„Čtyřko, vraťte se na základnu! Opakuji, vraťte se na základnu!“
-kladnu, adnu, dnu, nu…
Elektronický hlas z vysílačky zvonivě rezonoval o okolní stěny a jeho hlasitost se stále násobila. Se zavřenýma očima jsem přístroj nahmatal a stiskl tlačítko. Hlas utichl.
Někde v dáli jsem teď slyšel jen jeden jediný, nekonečný tón, jako když cinknete lžičkou do sklenice a prodloužíte ten kratičký okamžik na celou věčnost. Ten tón mnou procházel a čistil mé tělo a mysl od všech zbytečností, které se v nich nacházely. Byl jsem lehký a prázdný. A zdálo se mi, jakoby to tak mělo zůstat navždy.
V těch chvílích jsem vypustil z hlavy složitou a překombinovanou minulost, kterou jsem prožil na kosmické stanici. Ta výprava se mi teď zdála zbytečná. Lidé se většinou domnívají, že pobyt na palubě vesmírného plavidla je veliké dobrodružství. Ze začátku celkem ano, ale zkuste si několik měsíců hledět do černé prázdnoty vesmíru nebo do obrazovky počítače – možná změníte názor. Výzkumníci z NASA se posádce situaci soustavně snaží zpříjemňovat; zatím poslední vychytávkou se stal takzvaný „Umělý přítel“, kovová bedna se dvěma obrazovkami (pokus o znázornění lidské tváře), která na vás neustále hledí ve vašem soukromém pokoji a každou chvíli se s vámi snaží navázat rozhovor o tom, jaké bude dnes na Zemi počasí či která politická strana nakonec vyhraje volby. Všechny dny se postupně stávají stejnými a vy si připadáte podobně, jako okolní stroje – vaši mysl začne nahrazovat umělá inteligence.
A pak, v kritickém okamžiku, se díky nepochopitelné chybě teleportu ocitnu tady.
Vždy jsem byl realista a spoléhal jsem na to, že každá existující věc nebo událost se dá nějak rozumně vysvětlit. Nesnášel jsem snílky, kteří věřili, že ve vesmíru jednou najdou nám podobný život, horninu s úžasnými vlastnostmi nebo jinou pitomost. Ani zprávy o všemožných koncích světa a globálních oteplováních ve mně nebudily vzruch. Hloupost a naivita okolního světa mne unavovala a myslel jsem si, že už mne v životě nikdy nic nepřekvapí.
Překvapilo – právě teď.
Odvážil jsem se otevřít oči. Oslnilo mne bílé světlo, které mne přinutilo zatajit dech. Ke svému vlastnímu údivu jsem se nelekl – všechno negativní ze mě vymazával ten věčný, uklidňující tón.
Čistě bílá se mi před očima začala barvit do odstínů zlaté a tyrkysové; můj zrak si pomalu navykal okolnímu světlem prozářenému prostředí. Snažil jsem se zaostřit před sebe - zanedlouho jsem mohl rozeznat hladké linie připomínající kopce a údolí, mizící v dáli. Přede mnou se rozprostírala krajina oblých tvarů, prosvícená zlatým světlem, které se o lesklý povrch lámalo a tvořilo tak clonu paprsků. Zdálo se mi, že tahle světelná scenerie by zastínila i slunce.
Opřel jsem se dlaněmi o zvláštní, čistě průhledný povrch, připomínající sklo, jen daleko více čirý, ze kterého sálala jakási energie. Když jsem se pokoušel vstát, mé kovové vybavení o hmotu jemně cinkalo, ale všudypřítomná ozvěna z těch nepatrných zvuků postupně vykouzlila tóny podobné kostelním zvonům. Stojíc nad rozlehlou, jakoby skleněnou krajinou jsem je poslouchal, dokud úplně neutichly.
Stál jsem tam ještě dlouho a dlouho, ale neměl jsem pojem o čase – v těch chvílích pro mě existovalo jen „teď“.
Z realisty se stal snílek.
Najednou mne vyrušil nepříjemný zvuk vysílačky. Ozval se nebezpečně známý hlas. „Čtyřko, okamžitě opusťte prostor, ve kterém se nacházíte! Opakuji, okamžitě opusťte prostor, ve kterém se nacházíte!“
„Už se nedokážu vrátit zpět,“ odpověděl jsem prostě. To něco na druhé straně mne ale neposlouchalo – neumělo to.
„Planetka PQW-469, na které stojíte, se podle mých výpočtů během několika minut srazí s cizím tělesem, OPUSŤTE PROSTOR!!!“
„Nemá smysl se o to pokoušet. Vím to,“ řekl jsem. Měl jsem pocit, jako bych mluvil ze spaní.
I když jsem si to nechtěl připustit, opravdu se něco dělo. Znovu jsem položil ruku na hladký povrch - cítil jsem, jak se nepatrně třese. Rozhlížel jsem se kolem; můj zrak spočinul na malém, ale velmi rychle se blížícím světelném bodě na tyrkysové obloze.
V těchto chvílích jsem mohl zapnout tryskový motor a vystartovat do temné prázdnoty, vrátit se zase zpátky do kybernetického vězení. Nemohl jsem. Teď jsem součástí Skleněného světa – čirý a prázdný.
Věčný tón stále sílil, jako nebezpečně klidná monotónní bouře, procházel každou nepatrnou částí mého těla. Strhl jsem ze sebe skafandr.
„Srážka za deset, devět, osm…“ řvala vysílačka, ale tentokrát už tón nepřekřičela. Přistoupil jsem s dunivými kroky až k ní.
„…sedm, šest…“
Těleso na obloze, teď už nebezpečně blízko, ohnivě sršelo a barvilo okolní skleněné stěny dočervena. Bylo mi strašlivé horko a němě jsem pozoroval, jak stěny okolo mne praskají. Každé sklo se jednou rozbije.
„…pět, čtyři…“
Uchopil jsem vysílačku a vrhl ji proti obrovské ohnivé kouli. Dopadla několik metrů přede mne.
Hlas podruhé utichl.
„Střepy přece znamenají štěstí, ne?“ prolétlo mi hlavou.
Stejně jako Magus, i já jsem se pokusil napsat krátkou povídku do slohu. Začal jsem s tím večer přede dnem odevzdání, trvalo to asi dvě a půl hodiny. Ze začátku jsem ani nedoufal, že to stihnu - podařilo se, i když výsledek je... No, viděli jste sami. Vlastně nevím, jestli s tím mám být spokojen, nebo ne :D Jsem opravdu zvědav na vaše názory a očekávám, že asi budou rozporuplné...
Dracain