Návrat do Chrámu živlového zla

Pathfinder Praha Plamenec 1387 VII
Zápisky z pamětí Ctihodného Otce Hirama Šedorukého, opata Vznešené duše Údolního letopočtu 1497, přepsáno asp.písařem Dulbanem z Mlhavého údolí

Ten zvuk, co nás táhnul od tábořiště ráno pryč, byl dost děsivý – znamenal přítomnost vojáků a právě těm jsme se snažili vyhnout. A k tomu se kolem nás rozprostřela zpropadená mlha, Xvim aby ji vzal. Nebylo vidět ani na 5 loktů před sebe.
Opatrně jsme našlapovali lesem a zvuky – výkřiky a řinčení zbraní se znepokojivě blížily. Nakonec jsem se dostali až na okraj rozsáhlé asi-mýtiny, no prostě tam stromy nebyly tak nahuštěné jako předtím. Co jsem viděli nám však vyrazilo dech.
Hrstka vojáků v rovnošatách ne nepodobných těm, co jsem našli pár dní zpátky (mirabarští vojáci a milice), se bránila obrovské přesile orků, skřetů, goblinů a gobrů. Vytvořili něco jako obranný kruh a už jen kryly útoky monster a každým švihema sekem bylo vidět, že jim svaly těžknou. Rychle jsem zformulovali plán – pokus o diverzi, aby vojáci zkusili utéct (pokud nebudou tak tupí a nebudou toužit zemřít pro čest a slávu). Nepřátel jsem napočítali něco kolem 70, ale stejně to mohlo vyjít. Nachystali jsme se i přes protesty Merelorna a vpadli na bojiště.

A....spletli jsme se.

Viděli jsem totiž pouze jednu malou část velké skupiny. Postupně se do bitvy začali zapojovat další desítky, ba stovky nepřátel a gobry jsem počítal na desítky. Když však vyletělo přes 100 šípů a některé z nás to málem prošpikovalo, rozhodli jsem se pro taktický ústup (nejhůř na tom byl v tu chvíli asi Hanuh, který se rozhodnul bojovat v přední linii, což začalo postupem času skýtat jisté nevýhody - hlavně když jste obestoupeni 40 lučištníky...).

Upalovali jsme jak o život lesem s vědomím, že se za námi žene několik set orků a někteří z nich sedlali obrovské černé pavouky s chlupatýma nohama....brr. Nejdřív se nám málem povedlo zabít se v hustém větvoví a pak na kořenech stromů. Vrcholem bylo, když se půlka z družiny propadla do bahnitého močálu.....ale protože to postihlo i Elen, zas taková škoda to nebyla. Narazili jsme však na spásu – staré polorozbité a zničené kamenné schody vedoucí do podzemí. Váhali jsme jen chvilku, než jsme se tam vrhli, vchod jsme zamaskovali mým kouzlem iluze a postavili Brana jako živý zátaras, kdyby jej náhodou objevili. Pak už jsme jen slyšeli dupot stovek nohou a holínek kolem nás, ale naštěstí nás nikdo neobjevil.

Opatrně jsem se poté snažili vykouknout ze skrýše a k mému zděšení si zde ta banda rozhodla rozbít tábor! Takže nad hlavami nám leželo a sedělo 200 goblinoidů + pavouci velcí jako pece na tavení a pod náma neznámý kus schodů.
Nakonec jsem se rozhodli, že možná objevíme jinou cestu ven nebo aspoň něco, co by nám pomohlo se dostat pryč a začali jsme sestup dolů.

Nemusím ani říkat, že jsme utekli od obrovských pavouků, abychom se dostali do doupěte jiného druhu obřích pavouků. Pomalu jsme postupovali přes pavoučí sítě a kokony ( které mimochodem ukrývali pár cenných věci a natlakovanou kyselinu). Objevili jsem několik věcí - jeskyni, která zcela jasně sloužila jako hromadný odpad pro těla, která sem padala průrvami ve stropě (vítané zpestření jídelníčku pro pavouky), ale proč by to někdo dělal? A zahádám nebylo konec...když jsme přinutli toho největšího pavouka před náma prchnout, objevili jsem v jižnějších místnostech vodu a taky další průrvy, ale ty tentokráte směrovali dolů, hlouběji do podzemí. Merelorn tam zkusmo naházel pár kamínků (jako zkušený dobrodruh), pak jsme však cítili sálat z té jámy čiré zlo. Raději rychle pryč....

Dlouhý koridor nás zavedl skrz jedny tajné dveře do úplně jiné sekce podzemí, kde jsme objevili podivnou rasu šedokožců, kteří vypadali jako zdegenerovaní lidé, navíc zaostalejší než obvykle. První stráž jsme překvapili, ale jaké bylo moje zděšení, když jsem viděl stát u dveří pár balist , které nesly na sobě jasná znamení trpaslické ruky. Ostatním jsem se o tom nezmínil, čehož jsem ovšem později litoval, ale k tomu snad jindy....

Postupovali jsme pomalu komplexem, až jsme dospěli do něčeho, co bych snad nazval pouze *kadištěm* a vyrušili jsme u toho hned asi dobrý tucet šedokožců. Po celkem krátkém (a díky Branovi jako obvykle brutálním boji - jak jinak si představit, že chodíte a napichujete 6 stop vysoké humanoidy na kopí jako kdyby to byly jednohubky). Nejvíce mě však pobavil Merelorn, který je velmi dobrým zdrojem vtipných momentů. Kromě toho, že konečně byl užitečný se svými sprškami světel, tak se snažil dorazit ležícího šedokožce, který byl omráčen. Nu ale je to neduživec jak má být, tedy svým nožíčkem mu ani nemohl upižlat to hrdlo, tedy snažil se to jo, ale víc než drobný čůrek krve jsem neviděl.
Příště si najmu na podřezání krků cvičenou zrůdu, ta to určitě svede líp.
Po boji jsme se začali rozhlížet, komplex zde evidentně nekončil, ale opět jsme objevili průrvu v zemi ve velké místnosti, která přípominala svatyni kousek od bojiště. Nevypadala tak nebezpečně jako ta první, ale stejně jsme u ní nechtěli pobývat moc dlouho, a zrovna, když jsme chtěli odejít, se obevila ta hnusná věc - fialová holá lebka s odpornými tlustými chapadly místo čelisti vylezla přímo z té díry a musela na nás nějak působit skrz mysl, protože se nikdo nedokázal nejdřív ani pohnout.
Postupně jsme se probírali jeden po druhém z marasmu, kromě Hanuha, který byl stále jako z kamene. Soustředili jsme se na toho netvora. Ale vypadalo to, že na něj nic nefunguje. I mohutné údery Brana odvracel ten tvor s lehkostí nebo se o něj zastavovaly. Po chvíli bylo všem jasné, že je to nad naše možnosti a tento mozkomor (jak jej nazval Bran) nás všechny postupně zničí.
Rychle jsme sesmolili plán - šílený, ale aspoň měl nějakou naději na úspěch. Chtěli jsme dovést mozkomora přímo doprostřed ležení orků a goblinoidů - nebylo sice jisté, co se stane, ale myšlenka byla taková, že nejspíše se nebudou mít rádi. A tak jsme.... utíkali.

Skrze dlouhé chodby a jeskyně jsme utíkali jako kdyby jsme měli za zadkem hordy z Propasti. Ze mnou maskované díry jsme vyleteli přímo mezi orky jako špatně mířená střela amnijské stráže a srazili jsme se se skupinkou gobrů, které jsme poslali čelně k zemi. Ale nebyl čas se zastavovat, protože jsme pořád cítili toho tvora za námi a mezi několika šípy, které přišli od těch nejvíce orientovaných, jsme se v bezpečí dostali pod koruny stromů, a nepřestali jsme, dokud Merelorn nepadal únavou.

Nebylo jisté, zda jsme se pronásledovatelů, ať už orků nebo mozkomora, zbavili, ale nic nenasvědčovalo, že by nám hrozilo okamžité nebezpečí. Ještě tu noc jsme viděli šlehat jasné plameny z míst, kde jsme tušili orčí tábor a usoudili jsme, že mozkomor našel jinou bohulibou činnost.

Nebylo to však naposled, co jsme viděli odkaz této rasy z Podtemní - hned den-dva poté jsme opět procházeli kolem křišťálových dómů vykukujících ze země - Bran říkal, že to jsou něco jako chrámy pro tuto rasu a jejich zvráceného boha - zvláštní, že to jméno mi hned vytanulo na mysli - Ilsensine, přitom, co se týče theologie, býval jsem na tom v semináři hodně špatně...
A to nebyla jedná divná věc - počasí se zbláznilo. Jeden den sněžilo tak hustě, že do 3 hodin jsme se brodili sněhem a druhý den na nás svítilo teplé podzimní slunce a udělalo z cesty plahočení se bahnem. Se divím, že to přestáli všichni ve zdraví.

Další den jsme si zase mysleli, že už vidíme věže Stříbroluní, aby se to ukázalo jako prostá halucinace, i když Merelorn tvrdil, že jde o zříceninu na mapě zvanou Jestřábí hnízdo - po zkušenostech z poslední vycházky do podzemí bylo jednohlasně odvoleno, že se tomu místu vyhneme.

Ale pokud jsme doufali, že se takto vyhneme problémům, opět jsme se pletli.....Vetchá lávka přes dravou říčku. Elen zvolila svůj klasický způsob ŕešení problémů s mnoha palcy dlouhými drápy a Bran se rozhodnul suplovat kompu a převozníka. Do té doby bylo vše v nejlepším pořádku, problém nastal ve chvíli, kdy se zjevila ta podivná bílá bytost, vypadala jako vysoký hubený člověk, ale již na tu dálku jsme cítili, jak nás při pohledu na něj pálí a země a voda kolem něj zamrzá. Na to, jak nebyl mohutný, byl ohromně nebezpečný - Brana téměř propíchnul ledovým kopím, které mu jakoby vyrostlo z ruky a nebýt včasné intervence Hanuha, který se něj rozhodnul zaútočit svými hořícími pěstmi, mohlo to dopadnout velice špatně.

Ale nyní jsme opět na cestě a doufám, že cíl již bude brzo v dohledu...