Díl pátý - Šest hříchů

„Ilade, dýmku.“ unavený kovářský mistr se opřel o rumpál studny. Na těle mohl být už zesláblý, ale oči měl stále bystré. Pozoroval vše co se kolem nich dělo.

Všímal si nepatrností, které mnohému pozorovateli unikaly. Náměstím nezněly hlasy obchodníků ani vesničanů jdoucích si na trh koupit něco k užitku. Jediný prodejce na něm nezůstal. Místo nich se zde scházely skupinky vyhládlých a špinavých zástupců dříve střední třídy. Řemeslo již pár týdnů nepřinášelo obživu, jakou si všichni přáli. Bez šlechty, která by udržovala bezpečí obyvatel, se na cestách ocitly stovky utečenců. Bez peněz, bez touhy nakupovat, bez budoucnosti.

Ale teď se to mělo změnit. Alespoň si to myslely. Už nebudou přihlížet tomu, jak se ti z jiného světa baví i když nemají co do pusy.

„Ilade. Vládne tu závist a beznaděje. Ale jsme tu i my,… jen nevím proč!“

*-*-*

Na dláždění vedle dvou poutníků dopadlo cosi. Dříve to mohlo být člověkem, elfem, kdoví. Nedalo se to jasně poznat. Ale strach, strach se z toho šířil na všechny strany. Strach o svůj život.

Zpoza rohu vyběhla skupinka čtyř farmářů. S vidlemi, hráběmi i kamením v ruce se blížili k špinavému a zakrvácenému uzlíčku masa, který se choulil u stěny domu. Vzlyky a pláč neslyšely, protože jejich msta měla dopadnout tvrdě jako kladivo na kovadlinu.

„Stát. Ještě krok a …“ Kdyby jim ta slova řekl před 20 lety, přimrzli by na místě obavou ze statnosti muže kovářského cechu i z aury, která se kolem něj šířila.

„Drž hubu dědku. Ta coura nás stojí život. A ani ty, ani ten spratek vedle tebe nás nezastaví.“ Jeden z hladových měl víc kuráže než rozumu.

„Pozor, můj učedníku.“ Kovář se narovnal do výšky dvou metrů. Zakroutil hlavou, aby si srovnal pár obratlů, jen to zapraskalo. Ze záhybů pláště vytáhl příruční metrový perlík. Na tvářích lůzy se objevil strach.

Sledoval jsem, jak perlík postupně vykružuje oblouk, než dopadl na dláždění ulice. Jak se z místa dopadu rozlétávají jiskry na všechny strany. Jak ty zmenšeniny komet pohlcují šaty nepřátel i jak stravují jejich těla zaživa.

„Je čas maličká, abys šla svou cestou.“ na vousaté tváři se objevil hřejivý úsměv. Starší z poutníků podal holčičce ruku a ta se rozběhla pryč.

„Proč oni? Proč ne ona, Mistře?“

„Musíš se ještě hodně přiučit. Oni už jsou ztracenými existencemi. Doba je požírá zaživa. Ona je jiskřičkou naděje budoucnosti. Dnes jsme zachránili my život jí. A kdo ví, třeba už zítra ona zachrání ten náš.“ pohled moudrého se zahleděl kamsi do dáli, snad do budoucnosti.

„Ilade? Dýmku.“

*-*-*

„Ilade? Dýmku“ vykřikl jsem do husté tmy. Všude na těle se mi srážely kapky potu. Komtur ke mně přiklekl. „To bude v pořádku. Už ti nebudou ubližovat. Jsi mezi svými.“

„Já ji zabil. Neochránil jsem ji.“ rozplakal jsem se.

„Ochráníš jiné.“ jeho pohled padl na skupinku spících hrdinů. „Ale teď již spi.“ Tomu sugestivnímu hlasu se nedalo odporovat.

*-*-*

„Vstávej, spáči. Všichni už jsou připraveni, a ty tu vyspáváš.“ šťouchnutí botou do žeber mne probralo. „Opatství čeká. Girel prý s Artem a Marií pohlídají císaře, než se vrátíme. A pan komtur se jistě také do první linie nepohrně.“ Paova přednáška byla při ránu nevítaná.

Ještě pořád jsem byl myšlenkami u brodu a u těla elfky, která zemřela pro nic za nic. Neměla ani šanci na obranu. Připomenula mi jiné elfí děvče, které jsem potkal před deseti lety, a kterému jsme s mým mistrem pomohli.

„Tak pojďte, flákači.“ oznělo se odněkud vepředu. To Lars lákal na vidinu zážitků.

Pomalým krokem jsme se z podklášteří prodíraly vzhůru k hlavní dominantě, k chrámu. Náš kněz cestou oslovil dvojici místních mnichů, jejich oběť - mlčení, jej však nakonec donutila zůstat s námi. Ve vstupu do svatostánku nám nikdo nebránil. Šlo o úchvatnou stavbu z období raného císařství. Srdce každého historika při pohledu na tolik starých fresek by poskočilo, nejinak to mé. Jen světla zde bylo méně, než by se hodilo. Zřejmě v jiný den či jinou hodinu slunce více dodávalo majestátu tomuto místu.

Náš pohled ulpěl na prostém oltáři, ale mnohem více na fresce nad ním. Zobrazovala prvního císaře, jak klečí před samotným Bahamutem. Rytinu mohutné dračího těla se nepovedlo zničit času ani hordám, které toto místo před staletími napadly. Bahamut v tomto vypodobnění předával císaři symbol majestátu - žezlo císařství. Na tvářích několika z nás se objevil úsměv, pochopili jsme a teď si to ověřili. To co nám rostlo pod rukama, bylo právě ono.

„Vskutku nádherná práce, že?“ ozvalo se za námi. Mezi lavicemi se k nám blížil unaveně vyhlížející mnich a mluvil. „Myslím, že je to poslední exponát zobrazující Bahamutovo požehnání prvnímu císaři na světě.

A že jsem tak troufalý. Co Vás přivedlo sem k nám? Kam noha cizince nevkročila snad půl roku.“

„Vaše podzemí a to co skrývá, otče.“ Lars byl se vším hned hotový.

„Jestli dostanete požehnání od Šesti zatracených, tak Vám v tom bránit nebudu ani já. Pojďte, něco Vám ukážu.“ Rozžal starou lampu (možná jí mohlo být i těch pár století) a ukázal na několik maleb, kterých jsme si kvůli vševládnoucímu šeru nemohli všimnout.

„To nalevo je výjev z Neru. Můžeme se jenom dohadovat, že značí záchranu významného dítěte z hořícího města, někým z daleké Kithaje. Někým, kdo by klidně mohl být Vaším předkem, pane.“ pronesl stařík k Paovi, který s sebou při těch slovech trochu trhnul.

„A to napravo?“ pokusil se odvést mnich z našich řad řeč jinam a ukázal na malbu se sedmi rytíři klečícími před nějakým vladykou.

„To je zřejmě přísaha sedmi bratří k místokráli, který je - jak asi tušíte, pochován ve zdejších zdech. Přísahali, a přesto selhali. Tedy šest z nich selhalo, co se stalo s tím posledním, to nikdo neví.“

„A jak mohli selhat?“ pronesl jsem ze zájmu.

„To zobrazují ty menší malby dole. Vlevo si všimněte toho mohutného pána s brkem v ruce. Prý Obžerství se mu stalo osudným. V ruce si všimněte husího brku na dávení. Jakožto správce chrámu jej dodnes vídám támhle naproti, poblíž zpovědnice. Tedy, alespoň jeho uvězněnou duši.“

„On je tu pořád?“ podivil se Ivan.

„Ale jistě. Všichni tu jsou. Připraveni na stráži. Třeba tady tento rytíř s tím podivným klíčem v ruce. Tak ten se zjevuje ve zvonici, jak je naznačeno tím mohutným zvonem v pozadí malby. Toho prý do smrti a věčného zatracení dohnala Lenost.“

„Hele. Tenhle má knížku. Odkdy rytíři čtou?“ Lars se opět ozval ve správný okamžik.

„Jo to já nevím. Ale asi to s ním nebude tak horké. Všimněte si, že u té malby je napsáno Superbia, to znamená Pýcha nebo Hrdost. Někdy jej zahlédnu, když jdu do dřevníku nebo skladu nářadí.“

„A čím zhřešil tento, otče? Čtu tu Affectus, to je myslím Hněv.“ Paovy znalosti se zas jednou předvedly.

„Velice správně, synu. Nevím, ale jak může hněv souviset se zrcadlem, které je jeho atributem. Na namyšleného snílka a krasavce nevypadá. Ty rysy a postoj spíš vypovídají o rozeném vůdci. Možná jste ho už spatřili, když jste šli kolem té staré fontány v rajské zahradě.“

„A tenhle asi bude vrátným, když se opírá o ta velká vrata.“ přinesl jsem svou trochu do mlýna.

„Tak tenhle mladík, ano ze všech bratří je bezesporu nejmladší, ztělesňuje Závist. Ta vrata jsem někde v klášteře již viděl, ale nevzpomínám si kde. To stáří, ach to stáří. Jen jedno vím jistě, neradno se jich dotýkat.“

„Vy jste říkal, že jich šest zklamalo. Tolik mužů může selhat najednou?“ Paa ta historie začala zajímat, a nebyl sám. Všichni jsme, nejspíše představenému kláštera, viseli na rtech.

„Ano mohou. Obzvláště jsou-li lakomí. Lakota, to je to, co zničilo posledního z nich. I před místokrálem dodnes čeká na svůj štít.“

„Zdá se mi to, nebo žezlo, kterým je pasuje místokrál, je stejné jako to, které získal první císař?“ povšiml si Pavouk zajímavosti na velkém obrazu.

„Máš pravdu.“ odvětil Ivan.

„Akorát se mi zdá, že na něm něco chybí. Tady, tady ten přívěšek.“ poznamenal jsem a při pohledu směrem k Paovi mírně přivřel oči. On to věděl, a já také, možná i ostatní. Byl to ten samí přívěšek co si nesl životem.