Babau14
12.5.2010 19:48
New Orders
Mate-li se chut pridat k hrani SW Saga v prostredi klonovych valek, napiste mi (nick Hunter).
PS: Hrajeme pravidelne cca jednou za dva tydny v nedeli, cca od jedne do osmi v Praze.
29.3.2017 16:04 - Bleška
Tak to jo :). Vyznívalo to poněkud negativně, proto ty obavy :). Mně se naopak v závěru víc zamlouvalo, že smrt Marnshary podstatně podpoří rozkaz 66 a celkově, že to více vystihne atmsoféru konce Republiky a nástup ošklivého strýčka Palpiho..., kdy to nikdo nečekal a najednou byl celý svět v troskách a plamenech a naděje mnoha bytostí se najednou rozprskla v holé nic.

Její smrt byla zajímavá, ne zbytečná, ani ji v další kampani pro svůj dobrý pocit nepotřebuju :)

A vůbec, o tom, že Rak Dol umře, Palpi vědět nemusí. Veškeré důkazy byly zničeny - Adra se v životě ven neprokouše, tak dobrýho pilota nemají. Pokud z nich něco zbyde... muhehehehe
29.3.2017 16:17 - Leese Dailen
Ja ti to neberu, ohledne Manshary je to tvoje rozhodnuti, jen to z meho pohledu byl krok, ktery to prevazil na druhou stranu.
29.3.2017 16:48 - tony
Dcera nevznikla proto aby se v další kampani mělo za co hrát.Od začátku jsem byl proti aby v další hře byla takže jsem konzistentní v názorech. :P

Při hraní SW mi jde o prožívání toho světa,nepotřebuju tam konkrétní postavy i když ty "známé" postavy dokreslují atmosféru takže je ani nezavrhuji.
29.3.2017 17:27 - Elvid
Ad Zora, jak jsem zmiňoval již dřív i pak, tak tam sice bude také v pozadí, ale pokud nějak bude krýt družinu, tak spíš z dálky...ale rozhodně nepotřebuji, aby byla nějak zapojená.
To stejné s Likkitem, který je také k dispozici...a vše mu patří, i křeslo pod Palpatinem, který mu to jen spravuje ;-)...

Nečekám, že by se nějak setkali s družinkou, ale pokud by se to příběhově hodilo, nejsem ani proti.

PS: A ono o sobě možná Leese i Zora budou vědět, i když přímo se asi nebudou vídat, ani nějak spolupracovat. :-)
29.3.2017 18:46 - Leese Dailen
jak jsi pavle na tom skypu?
29.3.2017 20:03 - Hunter
Tak jsme to probrali, mam z toho pozitivni dojem :-)

Tonda dopise Rak Dol, Andy dopise Marnsharu a ja, ja si muzu dat pauzu :-)
Aneb, nahral jsem posledni verzi "hlasovani" s nasimi house rules...
30.3.2017 15:02 - tony
Když se boj na planetoidu uklidnil a dorazila Adra měla jsem čas tak akorát dojít k medikovi lehnout si na stůl a nechat Sildru aby mne zaštepovala.Pak se vesmír podělal jako obvykle.Sestry začali kapat že by jim i kloni mohli závidět.Bolest a smrt se valila ze všech směrů.Prořezané krky a výstřeli do zad se začali slévat a já jsem se snažila sestrám zachránit životy.Do toho všeho začali ve vesmíru umírat další a další forseři.A protože neštěstí má rádo trojice začala jsem mít ještě komplikace s porodem.Křeče mi škubali tělem,pěna mi šla od úst a bolelo mne absolutně všechno.Přestala jsem vnímat nejbližší okolí a soustředila jsem se na sestry...marně i ty poslední umřela rukou našich klonů a fregata potom co je všechny zabila odskočila.Sildra jednou rukou prováděla porod a druhou mi opravovala rány z minulého boje..nebo něco takového.Chtěla jsem se vrátit na lod pro ostatní forsery co nám zůstaly.Chtěla jsem ještě zachránit co nám zbylo,templ nesmí zůstat prázdný jinak bylo všechno zbytečné.A má dcera ta si zaslouží žít se svojí rodinou.Domluvily jsme se s místníma a připravili improvizovanou záchranou misi.Další skok a mi se blížíme do hangáru.Kloni se snaží bojovat a já jim sestřeluju stihačky tak rychle jak je stačí startovat.Pak se koukáme na video z jídelny kde kloni zabíjej kočku....jedna smrt....další.skočíme na motorku a přeneseme se do jídelny kde se boj rozhoří na novo.Kloni kteří byli zachráněni naší jednotkou nás zradily a pobíjej nás jménem Republiky která je zradila nebo opustila.Pryč je souznění s podrobenými,pryč je duch jednotky zůstala jen smrt a pomsta.Když Ještěrka padla na zem ještě s vypětím všech sil jsem srazila smrtící úder svým bokem.Z posledních sil jsem ještě dokázala vznést poslední žádost.Život za život,záchrana dcery je mi ted vším.Když ještěrka zmizela a o chvilku později i lod ve které jsme přiletěli protočila jsem svůj meč v ruce naposled.....Poslední boj a Rak Dol umírá v záplavě republikovích granátů a střel.Z válečného běsnění se vynoří z dýmu postava Keldorky V síle jsou znít poslední i první slova Má je pomsta všichni zahynete za zradu kterou jste spáchaly jsem Dart Calio a vrátile jsem se na křídlech bolesti,porazila jsem Mor i Smrt ted jste na řadě VY . O nějakou dobu později se zničený trup fregaty šine sám a v podstatě opuštěný volným vesmírem.Motory jsou zničené ,Templ vyplundrován. Jediná živá bytost si v obleku DreadMastra sedá do prostřed svého nového templu a začíná meditovat ,Temná energie pomalu přestává pulzovat.Začíná konečně velký odpočinek,aby ne podle všeho lodi touhle rychlostí zabere šedesát let než se dostane někam kde mi poslouží............meč se vypnul.
30.3.2017 16:20 - Hunter
Wow, evil! :-) Pekny zaver Toniku... Vylozene Star Wars + ten Dread Masteri oblek... Super :-)
5.4.2017 09:53 - Bleška
Há, to bylo super :D. Hlavně ten konec :).
5.4.2017 10:43 - Bleška
A má 1 FP na další hru :D.
7.4.2017 21:58 - Bleška
Mám dotaz - má Alderaan nějakou armádu? Nebo něco na ten způsob? Na wookiepedii mají akorát toto:

"Soldiers are a thing of Alderaan's past, Leia."
―Bail Organa, to his adopted daughter Leia

Z čehož se dá vyvodit, že armádu nemají...
8.4.2017 06:40 - tony
v době imperátora jí oficiálně zruší aby ukázaly že pacifismus je cesta k míru ne?
8.4.2017 12:50 - Fibriso
jj, alderaan je jediná planeta, která nemá armádu, jen ozbrojené bezpečnostní složky (policie a Swat jednotky) a hlídkové lodě, nic většího než korvetu.
zbraně byly naloženy na křižník "druhá naděje" a vystřeleny do vesmíru a lodě přetaveny na sbírku pamětních mincí (to není vtip)
8.4.2017 16:55 - tony
a ted sem napište závěr postav vy at mám co číst
8.4.2017 20:57 - Leese Dailen
Fibri to pise docela presne, jen doplnim, ze je to az reakci na Imperium, takze ne hned. Navic se jednalo o docela monumentalni ukol, ktery rozhodne nejakou dobu zabral.

BTW Fibri, co te vede k tomu sem dale psat? Chapu, ze se podivas, co se deje, ale proc mas potrebu se pripominat mi unika.
9.4.2017 10:06 - Bleška
Dobře, takže dejme tomu, 15 let po vzniku impéria armáda defakto neexistuje, byť je v nějaké fázi "rozpadu" a vydávají první sběratelské edice pamětních mincí :).

Ad zápis - vydrž prťka, vydrž. Zápis musí být vymazlený a to zabere čas :). Ale už finišuju ;).
9.4.2017 10:08 - Bleška
Je po všem. Jak mi z těla pomalu mizí adrenalin, doléhá na mě čím dál větší únava. Podaří se mi doplazit se do jedné z jídelen, kde se zhroutím na židli a jenom skrz komlink matně vnímám, co se děje. Leese je ve svém živlu, přeměněn na Geshai si základnu naklonil na svou stranu. Sice nás mají za dikuty, ale nejsou nepřátelské, a to se přeci počítá. Dokonce se mu daří přesvědčit je, aby odvolali tu flotilu, co jim letí na pomoc.
V komlinku to nově zapraská a ohlásí se Ruka. Jsou na místě a chce poslat posily. Leese žádá nějaké techniky a lékařský tým. Svraštím čelo, jak mi v hlavně naběhne neurčitá myšlenka.
„Ty Leese, Ruko,“ ozvu se. „Má to jednu komplikaci. Nemůžou sem naběhnout klonovaní vojáci ve svých zářivých bílých armorech.“
„A to jako proč?“ zamručí po chvíli Ruka. Podle tónu je mi jasné, že si myslí, že jsem se úplně pomátla na rozumu.
„Protože si tu hrajeme na hapany, pokud sem naběhnou v tom armoru, bude naše krytí v háji.“
„To si nemyslím,“ odmítne to Leese. „Prostě je to jenom nějaký armor, vůbec netuší, co představuje.“
To si zase nemyslím já, ale než zformuluju odpověď, vloží se do toho Rak Dol.
„Přemejšlej, jsou to chlapi. A chlapi tu mají nízké postavení. Jak to asi bude vypadat, když sem naběhnou po zuby ozbrojení.“ Tenhle bod mě nenapadl, ale dobrá práce Rak Dol.
„Hm, vidíš… to je pravda… Takže Ruko, slyšel jsi, žádné zbraně.“
„Pane, je to vojenská základna, válečná zóna. „Žádné zbraně“ nepřipadá v úvahu.“
„Momentálně si myslí, že jsme jejich kamarádi. A chlapi tu zbraně prostě nenosí. Takže žádné zbraně, Ruko.“
„Ale malý blaster v botě si asi nechat můžete,“ navrhnu alespoň malý kompromis.
„Rozumím.“ A spojení je pryč. Musím se smát, protože tohle pověstné „rozumím“ se absolutně neslučuje s tím, co si ve skutečnosti myslí. Nejspíš si do bot nacpou hromadu granátů a podél zad propašují ty svoje pušky. A v kapse budou mít nacpaný granátomet…
„Ještě jedna věc,“ spojení se opět obnoví. „Marnsharo, máš tu zprávu, urgentní.“
Překvapeně zamrkám. Kdo by mě takhle sháněl? „Od koho?“
„To nevím, podepsal se jako Od přítele z Republiky.“
Můj zmatek vzroste. Copak já mám v Republice nějaké přátele? Pomalu se zvedám a přemýšlím, že bych si ji nechala poslat, ale konec konců, situace tady je pod kontrolou a já tu nejspíš nemusím setrvávat.

Lodí, která přepravila pár techniků a mediků, se přesunuji na fregatu. Syldra mi mezi dveřmi ještě nabídla, že se mi podívá na ta utržená zranění, ale jenom jsem nad tím mávla rukou. Není to tak hrozné a než si půjdu za pár hodin lehnout, nechám si to znovu obvázat, trochu bacty a po probuzení budu jako rybička.

Cestou z hangáru zkontroluji seznam na popcorn a stavím se za Forenem. Jeden z posledních z Dexovi původní jednotky. Kolik jich tu vlastně je? Kolem dvaceti? „Už se to blíží,“ poklepu na datapad, potom, co jsem se s ním přivítala. Zakření se. „Jak to šlo dole?“ V rychlosti si povyprávíme zážitky z akce.
„Hele, domluvíme se na později. Teď se musím stavit na můstku, pak si půjdu dát šlofíka, fakt ho potřebuju. Dej vědět, jak nebudeš mít službu.“
„Jasan, mám přinést potravinovou kostku nebo potravinovou kostku?“ Směju se a ještě na něj radostně na rozloučenou mávnu.

Můstek je plný tichého šumu, rozhovorů, pípání konzolí… S několika kluky se pozdravím.
„Takže máme vzít ten planetoid do vleku a odtáhnout mezi ten bordel. Zároveň baradiovou hlavicí odpálit kus toho planetoidu, aby to vypadalo, že vybuchl. Správně?“ Před Rukou stojí holoprojekce Leese a přikyvuje na souhlas.
„Přesně tak. Ta flotila je nejspíš stále ještě na cestě a nechci riskovat, že to tu najdou.“
„A těm na základně to nebude divné?“
„Shodli jsme se, že je to přeci tajný projekt, o kterém by nikdo neměl vědět a pokud by to ta flotila našla, tak je po utajení. S tím samozřejmě souhlasily.“ Leese se spokojeně a samolibě usmívá. Nedivím se. A jestli se mu povede schovat celý planetoid? Dostane metál. Tajný.
„To je prozatím vše, Ruko. Zahaj přípravu, já jdu udělat něco s tím reaktorem, než to bouchne tam, kde nemá.“ Leese zmizí a Ruka předává rozkazy potřebné k rozběhnutí akce. Času moc nezbývá. Kolem se rozběhnou dílčí rozhovory a zachytávám, že všem ten nápad přijde ztřeštěný a až nebývale odvážný. Spíš drzý… Ale o to víc se jim líbí. To už chce gett´se. Usmívám se, když se přesunu před komunikační konzoli a přehraju si zprávu, kterou mi můj republikový přítel zaslal. O chvíli později už mi úsměv tuhne.

„Marnsharo, chystá se něco zlého. Nevím, co to je, ale v Síle se šíří temnota. Buď opatrná.“ Ashoko… její jméno mi neslyšně splyne z úst… Něco zlého. Shabla Síla, to nemůže být nějak určitá? Kde? Co? Jak? Kdy? Hlavou se mi honí tisíce otázek, když si zprávu přehrávám zas a znovu a snažím se z toho vyčíst víc. Opatrně se rozhlédnu. Ale vše je v pořádku. Vyhlédnu ven… Týká se to vůbec nás? Ale kdyby ne, tak by mě s tím neobtěžovala… To je ale hloupá myšlenka. Jasně, že se nás to týká… Přeci jen se v galaxii angažujeme příliš, než aby se nás něco netýkalo… Mám pocit, že mi pukne hlava. Myšlenky se přeskakují, snažím se z toho něco vyvodit a přemýšlím, jak tu zprávu předám Leesovi. Ahoj Leesi. Moje kamarádka s trochou midichlorianů má hodně, ale opravdu hodně špatný pocit. Směšné…

„Cítím obrovské změny v Síle. Temné změny,“ zapraská mi v komlinku Zora. Polijeme mě studený pot. To bude náhoda, utěšuji se.
„Já také,“ poznamená chmurně keldorka. Ech, cože? Ona je při té operaci při vědomí? Fuj…
Nadechnu se. „Ten můj republikový přítel mi předal úplně stejnou zprávu. Ale co to má shab být? Čeho se to týká?“ Vnímám, že se otevřely dveře od můstku a zase se se zasyčením zavřeli. Dusot vícero párů bot, ale toho si nevšímám.
V komlincích je ticho. Tíživé ticho.


Když se za mými zády spustí palba, nadskočím. Léta výcviku ale udělají také své a já se během mžiku s blastery v rukou otočím. Jsme pod útokem, křičí jedna část mého mozku. Ale střílí se na můstku a střílí klonovaní vojáci. Chci se rozhlédnout po nepříteli a připojit se, ale na zem nebo konzole bezvládně padají – keldorky. V komlinku se rozkřičí Rak Dol. Nikdy jsem neslyšela takhle někoho bezmocně a bolestně křičet. Zírám na to, co se děje a nedokážu to zpracovat. Moje hlava to odmítá nějak pobrat.
„Marnsharo! Co se tam ksakru děje?!“ Leese vnímám přes těžký závoj mlhy… Jakoby mi nemluvil přímo do ucha, ale stál hodně daleko.
„Ruko!“ rozběhnu se ke kapitánovi, který zdánlivě nečinně stojí opodál a vše sleduje se založenýma rukama. To mě mate ještě víc. O co tu jde?! „Ruko, co to sakra je!?“
Průzor se stočí na mě. Něco z jeho postoje mě mrazí…
„Ustup stranou a nepleť se do toho.“ Ta slova mě doslova zmrazí na místě. A ten tón… Teď bych mu chtěla vidět do tváře. Chci s ním zatřást a přinutit ho něco dělat. Vždyť to přeci musí vidět…

Další z keldorek se bezvládně sesune k zemi. Ve vzduchu je cítit pach spáleného masa a ozon z blastrové střelby, pár konzolí a stolů je poškozeno. Poslední dvě keldorky se brání kousek ode dveří z můstku. Ani neútočí, jenom se brání. A vojáci se je snaží srazit svými pažbami…

Ten pohled už nevydržím a vrhnu se jim na pomoc. Tohle je šílenství, nesmysl, mozek se snaží najít nějaké přijatelné vysvětlení, ale žádné se mi nedaří najít. Blastery mi lehce vklouznou do ruky, zkontroluji úroveň nabití a jeden přepnu na omračovací paprsky. S těmi jejich armory dost vydrží, takže bych jim neměla nijak ublížit. Jedna se skácí v krvi k zemi a jeden z klonů pozvedá svou pušku.
„Na to ani nemysli!“ zasyčím výhružně a přiložím mu blaster k hlavě. Kolem stojící vojáci v těžkých armorech odjistí své zbraně a ozve se několikeré zahučení naběhnuvších těžkých pušek. Nevšímám si toho, zuřivě se dívám do toho hledí, za kterým vím, že jsou oči. A nikdo se nepohne. Vyhodnotím to jako dobré znamení a rychle se shýbnu k holčině na zemi. Ještě dýchá, ale na hlavě má spoustu poranění, tržných ran a vím, že už může trpět krvácením do mozku, o zbytku těla nemluvě.

Zatímco je pozornost upřena na mě, pokusí se její sestra o únik. Klon, kterému jsem prve vyhrožovala, se otočí a zamíří. Ale jsem rychlejší. Když dojde na střelbu, jsem vždycky rychlejší než ostatní. Nevím, jak to dělám, ale mám na to talent. Než stihne vystřelit, zasáhne ho střelba z mých zbraní a bezvládně se skácí k zemi. Jeden z těžkooděnců se mě pokusí chytit, ale hbitě se odkutálím stranou, jenom abych viděla, jak je druhá keldorka rozcupována střelbou dalších 4 do těžkého armoru oděných klonů, kteří blokují východ z můstku. Oči se mi zalijou novou vlnou bezmocného vzteku. Než ale stihnu cokoliv dalšího, přikutálí se mi pod nohy granát.

Výbuch mě na chvíli rozhodí. Paluba se mi houpe pod nohama, obraz je silně rozostřený. Máchám kolem sebe rukama a snažím se pohybovat, stejně ale čekám, že se kolem mě každou chvíli sevřou v ocelovém stisku rukavice, seberou mi zbraně, spoutají a odvedou do nějaké cely. K mému překvapení se ale nestane nic z toho. Když se mi konečně daří trochu zaostřit, vidím, že kloni kolem mě trpí stejným problémem. Možná s těmi jejich helmami to mají ještě horší. Výbuch jim mohl rozhodit elektroniku uvnitř.

Využiju toho, že se vzpamatuju o něco rychleji. Vrátím blastery zpět do pouzder, teď už tu nezbývá nikdo, kvůli komu bych dělala z klonů a jiných barvů jehelníček. Trochu nejistě se vydám zpět k Rukovi, který si za opasek ukládá druhý granát. Takže to byl on, kdo ho po mně hodil… Asi tedy neměl v plánu trefit i ty čtyři, ale stalo se…

V klidu se mi postaví čelem, vůbec se nebojí, že bych z něj mohla udělat během pár vteřin cedník. Asi si je jistý s těmi všemi posilami za zády. Koutkem oka vidím, jak místa, která původně obsluhovaly keldorky, obsazují kloni ve svých bílých, místy krví pocákaných armorech. Do úst se mi nahrne žluč a mám chuť se pozvracet, ale teď ne. Silou vůle zklidním žaludek a stanu před Rukou. Jsem oproti němu tak malá…

„Ruko, nevím, o co tu jde, ale Leese tohle určitě neautorizoval.“ Snažím se nepřipustit si, že jsem v tom úplně sama, musím zjistit, o co tu jde, aby s tím mohl Leese něco dělat. Pevně opětuji nečitelný a neměnný pohled průzoru. Ruce mi pomalu sklouznou níž.
„Ruce z blasterů,“ varuje mě chladně. „A stoupni si stranou. Tohle se tě netýká.“ Gestem mávne kamsi ke straně, ale nemám nejmenší chuť mu jít z cesty. V uších slyším Leese, který musí být napojený na komunikaci. Na celé lodi stále ještě probíhá čistka keldorek a někde se dokonce zabarikádovalo pár klonů. Takže má smysl se tu urputně snažit situaci zvrátit a neustoupit. Jenom Rak Dol je nějak znepokojivě ticho…

„Pane! Turbolasery jsou připraveny ke střelbě. Žádám o povolení střílet!“ Odpoutám pozornost od Ruky a vyhlédnu ven. Pokud je to ta flotila, tak jsme asi ztraceni. S tím zmatkem tady nahoře se nebudeme schopni řádně bránit. Venku ale nic nevidím, ani zběžný pohled na holomapu nehlásí žádný pohyb nepřátelských lodí.
„Povoleno.“ Na ta slova se působivá palebná síla fregaty probudí k životu a začne plivat zkázu. Ale na co?
„A ty,“ obrátí svou pozornost znovu na mě. „Opusť můstek a zůstaň ve své kajutě až do odvolání.“ Po jeho slovech k nám přistoupí čtyři těžkooděnci, nejspíš abych si rozmyslela udělat cokoliv hloupého. Je mi hrozně líto, že je neznám, nemám na ně žádnou páku, ale bohužel nebylo dost času na to je poznat.
„Zastav to,“ odpovím pevně a nehnu se z místa. Překvapeně se zarazí. „To, co se tu děje, je holé šílenství a já chci, abys to zarazil.“ Zjevně váhá, co se mnou. Než ale cokoliv udělá, palba náhle utichne a všechny nás zalije modrá záře z aktivovaného holoprojektoru. Leese! Ruce spojené za zády, v očích hodně potlačovaného vzteku, ústa pevně sevřená do tenké tvrdé linky. Takhle nějak asi vypadá bůh pomsty.

„Jménem Rak Dol, vrchní velitelky Adry, zastav probíhající operaci. Jsi zbaven velení a své hodnosti. Odevzdej všechny zbraně a připrav se na odvedení do cely, kde vyčkáš na řádný proces…“
„Rak Dol již není velitelem Adry,“ skočí Ruka Leesovi do řeči.
„Ale ano, je. A já jako majitel k tomu mám taky co říct. Okam-„
Ruka vytáhl blaster a celkem ledabyle jím několikrát vystřelil do konstrukce holoterminálu. V dírách to zajiskřilo, obraz párkrát zablikal a modré světlo zmizelo. Ve sluchátku slyším Leese nadávat a šeptat si něco o kabelech. Asi zkouší, kde je chyba. Zírám na to a mám obavu, že jde všechno hodně do harranu.

„Ruko,“ nevzdávám se a snažím se z něj vytáhnout, o co jde. „Co se sakra děje! Proč mi to nechceš říct?! Aspoň mi to shab vysvětli!“ Kloni kolem popošli spolu se mnou, zjevně připraveni se na mě na jeho pokyn vrhnout.
Jenom si ale povzdechne. Mám pocit, že jsem vyhrála.

„Cíl jedna, dva a tři zaměřen,“ ozve se voják od senzorů.
„Palte.“
„Cíl jedna zničen. Cíl dva a tři stále v pohybu.“

„Plním rozkaz 66,“ odvětí. A dál to nerozvíjí. Jsem zmatená, dostala jsem odpověď, ale co to sakra znamená? Leese se na druhé straně podivně odmlčel a lehce sykl. Chci se ptát dál, ale Ruka je tak… vzdálený. Nepřístupný. Víc než jasně mi dává najevo, že se o tom se mnou nehodlá bavit a že tu jenom překážím. Na jednu stranu mám chuť udělat to, co po mně chce. Ostatně, zjevně jde o nějakou vojenskou záležitost, o které nemám ani páru a moje intervence zde můžou mít zásadní dopad na úspěch nebo neúspěch. Ale Leese proti němu bojuje taky a to je pro mě znamení, že ať už se děje co se děje, je to špatně.

Kolem mě neustává čilý ruch. Většinu rozkazů musí Ruka řešit skrz komlink, což mě dost limituje v získání dostatku informací o tom, co se vlastně chystá. Koušu se do rtu a přemýšlím, co mám sakra dělat, kolem mě vyčkávavě stále ještě postávají kloni, kteří mě nejspíš hlídají, ale nedělají nic, aby mě odvedli do kajuty a tam zamkli. I Ruka mi opět přestane věnovat pozornost a plně se uzavře ve svém světě uvnitř helmy.

„Cíl dva zaměřen,“ ozve se opět voják od senzorů. Sevře se mi srdce. Možná se boj rozhořel i mimo fregatu…
„Palte.“
„Cíl dva zničen.“

Co mám dělat? Co mám sakra dělat? Pohled mi sklouzne na zem, na mrtvá těla dvou keldorek, které zemřely, aniž by nejspíš věděly proč. A jejich sestry po celé fregatě potkal nebo ještě potkává stejný osud. Kvůli rozkazu 66… Ruce se mi sevřou v pěst. Začíná mi docházet trpělivost jednat tu v rukavičkách. Cítím, jak se ve mně zdvíhá mohutná vlna rozhořčení. Vypadá, že dokud tu nezačnu mávat blastery, s ničím nepohnu. Po očku se rozhlédnu, možná, kdybych si vzala jednoho z klonů jako rukojmí, byl by Ruka se mnou ochotný mluvit…

„Všem jednotkám“ ozve se opět zvučný hlas Dailena, tentokrát ale z reproduktorů, takže ho slyší všichni na lodi. „Kapitán Ruka je tímto zbaven své hodnosti. Okamžitě zastavte probíhající operaci, která nebyla schválena vrchním velitelem majorem Rak Dol, a vyčkejte dalších pokynů. Opakuji…“

Rozhlédnu se okolo a doufám, že se něco stane. Ale nikdo z vojáků nevypadá, že by poslouchal, či dokonce alespoň zvažoval slova, která Leese vypustil do éteru. A i ten je po chvilce umlčen.

„Cíl tři zaměřen.“
„Palte.“
„Cíl tři zničen.“
„Žádný další cíl v dohledu.“

Pohár mojí trpělivosti přetekl. Nemá žádný smysl tu postávat. Musím začít jednat, ale ještě to zkusím po dobrém. S tím opět nakráčím ke kapitánovi nejspíš zabranému do komunikace v helmě.
„Poslouchej mě dobře, ty shabuire,“ vstoupím Rukovi opět do cesty. Všimnu si, že už se viditelně napjal. „Netuším, co ten tvůj shabla rozkaz 66 je a ani mě to nezajímá.“ Prst mu zabodnu do tvrdého plastoidu chranící mu hruď. „Ale okamžitě toho necháš. Co tvoji bratři na Mandaloru? Chceš je zradit? Chtěl jsi přeci také začít nový život na Mandayaim. Hu´tuune a pokud toho nenecháš, tak se na Mandalor už nikdy nepodíváš. O to se postarám.“ A svoje slova myslím vážně. Srdce se mi bolestí láme a tříští na tisíce kousků, ale v tuhle chvíli vím, že udělám cokoliv, abych ho zastavila. A kohokoliv dalšího, kdo se mi postaví do cesty a ohrozí svým jednáním kluky na Mandaloru. Dexi, kdybys jen věděl…

Tentokrát to vypadá, že i jeho pohár trpělivosti přetekl.
„Jsem republikový voják. Sloužím Republice a nikdy jsem jí sloužit nepřestal. Také jsem nikdy nedezertoval.“ Ta slova mi vyrazí dech. Nevím, zda mě víc mrazí z toho tónu nebo jeho slov, ale nikdy by mě nenapadlo, že by o sobě některý z těch kluků uvažoval takhle… Vždyť jsme Adra, jsme v tom přeci všichni společně s Leesem a Dexem. Do očí mi vhrknou slzy a myslím na Forena. Taky někde s kamennou tváří vraždí keldorky? Svoje sestry v boji? Co to sakra je, ten rozkaz 66?

Jakoby mi četl myšlenky, ozve se Leese. „Rozkaz 66 znamená zabít Jedie, potažmo asi všechny uživatele Síly.“ Zavřu oči. Takže Foren bude nejspíš lovnou zvěří, než lovcem. Shab, je ještě naživu? „Marnsharo,“ ozve se znovu.
„Hm?“
„Zajisti můstek. Všemi možnými prostředky.“ Rozhlédnu se okolo. Všemi prostředky. Nejsem si jistá, zda zvládnu ovládnout celý můstek sama, ale mám pocit, že klíčem bude Ruka. Pokud by se mi ho podařilo sundat, dost možná by ostatní vojáci opět začali poslouchat Rak Dol a Leese.

Ve chvíli, kdy se natáhnu po svých blasterech rozhodnutá učinit všemu tady přítrž, se po mně Ruka natáhne s jasným cílem mě definitivně zpacifikovat a nechat odtáhnout pryč z můstku. Reflexy, cvičené léta, ale uvedou mé tělo do pohybu dřív, než mě jeho ruce chytnou v pevném sevření. Uf, z toho bych se už nejspíš nevykroutila. Je mnohem silnější než já a s těmi čtyřmi klony poblíž by můj odpor měl jen velmi krátké trvání. Otočím se na patě, blastery s jemným cvaknutím vyletí z pouzder, ale než stihnu zamířit na Ruku, musím ještě uskočit těm čtyřem. Je vidět, že jsou si vědomi mých schopností a v žádném případě mi nechtějí dát dostatek prostoru k manévrování a už vůbec ne k pozici ke střelbě. Ruka se kousek stáhnul a já to risknu. První výboje se o něj otřou a lehce ožehnou jeho pancíř. A na můstku vypukne peklo.

Ve vteřině je kolem mě spousta místa, jak ti čtyři najednou uskočili, někteří do krytu, ostatní se jen pevně rozkročili a zamířili. Ruka stáhnul ze zad svůj raketomet a v tu chvíli chápu, proč mám najednou tolik místa. To mě ale zase tak moc neznervózňuje. Spíš mě na moment zarazí, že se mnou sám už nehodlá jednat v rukavičkách a raketomet je opravdu silný kalibr. Prostředek, který doslova bourá mosty s minulostí. Potlačím vzpomínky, s tím se můžu vyrovnat později. Důležité je tady a teď. A přežít to.


Stáhla jsem se k pilotní konzoli. Krev se mi na těle mísí s potem, plíce mě pálí námahou a svaly se vypětím nejspíš roztrhají. S hrůzou si uvědomuji, že nemám můstek šanci obsadit. Je jich tu moc, i když pár už jich padlo. Vidím, jak Ruka přezbrojuje z raketometu na brokovnici. Počítala jsem s tím, že si nebude chtít rozbít ovládání. Otázkou ale je, jestli je to pro mě výhra. Kolem hlavy se mi zaryjí další střely a zanechají na konzoli černé šmouhy. Vystřelím po jednom z těch vzadu. Mají mnohem slabší armory a daří se mi je rychleji sundat a snížit tak palebnou sílu Rukovi podpory. Kdybych teď zahodila blastery, zajal by mě ještě?

Loď se náhle začne mohutně třást. „Nějak se ti to tu rozpadá pod nohama, co?“ ušklíbnu se na něj a zasypu ho několika dobře mířenýma ranama. Ale shab, je to těžké ho zasáhnout, když mám co dělat, abych si nenechala rozstřílet shebs.
„Jen posílám pozdrav tvým kamarádům dole,“ vrátí mi úšklebek a výboj z brokovnice mě zasáhne do stehna. Bolestí se mi zatmí před očima. Důležitější ale je, co tím sakra myslel?

Odpověď na nevyřčenou otázku dostanu vzápětí. Ve sluchátkách slyším, jak Leese mluví s někým ohledně raket, které dopadly na křižník. Tak to byly ty souřadnice, které před chvílí hlásil ten od senzorů. Shab! Mělo mě to napadnout. Ale boj tady mě naprosto pohltil. Polykám nasucho a střílím, částečně naslepo, protože se víc soustředím na komunikaci v komlinku a doufám, že nic nebylo marné, že jsou dole Rak Dol a Zora ještě naživu. Tedy, hlavně Rak Dol.


Krčím se před další palbou a zoufale chci pomoct. Dle informací se zhroutila jen horní patra, ale jinak vše zůstalo nedotčeno. Co můžu dělat? Co můžu dělat? Naslepo vypálím dalších několik salv. Kolem mě to syčí opětovanou palbou. Už to nebude trvat dlouho a tělo mi vypoví službu. A ničeho nedosáhnu. Mysli, Marnsharo. I když rozstřílíš senzory, moc tomu nepomůžeš… Taky se můžou vysadit dole a mají obrovskou přesilu. Do komlinku se ozve poněkud rozrušená Syldra, což u ní není obvyklé.
„Pane, máme tu komplikace. Dítě musí ven. Vypadá to, že má pupeční šňůru omotanou kolem krku.“ Na chvilku se odmlvčí. „A mistryně Rak Dol na tom také není nejlépe.“

Sedím u pilotní konzole… a v hlavě se mi usadí zoufalá myšlenka. Nedokážu to tu ovládnout, ale můžu tu loď poslat pryč. Dát ostatním čas zmizet. Dát Rak Dolině dítěti šanci se narodit a přežít včetně jeho matky. Leese mluvil o nějaké skupince ve strojovně, která se tam zabarikádovala… Zkusím se k nim prostřílet, ale fregata musí pryč. Ostatní to musí přežít a já si nějak poradím. Vždycky si nějak poradím.

Na konzoli se vrhnu tak rychle, že to pilota překvapí. V navigačním počítači je vždy zadán skok pro případ, že by bylo potřeba rychle vyklidit pole. Stačí zadat přístupový kód a posunout páku vpřed.
„Nedávám to tady,“ prohlásím ztěžka do komlinku. „Bylo mi s vámi fajn, lidi.“ Kód zadán, klon za mnou už se na mě vrhá, aby mi zabránil udělat cokoliv dalšího. Ale ruka už pevně obemkla páku na ovládání hypermotorů. „Mizím.“ Jediný rázný pohyb vpřed mě vystřelí do prázdnoty vesmíru a zanechá naprosto opuštěnou. Ale ostatní budou žít. Rak Dolino dítě bude žít. A s trochou štěstí se to povede i mně.

Vysmeknu se pilotovi a vrhnu se za nejbližší stůl směrem ke dveřím. Není to štěstí, co mi dojde, ale síly. Ztěžka se zvedám, když poslední, co zahlédnu, je pažba pušky mířící mi na hlavu.

Je mi zle. Bolí mě celé tělo. A nemůžu se hnout. První dojmy, když začnu přicházet k sobě. A ticho. Tedy, až na to hučení v uších. Zkusím se protáhnout, ale silné provazy to nedovolí. Unikne mi zasténání. Nevím, jak dlouho jsem mimo, ani co se děje. Ale důležité je, že jsme někde pryč. Když se odvážím otevřít oči, jsem zavřená v nějaké kajutě. Netuším, čí byla, ale asi to nakonec přežiju… Pokud mě tedy Ruka neplánuje vydat do rukou rozvědky… Věřím, že bych pro ně byla cenný poklad. Tolik informací o Leesovi, Rak Dol a dalších… Pche, stejně se mi povede utýct. Zora se tu zhmotní, rozváže mě, stráže u dveří nebudou problém a nějak se proplížíme do hangáru. A uvidíme, zda se nám podaří pak Adru dobýt zpět. Respektive, zda zbyde něco, co bude ještě možné dobýt.

Pak mi z očí začnou téct slzy, když si uvědomím, že jsem opět musela pozvednout své zbraně proti těm, které jsem považovala za přátele, spojence, rodinu. To vážně nemám nárok na trochu štěstí? Tiše zvlyknu. Bude to takové pořád? Takový věčný kolotoč samoty, blízkých pout, která budou násilně zpřetrhána a zase samoty, těžší o všechny ty ztráty? Kolik toho můžu vydržet? S chmurnými myšlenkami se vyčerpáním propadnu do neklidného spánku.

Před tím, než vstoupil do kajuty, kde byla spoutaná Marnshara, se zhluboka nadechl. Takový vývoj událostí opravdu nečekal. Rozkaz 66… Jeden ze 150 zvláštních rozkazů pro VAR, které musí znát každý klonovaný voják:
V případě, že důstojníci Jedi jednají proti zájmům Republiky a po obdržení specifických rozkazů, u kterých bylo ověřeno, že přichází přímo od Vrchního Velitele (Kancléř), GAR velitelé odstraní tyto důstojníky užitím smrtící síly a velení GAR se navrátí Vrchnímu Veliteli (Kancléř) dokud nová velitelská struktura nebude nastolena.

Jestli tušil, že ho kdy uslyší? Ne. Ale zrádci se objevují na těch nejnečekanějších místech a tak se v posledních asi dvou standartních hodinách fregata proměnila v jatka. Sám jich měl na palubě mnoho, ale úspěšně eliminoval všechny cíle. Krom dvou – Zora a ta keldorka. Sice první s Jedii nemá nic společného a druhá prohlašovala, že Jedi není, nicméně specifikace osoby Jedi v Dexově manuálu hovoří jasně:
Napadnutí a likvidace nepřátelské osoby ovládající Sílu a světelný meč, častěji známa pod pojmem „Jedi“.

Opět si povzdechl. Další vývoj událostí byl snad ještě překvapivější. Marnshara prostě nemohla zůstat stranou. Nemohla ustoupit a nechat ho splnit povinnost. Zkusil jí to vysvětlit, ale v boji na to neměl čas, ani prostor. Věřil, že by to později pochopila, ale zrádcem nazvala jeho. Postavila se na stranu Jediů a její další osud tak byl zpečetěn. Každý, kdo bude bránit, chránit či jiným způsobem podporovat Jedie, bude popraven. Tak hovořily jeho rozkazy.

Sevřel svou kybernetickou ruku v pěst.Ta holka měla neuvěřitelnou odvahu a dokázala něco nečekaného. Skočila s fregatou do hyperprostoru a zachránila tak sebeobětováním sebe jejich životy. To dokázal respektovat. Navíc viděl tu bolest v očích, když se blastrové výboje zakusovaly do zbroje jeho bratrů a tu zuřivost, s jakou oplácela jeho palbu. Nepotřeboval ji mrtvou, ale zvolila si špatnou stranu. Bohužel pro ni úplně zbytečně. Alespoň poslouží jako návnada na Zoru a Rak Dol.


V tu chvíli se na fregatě rozezněly alarmy a v komlinku uslyšel hlášení o náhlém skoku nepřátelské lodi do prostoru hangáru. Za chvíli bude po všem. S touto myšlenkou se naposledy nadechl a zmáčkl tlačítko na ovládání dveří.


Slzy už dávno přestaly téct a mysl se opět začala soustředit na nejbližší okamžiky. Potřebuji být fit na záchrannou operaci, takže se snažím odpočívat, co to dá. Nicméně záchrana je tu mnohem rychleji, než jsem čekala, protože venku se rozezněl alarm. Vypadá to, že už to vypuklo. Když se ale otevřou dveře do kajuty, srdce mi trochu poklesne. Ne, že bych Zoru viděla ráda, ale Ruka už vůbec není povzbudivý objev ve dveřích. S ním dovnitř vstoupí další dva, popadnou mě a vlečou pryč. Nadávám jim. A slibuju. Samé nepěkné věci. Snažím se jim vykroutit, ale stisk na pažích jenom zesílí. A to bolí. Hut´uuni, za to mi zaplatí. Mám spoutané nohy, takže si ani nemůžu kopnout. Což je na druhou stranu asi naprosto v pořádku, protože bych si o jejich armor nejspíš jenom zlámala nohy. Kousání zavrhnu ze stejných důvodů.

Odtáhnou mě do jídelny, kde jsou stoly a židle nastrkané po stranách. Ve vzduchu se vznáší kamera, zhasnuté světélko indikuje, že zatím nic nenatáčí. Žaludek se mi zhoupne. Co to má být? Po straně stojí několik vojáků a mně poprvé trochu zatrne. Nelíbí se mi to. Jestli si Leese nepospíší…

Zastavíme se naproti kameře a kopanec zezadu těsně pod koleno mě pošle do kleku. Zasyčím bolestí, která mi do nich vystřelí. Ruka se postavil těsně vedle mě. Začínám mít opravdu špatný pocit a tělem se mi šíří chlad. Tohle nebude jen tak. Usilovně přemýšlím. Do kolenou mě tlačí tvrdá podlaha, provazy mi rozdírají kůži a pomalu začínám panikařit. Takhle ne…


Ruka skřípe zuby. Pár minut a v hangáru mu ty Jediové spolu s Leesem, který se nabubřele neustále prohlašoval za velitele Adry, jakoby neznal vojenský řád, zničili 4 stíhačky a s nimi zemřeli 4 jeho bratři. Další krev na rukou zrádců Republiky. A další hlášení o ztrátách z hangáru přicházejí.

Rozhlédne se okolo, vše v jídelně bylo připraveno na představení, které obě Jedi přivede na pokraj šílenství a sem do jídelny. Dokonalá past. Čas vyrovnat účty za všechny jeho bratry, kteří zemřeli jejich rukou. Včetně její, pohlédne na klečící catharku. Celou cestu je častovala nadávkami a vyhlídkami na nepěknou smrt, ale teď je zticha. Nejspíš už jí došla realita. Vytáhne svůj těžký blaster a zkontroluje sílu nabití. Indikátor hlásí plně nabito. Je čas rozjet akci.
„Spusťte kameru,“ vydá rozkaz a přiloží hlaveň k Marnshařině týlu.

Už už se chci pohnout, když mě na týle zašimrá chladná hlaveň. Srdce vynechá jeden úder a žaludek udělá přemet. Jenom blufuje. Snažím se přesvědčit sebe samu. Bohužel, mozek to tak dělá, když čelí nevyhnutelnému, chytá se stébel stejně jako tonoucí a hraje s námi podivné hry. V hlavě se mi myšlenky míchají – sny, plány, minulost…


Ruka si ještě sundá helmu. Takhle to bude osobní. Budou se mu moct dívat do očí a vidět jeho pohrdání. Dá pokyn a světélko na kameře se červeně rozsvítí. Tím je přenos Leesovi na jeho frachťák zajištěn.
„Leesi, Zoro, Rak Dol. Jsem rád, že jste konečně dorazili a já vás nebudu muset nahánět po celé téhle galaxii. Než si to ale vyřídím s vámi, zrádci republiky, musím vyřídit jednu věc.“ Na moment se podívá na Marnsharu tiše mu klečící u nohou. Ruka kolem blasteru se sevře jistěji. „Zachránila vás, ale dokážete zachránit vy ji?“ Odmlčí se a ta vteřina je najednou dlouhá.


Před očima se mi zhmotní otec. Helma s průzorem ve tvaru T, která hlásí bezpečí, ochranu a lásku. Upadla jsem a podává mi ruku. Obě kolena mám rozbitá a zatraceně bolí, ale nechci brečet. Chci být taky tak odvážná a silná, jako je můj buir.
„To bude dobrý, adika. Hlavu vzhůru.“


„Řekl bych, že ne,“ a jeho pohled nemilosrdně zchladne.


Minulost se prolne s přítomností. Když stejně jako malá, zvednu hlavu a pevně se podívám před sebe. „Buir,“ zašeptám si sama pro sebe. Za uchem to zabzučí a pak se vše rozplyne…
9.4.2017 17:14 - tony
hefký....
9.4.2017 19:33 - Hunter
Aaaach ;-)
9.4.2017 19:55 - Bleška
A kdo nespotřeboval balení kapesníků,je necitelný barve :-D

Pro přispívání do diskuse se musíš přihlásit (zapomenuté heslo). Pokud účet nemáš, registrace trvá půl minuty a 5 kliknutí.

Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.091567039489746 secREMOTE_IP: 3.227.239.9