Ten muž v nejlepších letech by nebyl moc pohledný, ani kdyby neměl nadvakrát přeražený nos a hlubokou jizvu po seku na levé čelisti. Má zvláštní, šedé oči a znepokojující zvyk dívat se upřeně do očí každému, s kým mluví. Hlas má mírně chraptivý, mluví úsečně a často sprostě. Vezmeme-li navíc v potaz jeho až neúměrně široká ramena a velmi vysokou, svalnatou postavu, už pouhý rozhovor o počasí s ním působí dost hrozivě. Naštěstí je to tulák a samotář, který raději než lidi vyhledává společnost svých zvířecích přátel a společníků. O tom, že dlouhé týdny a měsíce tráví v divočině, svědčí jeho notně ošumělý zálesácký oděv i nijak neupravovaná hříva dlouhých hnědých vlasů. Na tváři si udržuje hrubé strniště, vousy nemá rád.
Jako každý jiný lovec má i on dlouhý luk a toulec plný šípů. Luk je ovšem krásná zbraň vyrobená ze vzácného, velmi pevného dřeva; nosí ho pečlivě zabalený v koženém pouzdře, natahuje ho jen když jde na lov nebo čeká střelecký boj. Svůj veliký černý meč nosí obvykle přehozený přes rameno, zvykl si na to tak, že už mu to nepřijde divné ani únavné - je totiž díky tomu kdykoli připraven k boji.
Kas má dva zdatné lovecké psy, Rafa a Hafa. Poslouchají ho na slovo, jsou cvičení pro lov (libovolné kořisti) a stopování.
Historie
Kas se narodil v zapadlých uličkách Oronu, hlavního města Rohanu, pouliční šlapce, která neměla ani na potrat. Ať byla jaká chtěla, máma se o něho i jeho mladšího bratra Raula a sestřičku Fionu jakž takž starala. Děti ovšem vyrůstaly na ulici a na lepší chleba si začaly vydělávat velmi záhy tak, jak bylo v těch místech obvyklé; nejprve žebrotou, později drobnými krádežemi. Kas byl odmala poměrně silný a velký, o své sourozence se staral s neutuchající láskou a starostlivostí. Jenže pak dostala krásná, křehká Fionka zápal plic a v zimě jejich domova nakonec zemřela. Kas z té smrti vinil jejich chudobu a rozhodl se to změnit. Byl už dost velký na to, aby se přidal k jednomu z gangů, který v jejich čtvrti operoval, a přes počáteční ostych a naivitu se mu mezi nimi postupně dařilo upevnit svou pozici. Z krádeží přešel na vloupání a potom na loupežné přepady, když se jeden z jeho soků v gangu na vlastní kůži přesvědčil, jak dobře umí Kas ovládat svůj velký nůž. Od nejlepšího bojovníka gangu se pak začal učit boji s velkým mečem, strašlivé zbrani v pouličním boji, kde většina bojujících neměla než dýky a nože.
Peněz začínal mít dost na to, aby zvedal hlavu a nemístně se vychloubal. Bratr Raul byl tehdy již také v gangu a v Kasovi svým nekritickým obdivem ještě podporoval pocit nezranitelnosti a neomylnosti. Táhlo mu na sedmnáctý rok, když si ho všimla a kolem prstu si ho obtočila kráska Vilma. Následující rok sice jen se štěstím, ale přesto přežil řadu soubojů a přepadů jejích četných ctitelů a Vilmu už jeho štěněcí oddanost přestávala bavit. Protože ho přesvědčila, aby se vydal na cestu nájemného vraha, peněz měl víc než dost. Ale ani Vilmě je nechtěl dát všechny, zkušenost z dětství byla zarytá hluboko, nechtěl být bez peněz.
Vilma tedy přišla s plánem, který jim oběma měl dopomoci k velkému bohatství. Kas měl investovat své peníze do obchodu s luxusním zbožím, pavými pery, Vilma zajistit kontakty a hladký průběh obchodů. Přemlouvala ho dlouho a dovedně, byla to velmi zkušená podvodnice, takže její návrhy zněly stále ještě zamilovanému Kasovi věrohodně. Jakmile ovšem Kas zaplatil vším co měl, Vilma ho okamžitě opustila a ještě potupila před zraky jeho "obchodních společníků". Historka o jeho ponížení se samozřejmě bleskově rozšířila po celém městě; i ti, kdo se ho ještě nedávno báli, ho neoslovili jinak než Paví očko. Jeho hněv a prchlivost situaci jen zhoršovaly. Pohár přetekl, když mu po měsíci marného shánění zakázky a peněz Raul do očí řekl, že bude lepší, když se rozdělí, protože Vilma a Kasovi nepřátelé se očividně postarali o to, aby ve městě nesehnal už nic pořádného a jeho přítomnost škodí i jemu, jeho vlastnímu bratru.
Kas nebyl žádný intrikán, zvolil proto to nejprostší východisko - odešel z města. Šel do divočiny, zahořklý a sám, jen se starou fenkou, kterou v té době potlučenou a zraněnou našel jedné noci na smetišti. Protloukal se těžce a mnohokrát měl namále, než poznal divočinu a naučil se v ní pohybovat. Přežil jen díky své čtyřnohé přítelkyni. Potom potkal zkušeného hraničáře a stopaře Hirana, spřátelili se a on s ním putoval, dokud se jedné bouřlivé noci nepokusili zabít trojici lesních obrů, jež Hiran k smrti nenáviděl. Ten šílený boj přežil pouze Kas; po Hiranovi zdědil jeho velký luk, obávaného Černého strážce, velký obouruční meč zčernalý od krve desítek obrů, kterou prolil, a také nenávist k obrům, kteří mu zabili prvního opravdového přítele.
Potom se dlouhá léta toulal divočinou jen ve společnosti svých nových psů, stopoval obry a s pochmurným uspokojením je zabíjel. Po městě ani společnosti jiných lidí již nijak zvlášť netoužil. Vše se změnilo v době, kdy mu táhlo již skoro na čtyřicítku. V horách se objevila magická brána poloboha Madela, který tudy vyvedl na svět armádu pekelných stvůr, jež měla dobít a vyplenit celý Rohan. Zvony a polnice bily na poplach, do cesty pekelné hordě se stavěla největší armáda, jakou tato země kdy viděla. Ani Kas nemohl nevyslyšet výzvu o pomoc a díky své proslulosti se dostal až k nejvyššímu velení, hned jak dorazil do pohraniční pevnosti.
Kas neměl samozřejmě žádný zájem na tom, aby převzal odpovědnost byť jen za jediného vojáka v poli. Stopoval však a pozoroval hordu skřetů a obrů na jejich cestě dolů z hor a podával o nich přesné zprávy. A když došlo k závěrečnému střetu, i on se ho zúčastnil; jeho Černý strážce se ten den napil potoků obří krve. Byla to slavná a veliká bitva, v níž zemřela řada hrdinů a mnoho hrdinů se zrodilo. Za svůj podíl na porážce pekelné hordy dostal Kas odměnou tolik peněz, kolik v životě neměl. Nesvůj z toho pokladu se rozhodl přerušit své toulky divočinou, užít si trochu pohodlí města a hlavně uložit si své peníze někam do bezpečí.