EDGE - články

[Nerath] Erikovy vzpomínky

Zápisky z kampaně EDGE Stíny nad Nerathem. Mstitel Erik kráčí vstříc svému osudu, hledá ztracenou víru, odpovědi na dávné otázky a také odplatu. A tu a tam využívá rákoskou vtlučených vědomostí z klášterní školy, aby do ušmudlaného notesu zaznamenal dramatické události, které na své cestě prožil.
Napsal Geralt
Obsah článku:

Část první - Začátek konce

 

Všechno to začalo velkým pádem. Pro Nerath, pro mě, a v neposlední řadě svým způsobem i pro vicekomtura Kozlovského. V jeho případě vlastně spíš skončilo, když se mu na hlavu zřítil několika tunový kamenný masiv. Císařskou kobkou, v níž po staletí bylo jedinými zvukem tiché cupitání krys, se rozlehlo ohromné zadunění, s nímž se prastarý kamenný zátaras snesl přímo na Kozlovského a nám ostatním zablokoval východ z kobky. Z vicekomtura zbyla jen ruka, která se naposledy, snad v jakémsi morbidním gestu na rozloučenou zaškubala. Nashledanou tam na druhé straně. Do teď nerozumím, proč se mi při téhle podívané vybavilo právě Le Puyovo zvolání Deus le volt. Že bych to v koutku duše Kozlovskému přál? Skutečně si to zasloužil? Nikdy se mu přeci na tehdejších událostech žádný podíl neprokázal… každopádně nebyl bych první ani poslední. Z těch, co jsme tam tak stáli v potemnělé císařské hrobce, Kozlovského nepolitoval nikdo. Snad i proto, že s dramatickým sesuvem kamenného zátarasu jsme měli najednou úplně jiné starosti. Ocitli jsme se lapeni v pasti.

Na začátek je nutné přiznat, že jsme do ní nakráčeli dobrovolně. Někoho zavedlo nejspíš přesvědčení (z toho podezírám Pao-chuanga), jiné snad touha po dobrodružství. Zbylou většinu bych pak tipoval spíš na hmatatelnější motivy. Toho mrtvolně pobledlého chlápka, jenž se představil jako Ivan, jsem radši ani neodhadoval, proč se s námi do krypty vydal. Vypadal trochu jako někdo, kdo si tam chtěl ustlat. Pokud se jedná o mně, tak mé kroky vedl záblesk poslední naděje. Hrobka samotného císaře! Tentokrát to znělo slibně. Snad až příliš. Žádné neurčité úkoly, nejasná zadání a pochybné mise. Nehynoucí plamen vyložil zatraceně vysokou kartu na stůl a já jsem nechtěl u téhle partie za žádnou cenu chybět.

Desítky sáhů pod zemí a s jediným zataraseným východem za zády se ovšem všechno jeví jinak. To, co neznělo zpočátku tak složitě, se rázem zkomplikovalo. Kozlovski ani komtur se jako obvykle nenamáhali vysvětlit, proč přesně je vlastně potřeba císařovy ostatky vyzvednout. Zatímco komtur se zbytkem výpravy vyčkával v povzdálí venku, naše skupina v čele s Kozlovskim měla odvést tu černou práci. Možná někdo z nás vykročil levou nohou, možná zůstala Pao-chuangovy modlitby po vstupu do krypty nevyslyšeny. Ať tak či tak, naše úsilí vycházelo na prázdno. Nejasné stopy Orkusových kultistů, Girel, který dostal nástražnou šipkou do žeber, neprodyšně zapečetěná císařova komnata… už jsme to chtěli vzdát, ale zdá se, že vyšší moc to rozhodla za nás. Při zpáteční cestě spadla na Kozlovského… ale to už znáte.

Kdyby zůstalo jen u rozdrceného Kozlovského, nemuselo být ještě tak zle. Zatarasený východ nebyl rozhodně příjemný. Nepřirozeně rychle se rozlévající spoustu krve z vicekomturovy mrtvoly bych zařadil ještě o stupeň níže na seznamu zlovolných znamení. A tím to zdaleka nekončilo. Ze srdce kobky se neslo tiché, zlověstné zaříkávání. Slovům sice nebylo rozumět, ale jejich význam byl víc než zřejmý. To vše podtrhl prazvláštní závan síry, jenž najednou počal pronikat kryptou. Zvláštní. Přesně stejný pach síry doprovázel překvapivou bouřku, která nás zastihla noc předtím, než jsme dorazili k císařově hrobce. Mohla v tom být souvislost?


Nebyl nad tím ovšem čas příliš uvažovat; události záhy nabraly rychlý spád. Z nitra kobky se dostavil uvítací výbor. Ghúla s asi tuctem kostěných válečníků v imperiálních zbrojích jsme vyřídili rychle a vcelku bez větších potíží. Pouze Ivan doplatil na svůj odvážný výpad ošklivým ghúlím kousnutím, po kterém se bojovník jevil ještě bledším než do té chvíle. Boj nás zavedl na horní galerii ohromného sálu, po jehož obvodě se nacházela série nástěnných maleb zachycujících výjevy z císařova života. Slavné bitvy, honosné ceremonie… a co bylo zvláštní, i císařova důvěrného tieflingského rádce, který se očividně neobtěžoval skrývat Asmodeův medailon, neboť hned na několika sceneriích byl vyobrazen s Asmodeovým symbolem na prsou. Přívrženec Pána Devíti pekel ve společnosti císaře?


Z přemítání mě vytrhl zbytek skupiny. Už nevím, kdo objevil v jedné z odlehlých bočních chodeb zamčené dveře, z pod nichž proudil závan čerstvého vzduchu. Zato si pamatuji, že to byli Pao-chuang s Artem, kdo natrefili na Orkusova kněze. Kdybychom jej prohlásili za polomrtvého, hodně bychom mu tím fandili. Poslední minuty na tomto světě mu ubíhaly hodně rychle a Art s Girelem se při výslechu postarali, aby si ten šmejd ještě užil své. Ani nevím, kam ho vlastně odvlekli a co s ním udělali potom, když byli hotoví s výslechem. Ale co, takových jako on žádná škoda není a pochybuju, že zrovna pro něj by si dělala má Paní starosti. Komtur měl každopádně tentokrát pravdu – císařovy ostatky nebyly v bezpečí. Orkusita vyklopil, že jeho skupině, která se sem vypravila z Přepadu, se právě před okamžikem zdařilo prolomit pečetě chránící císařovu komoru… a že za to draze zaplatili. On jediný přežil, ale nakonec ani on již neměl znovu spatřit denního světla.


Znamenalo to dvě věci. Primo, komtur měl tentokrát pravdu. Císařovy ostatky již nebyly v bezpečí a my jsme dorazili na poslední chvíli. A cesta dál byla konečně volná. Tedy až na to, co zmasakrovalo Orkusovy služebníky. Existovala však pouze jediná cesta: hlouběji, do císařovy komnaty. Lstí jsme vylákali a zneškodnili dvojici kostěných strážců, kteří chránili nyní otevřený vstup do císařovy komnaty. Uvnitř už nás očekával jakýsi potutelný démonek s hrstkou sobě podobných a dalšími kostlivci. Pokoušel se nás vlákat dovnitř, jenže nikomu z nás se nechtělo vydat se vstříc nejisté situaci. Kdo mohl tušit, co vše na nás nachystal na tom strašném místě.


Měl jsem dost přešlapování na místě a odhodlal jsem se trochu zariskovat. Všiml jsem si, že kostění strážci stojí hned vedle vstupních dveří. Možná, kdyby se mi podařilo jednoho z nich bleskově srazit, srazili bychom i trochu z démonovy samolibosti, jíž nás častoval. Jednoduchý manévr, prováděl jsem ho už tolikrát… rychlý přískok, odspodu vedený mocný úder zakončený hbitou piruetou, kterou uniknu zase zpátky před dveře. Změřil jsem si v duchu kroky a vyrazil jsem dovnitř. Sek čepele se však svezl po masivním nárameníku kostlivcovi zbroje, ztratil jsem na okamžik rytmus a již bylo pozdě – dveře se za mnou těžce zapadly. Byl jsem oddělen od ostatních, kteří zůstali na druhé straně.


„Tak tě tu vítám, človíčku,“ utrousil démon posměšně a škodolibý obličej mu hrál samou radostí.
„Co po mně chceš?“ odvětil jsem a v duchu horečně zvažoval, jak dlouho bude ostatním trvat, než se dostanou dovnitř. Pokud se o to tedy vůbec pokusí. Nicméně každý okamžik strávený rozmluvou s démonem jednak skýtal možnost vyzvědět něco víc o jeho záměrech a zároveň odvrátit nevyhnutelné. Démon, zdá se, nikam nespěchal.
„To je prosté, smrtelníku. Pomoci otevřít tady tento sarkofág,“ pronesl a gestem ukázal k místu, kde nepochybně spočíval císař. „Pro mě je to jaksi choulostivá záležitost, ale někomu jako ty, to nebude činit sebemenší problém. Stačí hezky položit ručku a zatlačit na víko… a voilà, hotovo!“ usmál se démůnek nehezkým a veskrze falešným úsměvem.
 Ta otázka se vyloženě nabízela

„A proč by zrovna tobě měl pomáhat?“
„Hm, proč. Tak se na to podívejme?“ zeptal se pekelník s předstíraným zamyšlením a výmluvně se rozhlédl po sále, v němž stála čtveřice kostlivců a menších rarášků. „Třeba proto, že ti nic jiného nezbývá? Nebo třeba proto, že bych ti mohl výměnou za tvoji duši něco poskytnout?
„Cokoliv?“
„Cokoliv,“ potvrdil nasládlý hlas.
Zalovil jsem v záňadří košile a vytáhl na světlo medailon. Ten druhý. Podržel jsem jej tak, aby si jej démon mohl prohlédnout. „Víš něco o tomhle?“
Poprvé za celou naši rozmluvu vypadal pekelník zmateně. Zamžoural na amulet a odvětil: „Ne.“
„Pak nevidím důvod, o čem s tebou dál smlouvat,“ odsekl jsem stroze a popuzeně. Opravdu jsem čekal, že by o tom mohl něco vědět? U Paní, proč?
„Nevadí, tam venku čeká dost dalších smrtelníků, tebe už nebudu potřebo…“
 Démon svoji větu nedokončil. Dveře se rozlétly a dovnitř vpadl zbytek ostatních. Rozpoutala se rychlá řež. Pavouk se vrhl po démonovi a zasadil mu ošklivou ránu, než se pekelníkovi podařilo zmizet pryč pomocí jakýchsi nečistých čar. Zbylí pohůnci pak v mžiku padli a Pao-chuangovo vymítání se postaralo o nepříjemné rarášky.


Po krátké debatě se většina rozhodla vynést císařovy ostatky ven a předat je komturovi. Nebo lépe řečeno, Girel s Pavoukem dali nekompromisně najevo, že je zajímá pouze odvedená práce a slíbený plat. Démonovou přítomností vyvolané pochybnosti, zda budou císařovy pozůstatky bezpečnější v komturově péči, je netrápily a vynesli ostatky ven. Nemělo smysl se dál přít a zůstávat dole. Klíč nalezený v císařském sarkofágu definitivně odemkl již dříve objevené dveře, zřejmě tajnou únikovou chodbu z hrobky.


Na povrchu už nás čekal komtur se svým doprovodem. Kozlovského neželel, tedy alespoň upřímně ne, a zajímal se pouze o ostatky. Přítomnost démona a Orkusových stoupenců jej zneklidnila a okamžitě nás pověřil dalším úkolem. Trval na tom, abychom císařovy pozůstatky ihned převezli na utajené místo. Kam, to jsme se měli dozvědět až cestou ze zapečetěných instrukcí, které předal Pao-chuangovi. Pro ten okamžik se mi ulevilo. Ať už usiluje o císařovy ostatky kdokoliv, bude lepší, když zůstanou dál v našich rukou. I když to znamená, že si na sebe sami nejspíš připínáme háček od návnady a udici drží v rukou někdo úplně jiný… ale co se má stát, to se také stane, pomyslel jsem si, když jsme se znovu vydávali na cestu.


Zapadající slunce ještě svými posledními parsky osvětlovalo krajinu a ruka mi mimoděk zabloudila do kapsy, kde jsem nahmatal Kozlovského přívěšek. Vůbec jsem si na něj nevzpomněl od chvíle, kdy se mi jej podařilo ve hrobce Kozlovskému v nestřežené chvíli ukrást. Tehdy nebyl čas si cokoliv prohlížet. Teď již ale majitel přívěsku nežil a já hořel touhou zjistit, co to vlastně mám v kapse. Znovu jsem se ohlédl po ubývajících slunečních paprscích. Noc již nebyla daleko a s ní ani odpověď na mou otázku.

< Část první - Začátek konce >
Část čtvrtá - Na dosah ruky, I.
Napsal Geralt 24.11.2012
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 22 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.059992074966431 secREMOTE_IP: 54.81.185.66