Svět (fluff) Vampire 5e - úvod

Vítej ve Světě Temnoty

Svět je stále stejný. I když se ti to teď možná zdá, nic se v něm nezměnilo. A tím nemám namysli stejné státy a stejné národy a stejné smartphony a sociální sítě. Mám namysli svět, který vnímáš, tvůj svět, lidé, které znáš, k nimž máš blízko, sousedé, kolegové a lidé, které potkáváš na ulici. Svět, o němž si teď myslíš, že je jiný. Není, jen ty ho teď najednou vidíš takový, jaký skutečně vždy byl.

Možná, že se ti teď vše zdá temnější, než dřív. Politika zkorumpovanější, média ještě povrchnější a bulvárnější, vztahy patologičtější, kriminalita citelnější. Nebo možná ne, záleží, jak moc optimismu v tobě donedávna bylo. Teď už ale víš, že i tohle je jen závoj - závoj, přes který který ti zakrýval to, co teď vidíš. Nepostihlo tě šílenství - to jen zbytek lidstva je slepý. Ty bytosti, které se tak bojíš pojmenovat ze strachu, že budeš znít šíleně, skutečně existují. Ony a mnohé jiné. A ano, zpravidla to jsou všechno monstra. Magie existuje, ale nečekej okouzlující zázraky - z většiny to jsou jen kletby, uřknutí a temné rituály.

Vraťme se ale k tomu slovu, kterému se tak vyhybáš. A řekněme si ho nahlas, ať to máme za sebou: "upíři". A ano, upíři jsou realitou tohoto světa. A ne, není to žádná metafora ani new age nesmysl ani bulvární vztahová kvasipsychologie - mám tím skutečně namysli ony krevsající chodící mrtvoly z hororů a legend. A než se zeptáš - ne, nejsou to jen upíři, náš svět obývají i mnozí další, ale nemáme moc času, takže zůstaňme soustředění, ano?

Jak to, že o nich svět neví? Protože se skutečně hodně snaží, aby o nich lidé nevěděli. A protože v iluzi vědy a takzvané reality je myšlenka na ně tak absurdní, že i teď pořád ještě máš problém ty bytosti označit slovem "upír" a udržet přitom vážný výraz bez náznaku preventivní omluvy. To je aspoň to, co většina lidí ráda říká. Můj osobní názor je, že o nich nevíte, protože o nich vědět nechcete. Ne kvůli nezájmu, ale protože prostě nechcete žít ve světě, v němž oni existují. Což je rozumné přání. Naivní a zbytečné, ale velmi rozumné.

Ne, nejsem jeden z nich. Nic ve zlém, ale to si zatím nechám pro sebe. A doporučuju ti tu otázku už nikdy nikomu nepokládat. Ne, není vulgární, je nebezpečná. Ukazuje, co všechno nevíš a neumíš poznat.

Upíři - mýty a fakta.

Takže. Začneme od začátku a pročistíme to, co ti běží hlavou, na pravdu a nesmysly, ať nám to pak nepřekáží. A možná k tomu rovnou řeknu i pár věcí navíc, ať se k nim pak nemusíme vracet. Vezmu to stručně, tak se zkus soustředit.

Všechny, respektivě skoro všechny, legendy o upírech mají původ ve skutečnosti. Byly doby, kdy upíři nebyli tak opatrní a skrytí jako dnes. Samozřejmě, spousta informací se časem ztratila, pokřivila nebo se k tomu nabalily nesmysly. Z části samovolně, z části jejich aktivním přičiněním.

Upíři jsou lidé, které nějaký upír vysál do dna a dal jim rituálně napít své krve. Co? Samozřejmě, že nestačí kousnutí - jak ti šla na škole matika? To je jedno jak to souvisí. Každopádně, aktu stvoření nového upíra se říká přijetí nebo přerod, původní upír se označuje za tvůrce a nový za potomka. Mezi stvořitelem a potomkem existuje určité napětí, ať už pozitivní či negativní, a vztah který to tvoří je významný. A upíří společnost jej činí ještě významnějším. Někteří ho přirovnávají ke vztahům rodiny nebo partnerů, ale to je hodně zavádějící a je lepší se k té představě moc neupínat.

Aby udrželi svá mrtvá těla v oné své parodii života, tak musí pít krev. Ta tiší jejich neustálý hlad a prý jim dává i jejich nadpřirozené schopnosti. To je poměrně nejasná oblast, ale fakt je, že když tyto schopnosti nadužívají, tak hladovějí rychleji, než obvykle. Ano, musí to být lidská krev. Teda, vlastně nemusí, teoreticky stačí zvířecí krev, minimálně od savců, ale sytí je méně a ty starší a silnější vůbec. Dokonce se říká, že těm nejstarším nestačí už ani krev lidí a musí pít krev jiných upírů. Což je trochu problematické, protože když upír vysaje jiného upíra do dna, tak může pohltit i část jeho esence a nabýt některých jeho schopností. Pokud byla oběť starší a silnější, tak může i hodně zesílit. Říká se tomu diablerie a v upíří společnosti to je jeden z nejhorších zločinů.

Co? Aha, to je ve skutečnosti dobrá otázka. Protože upíři dokáží ránu po svém krmení takřka ihned zhojit a zacelit pouhým olíznutím. Taky je nepoznáš podle zubů. Jejich tvář i čelist působí normálně - dokud tak působit nepřestane. Ale když víš, na co koukat, tak je lze poznat relativně snadno. Tělesný chlad, bezkrevná bledost, trochu mrtvolné vzezření, absence dýchání, tepu, potu a všech ostatních životních projevů je docela nápadná. Ale je lepší na to nespoléhat, protože když chtějí, tak s určitým úsilím dokáží svá těla přimět životní projevy napodobit. Není to dokonalé, ale jako maskování vůči lidem i většině senzorů to bohatě stačí.

Čím pokračovat? Ublížit upírům je dost těžké, protože, technicky vzato, jsou už mrtví. Navíc dokáží většinu zranění s trochou úsilí zacelit prakticky rovnou před očima. Jejich těla stále rámcově dodržují běžnou mechaniku, takže je lze zmrzačit. Nakonec se vypořádají i s rozsáhlými zraněními a ztrátami končetin, ale je to pro ně velmi vysilující a zpravidla to trvá několik nocí. Nejlepší způsob, jak upíra definitivně zničit, je setnout mu hlavu nebo ho upálit. Sluneční světlo je spálí během pár desítek vteřin, ale obvykle není moc poruce, když ho zrovna potřebuješ nejvíc. Ne, UV lampa bohužel opravdu nestačí - o samotné záření až tak moc nejde. Ne, nevím, a když mě budeš pořád přerušovat, tak se dneska daleko nedostaneme.

Stranou stětí a upálení lze upíra definitivně zabít i zničením jeho těla, ale to je trochu ošidné. Na mladší a slabší upíry nespíš bude stačit pár zásobníků z většího kalibru, ale některé z těch starších je bez větší nadsázky potřeba kompletně rozlisovat nebo hodit do průmyslové drtičky odpadu. Pokud to nedotáhneš do konce, tak upír nezemře, ale jen upadne do takzvaného torporu. Což není vůbec jako lidské koma, ale můžeš si to tak představit. Z torporu se upíři probírají dlouho - někdy dny či týdny, jindy i desetiletí nebo i staletí - nakonec se ale prostě vrátí. Když jim probodneš srdce dřevěným kolíkem - co? Ne, je jedno z jakého dřeva ten kolík je - každopádně dokud je ten kolík v srdci, tak to upíry znehybní, ale nezabije je to. Obecně je bez upálení nebo stětí těžké poznat, jestli je upír definitivně mrtvý, protože s tím mrtvým tělem mu stačí se nehýbat.

Co dál? Česnek a obecně jakékoliv rostliny, tekoucí voda a další věci sou nesmysly a radši na ně zapomeň. Svěcená voda a svaté symboly samotné jim také nic moc nedělají. Bytostně věřící lidé skrze ně dokáží upírům dost znepříjemnit noc, ale takových lidí okolo ve skutečnosti zas až tak moc není. A bohužel skutečně nepotřebují ničí pozvání, aby vešli dovnitř do něčího domu. Stříbro? Jak tě napadlo - bavíme se o upírech, ne o vlkodlacích, stříbro jim je ukradené.

Když chtějí, tak upíři dokáží být o něco fyzicky zdatnější, pohotovější a i víc okouzlující, než lidé, ale není to úplně samozřejmé a ten rozdíl není až tak velký. Samozřejmě, jejich výhodou je, že mrtvé tělo nejde unavit. Konkrétní upíři zpravidla umí mnohem víc, ale je těžké říct přesně co - mohou umět uhranout pohledem, hypnotizovat, být ohromně rychlí či silní, ovládat zvířata a podobně. Schopnostem, které spolu souvisí, říkají upíři disciplíny a co přesně ten který z nich dokáže záleží především na tom, kterým disciplínám se věnuje.

Tak. To snad ze základů pokrývá všechno důležité. Vlastně ještě! Rozhodně nepij upíří krev, nikdy. Je velmi návyková a upírovi to nad tebou dá ohromnou moc. Sami tomu říkají Pouto krve a dokáží jím zotročit prakticky kohokoliv - smrtelníky, jiné upíry, zvířata i většinu dalších bytostí, na které narazí. Když jejich krev piješ dlouhodobě, tak se z tebe stane ghoul - trochu zmrtvolníš a získáš pár silných upířích schopností. Tedy, pro lidi silných, z pohledu upírů spíš dost slabých. Také přestaneš stárnout, ale je to benefit vykoupený dost vysokou cenou.

Historie upírů

Doba mýtů a legend

Teď k těm dalším věcem, které lidé většinou neznají vůbec. Ale nejdřív ti musím říct něco o minulosti, protože spoustu věcí bude snazší pochopit s kontextem.

Upíři jsou staří jako lidstvo samo. Což v praxi znamená, že o jejich původu vlastně nic nevíme. Jejich vlastní vědomosti, kroniky a artefakty sahají až kamsi do starověku, ale o svém prapůvodu znají i oni sami jen příběhy a legendy. Těch existuje samozřejmě mnoho a některé se hodně liší od ostatních, ale na těch důležitých věcech se většina až překvapivě shoduje. Většina upířích legend je příběhem o legendárním prvním upírovi. Někteří říkají, že to byl Seth, další mluví o Lilith, jiní dokonce o Mithrovi - postava ze zaroastrismu, to je jedno. Důležité je, že nejrozšířenější a nejarchetypálnější legenda vypráví o Kainovi, takže zůstaneme u něj.

Kain zabil Ábela. Když poté - jak jako, kdo byl Ábel? Jako vážně? Byl to někdo jako ten týpek se třiceti stříbrnejma, jen o pár tisíc let dřív. Na tohle asi nemáme čas. Prostě. Kdysi - tisíce a tisíce let v minulosti - existoval týpek jménem Kain a stal se upírem a roli v tom hrál Bůh a možná i Lilith ok? A Kain po čase předal svou kletbu dál, když stvořil druhou generaci upírů. Která později stvořila třetí, legendární antedeluviány. A ti pak stvořili další a každý z nich tak založil jeden ze současných upířích klanů, které dodnes nesou jejich rysy - jak povahové, tak mystické. Alespoň podle téhle legendy. Což je důvod, proč upíři sami o sobě mluví spíše jako o kainitech či rodných, než o upírech. A u toho zůstanu, protože jsou to jejich příběhy a protože je lepší a bezpečnější říkat ostatním tak, jak si to sami přejí.

Ony časy popisuje spousta legend a příběhů - o Kainovi, jeho dětech, zemi Nod, městě Enoch, Druhém městě a tak dále. Bojím se ale, máš ještě hodně daleko k tomu ty příběhy docenit. Prostě věci byly komplikované a daleko od ideálních. Postupně to vygradovalo až do bodu, kdy se rodní začali vrhat po krku víc sobě než lidem - a rozhodně ne kvůli tomu aby si jen trošku cucli. Bylo to zamotané a skončilo to složitě. Podstatné je, že nakonec Kain sám beze stopy zmizel, antedeluviáni skončili v hrobkách v hlubokém torporu a přeživší mladí upíři se rozešli světem.

Legenda o Gehenně, což je upíří verze Armageddonu, říká, že antedeluviáni jednoho dne opět povstanou a buď z vůle Kaina nebo z hladu neutišitelného krví smrtelníků nebo ze staré zášti nebo možná ze všeho dohromady nebo z úplně jiných důvodů se vrhnou pozřít své potomky a přinesou tak konec celému upířímu rodu. Další legenda říká, že staří rodní jsou si toho vědomi a napříč historií vedou dlouhou skrytou válku se spícími antedeluviány a snaží se proroctví Gehenny zvrátit. Pokud někdy okolo kainitů uslyšíš slovo "jyhad", tak je velká šance, že nejde o islamistické fundamentalisty, ale že je řeč právě o téhle válce starých s prastarými.

Ano, skutečně to je důležité pro současnost. Popravdě se bojím že možná až moc. Pokud vím, ani nikdo z rodných nepamatuje časy, kdy by byl jyhad, nebo alespoň domnělý jyhad, bližší a viditelnější, než právě dnes. Takže, zbytek onoho věku přeskočíme, čímž se dostáváme někam k úsvitu lidské civilizace.

Starověk a maškaráda

Z dob starověku toho o kainitech důvěryhodně víme jen hodně málo, ale přesto už alespoň něco - zejména z míst, kde se zrodila civilizace, jako Babylon, Persie, Egypt a tak podobně. Někteří Rodní se už tehdy skrývali a dost možná nebyli víc, než monstra, ale zároveň víme, že místy chodili světem i otevřeně, mnohde byli i součástí společnosti a často zastávali i role vládců či velekněží. Tehdejší svět byl divočejší a obětovat pár lidí mocnému vládci, který narozdíl od jiných monster alespoň trochu pamatoval, co to znamená být člověk, mohlo být snadno ku prospěchu všem.

Z doby pozdějšího Egypta a Řecka toho už víme docela dost. Ostatně, jestli chceš vědět něco o Trojské válce a máš dost odvahy a málo rozumu, můžeš zkusit najít Helenu - šeptá se, že už zase chodí světem. I když těžko říct, kolik si toho skutečně pamatuje - snění torporu upírům přináší povědomí o moderním světě, ale zastírá vzpomínky na skutečnou minulost. Na tyhle příběhy ale bohužel také nemáme moc čas. Důležité je, že svět se postupně změnil. Přestal být tak divoký a děsivý a lidská impéria nebyla zdaleka tak křehká, jako dříve a upíři a jejich společnost se octli na rozcestí. Spor, o který mi jde, proběhl na více místech různě, ale jeho archetypální verze je střet klanů Ventrů a Brůhá.

Hm? V-e-n-t-r-u-e a B-r-u-j-a-h. Zmínil jsem, že psát si o tomhle poznámky je fakt špatný nápad? Protože by je někdo mohl najít. Ano, to by- to je jedno, aspoň že to píšeš na papír a ne do telefonu. Protože - dostanu se k tomu, popořadě.

Takže. Ventrue jsou klanem chladných, kalkulujících vládců. Jejich domovem v antice byl Řím, v němž potají vládli z nekropolí a politických stínů. A tvrdili, že právě tak musí vypadat budoucnost rodných mezi lidmi. Brujah - klan idealistů, rebelů a králů-filozofů, nesouhlasili. Toužili po otevřeném soužití lidí a kainitů, tak, jako to sami praktikovali v dávném Kartágu. Kartágo bylo - vážně? To mě trochu překvapuje, ale aspoň něco. Každopádně, mnozí Brujah, minimálně příslovečně, to Ventruům dodnes nezapomněli.

Samozřejmě, na různých místech to probíhalo odlišně a napříč staletími by se našly kdejaké odlišné případy. A samozřejmě také nevím, jak to s tím Kartágem bylo přesně. Možná, že to opravdu byl rozhodující nebo základní moment, možná ale, že se kainité vytratili z očí už dřív a Kartágo byl jen poslední velký exces a celá ta válka nejspíš beztak nebyla jen o rodných - podobně jako lidé si i kainité historicky rádi přisuzují větší roli, než skutečně měli. Důležité je, že se rodní v té době hromadně rozhodli definitivně opustit veřejnou existenci a stáhnout se do stínů a legend.

Středověk, Anarchové a Inkvizice

Rozpad Říma samozřejmě zasáhl i společnost rodných. Podle všeho to byly zajímavé doby, ale opět to je něco, co nemáme čas rozebírat. Kainité vstoupili do středověku a jejich společnost se velmi podobala té lidské - jednotliví mocní feudálové a jejich prakticky bezprávní poddaní. Zjednodušeně řečeno. Samozřejmě tu byly pořád klanové spory a vnitřní rozpory, individuální spojenectví a tak podobně, ale to je teď jedno.

Důležité je, že si kainité začali být až příliš sebejistí. Jejich staletí hromaděná moc rostla, jejich utajení se prohlubovalo a jejich řady pročišťovaly především oni sami. Jejich společnost se nakonec stala až příliš rigidní a příliš despotická. Mladí kainité začali být zdeptaní tím, jak si jejich stvořitelé dlí v bezpečí svých citadel, chráněni svými ghůly stejně jako zmanipulovanou lidskou šlechtou. Nakonec se stalo, co se stát muselo.

Na vrcholu oněch válek se mladí svorně (dobře, možná ne až tak svorně, ale ve velkém) obrátili proti starým. Byly to doby chaosu - staří válčili mezi sebou, mladí válčili proti starým, staří podporovali některé mladé proti jiným starým - věci gradovaly a rodní ztráceli soudnost s použitými prostředky - zejména co se týkalo zapojení smrtelníků, jednotlivých hrdinů stejně jako davů. Když lidi neustále posílali proti jiným kainitům, byla jen otázka času, než se část lidí obrátí proti všem kainitům.

První inkvizice přišla jako šok. Možná to bylo dlouhověkostí kainitů, ale možná se skutečně vše proběhlo tak náhle. Rodní v té době umírali konečnou smrtí po stovkách, možná tisících během pouhých desetiletí. Někteří se pošetile pokusili obrátit Inkvizici ve svůj nástroj, ale obvykle na to záhy zle doplatili. A aby to nebylo dost, revolta mladších pokračovala dál bez ohledu na inkvizici, z čehož se postupně zformovalo hnutí anarchů. Ve svém zápalu část z nich propadla legendám o Gehenně a část se rozhodla najít samotné antedeluviány v jejich spánku a zničit je dříve, než povstanou. Ještě šílenější příběhy říkají, že se jim to i z části podařilo. Tak nebo tak, inkvizice a vzájemné války vedly prakticky všechny po přímé cestě k sebezničení.

Camarilla, Sabbat a novověk

Věci se nakonec uklidnily stejně tak z rozumu jako z existenční nutnosti. Z obou stran padly nějaké návrhy, pak proběhla jednání, ze všech stran byly učiněny nějaké ústupky a tak dále. Starší upíři, tradiční klany i anarchové našli společnou řeč. Rodní se sjednotili v organizaci nazvané Kamarýja - ne, máš to špatně, C a dvě L místo j. Protože to je původem ze španělštiny. To je jedno. Důležité je, že Camarilla byla postavena na vyjednaných dohodách, uznaných tradicích a nově ustanoveném společenském řádu, který dal každému větší část toho, co kdo chtěl - staří si ponechali svou moc, mladší dostali část nárokovaných práv, klany si zachovaly svou jednotu a tak dále.

Samozřejmě, ne všichni byli spokojení. Část naprostých anarchistů byla poměrně rychle zpacifikována, ale pak tu bylo několik klanů, které nebyly nadšené tím, že členové Camarilly oficiálně popřeli legendy o Gehenně, antedeluviánech a Jyhadu. Nejtvrdší jádro sekty rozhodnuté s Gehennou aktivně bojovat od Camarilly odešlo a vytvořilo její protipól - Sabbat. Jo, jako ta kapela, ale bez h na konci. Zatímco Camarilla z většiny přijala lidskost a snahu splynout na pozadí lidské společnosti, Sabbat, možná Camarille na vztek, se od lidskosti odvrátil a přilnul k bestiální stránce rodných. I když nutno říct, že utajení z většiny dodržoval také - především protože se stále bylo nutné skrývat před lidmi i před Camarillou.

Inkvizice vyhasla - pomaleji, než vzplanula, avšak z dlouhověkého pohledu rodných v tom nebyl až takový rozdíl. Camarilla se usadila, anarchové postupně splynuli s většinou a s tím, jak lidé opět začali na rodné zapomínat, tito opět začali získávat moc a kontrolu. Rozhořela se nová válka - válka Camarilly a Sabbatu - tentokrát už ale opět skrytá očím smrtelníků.

Přeskočíme další spoustu událostí - a v téhle době už o tom, co se dělo, víme najisto docela hodně. Nicméně i když jsou příběhy toho jak se mágský dům Tremír, T-r-e-m-e-r-e - mimochodem fakt bych ti radil si to nepsat - svou zbrklostí a zpackanou magií změnil v upíří klan Tremere, nebo jak rodina Giovanni pohltila původní klan Cappadoci - ano, taky normálně italsky - každopádně i když jsou ty příběhy nejen zajímavé, ale i důležité, tak si je budeme muset nechat na jindy. Společnost kainitů prosperovala, vesele se upevňovala v Evropě a šířila se do Nového světa a postupně všemi zapomenutá došla až konce dvacátého století.

Gehenna a Druhá Inkvizice

Kdo se z historie nedokáže poučit, je nucen ji opakovat. A to, že onu historii sami pamatují, není nutně záruka toho, že se z ní i poučí. A občas se stanou věci, které nečekají ani ti, kdo mají dojem, že vládnou všemu.

Staletí klidu vedly k postupným návratům starých pořádků. Minimálně z pohledu nových mladých kainitů, kteří ony staré pořádky nepamatovali. Ti, kdo kdysi revoltovali, sami dospěli k tomu být tyrany. Nebo se možná jen tak moc změnil svět, že ti, kteří kdysi byli za revolucionáře, byli z nového úhlu pohledu tyrany. Není to až tak důležité. Důležité je, že generační pnutí uvnitř Camarilly opět rostlo - možná že pod ochranou Tradic ne tak viditelně a bouřlivě jako kdysi, ale přesto.

11. září udeřilo na rodné stejným šokem, jako na smrtelníky. Nikdo nevěděl, co se děje. Většina vůdců Camarilly se domnívala, že jde o válečný tah Sabbatu, který se zcela urval ze řetězu a rozhodl se zahájit naprosto nevídanou ofenzivu. Zbylá část se reflexivně ohlédla přes rameno a hledala, kdo z jejich konkurentů v Camarille se rozhodl bodnout jim kudlu do zad tak vulgárním způsobem. Rodní ze Sabbatu se ptali, kdo z nich za to může a proč jim o tom nikdo nic neřekl. Následně se divili, co sakra Camarilla zamýšlí s takhle teatrálním tahem. Zpětně je až směšné, že nikoho z rodných nenapadlo, že se ve světě může udát něco velkého, co s nimi samotnými nemá nic společného.

Napříč časem se vracely legendy o Gehenně a o tom, že už je zrovna za rohem. Každá morová rána, každá rozsáhlá válka, každá významná katastrofa - vždy se našel někdo, kdo byl inspirován k tomu stát se prorokem konce světa. Přelom století v tom nebyl ničím výrazně odlišný. 11. září se v tomto směru stalo další událostí z mnoha - a tím by i zůstalo, kdyby se nestalo všechno ostatní.

Kainité nepřestanou být kainity. Doslova ještě než se prach usadil se našli tací, kteří situaci okamžitě začali obracet ve svůj prospěch. A celá atmosféra světa napomohla tomu, aby situace prudce gradovala. Když všichni koukají po teroristech, proč jim nedodat nějaké navíc? Co dodnes jen málokdo přizná je, že si za Druhou Inkvizici může Camarilla sama. Tak jako kdysi začali rodní nadužívat smrtelníků ve vlastních válkách, tak v novém dění bylo až příliš lákavé nenavést CIA, MI5, FSB a další třípísmenné organizace směrem k Sabbatu. Náznak tady, udání tam, pár bomb z dronů a nějaká ta tajná zásahovka - jak dlouho mohlo trvat, než si někdo v oněch organizacích nezačal sčítat dvě a dvě tak, aby mu začaly vycházet čtyři?

Krátce. Odpověď zní: příliš krátce. Moderní komunikační technologie, sofistikované špionážní a analytické postupy, špičkově trénovaní operativci - popravdě jediné, co stálo v cestě, byla nevěřícnost nad závěrem. Ale jakmile se ta ztratila, vše se náhle rozjelo s děsivou efektivitou. Londýn padl tak prudce, že než si rodní v něm uvědomili, co se děje, tak v něm žádný nezbyl. Doslova. Tremerská chantry ve Vídni - bašta klanu a jedna z hlavních opor Camarilly v centrální Evropě - padla spolu s většinou starších klanu během jediného dne pod vzdušným úderem dronů následovaným vpádem vojenského komanda (jak rychle se teroristická karta hraná Camarillou proti Sabbatu obrátila proti ní samé). A to byly jen dva nejkřiklavější případy okolo.

Camarilla v klidu trůnící ve stínech se náhle octla v nečekané defenzivě a včera nemožné se stalo realitou: z lovců se přes noc náhle stali štvanci. Reakce vůdců Camarilly byla instinktivní - stáhnout se, upevnit Maškarádu, odříznout se od vnějšího světa a od vší elektroniky, která hrála ve prospěch nepřátel vládnoucích špionáží a nástroji policejního státu. Mimochodem, to je přesně ten důvod nepsat si poznámky do telefonu, nefotit si je a pro všechny bohy ta klíčová slova nikdy neříkat do telefonu.

Každopádně rozhodnutí vůdců Camarilly stáhnout se z moderního světa byla rozbuška pro už tak znechucenou mladší generaci rodných. S ironií historie tentokrát Druhá Inkvizice zažehla druhé hnutí Anarchů - k němuž se ale přidalo i nemálo starších a postupně i celé klany dřívě věrné Camarille. A tak Camarilla obratem zaznamenala další ztráty - za všechny to byl třeba Berlín, další bašta Camarilly, který padl i se svým vládcem a většinou starších nové revoluci.

V nastálém chaosu se Sabbatu rudě zatmělo a vrhl se do bezhlavého útoku, zejména v Americe. Zkraje byla jeho ofenziva slibná, ale obratem se ukázalo, že Druhá Inkvizice nemá náladu rozlišovat jemné nuance svých nepřátel a vzala Sabbat stejně tvrdě, jako Camarillu. Tvrději, protože Sabbat na své utajení nebral příliš ohledů. Bestiální povaha Sabbatu ale způsobila, že sekta svou ránu přijala až sportovně - její menší část v civilizovaném světě se obratem přetavila do malých úderných, skutečně takřka teroristických skupin, zatímco její větší část prostě odešla do nových válek na Blízkém východě - hnána vizí blížící se Gehenny se vydala do míst, kde kdysi vše začalo, aby dotáhla prastarou válku svému konci.

A to nás dostává k poslední historické události. Gehenna byla prorokována nesčetněkrát v minulosti. Avšak poprvé ve známé historii slyší upíři starších generací volání krve, která je táhne na východ, do Sabbatem rozpoutávaných a živených válek, do míst, kde dle legend stávalo město Nod a kde prý antedeluviáni dodnes spí ve svých hrobkách. A mnozí se rozhodli ono volání vyslyšet. Opouští svá staletí držená dominia a předávají je mladším nebo nechávají na pospas, aby bojovali ve válce z důvodů, které se sami nezdají chápat.

Mnozí tvrdí, že Gehenna je před námi. Jiní, že už proběhla a my jsme odsouzeni počkat, až si nás její následky dojdou. Jsou i tací co tvrdí, že přišla, ale byla na čas odvrácena a je potřeba proti ní bojovat dál. A další říkají, že Gehenna je jen legenda, případně že možná není, ale že současné dění s ní nemá nic společného. Pravdu ukáže až budoucnost.

Vítej v novém Světě Temnoty.

Svět Rodných je v pohybu a nejistotě, která tu nebyla doslova tisíce let. Co bylo kdysi samozřejmé je náhle nemožné nebo smrtelně nebezpečné. Co bývalo nemyslitelné je dnes na dosah ruky. Přesto, svět se točí dál - Slunce stále každý večer zapadá a ať už svět jako takový míří kamkoliv, rodní musí především dojít dalšího rána, nasytit neukojitelný Hlad a pokud možno si urvat co nejvíc z toho, co jim zbývá z jejich nesmrtelné věčnosti.

Camarilla dostala hodně tvrdých ran a zůstává pod útokem, ale nezanikla. Stáhla se do pozadí, vzdala se svého nároku na vládu nad všemi upíry a stala se elitním klubem pro ty, kteří prokázali svou hodnotu, schopnosti a oddanost. I když se její města hodně izolovala a jejich vládci jsou nezávislejší, než kdy dřív, její starší stále kooperují a plánují budoucnost v generačních výhledech. Strategií Camarilly je stáhnout se z lidské společnosti, zmizet ve stínech a začít opět vše řídit skrze prostředníky a nejvěrnější služebníky. Taktikou Camarilly jsou staletími ověřené postupy, odvržení moderního světa a jeho internetů a mobilních telefonů, kterým se již nedá věřit a kterým velká část jejích členů ani nestihla porozumět. Mnozí z jejích starších odešli na východ a přenechali svá města svým nástupcům nebo komukoliv z mladších, kdo si je dokázal urvat - kainité se vyměnili, ale staré pořádky se i přes mnohé ztráty zatím podařilo udržet.

Anarchové ovládli mnoho nových území - některá obsadili poté, co z nich byla Camarilla vyštvána Druhou Inkvizicí, mnohá další převzali revolucí a části jich obsadili silou. I když se noví vládci již stihli usadit a mnozí začali kooperovat, hnutí je stále roztříštěné a co platí v jednom městě nemusí platit v jiném. Společnost Anarchů je na první pohled podobná společnosti Camarilly - ostatně, kainité zůstanou kainity a změna barvy neodstraní staré zvyky. I města anarchů tak mají zpravidla jednoho vládce - toho, který se prosadil na úkor ostatních. Oproti Camarille je ale jejich společnost modernější a rovnostářštější - spíše než feudalismus připomíná strukturu mafie, gangu nebo drsné korporace. Někteří anarchové tíhnou k humanitě více, než Camarilla - ať už z titulu mládí či z filozfického přesvědčení. Jiní naopak. Taktikou Anarchů vůči Druhé Inkvizici není snaha zmizet v pozadí, ale ukrýt se v nejhlubším stínu přímo pod lampou - splynout s davem, zapadnout mezi smrtelníky. Místo zavržení technologií svou komunikaci prostě diverzifikovali napříč darknetem a začali poctivěji používat šifrování a kryptické kódy.

Sabbat zmizel z povědomí. Pro mnohé je tak děsivější, než kdy dřív. To, že jsi monstrum, neznamená, že by pro tebe ostatní monstra přestala existovat. A když víš, že se ve tmě pohybují monstra co tě nenávidí, tak je chceš mít na očích. Teprve když zmizí ve stínech, tak se jich začneš skutečně bát. Pokud máš dost rozumu na ně věřit. Na druhou stranu, o to méně o nich budeš mluvit a o to hrdiněji se budeš tvářit.

Druhá Inkvizice není žádnou homogenní organizací. Vlastně narozdíl od té první není v podstatě vůbec žádnou organizací. Je to povšechné zastřešující označení pro různé jednotlivé lokální i globální tajné služby, kontrarozvědky a vojenské organizace, ale její součástí jsou i korporace, pár elitních soukromých konspirací a samozřejmě některé náboženské organizace a řády. Každá z těchto skupin si hraje na svém písečku a často jsou podezřívavé a tajnůstkářské vůči sobě navzájem. Nicméně jak čas plyne, tak se - možná pod tlakem sil v pozadí, možná přirozeně samy od sebe - začínají minimálně koordinovat. Camarilla se samozřejmě snaží jejich kooperaci nabourávat, ale to je hra při níž balancuje na velmi tenkém ostří - každá prozrazená manipulace totiž jen přileje další olej do ohně a mnohdy je lepší obětovat část rodných radši než dávat nepříteli další informace, indicie a motivaci.

Spoustu jsem toho musel přeskočit a vynechat, ale to důležité je: upíři jsou okolo nás. Jejich svět se otřásá v základech. Celým světem hýbe spor rozpínajících se Anarců a reformující se Camarilly - spor, který je průběžně ovlivňován střety se stále sílící Druhou Inkvizicí a občasnými, zato brutálními útoky Sabbatu. A aby to samo o sobě nestačilo, věci se mění i v mystické rovině. Starší cítí volání krve, odchází do válek na východě a nechávají města na pospas mladším. Nově vznikající upíři patří stále častěji mezi takzvané kaityfy - upíry bez klanu. Ty si vážně nedáš říct. C, měkké i, dvě f. Jeden z caitiffů dokonce nedávno ovládl Káhiru. Nejmladší z upírů překročili třináctou generaci a upíři čtrnácté a vyšší generace jakoby už sami nebyli úplně nemrtví a bez života - jsou slabší a zranitelnější, ale zároveň podobnější lidem a zdánlivě postrádající mnohá tradiční omezení.

Nic z toho ale neznamená, že by se svět změnil. Mrakodrapy jsou stále moderními hrady prastaré šlechty a slavné horní jedno procento je nic proti bohatství, vlivu a moci prastarých vůdců upířích klanů a sekt. To ale neznamená, že by ulice byly bezpečné - madší upíři a někteří starší anarchové upřednostňují noční kluby a násilné gangy před pozlátky bohatství a moci. A samozřejmě, ti co klesli až na dno své lidskosti se o nic z toho nezajímají a klidně žijí v kanálech a stokách. Kdo chce přežít, drží se od toho všeho tak daleko, jak jen může a doufá, že si ho to samo nenajde.