jj, snowcrash. Já se musím čestně přiznat, že sem Sníh četl dost dávno a musel bych si ho přečíst znovu, abych si vybavil, o co přesně v něm jde a jakou linku má která postava.

Ale na to jak dávno jsem ho četl si pořád vybavuju, že má Sníh hromady suprovejch dílčích nápadů, hlodů a výbornejch momentek - od poslíčků paraziticky "kradoucích" benzin přes mafii a pizzu, nukleárku na sidekáře, FBI, vaginu dentatu, města na starejch letadlovkách, facebook... A dodneska si pamatuju, že se mi to fakt dobře četlo (jakože - to bylo čtivý) a že to mělo fun postavy a jo, jasně, celý to jelo na čistym rule of cool, takže Jersonskóre u dna, ale čert to vzal, protože to prostě bylo jak cool, tak fun, a vlastně místy překvapivě nápaditý. I samotná S.O. - už se moc nepamatuju jak (jestli vůbec) zasáhla do děje, ale a) byla zajímavá POV character, která vlastně byla nakonec nejvíc "obyčejná", a b) byla zdrojem mnoha různejch zajímavejch momentů a nápadů a gagů, které stály za to.

...tohle je přesně důvod, proč si tak nerad pučuju knížky - asi si to pudu někam koupit, abych si to přečet znovu :)

Tomas Nemec pise velmi malo, ale velmi dobre. Tato knizka mi velmi pripomina najlepsie pasaze zo Zaklinaca. Rozhovory, mytologia, mena a nazvoslovie, postavy, citaty na zaciatku kapitol, celkove vyznenie. Urcite sa oplati precita.

Trochu si doplňuji hodně staré resty z mládí Eragon a Eldest.

Jedno na těch knížkách opravdu musím ocenit a to je trochu netradiční zpracování magie a celkově světa.

jj, world-building to má v tomhle směru fakt hezkej. Tu magii pak rozvádí dál i v Brisingrovi (a dotahuje poslední detaily v Inheritance). Osobně se mi tam líbilo místy i to vykreslení elfů, není to vždycky řemeslně ideál, ale hraje si tam s pár dobrými nápady (...ale v podstatě jen elfů, trpaslíci sou bolestivě nenápaditý klišé).

Jo přidávám se ke chvále na worldbuilding Eragona je to dcela dobrý. Ten konec v Empire mi přišel dost meh, ale první dvě knížky když vyšly tak se pamatuju že se tenkrát přesně trefily do mýho vkusu.

Přiznám se, že jsem Eragona nikdy nečetl. Když ho prvně vydávali, tak (mám zpětně po 20 letech pocit) ho celkem tlačili jako "nového Pána Prstenů", což mě tak iritovalo, že jsem to nekoupil a nečetl.
Ale třeba čas obrousí hrany ještě víc a najdu k tomu cestu.

LokiB píše:
Když ho prvně vydávali, tak ho celkem tlačili jako "nového Pána Prstenů"

Level "Tolkien" to určitě není, ale na prvotinu to není špatný. Řadím to do kategorie "stojí za přečtení".

Kdybyste se náhodou někdo rozhodl zkoumat, odkud pochází Vanciánka, tak vězte, že ve třetím dílu Dying Earth (tj. Cugel's Saga) se o ní nedozvíte prakticky nic, ve druhym (The Eyes of the Overworld) o ní začnej bejt řeč až v posledních 10% knihy. Nejvíc je o ní v prvním dílu (The Dying Earth).

Je to hodně těžká angličtina, zaručeně budete průběžně hledat ve slovníku, ale čte se to jinak celkem dobře. Literárně to není nic zázračnýho, ale jako sbírka zajímavejch nápadů, situací, podivnejch kouzelnejch tvorů a předmětů a podobně je to super.

Tak jsem doposlouchal zbytek Odkazu Dračích jezdců (Brisingr a Inheritance) a jsem nadmíru spokojen. A myslím že mám kupu inspirace a nápadů pro hraní :-)

Tak tyto vánoce mi vynesly dvě knihy fantastiky.

Arina
Tahle kniha je... Jak to říci... No... sračka. Nečtěte to.
Takové shrnutí si asi zaslouží trochu rozvést. Ta kniha je především hrozně nudně napsaná. Jak říkala jedna moje učitelka literatury, to není literatura, to jsou slova poskládaná za sebe.

Je to prodáváno jako "fantasy" a tak budu předpokládat, že cílovkou nejsou velmi malé děti, u kterých by většina vad až tak nevadila. Postavy jsou ploché jako prkno. Řešení problémů a situací si autorka doslova tahá ze zadku, jako by se celý vesmír spojil, aby hlavnímu hrdinovi všechno vycházelo. Všichni ho mají rádi (i když má znetvořený obličej, což je jeho jediná vada), má samé kladné vlastnosti, jeho vlčí parťačka dtto. I když zabrání něčemu dlouhotrvajícímu, tak dosavadní následky jsou takřka perfektně napraveny, nebo ignorovány.
A to všechno ještě není nejhorší. Slyšeli jste někdy o "show, dont tell"? Autorka ne. Všechny charakteristiky postav a situací jsou deklarovány přímo, a pak už nejsou ukázány vbec, nebo už byly ukázány řed touto deklarací, a tím uráží inteligenci čtenáře staršího sedmi let. Když autorka věnovala dva řádky tomu, aby mi napsala, že mi nemá být líto lidí, kteří šli do vězení, protože zotročovali děti (což dělali, a je to doslova to jediné, co o nich víme), měl jsem chuť tou knihou hodit.

Dcera zimy
Tohle bylo celkem fajn. Nic převratného, co by mě nutilo rozšiřovat seznam oblíbených knih, ale četlo se to docela dobře, střídání dvou časových rovin fungovalo jak mělo, a to nejsem zrovna jeho fanoušek.

Je to inspirováno slovanskou mytologyí, a to v relativně čisté formě (tedy, premisa si žádá silnou licenci, ale je vidět, že autorka provedla průzkum). Ale zároveň to nesklouzává k jejímu demonstrativnímu používání typu "zasazení do dob starých slovanů", a tyhle prvky se tam objevují postupně (tedy krom hlavních hrdinek, ty jsou tam od začátku, a mytické okamžitě).

Přemýšlím, jestli je to young adult, s ohledem na to, že hrdinkami jsou dvě tisíciletá sedmnáctiletá děvčata, tak asi ano, ale milostné n-úhelníky, ani podobné věci, tu nečekejte.

Celkově to není must read, ale já byl po dočtení docela spokojený, bylo to lepší než jsem čekal.

Nicole Gallandová, Neal Stephenson: Vzestup a pád agentury DODO

Celkem svěží dílo na téma "organizace na využívání magie a cestování časem".
Agentura DODO s pomocí hlavní hrdinky zjistila, proč v roce 1851 zmizela ze světa magie a rozhodne se ji na vědeckém základě přivést do světa zpět. Stačí na to speciální kvantový stroj jednoho zneuznaného vědce ... a poslední živá, leč trochu nedůtklivá, čarodějka, která s pomocí časového paradoxu čekala přes 150 let na tu správnou chvíli.

Stephenson psát umí, nápady má dobré. Poslouchal jsem to v angličtině jako audioknihu a mohu doporučit. I když je to tedy büchle, to zase jo. Při běhání či na dlouhých štrekách v autě to ale uteče rychle.
Hlavní hrdinové sympatičtí, žádní supermani, děj zajímavý, záplatky fajn, dějové zvraty sice celkem očekávatelné, ale zas nenásilné. Fantaskně-magické aspekty "uvěřitelné".

Pro RPG je tam zajímavý koncept "misí" do minulosti za účelem řešení komplexního plánu, pro který je v různých dobách třeba dosáhnout určitých cílů. Věřím, že kolem toho by se dala postavit sada dobrých oneshopů či celá kampaň ... resp. ještě lépe multikampaň.

Poslechu nelituju.

Dočetl jsem Dresden Files: Battle Grounds.

Musim říct, že mě ta série vlastně vcelku přestává bavit. Možná už nějakou dobu a čtu je už víc ze setrvačnosti než ze zájmu.

Dlouho to bylo fun béčkový urbanfantásko poplatný svýmu noirovýmu ladění. Jasně, na začátku bylo cítit, že autor je nevypsanej začátečník, ale i to že má talent a dobré vedení. A i první knížka je slušná a zlepšoval se rychle. A ok, ty knížky byly i dál dlouho dost "šablonovitý" v mnoha směrech, ale hej, noriový béčko, k tomu to tak nějak patří.

Zhruba někam do Turn Coat mi přijde, že to má vzestupnou tendenci. Což je 11 knížek v řadě, not bad. (Možná to neni čistě vzestupný a někde je nějakej "zub", to bych si musel trochu připomenout, ale pokud tam je zub tak nijak moc citelnej.)

Changes... ustřelily. Přišlo mi, že to je gradovaný na sílu, ale hlavně se mi zhruba od téhle knížky přestává líbit, kam vůbec Jim směřuje s Harrym jako postavou.

A to jak ve smyslu toho co se té postavě děje, kdy se z noirového omlacování stala v podstatě konstantní šňůra debaklů, ztrát a traumat (čímž se z té série vytratila i nadsázka a určitá hravost - a vytratila se část humoru a ten co tam zbyl už nějak nevyznívá), tak ve smyslu prožívání a vykreslení té postavy, kdy se z Harryho stává útrpný, ale navzdory všemu hrozně "dobrácký" hrdina s takovými mirko-dušínovskými vnitřními pochody, které v jeho životním příběhu a předchozím vykreslení nevidím úplně ospravedlněné. A mám chuť mumlat něco o Jimových romanticko-tragických sebeprojekcích a o tom že navzdory jeho řemeslnému zlepšení se z jeho hrdiny stává vlastně poněkud lacinej YA emo. Lacinej - a paradoxně povrchní.

Harry Dresden, PI, co ve sklepě svého bytu vyvolává démony se kterými tradeuje svoje jméno (nadhoz, co totálně vyšuměl, btw.), zatímco pátrá potom co se stalo jeho rodičům a snaží se přežít další den, vydělat si na nájem na dalších pár týdnů jobem, co se hrozně zvrhne, vyhnout se své vílí kmotřence se kterou tradeoval v rámci své ne moc světlé minulosti a možná zaskórovat u sexy novinářky co pase po jeho tajemstvích, mi paradoxně přijde jako komplexnější a zajímavější postava, než CRYPTIC SPOILERS Harry Dresden, job title, relationship, co neustále (s předvídatelným výsledkem) bojuje se svým svědomím, zatímco trpí "postupnou ztrátou své duše" za to, že opět zachraňuje svět. /CRYPTIC SPOILERS.

FREE OF SPOILERS: Od Changes dál to pro mě bylo napůl hop/trop, napůl mix dobrého a špatného. Ano, z Jima se stal řemeslně vybroušenej autor, ztratilo to tu šablonovitost, získalo to vlastní formu, začly se tam dít nějaké míň čekané věci a prohloubil se world building. Zároveň to ale ztratilo ten "grounded" noirovej feeling a vlastně i tu urbanfantastičnost. "Z nWoDu se stal oWoD", v místní terminologii, popř. z urbanfantasy se stala béčková epic fantasy v potěmkinovských kulisách reality. Všude začly lítat metaploty, všechno muselo mít spojitost se všim, začal se zachraňovat svět, půlka dění nebo zápletek se odehrávala mimo realitu někde ve Faerii (která se stala synonymem pro Nevernever, i když měla být původně jen jednou jeho částí). Kdysi jsem Jima potkal na besedě, kde řekl něco ve smyslu že ho baví týrat postavy, protože tím týrá čtenáře. Bohužel, všeho moc škodí a když se všechno zvrhává tak, aby to všechny jen devastovalo, tak to vlastně degraduje vlastní inflací.

Čímž nechci říct, že to šlo hned k čertu. Ghost story byla zajímavá změna tempa, Cold days sice řeší nějaké epic level shity, ale strukturou se vrací spíš k noirovému začátku série a děním víc do reality, byť ta absence toho dřívějšího Harryho a kontextu jeho civilnějšího života tu dost chybí. Skin Game se ale zase proviňuje vším. Ale ok, pořád se to aspoň rozumně dobře četlo.

Peace talks měly zajímavý námět, ale z nějakého důvodu se vlastně už moc dobře nečetly. Aspoň ne mě. Nevím proč přesně, nejspíš tisíc drobnejch detailů co mě jako čtenáře ubíjely. Už mě nějak nebavilo sledovat jak se opět všechno hroutí, jak Harry dostává opět čočku od vesmíru jen kvůli dramatu, Thomas dtto, jak White Council zase šikanuje kudy projde (a z nějakýho důvodu tam "bad guys" maj proti Harrymu furt navrch, navzdory jeho opoře u hromady členů a půlky vedení k tomu), nějaké drama tam je naprosto nesmyslně přehnané pro laciný dramatický efekt atd.

Battle Grounds mi ležely na stole pár měsíců, než sem je vůbec rozečet. Na to že sem kdysi prolít celou sérii v zátahu... No a pak se mi četly snad ještě hůř, než ty Peace talks, protože - well, ta knížka je prostě nudná, jedna velká bitva. A všechno na co si stěžuju výše "dialled to eleven". Jim tam poruší tu druhou věc co sem ho slyšel říct na té besedě (nebudu spoilerovat, pro zájemce viz můj blogček Geeci a Cony) a ano, plní to tak nějak účel, který to má mít, ale je to přesně tak lame, jak Jim předvídal. Je tam jeden moment, co mě lehce potěšil, i když neměl, ale na vykoupení zbytku knížky to fakt neni. A popravdě sem místy začal pochybovat, jestli Jimovi neujíždí forma, protože mi tam začly vadit nějaké... slohové? Řemeslné? prvky co mi přišly jako kvalitativní degrese (neustálý kolovrátek obdobných situací a komentářů k nim, z jistého něčeho se staly Star trek štíty které je možné dobíjet přesměrováváním energie dokud se to autorovi hodí...)

Chápu, že autor se chce posouvat a nepsat furt dokola totéž. Ale ten směr posunu se mi tady prostě osobně nelíbí. Což je asi z velké části subjektivní soud a nebude platit pro všechny, protože jak píšu, "řemeslně" se ty knížky zlepšují a je cítit, že je Jim stále vypsanější. (~... až na ty Battle grounds degrese).


Jim někde říkal, že už plánuje jen dvě nebo tři knížky co mají být finální vyvrcholení celé série a konec. Možná se dokopu i k tomu je dočíst, protože už sem přečet těch knížek dvacet. A možná taky ne, protože mě ta postava, kterou z Harryho Jim udělal (naschvál nepíšu "kterou se Harry stal", protože to tak osobně jako čtenář moc necítim) ani ten svět, do kterého to Jim zvrhnul, vlastně už nijak moc nezajímá.

Jo, no, tyhle pocity jsem z té série měl taky. Jakože chápu, že se mu nechtělo zůstávat u "low-level noire fantasy detektivky", mě ale tyhle díly bavily víc, než osudový megalomanský boje o záchranu světa, peklo proti nebi atd.

Působí to uměle v tom, jak se všechno sere na hlavu zrovna Harrymu, všechny ty průsery s upírama, mágovskejma arcikruhama, vílí zemí atd atd ... to jsou v podstatě všechno "dlouhověké / trvalé entitity" a vždycky se poserou Harrymu zrovna do xichtu.

Battlegrounds jsem doposlouchával natřikrát, vždycky jsem to znuděně odložil a vrátil se k tomu, když už jsem fakt neměl nic co dalšího poslouchat.

A přitom ty náměty, ve všech těch knížkách zajímavý jsou, aspoň teda mně zajímavý přišly. Ale asi mi nesedí JAK je do tho Harry zasazenej a jak se v tom útrpně pohybuje. Depresivní atmosféru snesu sem tam, nebo třeba celou jednu knížku ... ale ne pořád dokola a znovu.

Loki: jo no. A ano, "útrpnost" se na to co mi na pozdějším Harrym vadí popisně hodí asi o dost víc než ten "YA emo" jak sem to označil původně já. A obecně mi přijde že tam sou tři roviny problémů, kdy žádná neni asi kritická sama o sobě, ale jejich součet je dohromady špatnej :(


První je "ztráta" Harryho jako relatable protagonisty. Tak nějak mi přijde že ta postava už prostě dlouho neni fun a že s nim už ani nijak nesoucítim (z části protože to je utrpení přešlo do overloadu, z části ale protože mi prostě svym prožívánim a postojema přestal bejt sympatickej) a nemám mu ani chuť fandit. Ani nemluvě o tom jak se ze sympatický everyday postavy toho světa stal Vyvolený Co Nás Má Všechny Zachránit (aka starborn bullshit - nevim už ve který knize se to objeví poprvé, ale je to tam čim dál víc.)

Cca od doby co tohle všechno dohromady začlo mám víc a víc dojem že bych se naten příběh mnohem radši díval z perspektivy jinejch postav okolo, a občas ani ne těch co Jim "tlačí" jako ty dobrý. Thomas, ale třeba Lara - nebo Marcone (...až do Battlegrounds spoiler, to tam pro mě nějak zase vůbec nefungovalo). Popř. Elaine (která se btw. z toho příběhu průběžně ne moc smysluplně vytrácí).


Zadruhý to je pořád větší plochost a prázdnota protivníků. Outsiders a Outsiders related protivníci jsou obecně hrozně nezajímavý a nudný antagonisti. Walkers jsou kvasi-mythosáci, co se z nějakýho důvodu namáhaj mluvit a vést prakticky lidskej dialog (takže vlastně... to sou jen další tuctový démoni), Maeve je nezajímavá hysterická teenagerka s komplexama, Ethniu... tvle, Ethniu neni mentálně ani ta teenagerka, ta se zasekla někde v předpubertální éře. Cool, fakt.

Ono už Denarians byli na hraně, protože to sou dost out-of-scale a out-of-comprehension protivníci, což u některejch bylo cítit fakt dost, ale tam to aspoň zachraňoval Nicodemus (a Deidre, částečně). Každopádně ta late-books skvadra se s těma úvodníma nedá moc srovnat - Bianca, Morgan, Mavra, Lasciel('s shadow) - ale i epizodní protivníci, jako Sell, McFinn, Kemler's desciples - byli prostě mnohem zajímavější. Ať už nějakym prokreslenim nebo svym fun-factorem.


No a zatřetí jak píšeš, to zasazení Harryho do těch zápletek (který samy o sobě nejsou zlý) je prostě křečovitý. V těch původních příbězích to byl týpek co se připlejtal k věcem, protože měl blbej den nebo protože udělal nějaký trochu šílený rozhodnutí. I to jak sevlastně zaplet s Red Courtem bylo v tomhle stylu. A sedělo to dobře. Ale v těch posledních knížkách je to tak protivně hero-who-saves-us-all centric že to bolí. A to jak příběhově, tak reakcema okolních postav (vč. např. Mab, což je dost iritující - ale ono i ten hero piedestal "savior of Chicago" kterej mi taky nedává smysl, protože so what? Ostatní města co nemaj Dresdena sou oWoDový dystopie nebo co?)

Přišlo mi, že je tam hodně i taková ta hra: hrdina má plot imunitu, čtenáři vědí že neumře, protože dlouhá série, takže ...

- necháme ho trpět jinak, protože aby to nebyl jen vždy vítězící superman
- necháme ho někdy plot twistem umřít a kolem toho uděláme nějaký díl a dlouhodobý efekt, protože aby to nebyl jen vždy vítězící superman

No a s tím trpěním to pak už tak nějak přehání.
Vlastně kdokoli, kdo se kolem něho mihne, kdokoli na kom by mohlo záložet ... přátelé, holky, příbuzní, ... všichni musí umírat či trpět "za Harryho", protože to přeci vlastně čtenáře bolí víc, než mučit tu postupně víc a víc odosobněnou postavu.

Asi jako když Rowlingová zabije (SPOILER!!!!) (taky Harrymu) postupně "kamaráda", příbuzného, učitele a "pomocníka" (a pak řadu dalších v závěrečné bitvě). A vlastně na chvíli i Harryho :)

Ta shoda "Harryů" nebude náhodná - Dresdenovo jméno je série referencí slavných kouzelníků. (Dokonce přímo in-fiction.)

Jako ano, já tu snahu obejít plot imunitu chápu. Ale prostě jak píšeš je přehnaná. A zejména mi přijde přehnaná vzhledem k faktu, že to co potřebuješ je důvěryhodná hrozba, nikoliv nutně její realizace, a tenhle problém se v sérii objevil až potom, co série opustila snahu být neustále otevřená novému čtenáři* a tudíž zjevně začala uvažovat věrného čtenáře dané série. Což ale logicky implikuje, že není nutné neustále všechno devastovat, aby čtenář věřil, že se to může stát - jednou za dvě nebo tři knížky by to bylo naprosto dostačující. Tady prostě Jim strašně tlačí na pilu a je to zle ke škodě.

* (knihy velmi dlouho opakují neustále vysvětlení všechn základních reálií furt dokola, jak o světě a magii, tak o postavách a vztazích, naštěstí velmi friendly způsobem textu v odděleném odstavci který když si toho všimneš můžeš celý skipnout. Až v jeden moment prostě přestanou a začnou předpokládat, že už to víš.)


MINOR SPOILERS

Btw. mi tam taky začínaj vadit účelový nelogičnosti v tomhle směru.

Např. to že se White Council chová jak banda fašistickejch šikanérů vč. hromady vcelku BS pravidel (jako že zákon magie zapovídá zabíjení magií - a to i v sebeobraně)... ok, kinda believable. Fakt, že Harryho šikanujou z kraje a asi i prostředka série - kinda makes sense. Ale to že ho pak na konci "za trest" vyloučej - to když sem přečet tak moje reakce byla "yeah, sure, whatever", protože mi to přišlo poněkud jak bullshit - stranou toho že má Harry v Councilu dost oporu (Ebenezar, Gatekeeper, Listen ttW... Anastazia a půlka Wardenů, kdekdo další...), tak je naprosto zjevný, že ho nátlakem k poslušnosti nepřimějou a vyloučenim nad nim ztratěj úplně kontrolu - a dost možná ho navíc k tomu naserou. Což je jako super diplomatickej přístup vůči Winter Knightovi s dobrym standingem u Mab a vztahem k Winter Lady (a, což můžou ale ok nemusej vědět, i Summer Lady...), známostma a vztahama u White Courtu (což ví minimálně Anastazia velmi dobře) a kdo ví co dalšího. Jakože Merlin byl do tý doby vykreslovanej jako mega schopnej politickej hráč a tady musí vidět že ztrácí nejen kontrolu, ale i vztahově-diplomatickej asset. Že se historicky jeho akce vždycky dlouhodobě projevily in White Court benefit (...ok, vyjma toho rozpoutání války s Red Courtem, to bylo maličko na hraně) nemluvě.

Tress of the Emerald Sea - Brandon Sanderson

Příběh samotný je dobrý. Je to psané takovým zvláštním tónem, z pohledu postavy, která není úplně hlavní a chvíli mi trvalo se do toho dostat. Hlavní postava je Tress, osmnáctiletá dívka z malého ostrova-zapadákova, která se vydá na "moře", aby někoho zachránila. Jakožto protagonistka je mi sympatická, je upřímná, odvážná a dost kreativní. Vedlejší postavy jsou taky dobře vykreslené. Takže o napínavé situace není nouze.
Co ale z tohoto příběhu dělá něco naprosto fenomenálního, je worldbuilding. Brandon Sanderson na to má pěkné video, ale ve zkratce: v tomhle světě nejsou oceány tvořené vodou, ale "spórami". To je něco jako písek, který po kontaktu s vodou vytváří magické efekty. Jednotlivé efekty se liší podle barvy písku. A kreativní lidé dokáží tyto spóry a jejich efekty využívat ve svůj prospěch. Určitě bych si v tomto světě chtěla dát nějaký one-shot.
Rozhodně doporučuji k přečtení.