledání korunky. Byla šance, že se tak interakci s nimi vyhneme úplně. Teď už to nehrozí, tak uvidíme, co jsou zač. Vyšlu Mansharu, aby se nenápadně podívala napřed, ale ona jen rovnou seskočí mezi ně a začne střílet. Ostatní jsou pozadu, takže se připojujeme později. Ukazuje se, že je to kvalitně vybavené ženské komando s maskováním a otrávenými šipkami v puškách. Naštěstí toxin na naše bojovnice nepůsobí a dáváme jim na frak. Zora říká něco o zajatcích, ale pak se vypaří, jako obvykle. Zbývající dvě členky komanda se stahují za bariéru, kterou vytvořily explozí karbonitu.
Následuje debata co dál. Podle počtů je forcerů jen část z komanda, takže není jisté, kolik jich tu je. Navíc je zjevné, že jsou tu na rozkaz aktuální královny a tak mohou o korunce vědět, nebo ji dokonce mít jinde. Kvůli obavě z prozrazení se stahujeme k naší lodi, kde kontroluji, zda někdo odletěl a místo toho nacházím spuštěný reaktor hluboko v planetoidu. Zjevně tedy může jít i o výrazně větší komplex a také to vysvětluje ustálení rotace planetoidu. Po krátké rozvaze posílám Zoru s klony na obhlídku povrchu planetoidu a ostatní se vydáváme na můstek vraku. Zde nacházíme jen pár min a několik funkčních konzolí. Tam nacházím informace o částečném využítí lodní komunikace a napojení na vnější reaktor. Z oken můstku zahlédneme několik explozí poblíž lodi a díky tomu zjistím, že jsme rušeni v komunikaci. Podaří se mi projít rušením a Zora zmíní nějaké problémy, ale je tak nekonkrétní, že to nechám na ní, aby je vyřešila.
S ostatními vyrážíme na dno lodi, kde očekáváme napojení na podzemní část komplexu. Tu skutečně nacházíme a zdá se být obytným komplexem pro rodiny s dětmi. Mé úvahy se točí okolo přeživších z doby přepadu, kteří mohli tento komplex vytvořit bez možnosti odletět, ale to se rozchází s výskytem moderně vybaveného komanda nahoře…
Pokračujeme dál a začíná být zjevné, že se jedná o výcvikové středisko komanda a že začínají již v dětství. Stále ale nenarážíme na odpor, takže se stáhly do hlubších pater, čemuž odpovídá i stav místností – odložené věci, nedopité sklenice, … Klesáme do dalšího patra s původním reaktorem. Manshara se touží podívat přímo k reaktoru a začíná se oblékat do ochranného obleku. Je mi jasné, že pokud se dole něco stane, bude trvat dost dlouho, než ji budeme moci pomoct a tak se ji od toho snažím odradit. Nedá si ale říct a kráčí dovnitř. Pro jistotu čekáme poblíž a podaří se nám najít spojovací chodbu do další části komplexu s výtahy. Když jeden z nich projede kolem a zároveň se ozve Zora, že jede za námi, spojím si to dohromady a navádím ji na naše patro. Ona chce ale nejdříve sjet co nejníž a podívat se kolem. Manshara mezitím hlásí, že našla nějakou chodbu z reaktoru, ale mi už cestu dál máme, tak to moc neřeším. Poté, co se Manshara převlékne, se vydáváme k výtahům, kam přijíždí Zora, která dostala několik zásahů z nám známých pušek komanda a máme tak jasno, že jsou dole.
Ze Zory vypadne, že na povrchu našla nějaká raketová sila a pár radarů a že vše zneškodnila.
Nejradši bych dolů vyslal Zoru samotnou, aby se proplížila kolem komanda a získala korunku. Tím bychom se vyhnuli riziku přímého střetu. Ta ale odmítá s tím, že je to moc nebezpečné. Na jednu stranu ji chápu, když je celý komplex přizpůsobený na používání schopností jako má ona, ale na druhou stranu bývá v boji k ničemu a kromě pilotáže ji beru s sebou právě kvůli takovýmto infiltracím. Díky Síle to dokáže mnohem rychleji než kdokoliv z nás. Někdy opravdu pochybuji o důvodu, proč ji s sebou beru a vzhledem k opakovaným stížnostem Manshary to budu muset brzo vyřešit. Její potenciál je obrovský, ale neustále narážím na to, že není tam, kde ji potřebuji. (Testy sice vycházejí stabilně negativní, ale stejně mám občas pocit, že na mě ty svoje feromony používá. Prochází jí až příliš přešlapů…)
Plán je tedy následující – sjedeme dolu turbovýtahem, ve kterém si postavíme barieru a zajmeme jednu hapanku na výslech. Do vedlejšího výtahu jsme nastražili radiační oblek, aby působil jako útočník. Tento vedlejší výtah je pomalejší, takže je potřeba ho načasovat s naším příjezdem, aby byl efektivní. Jedeme dolu a bohužel jsem časování netrefil, „posila“ ještě nedorazila. Manshara s Rak-Dol vyrážejí do útoku a dvě hapanky na stráži se začínají stahovat. Rak-Dol jednu chytá Silou a drží ji na místě s očekáváním, že ji omráčíme. Pro nás u výtahu je ale příliš daleko a Manshara postupuje dál dopředu a snaží se trefit druhou hapanku. Následně se Rak-Dol nechává přesvědčit a používá Sílu, aby zajatce dotáhla do výtahu. Tam se úspěšně stahujeme (a konečně doráží „posila“) a vracíme se nahoru.
Zajatkyně se nechá přesvědčit a začne spolupracovat a postupně se dozvídáme podstatné informace. Jedná se skutečně o královnino komando Dračí Spár. Převážná většina osazenstva je v dětském věku, vycvičené vojačky odlétají sloužit královně. S nimi tu je několik učitelek, převážně vysloužilých spárů. Nahoře jsme prý potkali skupinu, která čekala na odvoz. Dále zmiňuje Dračí pancíř, jakožto další komando, které chrání královnu a zajímavou poznámku, že dole přísahají věrnost přímo staré královně. Zbývá tu tedy jen pár dospělých a hromada polo vycvičených dětí, které jsou ale natolik zfanatizovány, že budou bojovat také. Představa, že musíme pozabíjet tolik dětí, se mi rozhodně nelíbí a snažím se najít řešení bez boje. Manshara navrhuje zajatou zabít, aby nás už neohrožovala. Za jiných okolností bych ji dal za pravdu a dost možná to i sám vykonal, ale teď se zdráhám. Rozhodně ji nechci pustit, aby se rovnou přidala zpět do boje proti nám, ale jestli zabijeme ji, tak s námi budou zacházet stejně a nevzdá se nikdo. Navíc je to pojistka pro případ, kdy by jim dorazily posily a dokázaly nás zajmout. Nakonec s Rak-Dol vymyslíme řešení – dotáhneme ji k droidímu doktorovi a necháme ji nadopovat na několik hodin.
Manshara se navíc rozhodla, že musí mít ten její maskovací obleček s poznámkou, že nic takového ode mě nemají. Zaprvé to není pravda a podobný oblek se dá zařídit a navíc si myslím, že na ní ten pancíř bude až příliš těžký pro její styl boje. Nedá si říct a nechá bezvědomou dívku téměř nahou, ale po chvíli ošívání si přeci jenom sundá větší část ochranných prvků, které ji zpomalovaly.
Znovu se vracím k myšlence vyslat Zoru a ta povoluje pod podmínkou, že jí Manshara půjčí ten oblek, aby lépe zapadla, což ale Manshara zásadně odmítá. Místo přímé cesty výtahem nakonec volíme průzkum chotby u reaktoru, kterou našla Manshara a dostáváme se tak o patro níže. Tam se pokouším naháčkovat do jejich systému, ale zjevně mají schopné a hlavně aktivní ochránce systému, kterým se daří mě držet mimo systém 5. patra. Následně situaci řeší úplným odříznutím komunikace mezi patry. V mezičase vyslali skupinu na přepad, kterou naštěstí nacházíme včas a pouštíme se do boje s nimi. Manshara byla trochu dál na průzkumu okolí a tak nemá s pistolemi příliš štěstí, zato se jí podařilo najít přístup do posledního patra. Zora konečně vyráží napřed neviditelná a Rak-Dol nakonec náš postup řeší pomocí kovových dveří jako krytu, za kterým se stahujeme s Manshaře.
Ještě cestou nám ničí kryt raketami a dostáváme nepříjemně zabrat. V místnosti s poklopem se dáváme dohromady a Rak-Dol se tváří vyřízeně po zásahu jedné z šipek – toxin zabral. Podaří se nám jej neutralizovat, ale celkově začíná být situace dost špatná. Poklop je pod hromadou harampádí, které Rak-Dol není schopna odsunout. Vyžádám si tedy její výbušniny a jdu hromadu odstřelit. V tom se Rak-Dol probírá a bez ohledu na to, že zrovna v hromadě klečím a téměř pokládám výbušninu, začíná hromadu sunout ke dveřím. Naštěstí se mi podaří uskočit, a ona tak zablokuje dveře směrem k hapankám. Sice navrhuje, že to protlačí dál na ně, ale s Mansharou si shodně myslíme, že bude lepší si koupit chvíli klidu, než půjdeme dolu. Otevírám poklop a do toho se ozývá Zora, že už je dole.
1.3.2017 12:23 - Bleška
Nemožné se stalo skutečností :D. Co tě dokopalo? :D A už máš kuchyň? A můžu ji vidět? :D :P

Pro přispívání do diskuse se musíš přihlásit (zapomenuté heslo). Pokud účet nemáš, registrace trvá půl minuty a 5 kliknutí.

Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.11200904846191 secREMOTE_IP: 3.82.232.31