Dnes
Starší
...tak, tik, tak....
Tichoučké pohyby vteřinové ručičky zaplňovaly celé její vnímání. Musela je poslouchat celou věčnost. Nedokázala vykřiknout předtím a nedokázala to ani teď. Oči jí bolely z toho, jak křečovitě se je snažila držet zavřené. Když se konečně přiměla je otevřít, nalezla sama sebe schoulenou u zdi na dosah ruky od dveří svého pokoje. Stále se z něj linulo světlo noční lampičky. Znovu si uvědomila, jak bolestivě jí bije srdce.
Rány a vzdychání z Rebečina pokoje pokračovaly. Tak dlouho? Nebo tak krátce? Kayla se opřela dlaněmi o zeď a pomalu se postavila, záda stále natisknutá na chladnou stěnu. Třásla se tak, že se jí při tom prostém pohybu několikrát málem opět zhroutila na zem. Tikání stále pronikalo tmou, na pozadí zvuků sexu. Kayla s vypětím vůle udělala první krok stranou ke kuchyni. Pak druhý, stejně nejistý. Při pátém se už dokázala otočit zády od zdi, ale při šestém se opět ohlédla. Když procházela kolem dveří Rebečina pokoje, vzdychání zesílilo a změnilo se ve špatně potlačované výkřiky.
Její pokoj se nijak nezměnil. Klekla si a čaj i lahev nedopitého vína položila na zem, nedokázala se ale přimět aby si opět sedla zády k posteli. Zády do temného prostoru. V pokoji bylo absolutní ticho a lampička jí svítila do očí. Otevřená truhla se zdála temnější, než předtím, ale jakoby postrádala hrozbu, kterou nesly okolní stíny. I když věděla, že je truhla plná, její temnota byla temnotou prostého prázdného prostoru. Natáhla se k lampičce a vytáhla jí ze zásuvky. Ze tmy svítilo červené 00:43 a drobnější 06/19/1984.
Lampička stála na rohu otevřené truhly a svítila Kayle přes rameno. Teprve když ji tam umístila, tak uviděla, že látka, do níž jsou věci v truhle zabaleny, je černý samet. Seděla zády opřená o truhlu, s pokojem před sebou. Okno bylo zakryté závěsem, který by tam teď raději neměla, ale nedokázala se přimět přejít pokoj a odstrčit jej stranou. Znovu vzala do rukou balíček papírů a přelistovala na místo, na kterém skončila.
Skutečná část příběhu, ta složitá část, ta část, kterou nepochopí nikdo, kdo si sám neprošel tím, čím já tehdy nebo Ty teď (ať už to bylo cokoliv a nedokážu vůbec vyjádřit jak moc doufám, že jsi vpořádku), se přede mnou začala otevírat až začátkem léta, když už jsem byla tak zoufalá, že jsem se chytala stébel.
22. června 1954, čtvrtek
V okresní věznici jsem se setkala s dalšími pěti muži z Cabezas. Dva se mnou odmítli mluvit a hned odešli pryč. Jeden byl neuvěřitelně oplzlý a jen se chvástal. Jeden byl poměrně milý a vzpoměl si, že ho těsně před jeho tehdejším zatčením navštívil nějaký kněz v jeho tetovacím salónu, velmi chválil jeho práci a ptal se na různé tetovací vzory, které měl vystavené. Poslední byl Bernardo Garcia. Od ostatních se čímsi lišil, i když nedokážu přesně postihnout čím přesně. Nevypadal, že bych ho zajímala, ale neměl ani problém odpovědět mi na mé otázky. Jakoby mu to bylo vlastně jedno.
Cenebaz byli klasický gang oné post-prohibiční doby. Od ostatních se lišili svou brutalitou, která byla spjatá s kultem Aztécké bohyně smrti, jíž vyznávali a podle které si nechávali tetovat hady s lidskými hlavami.
Dok 3 byl původně jedním z jejich pašeráckých překladišť, ale postupem času byla jeho podzemní část vyklizena, aby udělala prostor jejich svatyni. V historii vždy záleží na detailech. Popsal mi horu lebek, které přinášeli oběti, oltář a malby na stěnách - malby, které byly až podivně podobné Oremovu obrazu. Orema však neznal ani o něm nikdy neslyšel.
Pamatoval si i mého otce. Přišel do jejich baru La Siera v kněžském obleku, přisedl k pokru, bavil se s lidmi a hodně se ptal. Někde prý získal nějakou informaci a chtěl se na ní zeptat šéfů, ale ti byli zrovna pryč z města. Pak odešel. Franko a Joshua si ho šli ven podat o to, co vyhrál, ale po chvíli se ozvala střelba. Vyběhli ven a našli auto s pár muži, začali do něj mlátit tyčemi a jeden z těch mužů na ně střílel brokovnicí. Pak ujeli. Z uličky se ozval výstřel. Vběhli do ní a našli Franka střeleného z brokovnice solným nábojem. Na druhé straně ten kněz zrovna jednou rukou sbíral a táhnul postřeleného Joshuu a beze spěchu s ním šel dál. Rozeběhli se za ním, ale on na ně po cestě začal ledabyle střílet přes rameno a tak se radši stáhli. Auto se objevilo na druhé straně uličky a kněz hodil Joshuu do zadních dveří, než sám nastoupil. Frank jim pak řekl, že je ten kněz v uličce čekal. Jen tak se s nimi začal rvát a i ve dvou na něj prý měli co dělat. Pak přijelo to auto a někdo ho střelil.
Netušili, kam s Joshuou jeli, a tak se vrátili naštvaní do La Siery to zapít. Asi po hodině to ucítili. Prostě věděli, že je něco špatně, že jejich svatyně hoří. A pak začali hořet oni sami. Jejich náboženská tetování se rozpálila a vypálila se jim z těla, jakoby si z nich něco bralo život.
Kayla hleděla skrz papír.
Kayla lehce zavrtěla hlavou. Bylo to pryč. Už to bylo pryč. Celé hodiny to už bylo pryč. Mrtvé. Zničené. Ale i když to viděla skončit, něco v zadu v hlavě jí neustále říkalo, že to tam někde pořád je. Že to nežije dost na to, aby to šlo zabít. Uslyšela zaskřípání dveří.
Trvalo minuty jejího vlastního času, než uslyšela i kroky. Obyčejné kroky z Rebečina pokoje do koupelny. Teprve tehdy se odvážila podívat na dveře svého pokoje, aby se ujistila, že jsou stále zavřené. Po tváři jí tekla slza. Přinutila se číst dál. Musela. Věděla, že by nedokázala usnout.
Rozeběhli se ke svatyni a našli celý dok číslo tři v plamenech. Joshuu objevili o pár set metrů dál na molu. Měl narychlo ošetřené dva průstřely nohy a v kapse zastrčených deset dolarů. Probrali ho a vymlátili z něj, že se ho ti tři muži ptali na spoustu otázek. Na gang, na vraždy, na Kingsbburského řezníka, na nějaké obrazy a další věci. Tvrdil, že o doku ani kultu jim nic neřekl, ale měl v kapse deset dolarů, tak ho ještě tu noc zabili a hodili do řeky.
Zeptala jsem se ho, jestli mi může ještě jednou říct to s těmi hořícími tetováními. Podíval se na mě tak, že mi bylo jasné, že ví, že mu nevěřím. Beze slova si vyhrnul rukáv. Na jeho předloktí byla ohromná, hluboká jizva od popáleniny, zpod které bylo místy stále vidět barvy tetování. Řekl, že kdyby tu byli ještě nějací další, viděla bych to i u nich.
Otec s přáteli se šli zjevně podívat na mexický gang. Ostatně spojení mezi Řezníkem z Kingsbbury a gangem sekajícím hlavy se samo nabízí. Odtamtud se rychle dopátrali k doku a svatyni a pak? Vypálili ji, místo aby zavolali policii? Proč? Byl ten požár nehoda? Jak k ní došlo, když tam nikdo nebyl? Podle novin navíc k založení požáru došlo úmyslně za použití benzinu. Udělali to jen tak, jako konec slepé uličky, nebo tam byla vazba ke zbytku případu? Orema gang ale očividně neznal a s železnicí nic neměl. Kde je spojitost? A co byla ta divná historka s vypálenými tetováními?
Dostanu někdy i odpovědi, místo jen dalších a dalších otázek?
Další návštěvy věznice, stejně jako ty předešlé, mi už nic moc dalšího nepřinesly. Měla jsem pocit, že hledání pravdy je jako lezení na horu, která je strmější a strmější: čím výše jsem se dostala, tím těžší byl každý další krok.
Než se dostanu dál, předám Ti ještě jeden zápis z deníku. Zápis, u kterého jsem si nikdy nebyla jistá, zda má nebo nemá význam. Je v něm zachycana událost (pokud to vůbec byla událost), k níž došlo v den, kdy jsem nic nehledala, na jedné z mých tehdejších letních procházek s Marion. (A jako Tvá matka Tě i teď z Jiného světa varuji, Kaylo: Moc dobře vidím Tvůj výraz. Jako dítě šedesátých let se mě neodvažuj soudit!)
9. července 1954, pátek
Na obědě jsem řekla Marion, po čem už téměř rok pátrám. Celou tu šílenou historii. Nemůžu to říct Nicol. Nemůžu o tom mluvit s Hanrym. Šerif O'Donell o tom mluvit nechce. A já se už tak dlouho toužím někomu svěřit. Neznám jí ani půl roku, ale jakobych neměla nikoho jiného tak blízko, jako právě jí. Popsala jsem jí, jak jsem skládala kousek po kousku, ale jak se každý další střípek stává vzácnější a vzácnější. Všechna ta frustrace která se ve mě nahromadila se náhle dostala ven. Skoro jsem to nedokázala dovyprávět, protože jsem se někde během toho líčení rozbrečela a brečela jsem víc a víc.
Marionino obětí bylo tak utěšující. Jakoby ze mě všechno vyprchávalo ven, jakoby to odváděla ven, fyzicky, přímo z mého těla někam pryč. Když jsem se uklidnila, přiměla mě jít se projít. Navrhla jít k domu von Schaienů. Chtěla, abych se prošla do míst, kterými můj otec procházel. Chtěla abych viděla, jak daleko jsem ve skutečnosti došla. Jak moc toho už vím. Připoměla mi, že před rokem pro mě byl otec člověk, který prostě zmizel. Dnes vím, že to byl hrdina. Policejní konzultant a neformální vyšetřovatel, člověk co pašoval veterány války o nezávislost do bezpečí. Samozřejmě má pravdu. Jenže stejně. Čím blíž jsem pravdě, tím nesnesitelnější je pomyšlení na její neúplnost.
Chvíli jsme stáli před branou domu. Zahrada, kterou jsem si předtím vůbec neprohlížela, vypadá udržovaná. Marion mi řekla, že staří Schaeinovi, Oremův otec a strýc, měli našlápnuto k vybudování dynastie, ale zemřeli příliš brzy a Orem se nejspíše moc nepovedl. Za jeho "vlády" zárodek jejich impéria upadl. Oremovy sestry si přes válku sotva udržely alespoň část majetku a podílů. Po válce se mladší z nich vdala, v té době už téměř ve věku staré panny, za jakéhosi staršího ředitele menší banky a teprve ten zase začal stavět rodinu na nohy, i když strávil několik let snahou dát dohromady trosky a splatit dluhy.
Po chvíli jsme se rozhodly obejít pozemky. Nebyly tak rozsáhlé, jak jsem myslela. Možná jich museli část prodat. Z jejich druhé strany byl příjemný lesík, ve kterém jsme po chvíli nalezly tůňku a rozhodli se chvíli si odpočinout. Když jsme po chvíli, potom, usly, zdál se mi hrozně zvláštní sen. Viděla jsem chobotnici (? Nikdy jsem neviděla skutečnou živou chobotnici) vznášející se nad tůňkou a psi, kteří na ní vyli. Voda pak vystoupila ven a byla všude a já slyšela rány, jakoby výstřely. V tu chvíli jsem se probudila, zbrocená potem. Vzbudila jsem tím i Marion, která se na mě tak starostlivě dívala. A pak, když jsem se otočila a opřela se rukou o zem, abych vstala, jsem nahmatala starou, zašlou nábojnici. V ten moment jsem dostala pocit, že je Marion mokrá, že je všechno mokré, jenom já ne, ucítila jsem trhání v pravé ruce a přísahala bych, že jsem na moment znovu zaslechla psí vytí. Marion ale nic neslyšela. Možná jsem se neprobudila úplně a jen jsem zahlédla zbytek svého předchozího snu? Ale co ta nábojnice?
Nebylo mi tam už dobře. Celý les byl nějaký temnější a blížil se večer. Rychle jsme odtamtud odešly. Nábojnici jsem si vzala s sebou, nevím proč. Je z pistolového náboje, nikoliv z pušky. Proč někdo střílel v lese z pistole?
Ten den to byl jen velmi podivný zážitek. Jak vidíš, ani mě to tehdy nenapadlo s čímkoliv spojovat. Ale kdy jsem se nad tím zamýšlela později, když už jsem věděla víc, nemohla jsem si pomoct. Jakobych ve snu zahlédla zlomek minulosti. Je možné, že tam můj otec, Hanry a doktor Walker byli? Vím, že dům navštívili, ale šli se rozhlédnout i do okolí? Co bylo to co jsem viděla? Co znamenali ti psi? A kdo tam střílel a proč? Bylo tam snad skutečně to, co jsem viděla já, nebo to byla jen nějaká reprezentace dřívějšího? Vím, že můj otec střílet určitě uměl a podle všeho nepatřil k mužům, kteří by se zdržovali váháním když měli pocit, že je načase použít sílu. Ale mohl to být i Strýček Hanry, který vždy měl různých zbraní plnou skříň. Nebo doktor Walker? Nebo to vůbec s ničím nesouviselo, nábojnici tam kdysi někdo vystřelil, když prostě trénoval a já měla jen ošklivý zlý sen? Netuším. Možná to něco bylo a Tobě se to jednou může hodit znát. Nebo to nebylo nic a já Ti dala pár stránek svého osobního deníku, deníku, který nebyl nikdy určen nikomu jinému, navíc.
Nicméně jsme už skoro na konci příběhu. Tedy, alespoň těch částí, které jsem kdy dokázala dát dohromady.
13. července 1954, úterý
Dnes jsem byla jako lektorka seminářů na poradě profesorského sboru ohledně přepracování výuky v příštím akademickém roce. Povšechně velmi nudné posezení. Bavilo mě sledovat Marka, který po mě pošilhával a přitom se snažil tvářit, že tam nejsem. Zhrzená mužská pýcha je zábavná.
Ale to zajímavější: na oběd jsme se sešli s kolegy z fakulty medicíny. A jeden z nich hořel nedočkavostí, aby profesoru Brownovi poreferoval o tom, že konečně potkal toho bláznivého antického Řeka, kterého mají zavřeného v místním blázinci a zda by se profesor nechtěl přijít sám podívat na živoucí vzorek z období, na nějž se specializuje?
A tak mě napadlo, kolik šílenců si může v jednom městě, byť v rozmezí patnácti let, myslet, že jsou antičtí Řekové? Možná to je jeden a ten samý. Mohla bych se na něj jít podívat. Minimálně to bude určitě zajímavý zážitek.
21. července 1954, středa
Tak jsem viděla onoho blázna. Doktor Blakwood, poměrně mladý muž, který převzal pacienty po starém doktoru Stewensovi, mne uvedl poměrně ochotně. Poznamenal, že takový zástup akademiků zde u Teireshe nejspíše nebyl od doby, co jej přivezla policie na podzim 1938. Ten člověk, kterému pro neznalost lepšího jména říkají Teiresh, skutečně vypadal jihoevropsky, avšak mluvit se s ním nedalo. Doktor Blackwood mi řekl, že když přišel, skutečně mluvil jen jakýmsi mumláním, u něhož se snažil, aby znělo Řecky. Za pomoci jakéhosi lingvisty se podařilo Teireshe alespoň z části naučit běžnou řečtinu. Doktor Stewens došel k závěru, že jde o Řeckého imigranta, který nejspíše prošel nějakým těžkým otřesem, dost možná i zraněním hlavy, které pomotalo jeho řečové funkce. Doktor Blackwood považuje diagnózu za pravděpodobnou, avšak bohužel stav za nezvratný. Personál má papírky na nichž je napsáno několik řeckých vět, které potřebují k tomu, aby se s ním domluvili o běžných, každodenních věcech, ale jinak se s ním moc mluvit nedá.
Stálo mě to chvíli přesvědčování a příslib večeře, ale podařilo se mi přesvědčit doktora Blackwooda, aby mi ukázal Teireshovy záznamy. A tam jsem našla něco velmi zajímavého. Pár týdnů po svém přijetí se s ním přivolaný lingvista, expert místní univerzity na řečtinu a její dialekty, snažil komunikovat. Z jeho zápisků plyne, že muž nejspíše prožil trauma na lodi, pravděpodobně v bouři. Mluvil o bestiích, které požraly jeho přátele, nejspíše hejnu žraloků. Následně byl ve městě. Špatná řeka (?). Většnu času si stěžuje na nedostatek dobrých fíků. Jeden zápis uváděl, že náhle požádal, zda by mohl vidět onu trojici, která mu ve městě dala fíky. Dokázali z něj dostat zmatený příběh o tom, že byl v lese (parku?) náhle bodnut tenkou jehlicí a vzbudil se v domě. Byli tam s ním ranhojič, věštec a šlechtic a ti mu dali fíky. Pak se začali ptát na nestvůry a bouře a on utekl. Ranhojič, věštec a šlechtic - lékař, kněz a boháč? Že by se tenkrát při svém pátrání rozhodli prověřit vše divné, co jim přišlo pod ruku? A ptali se na nestvůry a bouře - že by opět výjev z onoho Oremova obrazu? Ale proč se ptali jeho? Ptali se snad všech? A proč právě na tohle?
24. července 1954, zápis za včerejší den
Večeře s Peterem (doktorem Blackwoodem). (Opravdu bych tohle mohla někdy zapomenout, že si to píšu?) Velmi zábavná. Velmi příjemná. Přišla jsem domů velmi opilá. Přivezl mě domů a při loučení mě pozval na další schůzku. Mám nutkání přijmout.
Při večeři řekl zvláštní věc. Doktor Stewens mu prý před odchodem přiznal, že onen lingvista mu tvrdil, že Tiresh opravdu mluví starořecky, v jakémsi jemu neznámém dialektu. Doktor Stewens to považoval za hloupost. Zejména poté, co mu lingvista prý přiznal, že kdyby to nebylo nemožné, sám by jej za Starořeka považoval. Doktor Stewens prý dospěl k závěru, že lingvista je příliš ovlivněn přáním své profese. Později večer, když už byl trochu připitý, se mi Peter přiznal, že on sám, občas, když se někdy zdrží v práci a vidí, jak si Tiresh prohlíží z okna hvězdy, přemýšlí, zda by to nemohlo být možné.
Kayla hleděla na červené 02:03 a drobnější 06/19/1984. Dvojtečka blikala. Nebo ne? Blikala. Tiše. Teta Nicol jí ten budík koupila před začátkem loňského semestru, protože si vzpomněla jak si jí Kayla jednou stěžovala, že nesnáší tikání. Dvojtečka zmizela a zdálo se, jakoby tam nikdy nebyla. Pak se objevila a tvářila se, že tam byla vždy. A zmizela. A objevila se. A zmizela. Jakoby tam nikdy nebyla a vždy byla, donekonečna. Kolik věcí okolo bylo skutečných? Dave vykřikl, když jej to ranou přes záda srazilo k zemi. Křičel ještě víc, když chytl hočící hadr a vrazil ho do míst, kde to mělo mít oči. Kyla se celá otřásla, náhle jí byla strašlivá zima. Stíny v pokoji jakoby se pohly. Papíry v jejích rukou byly nepříjemně staré. Stejně jako byla ta kniha. Tenčí, než by si představovala. Marta jí přivezla s sebou. Pak jí začala číst. A pak se s ní... Kaylin pohled se upřel do závěsů okna. Co se stalo s tou knihou? Mráz na jejích zádech se změnil v led. Nebodal, jen tlačil. Pohlédla na dveře. Měla by zavolat Daveovi? Hned? Ráno? A co pak? Dokázali by se tam vrátit? Hleděla na dveře a snažila se přemýšlet, ale její myšlenky se odmítaly hýbat.
Zde můj příběh o Tvém dědečkovi pomalu končí. Věděla jsem, že jsem na konci. Nezbývalo kam dál jít, s kým dalším mluvit. Určitě Tě napadají nějaká místa, která jsem vynechala, ale to není, protože bych na nich nebyla, ale protože jsem zde všechny ty desítky slepých uliček vynechala. Ale to, co mi řekl Bernardo Garcia, a cosi, co Peter poznamenal o Teireshovi, mne v noci budilo ze spánku. Doslova. Nemohla jsem přestat, ale už jsem nevěděla, kam dál. Každý den jsem listovala poznámkami a svým deníkem, až jsem si všimla jednoho opakujícího se vzoru. Železnice. Oni se o ní zjevně zajímali. Bylo to něco, co si pamatovali skoro všichni, kdo je potkali a s kým jsem mluvila. Nikdy jsem ale nenašla nic konkrétního a tak mám podezření, že i oni sami nakonec dělali přesně to, co jsem nakonec udělala já: vydala jsem se po železnici. Přes den jsem jezdila na kole zcela na slepo podél tehdejších tratí, procházela zastávky, podlézala mosty a prolézala tunely, večer jsem se probírala archivy, plány, novinovými zprávami. Události toho roku jsem prošla už tolikrát, že jsem je znala skoro zpaměti - a možná právě proto mi trvalo celé dny než jsem si všimla toho, co jsem hledala. A pak se už věci děly rychle. Příliš rychle.
8. srpna 1954, neděle
Zřícené depo. Tu zprávu jsem četla za poslední rok tolikrát, že jsem si jí už přestala všímat, přitom to je přesně to, co celé poslední dny hledám, to, kvůli čemu odmítám Peterova pozvání.
19. srpna 1938, přesně v ten samý den, kdy můj otec zemřel (alespoň podle data vytesaného na jeho náhrobním kameni), došlo ke zhroucení budovy starého nepoužívaného železničního depa. Na takové náhody nevěřím.
9. srpna 1954, pondělí
Depo už nestojí. Jeho zbytky strhli během války z bezpečnostních důvodů a po válce na jeho místě postavili hotel s restaurací. Prošla jsem jej celý a pak jsem hodiny seděla na jeho verandě nad řekou.
Nedokážu popsat, jak prázdně se cítím.
13. srpna 1954, pátek
Strýček Hanry pořádal oslavu. Pozvala jsem Petera, ale odmítl. Nemůžu se mu divit. Chovám se jako posedlá. Strýček mi dokonce dnes odpoledne vytkl, že zanedbávám klienty. Strýček. Mně. Ale nedokážu přestat.
Na oslavě byl šerif O'Donell. Když jsme na chvíli osaměli, sám od sebe se mě zeptal, zda jsem už našla to, co jsem hledala. Jakoby doufal, že jsem našla něco, co on nevěděl, jakoby se to nakonec po všech těch letech chtěl sám dozvědět.
Řekla jsem mu, že jsem skoro nic nenašla. Zmínila jsem se o návštěvách věznice i místního sanatoria, o Doku 3 a tak podobně, ale nebylo to nic, co by nevěděl. A pak jsem se zmínila i o železničním depu. Že se zřítilo ten den, co můj otec zemřel. Nečekala jsem, že ho to zaujme, ale právě to se stalo.
Šerif si vzpoměl na jednu starou historku. Doktor Walker mu prý tehdy volal, že můj otec viděl, jak někdo poblíž onoho místa hází z černého auta do řeky pytle. Doktor pak spolu se strýčkem Hanrym z mostu jeden zachytili a doktor Walker tvrdil, že v něm byly kusy ženského těla, ale bohužel jim uplaval. Šerif tam tenkrát poslal říční hlídku, ale ta nic nenašla a doktor Walker zmizel dříve, než si s ním šerif stihl pořádně promluvit.
Zvláštní podle šerifa bylo, že v onom místě prý skutečně nalezli jednu z Řezníkových obětí, resp. její část. Nikdy nezjistili, kdo ta žena byla. Problém byl, že byla v řece nalezena o dva roky dříve. Řezník přitom nikdy nepůsobil na tomtéž místě dvakrát a těl se podle všeho vždy zbavoval naráz - koho tehdy doktor Walker viděl a zda byla i nějaká další oběť, kterou ale nikdy nenalezli, to už nikdy nezjistil.
13. srpna 1954, pátek, později
Nemžu spát. Prbírám se svejma pozn.mkami. Šerifvo povídání sobě mělo něco. Ana chron is my. Clý otcův pslední řpíběh je plný a nach ron ismů. Možná sem já plná vína? Otec viděl někho házet pytle řeky a doktor Walker v nich vděl ženu - ale oběť se tam našli o dva roky dřív. Tierash. Nábojnice. Willy umřel dny než táta začal. Týdny. Ale Walker ptal se na drogy co by ho nutily vidět, jak se někdo zraňuje jn tak. Potom, co se Franka na Wlliho ptali.
Co to znmná?
14. srpna 1954, sobota
Kocovina. Když hosté odešli, ještě jsme se Strýčkem a Nicol slavili zakázku. Nenávidim červené víno.
Nepamatuji si, že bych psala druhý včerejší zápis. Nedává smysl.
17. srpna 1954, úterý
David pro mě ze staré známosti našel plány původního železničního depa a hotelu, který dnes stojí na jeho místě. Depo pod sebou mělo hluboké sklepení, které v plánech hotelu nejsou zanesené. Je to nejspíše poslední vodítko, které mám.
Večeře s Marion. Přemlouvala mě, že toho musím nechat. Aspoň na čas. Přesvědčovala mě, abych šla na schůzku s Peterem. Proč se staví proti mě?
19. srpna 1954, čtvrtek
Dnes před šestnácti lety zemřel můj otec. Je to už dlouho, co jsem dnešní den prožívala tak intenzivně. Strýček Hanry si toho všiml a vyprávěl mi o něm celé odpoledne. Samozřejmě zase neřekl nic ohledně jeho smrti. Bylo tak bolestivé se nezeptat! Proč mi to všichni dělají?
Musím znovu navštívit ten hotel. Musím se dostat k původnímu sklepení, nebo k tomu, co z něj zbylo.
20. srpna 1954, pátek (vlastně již po půlnoci)
Majitelka hotelu mi tvrdila, že tam žádné sklepení není a nikdy nebylo. Odmítla mě pustit dál. Proč mi všichni stojí v cestě? Musela jsem se dovnitř večer vkrást. Strávila jsem tam dvě hodiny, než mě našli. Málem se mi nepodařilo utéct, když volali policii.
Nic tam nebylo. Nic. Za chladničkami, pod koberci, za skříněmi - žádný poklop, žádná šachta, žádné dveře, nic.
Několik dalších hodin jsem seděla nad plány od Davida. Nevyznám se v nich. Něco tam vypadá, jakoby to vedlo do domu na druhé straně ulice. Musím zjistit, se Davida zeptat, co to je. Nebere mi telefon.
Pravda je, že dodnes nevím, co se se mnou tehdy dělo. Možná to byl rok hromadící se frustrace. Možná, že to, co jsem tam měla potkat, cítilo, že se blížím, a táhlo mě to k sobě. Možná to byl ožívající odkaz v rodinné krvi, která, pokud čteš tyto řádky, má nejspíše svou skutečnou sílu. Marion mi později říkala, že jsem ty poslední týdny byla jako posedlá, nevnímala jsem, když na mne někdo mluvil, dívala jsem se do dálky, byla jsem nevyspalá a protivná na každého, kdo mě potkal. Přiznala mi, že nezbývalo příliš a řekla by Hanrymu, po čem pátrám, jen aby mě zastavil. Hanry sám si určitě musel něčeho všimnout a dost možná mi i něco říkal - já si to nepoznamenala, nevzpomínám si a Hanry sám o tom později už nikdy nemluvil.
Každopádně se konečně dostávám k závěru svého příběhu. Příběhu Tvého dědečka. A když čteš tyto tyto řádky, tak i k prapůvodnímu počátku Tvého příběhu. Zbývá už jen ten jeden poslední zápis. Zápis dne, který ukončil jednu část mého života a začal tu zbylou.
| < Věci v temnotách > | |
| Ve stopách pronásledovatelů | Pravda (+credits) |