Tolkienův jazyk

Článek o literární stránce Tolkienova díla a o jazyce, který v něm používá; zrozený v jedné z dávných diskusí
Napsal Argonantus
V jednom místě sklouzla debata v rámci spisovatelů k Tolkienovi; optimisticky jsem poznamenal, že vyndám ze skladů nějaký starší článek, a pár lidí řeklo, že to bych měl. Pak jsem zjistil, že většina toho mi úplně nesedí, takže jsem narychlo sešil něco (se spoustou chyb, hanba mi) a poslal to Rytířovi. Pak se nedělo nic. Pak se po dlouhé době, kdy už debata odešla jinam, Rytíř najednou ozval, že jako neměl čas, a že s tím něco udělá. Pak zas dlouho ticho; a já v návalu práce a spoustu jiných věcí na článek úplně zapomněl. Načež se zjevil Sirien, zcela správně mi za ty chyby vynadal, a že bych s tím jako měl něco dělat. Tak s tím něco dělám, i když zřejmě všichni zapomněli, že o Tolkienovi byla vůbec řeč. Potud podivný úvod zapomenuté úvahy.

Tolkienův jazyk


Pokud se řekne „jazyk“ a Tolkien“, každý si vybaví nejspíš umělé jazyky, kterými mluví elfové – Quenya a Sindar. A další jazyky – třeba mordorština. Tuhle efektní disciplínu ale raději nechám těm, kdo tomu opravdu rozumí.

Zajímá mne Tolkienův jazyk jakožto nástroj jeho vyprávění. První dojem – občas tradovaný – je, že na něm vlastně není vůbec nic zajímavého; existují prý znamenitější stylisté a jazykobrusiči. Ve skutečnosti to není tak jednoduché; Tolkien se pohyboval tak dlouho mezi středověkými texty a mytologií, že ho možná ani nenapadlo, že by se vůbec dalo psát nějak jinak.

První jeho idea dokonce byla, že by mělo být dílo ve verších; a považoval se za básníka. K tomu je třeba připomenout, že Beowulf, Volsungasaga nebo i Homérova Ilias nebyly veršované proto, že by to připadalo autorům nějak cool, ale protože sahají do tak starých dob, že neexistovalo písmo. Verše byly jednoduchou technikou, sloužící k zapamatování; pokud jste se někdy učili text zpaměti, je výhoda veršů zřejmá. Na tuto archaickou techniku nakonec Tolkien rezignoval spíše z donucení; s verši ho prostě nakladatelé vyhodili. Máme ovšem po této ranné epoše dochované různé Písně Toma Bombadila, a o některých příbězích se i později automaticky mluví jako o „písních“ (Beren a Lúthien).

Ale i po přechodu do „normální“ prózy lze najít v Tolkienově psaní plno podivností, které po něm už většina jeho žáků jednak nepochopila a jednak nenapodobila. Tolkien píše přibližně ve třech patrech podrobnosti.

1) Nejjednodušší úroveň příběhů je odkoukaná od středověkých letopisů. Badatel narazí v reálných letopisech na takové skvosty, jako že „toho roku bylo všude zemětřesení“ nebo „bylo viděti létati hada“, a to je celý zápis k danému roku. Oboje jsou naši místní Pokračovatelé Kosmovi. V obou případech cítíme, že se za tím skrývají zajímavé příběhy, ale nemáme šanci zjistit, o co šlo. Styl uvádí historiky v zoufalství; udělali by cokoli, kdyby autor tenkrát užil o pár slov víc. Mají smůlu.

A právě tak Tolkien. "Toho roku se v Kraji zase objevili skřetové". Nic víc; další věta následuje za několik (za mnoho) let. Není to vlastně ani beletrie; užívá to v různých dodatcích, dějinných přehledech a podobně. Velká část Středozemě nikdy nebyla zpracována do větší hloubky a podrobností; prakticky celý Druhý věk se musíme spokojit s podobně suchými časovými osami.

2) Pak je styl kronikářský; i ten je stále ještě extrémně zhuštěný. Vlastně je to synopse děje; chybí skoro všechny popisy a další zbytečnosti. Poměrně málo přímé řeči, jen ty nejzásadnější výroky. I to je středověk; přesně tak vypadají dlouhé části Kosmovy kroniky. Jsme v dobách, kdy byl papír stále drahý, a nepsaly se žádné zbytečnosti. Vše je při tom viděno zpětně jakoby v minulém čase. To zase souvisí s tím, že mnoho zápisů opravdu reálně vznikalo mnoho let po události; kronikář začal psát v roce 1142, ale cítil potřebu doplnit třeba chybějících padesát let před tím, kdy skončil jiný kronikář. Často tedy píše o něčem, co osobně neviděl a nezažil – jen to slyšel vyprávět. Proto je také podrobností málo.

Silmarillion, který zahrnuje stovky a tisíce let, do tohoto vzorce přesně zapadá. Je to jen takový plán Silmarillionu, který vlastně není napsaný. Tempo vyprávění se při tom dost zásadně mění; části, které popisují putování elfů nebo lidí zahrnují spousty let, ba staletí, často v pár odstavcích; kdežto u dramatických událostí, jako třeba Berena a Lúthien, kamera „sjede“ blíž a dozvíme se mnohem víc podrobností. Ale ani zde to nemá smysl přeceňovat; například skoro chybí přímá řeč; a pokud tu je, jsou to zejména zásadní výroky, hodné zaznamenání, které ovlivnily celé věky.

3) "Pravý" Tolkien je k vidění v příbězích, které se odehrávají v reálném čase; dny jsou popisovány jeden po druhém; výrazně časovému uspořádání nahrává i to, že jde vlastně o cestopis (Hobit i Pán prstenů). Jak moc se začne příběh natahovat v tomto "normálním" režimu je patrné na různých verzích Narn i Hin Hurin; v Silmarillionu je to jedna kapitola, ale dnes už z dlouhé a doplněné verze někdo udělal knížku.

Ale i tento „normální“ Tolkien má k "normálnosti" nakonec dost daleko. Je to stále mnohem víc středověký epos, který by šlo málem recitovat v hodovní síni ve verších; hudbu v tom na mnoha místech stále najdeme. Markantní je to třeba u dialogů; každý z nich je jaksi zásadní a osudový; delší monolog vypadá, jakoby měl pomyslný nadpis - Gandalfova řeč v Morii - atd. Všechno byste to mohli rovnou tesat; žádné ahoj, jak se máš, dáš si kafe; ale jde se rovnou k věci. Zbytečných slov je strašně málo. Zjistíte, že přes údajnou rozvleklost jaksi nemáte co škrtat; každá věta je tam z nějakého důvodu důležitá.

Pán prstenů byl dlouho znám coby překvapivě dlouhá kniha svého druhu. Dnes, v době computerových chrličů textu, je to délkou celkem průměrná až podprůměrná kniha; každá sebedbalá fantasy má dnes tři a více dílů. Jenže zdání klame a zřejmě už tušíme, kde je pes zakopaný. Díky Tolkienovu úspornému stylu se tu přes nedostatečnou akčnost děje strašně moc věcí. Markantně to bylo vidět, když to zkoušel Jackson zfilmovat. Vypuklo hotové Hrnečku vař! - dvojfilm se změnil v trojfilm, z toho měl nakonec každý díl délku skoro dvojnásobného filmu, a nakonec Jacksonovi všichni vynadali, co tam všechno vynechal.
Text středověkého kronikáře se totiž v dnešních poměrech chová jako zkomprimovaný.

4) Existuje ještě čtvrtý Tolkienův styl, veselý a pohádkový. Vznikl u Tuláka Rovera a u Hobita, z prosté snahy vyprávět pohádku dítěti. Všechno se tak nějak zmenšilo do trpasličí nebo hobití podoby; jalových řečí přibylo; všechno je méně vážné. Hobiti hledí na svět jaksi zdola. No, ale ze své kůže nikdo nevyskočí; i údajně veselá a nepodstatná úvodní scéna v Hobitově noře je vlastně úsporná shakespearovská charakteristika. A jen se děj trochu rozeběhne, začne to i v Hobitovi pěkně přituhovat; nejpozději od Hádanek ve tmě už je to daleko víc rytířský epos, než pohádka.

A když se daly dva poslední styly vedle sebe a k sobě, stalo se něco velice podivného; nejenže se neruší navzájem, ale středověká suchá kronika najednou dostala úžasný vertikální rozměr. Protože Balrog, bitva, Sauron a jiné strašlivé věci jsou najednou dvakrát kolosálnější, když na ně hledí kamera jaksi zdola, okem hobita. Tak se stalo, že vypravěčem Pána prstenů – a to téměř všech částí důsledně – jsou hobiti. Když není k mání Frodo a Sam, je na scéně Pipin a Smíšek. A když chybí z nějakých důvodů všichni čtyři, tak to po nich vezme trpaslík Gimli. Pouze části, vyprávěné ex post Gandalfem, tento rozměr nemají – a zřejmě právě proto působí trochu studeným dojem. Právě tohle je zásadní rozdíl Silmarillionu a Pána prstenů – i když je Silmarillion kolosální, tato dimenze mu chybí.

Když se vrátím k té nedostatečné akčnosti, kdekoho překvapuje rozdíl vyprávěcího tempa filmu a knihy. Film se od první chvíle řítí jako utržený výtah; a přesto má co dělat, aby knize vůbec stačil. Jak už bylo řečeno, je daleko víc epizod vynechaných ve filmu, než obráceně. Kniha to všechno ve svém poklidu nějakým divem stíhá; a výsledné klíčové scény – na kterých to celé stojí zejména a které si každý pamatuje – působí mimořádně dramaticky. Pokud si najdeme třeba souboj Gandalfa s Balrogem, jedno z nejproslulejších míst ve Společenstvu, zjistíme – zřejmě s překvapením – že celá veleslavná scéna vydá na jediný odstavec, a to nijak moc dlouhý. Žádné šermířské piruety, žádná strašlivá zaklínadla; ba i popis Balroga je vysloveně mlhavý a musíme přiznat, že ve skutečnosti Gandalfovi vůbec nic neudělal a zasáhl Gandalfa napůl náhodou. Přesto tato scéna působí víc, než kilometry „akčních“ textů Tolkienových napodobitelů. Když si najdeme kolosální Bitvu na Pelenorských polích, zjistíme totéž; po pár stránkách je po všem; a klíčový souboj Eowyn s Černokněžným Kapitánem je podobná odstavcová epizoda, jako ten Balrog.

Tolkienova dramatická technika funguje úplně jinak, než je dnes obvyklé; stojí na technice kompozice. Balrog sice zabral ani ne stránku, dokonce jen pár vět, ale o to více místa se věnovalo jeho expozici. Temné zmínky o Morii se začnou trousit už od Elrondovy Rady, kdy vlastně ještě ani pořádně nevíme, co to taková Moria je. To jsme dobrých sto stran před tou scénou. Pak je na dlouhou doby klid. Ale u Caradhrasu znovu. A jak se blížíme, poznámek přibývá; vidíme, že se sám veliký Gandalf do Morie bojí; že tam hrozí nějaký opravdový malér. A stále blíž atmosféra houstne; místo je temné, trpaslíci vyvražděni, je tu nějaká temná hrozba z hlubokého podzemí a z dávných věků, čím nejasnější, tím zlověstnější. Takto pečlivě naklepaný čtenář se pak už sesype poměrně snadno.

Když si projdeme jiné klíčové scény, je to to samé; Černokněžný Kapitán se zjevil na Větrově, a každé jeho další představení je horší a horší. Před bitvou na Pelenorských polích nám je dáno vyslechnout nesmrtelné Pipinovy úvahy a k tomu kolem přibývá reálné a zcela nepřirozené tmy.

Načasování všech informací je přesné jako lékárnické váhy; nenapadá mne mnoho takto velikých příběhů, kde si autor dal takovou práci s kompozicí. Jen blázen by si myslel, že jsou to události vyprávěné tak, jak následují po sobě. Vlastně nenásledují, jak si s překvapením všimli scénáristé filmu; třeba Odula je v reálném čase už skoro na konci, někdy během bitvy na Pelenorských polích. Všimněme si, jak výrazně se posunula ke konci ve filmu. Dramatický čas je daleko důležitější; Tolkien potřeboval veliký a dramatický efekt ve třetině příběhu. Stejně tak zdánlivé „nicnedělání“ na Elrondově Radě záměrně odděluje dvě poloviny Společenstva; zvýrazňuje efekty dramat v prvé části a v Morii.

Abych nějak tuto nesoustavnou úvahu zakončil – u Tolkiena se může leccos užitečného naučit nejen spisovatel, ale i GM vypravěč. Kompozice totiž nic jiného není, nežli práce s dramatickým časem; dějetvorný střih; časování událostí. To dokáže často mnohem víc, než sebezběsilejší popisy a efekty.
Napsal Argonantus 12.02.2011
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 32 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.1789391040802 secREMOTE_IP: 18.232.88.17