Děti Duny
Třetí díl epopeje od Franka Herberta (Duna, Spasitel Duny).
To, co zaznělo už u Duny a Spasitele Duny ... není to snadná kniha na čtení (poslouchání). Velká část textu popisuje myšlenky, emoce, mentální stavy, představy jednotlivých postav. I když popisy nejsou přímo halucinogenní, tak k racionálnímu vyprávění mají také daleko :)
Více než o scifi se jedná o mystický, filozofický, psychologický román. Časté jsou rozhovory, kde jedna postava něco říká, u toho si něco jiného myslí, další postava s ní přitom rozmlouvá, ovšem repliky nejsou přímo odpověďmi, někdy jdou i výrazně obsahově mimoběžně ... a jsou doprovázeny dalšími myšlenkami této druhé postavy.
Stejně tak je poměrně volně zacházeno s racionalitou a realitou jednání postav. Autor je používá primárně pro sdělení poselství čtenářům, než že by přímo záleželo na jejich osudu a že by měly vzbuzovat sympatie.
To je konec konců také symptomatické ... kniha nemá "hlavní postavu". Ano, děti Paula Atreida - Leto a Ghanima - jsou hlavními protagonisty, ale prostorem, který v knize dostávají, nepřevyšují mnoho dalších postav, které známe z předchozích dílů - Lady Jessica, Alia, Duncan Idaho, Stilgar, Gurney Halleck ... i některé nové - Farad'n Corrino - vnuk imperátora Shaddama IV.
Žádná z postav přitom není vysloveně sympatická, všechny jsou více či méně pokroucené, postižené prožitky svého předchozího života ... či nesčetných životů.
I ti, kterým bychom podle všeho měli držet palce, kráčejí vědomě po cestě k nastolení společnosti, která se bude líbit málokomu.
Motiv buněčné paměti, kdy "předzrozené" děti, které se dostaly do styku s kořením již v lůně matky, mají přístup ke kompletní paměti všech svých předků ... a osobnosti těchto předků k nim aktivně v mysli hovoří, prosazují své plány a někdy se snaží převzít moc nad životem dané postavy, je pro vývoj děje určující - bojuje s tím, nebo se s tím aspoň střetává větší množství "hlavních" postav.
A takových motivů je více ... oproti Spasiteli Duny je tu méně "vlády", děj se nevěnuje příliš konkrétním činům vládců, o to víc je stále v pozadí cítit, že vlastně dobrá cesta vlády není. Čemu dát význam? Dynastii? Terraformaci Duny? Záchraně Impéria? Záchraně lidského druhu? Supermanství v rámci lidského druhu? Věrnosti komunitě?
Všichni bojují se všemi, tu plamenným projevem, tu nožem, tu zradou, výhružkou či slíbenou odměnou.
Autor se opravdu příliš nestaral o to, nakolik jsou reakce postav uvěřitelné. Kdo by chtěl jejich jednání vystavovat testu "udělal bych to takhle já?", bude po několika kapitolách zcela jistě šílet :)
Stojí přečtení zato? Překvapivě, moje odpověď je - Ano. Pro mě to mělo hlavně ten význam, že nechci číst jen knihy, které mě "hladí po srsti", které mi stylem a myšlenkou sednou. Toto je kniha, která nutí k zamyšlení, která nutí k hodnocení a přemýšlení, proč některé projevy odsuzuji. A dělá to dobře.
Ovšem pro čtenáře, kteří preferují přímočařejší, srozumitelnou fantasy, to spíše nebude vhodná kniha.