Díl čtvrtý - Mezi proudy

„Za co, Yenoughu, za co? Copak jsem ti sloužil tak špatně?“ kňučení bezrukého vůdce Ostrých drápů se neslo lesem, jak utíkal bezhlavě kamsi do jeho hloub. Nechtěl se takto ukázat před tím, kterého chtěl nahradit.

„Ostrodrápe!?...“ řvala za ním bestie v bílé srsti. „Mně neutečeš.“ Bílý gnoll běžel mnohem efektivněji. Jeho zadní i přední běhy se mohutně odrážely od kmenů, kamenů i pomalu hnijícího podrostu lesa. „Myslel’s že utečeš? Přede mnou? Tvé pižmo tě ale prozradilo. Zklamal jsi. Mne i JI.“

„Můžeme vyrazit?“ pronesl jsem ráno za úsvitu. „Nerad bych vázal moc hvězd na ty předměty na příliš dlouho.“ Nikomu jsem nechtěl vysvětlovat, jak moc mne ten rituál vyčerpal. Nasadil jsem si svůj oblíbený trojrohák, sedl si na zadní postranici vozu a těsněji se zachumlal do těžkého koženého kabátu.

Paovi se ten nápad líbil. Vypadal také poněkud strhaný. Snad jsem na něj nenaložil větší fyzické břímě, než by mohl unést. Ale když on stále působí tak vyrovnaně.

Zbytek partie se dal taktéž do pohybu, i když pro Girela to znamenalo jen vylézt na vůz a vsedě opět usnout. Ten chlap snad usne kdykoliv, kdekoliv a za jakýchkoliv podmínek. Ivan se ujal vozatajství a děvčata nás opět doprovodila pěšky. Copak jsou neúnavné?

Na všech je vidět únava, smutek, obava z toho, co může přinést další den. Ale už jen dvě noci a tři dlouhé dny a měli bychom být na místě - v prastarém Strážnickém opatství - u Očistného plamene.

Celý den jsem měl pocit, že nás někdo hledá. Že pátrá po nás nebo těch věcech, ale prostě je nemůže vidět. Že bych uspěl? Hrdostí se dmu ještě teď, když píši tyto řádky.

Stálo při štěstí, nebo si jen smůla vzala na den volno. Alespoň to jsem si toho dne říkal, když jsem v klidu mohl večer usnout. Nechat zurčení blízkého potůčku, aby mne odvedlo na chvíli od těch krvavých myšlenek předchozího dne.

-*-*-

Buch, cink, buch.

„Ještě dva, tři,… mladíku“.

„Jistě Mistře.“ Buch, cink,… buch.

„Já jsem říkal dva a tři!“, „Ale vždyť jsem třikrát udeřil. To železo je už dost zploštěné. Nebo?...“

„Ano! Správně. Myslel jsem dvacet tři.“ pronesl hrbatý kovář během žhavení železa v lávovém kameni. „Pak teprve bude dost zhutnělé, aby odolávalo drápům baziliška. Jednoho dne budeš moc rád, že máš dýku vyrobenou vlastní rukou. Ta se nikdy neztratí… Tak ještě jednou. Dva, sedm.“

-*-*-

„Vstávej. Potřebuji s něčím pomoci.“ Pao mne probudil mnohem jemněji, než jsem byl zvyklí. Ať již v klášteře nebo na cestách.

„Co se děje?“ odvětil jsem ospalým hlasem. Švitoření ptáků a fakt, že jsem viděl jasně kolem sebe, mi naznačili, že už je den.

„Nevím, jak vysvětlíme u brány do Přepadu, že vezeme těla dvou lidí. Navíc, když jednomu z nich je přes 400 let. Neznáš jinou cestu?“

„Musel bych se podívat do svých poznámek.“ Začal jsem horlivě hledat ve svém tlumoku. Na knězi bylo poznat, že doufá v úspěch. I kdybych řešení ve vaku neměl, tak bych si nějaké vymyslel.

„Tady je, to co jsem hledal.“ s vítězoslavným úsměvem jsem zamával Pao před očima srolovanou listinou. „To je mapa okolí Přepadu, víme? Máš štěstí, že není období jarního tání, to by se nedal použít žádný z brodů. Jak vidíš, zaznamenány tu jsou tři. Volil bych tenhle, je nejblíže k městu, takže je nejlépe udržovaný. S tou károu si moc vybírat nemůžeme.“

„Tak je rozhodnuto. Pojedeme přes ten brod.“

Během rozhovoru se naše ležení pomalu změnilo ze spícího tábora na putující. Odkudsi se ozvalo Girelovo zachraptění „Za jak dlouho asi budeme u vody, asi nevíš, co?“ Proč mnou všichni tak pohrdají?

Provedl jsem několik elementárních výpočtů a hrdě odpověděl. „Když se nikde nezdržíme, tak za šest hodin… a asi dvanáct minut. Stačí?“

Myslím, že tak detailní odpověď nečekal. Málem zapomenul, že chce zas prospat celou cestu. „Dvanáct minut?“

-*-*-

„Prrr, malá.“ Ivan zatáhl za opratě a oba koně se ochotně zastavili. Jejich kopyta již oplachovala voda řeky.

„Chce to prozkoumat, jestli na nás někdo nečeká.“ odtušil mnich a přejel po nás ostatních pohledem, který podtrhoval jeho nejistotu z bezpečnosti této situace.

Děvčata mezi sebou pronesla pár slov a pak se eladrinka bez řečí vydala na druhou stranu. V přechodu si pomáhala kamennými valy, které dříve sloužily jako pilíře mostu. V dobách, kdy i Přepad byl tak malý, že císařské vojsko vybudovalo tento viadukt, aby se mohlo rychle přesouvat přes tuto zem. Ta doba již však dávno minula a z mostu se staly základy hradeb i některých významných či nevýznamných staveb Přepadu.

Přemítal jsem o všem, co jsem kdy o Mostu rytířů četl, když mne ze zamyšlení vytrhl jednoduchá věta. „Ta se už asi nevrátí.“ Bylo nám jasné, co se stalo. Cesta vzad neměla smysl. Jedinou cestou teď byla ta vpřed.

Girel, Ivan a za nimi já s Paem jsme vyrazili, a nechali zbylé vystálky aby převezly povoz a chránili nás zezadu. Nohy nám na kamenitém podloží řeky podkluzovaly, ale nebyl to neřešitelný problém.

Na jednom ze zbytků pilířů jsem zahlédl zajímavou značku. Přišla mi trochu zašlá, nebo spíš něčím přemalovaná. Jakoby starou rytinu s datem či podpisem stavitele přetřel někdo něčím mnohem novějším a primitivnějším zároveň. Chtěl jsem se na to umění jít podívat, ale najednou jsem zahlédl pohyb. Někdo okřídlený přeletěl přes tok, a já hned ucítil, kdo. Okřídlený gnoll.

Přestal jsem na chvíli dávat pozor a to se mi stalo osudným. Zrádný tok mi podmetl najednou obě nohy a já se do něj ponořil. Až po značné chvíli jsem se vyhrabal zpět na své zadní, jak by řekli gnollové. Brod se zatím stal nebezpečným bojištěm. Gnollové byli všude, mne to však táhlo jen za jedním.

Nebudu zastírat, že jsem využil svého umístění. Musel jsem být náhodou proti větru, protože o mne žádný z protivníků v daném okamžiku nevěděl. A to ani Okřídlený, který ke mně stál zády. Snažil se spolu s několika hyenami zabít naše sestry ve zbrani. Tleskl jsem a kolem té démonické bytosti se omotala pouta astrálního moře. Jeho štěkot se změnil v běsnění, jak se jich snažil zbavit.

Sada několika blesků z mé strany a psychických útoků od Marie z něj během několik okamžiků udělaly hromádku popela. Až potom jsme si oba všimli nerovného souboje Mariiny spolubojovnice. A byť jsme hladové bestie zahnali na útěk, bylo již opět pozdě.

Vyhoupl jsem se na vůz a konečně spatřil bílého gnolla. Značně převyšoval zbytek smečky a u jeho nohou ležela tieflingynina poslední přítelkyně (to čeho jsme se báli, se stalo realitou). V několika málo okamžicích se musel Marii zhroutit celý svět. Její vyrovnanost se změnila na krutost. Brala do rukou vše, co měla na dosah. Většinou různé fióly, které nesla v opaskové brašně. To co se z nich dralo, když se rozbily, bylo devastující. Kůže nepřátel se pod kyselinami, ledovými lektvary a ohnivými výbuchy napínala či smršťovala jako o závod. Nejednou jsem si přisadil i já svým kouzlem, protože Bílý dokázal mé přátele držet stále na místě.

Pomalu ale jistě jsme získávali převahu. Zbyl už jen vůdce gnollí bandy a toho jsme nemohli nechat utéct. Smrt za smrt.

Žoldák se na mrtvolu ani nepodíval. Zdálo se, že něco slyší, nebo někoho. Od nedalekého ohniště se nesl puch a kouř, jak nad ním vysel zdobný kotel a v něm se cosi vařilo. Girel nám vylíčil, že v něm zahlédl elfí ženu, která mu slibovala místo u Podzimního dvora, a kdesi cosi. Prý přišla pozdě.

Asi jej omrzely sliby, které mu dávala, protože kotel skopnul z vachrlaté trojnožky a blátivou kaši nechal zapít do země. Mne ovšem zajímalo něco jiného. Už jsme získaly dva kusy nějakého prastarého artefaktu. A podle bílého gnolla byl on vlastníkem dalšího fragmentu - ratiště žezla. Trocha machinací s Paovými dílky a sestavil jsem celou hlavici. Vše do sebe perfektně zapadalo. Až moc. Tak moc, že už je nebylo možno rozložit.

Když jsem toto Paovi oznámil, myslel jsem, že na té planině podlehnu jeho úderům toho dne i já. Zklamaně založil kovový „obušek“ do vaku a věnoval se zesnulým.

Já ještě prohlédl tělo svého úhlavního soka. Odklopil jsem protrhané křídlo a pod ním nalezl pár osobních věcí. Možná pokladů, které nalovil při svých cestách. Jedna stříbrná korunka mne zvláště zaujala. Přesně sedla jako kovový kroužek na můj klobouk. Ozdob není nikdy dost, pomyslel jsem si.

„Jestli to správně počítám, tak za osm hodin budeme u Opatství.“

„Za osm? A kde jsou nějaké minuty?“

Girelova reakce mi přivodila na tvář pobavený úsměv. Škoda, že se to k té chvíli nehodilo.