23. srpna 1954, pondělí. Zápis za 21. a 22. sprna.

Včera jsem neměla sílu psát. Předevčírem jsem nemohla.

Nevím ani, jak všechno popsat. Trvalo mi hodiny v tom sklepě najít vstup do té šachty a další snad hodinu vypáčit zrezlý poklop. Byla to nějaká stará kanalizace, všechno zatuchle páchlo, měla jsem chuť zvracet.

Bála jsem se, že se ztratím, přitom to bylo jen pár desítek metrů. Tak úzkých, že se v nich nešlo otočit. Na druhé straně jsem vlezla mezi ruiny. Bylo to schodiště, ale bylo napůl zavalené. Nejprve jsem zkusila jít nahoru. Na schodech byla suť, v jednom místě se šlo sotva protáhnout. Nahoře schodiště končilo zdí. Nalezla jsem trubku a snažila se ji vymlátit, ale na druhé straně byly nové cihly. Domyslela jsem se, že na druhé straně musí být ten hotel.

Když jsem se obrátila zpět, zakopla jsem. Když jsem se podívala o co, na chvíli jsem zapoměla dýchat. Přede mnou bylo mrtvé tělo. Dlouho mrtvé tělo, vlastně spíše kostra. V její lebce byla díra po kulce, v šatech byly další dvě krvavé skvrny. Vedle jeho ruky ležel zrezivelý nůž. Jeho oblek vypadal draze. Našla jsem odvahu podívat se mu do kapes a nalezla jsem navštívenky se jménem Orem van Schaien. Muž, kolem něhož můj otec se svými společníky pátral, který zmizel a nebyl nikdy nalezen, zastřelený a zapomenutý pod sutinami starého sklepení.

Zpětně působí až směšně, jak moc jsem se v ten moment bála.

Sešla jsem dolů, o rameno schodiště níž byl můj vchod. O další dvě ramena níže jsem nalezla tělo dalšího, staršího muže. Stará zaschlá krev byla po celých jeho rozbodaných a rozřezaných šatech, stejně jako na zdech podél schodiště pokračujícího dolů. Jeho knihovní karta mi jej představila jako Prof. Jamese Walkera. V tu chvíli jsem věděla, že se to místo stalo i hrobkou mého otce. Dlouho jsem hleděla ze schodiště dolů a váhala, zda jej vlastně chci nalézt. Pak jsem začala pomalu sestupovat.

Cesta byla horší s každým krokem. Na posledním rameni schodiště byl zával, který jsem musela odhrabat, abych se dostala dál. A za ním byla místnost - zničenější než zbytek, celá ohořelá. A v jejím středu - nedokážu to pořáně popsat. Skoro si přestávám být jistá, že jsem to opravdu viděla. Nebo si spíše tak moc přeji, abych to vlastně neviděla, aby to byla jen noční můra. Jenže nebyla.

Lidské hlavy na krcích podobným hadům, ale s lidskou kůží, se smýkaly středem místnosti. Chvíli jim trvalo, než si mě všimly a pak se ke mně vrhly, všechny. Ženské hlavy, se zcuchanými vlasy a šílenými výrazy. Srdce se mi zastavilo hrůzou a spadla jsem, když jsem zakopla o vlastní nohy ve snaze utéct pryč. Byla jsem si jistá, že zemřu.

Muselo trvat celé minuty, než jsem si uvědomila, že jsem naživu. Obličej jsem měla celý mokrý od slz. Hlavy syčely a kvičely, ale nedokázaly na mne dosáhnout - dva metry ode mne byly jejich krky napnuté do rovna. Chtěla jsem se zvednout a utéct, ale narazila jsem si kotník a znovu jsem spadla. Odplazila jsem se pryč na schodiště.

Nevím, jak dlouho jsem se sbírala, opřená o zával. Nakonec ve mne ale převážilo - něco. Postavila jsem se a dopajdala zpět. Hlavy byly stále napnuté mým směrem. Začala jsem je obcházet po straně, kde se zdálo být nejvíce prostoru, ale ony se stále točily za mnou, zpoza převráceného chirurgického stolu. Za ním leželo ženské tělo se stále otevřenými ranami, z jehož hrudi vycházely krky hlav. Na zemi u zdi ležela brokovnice a kus od ní se válela stará vojenská pistole. V brokovnici byly vystřelené náboje, které stále voněly solí a patrony z pistole se válely všude okolo.

Pokračovala jsem dál podél stěny, stále následovaná hlavami. Po pár krocích jsem si všimla, že v jejich hlavách jsou vypálené kříže, které stále doutnají - jakoby to byl zárodky ohně, kterému se nedaří rozhořet, ale odmítá uhasnout. Na druhé straně místnosti od vchodu jsem nalezla jemně svítící rudý kámen, z většiny skrytý pod ožehnutým plátnem z něhož byl stále poznat obraz maelströmu.

A o kus dál, v hromadě střepů a zničeného nábytku - tělo mého otce, stále v kněžské černi a kolárku. Jeho tělo bylo mnohem zachovalejší, než těla nahoře, bylo ale celé ožehlé. Ležel z části na boku, s rukou nataženou nad hlavu a tváří obrácenou ve směru, v němž ležel. V jeho tváři byl stále vidět přísný, úporný výraz. V zádech měl viditelné rány nožem. Zavřela jsem mu oči a jeho tvář přetnutá jizvou náhle vypadala klidněji, takřka vstřícně.

Vrátila jsem se k onomu kameni, který rudě žhnul, ale nesvítil. Působil chladně a já se jej po chvíli dotkla. A v ten moment - jakobych byla v jiném čase. Místnost, ještě nezničená, byla osvětlená žlutou září lamp, podél stěn stály podstavce s antickými bustami. Lekla jsem se a odtáhla se pryč, ale pak mi to nedalo a dotkla jsem se znovu. Křik a výstřely, hlavy na krcích se v umělém světle táhly přes celou místnost na všechny strany. U vchodu se krčil doktor Walker a pár kroků od něj Strýček Hanry střílel z pistole. Zaslechla jsem latinské výkřiky a uviděla svého otce jak míří brokovnicí na sedící ženské torzo. Vystřelil, zahlédla jsem stříbrný záblesk a vzduch se naplnil solným prachem, který mi pronikl až do plic. Hlavy strašlivě zařvaly. Znovu jsem se pustila, ale ozvěna křiku v mých uších i sůl v mých plicích zůstaly.

Dlouho jsem to zpracovávala, než jsem se kamene dotkla potřetí. Místnost, kterou jsem uviděla, byla tichá, hlavy ležely bezvládně na zemi. Nebyl tu nikdo kromě mého otce, který stál nad ženským torzem, v jedné ruce držel Bibli a druhou ruku měl nad hrudí s krky. V tichu jsem slyšela, jak šeptem odříkává latinská slova posledního rozhřešení. Z dálky jsem zaslechla výstřely a pak křik, ale otec si toho nevšímal a dál pokračoval v posvátném rituálu. A pak se přímo za ním náhle někdo objevil, doslova odnikud. V ruce měl nůž a já chtěla otce varovat, natáhla jsem ruku a pustila jsem se kamene. Můj výkřik zazněl do černé místnosti se syčícími hlavami, které se, osvícené jen mou baterkou, stále natahovaly mým směrem.

Zmateně jsem stála, ale pak jsem se ke kameni natáhla znovu. Otec stál u zdi a zápasil s oním mužem, kterému tekla krev z celé pravé čelisti. Narazil jej na zeď, rozpřáhl se a v tu chvíli muž zmizel, jen tak. Otec udělal krok zpět a rozhlédl se. Muž se znovu zjevil za ním, ale otec jakoby to tentokrát čekal. Další boj byl rychlý, ale vyrovnaný. Muž otce hodil na polici a pak opět zmizel. Seděla jsem a hleděla na celou scénu s fascinací, kvůli níž jsem zcela zapoměla, co jsem chtěla udělat. Pak se muž objevil potřetí, ale tentokrát byl otec příliš pomalý. Srazil otce stranou a zabodl mu nůž do zad. Otec vykřikl. Bojoval dál a muž, jehož čelist byla náhle zcela nezraněná, opět zmizel. Otec se s těžkým dechem rozhlédl, zvedl a s bolestí v očích shodil polici plnou chemikálií, u čehož opět spadl. Bral lahve házel je směrem ke mně, z posledních sil hekticky otevíral plechovky a rozléval jejich obsah. Když se von Schaien objevil počtvrté, otec již nebojoval. V momentě, kdy se mu nůž zabořil do zad naposledy, vzhlédl vzhůru a mávl rukou, z níž vyletěl hořící zapalovač. Von Schaien se zastavil ve svém běsnění a stejně jako já hleděl na to, jak letí vzduchem přímo ke mně.

Výbuch mne odhodil pryč od kamene, téměř do dosahu hlav. Odvalila jsem se. Když jsem se naposledy dotkla kamene, viděla jsem jen hořící místnost, jejíž žár mě během pár nádechů donutil se kamene opět pustit. Chvíli jsem myslela, že chci brečet, ale nebylo to tak. Ať se mi to zdálo nebo ne - a v ten moment to bylo živé jako skutečnost - viděla jsem poslední momenty mého otce. Momenty hrdinství a sebeobětování.

Pohlédla jsem na kámen a uvědomila si, jakým směrem otec před třiceti lety vrhal lahve i zapalovač. Po chvíli hrabání v suti jsem ho nalezla - stříbrný benzinový zapalovač s vyritou lirou, symbolem Irska. Nalezla jsem ten nejtěžší kus suti, který jsem uzvedla, a přišla ke svítícímu kameni. Uvědomila jsem si, že hlavy utichly. Když jsem balvan na onen kámen upustila poprvé, hlavy se rozeřvaly. Jejich jekot mi rval uši, dokud kámen nezačal pod nárazy třetího balvanu suti praskat. Když se rozlomil a vyhasl, hlavy vykřikly naposledy a pak bezvládne spadly. Křížky v jejich čelech začaly vyhasínat.

Nakonec jsem našla odvahu k nim přijít, překročit je a dojít až k torzu. Hruď byla probodaná solnými krystaly a v jejím středu, přímo mezi krky v místech, kde měla být prsa, byl stále do masa zaražený stříbrný řetízek s křížem. Kůže kolem něj byla spálená.

Nevím, jak dlouho jsem se pak ještě loučila s otcem, než jsem usla. Když jsem se vzbudila, všude byla tma a ticho a baterka již nesvítila. Neměla jsem odvahu pohnout se zpět k torzu, i když všude okolo bylo ticho. Plazila jsem se pryč podél stěny, pak se poslepu hrabala skrze zával. Děsila jsem se, že v něm uvíznu. Najít vstup zpět do staré kanalizační šachty mi trvalo věčnost a potmě jsem se musela proplazit vším, co v ní zbylo.

Venku bylo pošmourné ráno. Lidé se na mě dívali a obcházely mě v širokém oblouku. Domů jsem se dobelhala k poledni. Alfréd mě téměř nepoznal. Padla jsem a usla.

Když jsem se vzbudila, Strýček Hanry seděl u mé postele. Ptal se na věci, ale já mlčela. Pak jsem řekla jedinou věc: "Nezničili jste ten kámen. Přežilo to, protože jste tehdy nezničili ten kámen. Teď už to je mrtvé." Strýček na mne chvíli nechápavě hleděl a pak v jediném okamžiku pochopení zbledl, jakoby se ho dotkla smrt.

Když jsem se znovu vzbudila, byla jsem vykoupaná a převlečená. Nepamatuji se, kdy a jak se to stalo. Bylo ráno dnešního dne. Snídaně byla tichá. Byla s námi Nicol a vypadala stejně nechápavě, jako ustaraně. Když se na okamžik vzdálila, Strýček na mne pohlédl a řekl mi jedinou věc: "Nikdo se to nesmí dozvědět. Nikdy."

Celý zbytek dne jsem strávila na verandě. Je noc a já už opět usínám únavou.

Tím skončilo mé první skutečné dobrodružství, něco málo přes rok poté, co jsem začala pátrat a téměř přesně šestnáct let poté, co Tvůj dědeček zemřel.

Bylo to strašné. Trvalo mi týdny, než jsem se z něj vzpamatovala. Při pohledu zpět se mi ale zdálo, že horší, než to, co jsem nakonec zažila, byly ony týdny předtím, ty týdny, kdy jsem měla pravdu téměř na dosah a věděla jsem, že je tak blízko, jak byla, ale přitom jsem ji nemohla uchopit. Byl to pocit, o němž věřím, že dokáže dovést lidi k šílenství.

Můj vztah se Strýčkem byl v dalších měsících zvláštní, chladný, ale napravil se dříve, než skončil rok. Později jsme se Strýčkem prožili a setkali další věci, o nichž si budeš moci přečíst v sešitech ukrytých v této truhle (a které jsou sepsané s větším odstupem od mého osobního života) a mluvili jsme spolu a řešili mnoho věcí - přesto to, co se stalo tehdy, zůstalo uzavřeným tématem, o němž Strýček už nikdy nic neřekl. O necelý rok později jsem se tam vydala znovu, abych dostala tělo tvého otce ven a ujistila se, že je jeho poslední čin opravdu dokonán. Šest hlav leželo na zemi a stejně jako torzo za stolem se rozkládaly, krky se změnily v odpadlé kusy sešitých kostí. Ale ani na otcově druhém pohřbu Hanry neřekl ani slovo o tom, jak otec zemřel.

Nikdy jsem se tak nedozvěděla, jak přesně (či zda vůbec) se setkali s Jednorukým Willim, který přitom zemřel měsíce před počátkem jejich pátrání, co či zda vůbec něco se stalo u jezírka v lese, nebo proč vyhořel dok 3.

Truhlu, v níž jsou tyto řádky, jsem uzavřela kouzlem, které jsme se Strýčkem nalezli při jednom z našich dalších příběhů. Klíčem k zámku jsem určila Tebe samotnou a Tvé setkání s tím, co leží v pozadí světa. Nevím, co přesně jsi potkala, ale žiješ a vím, že jsi dost silná, abys to překonala.

Prosím, nenásleduj mou cestu. Nesnaž se pátrat po tajemstvích, která nepatří do lidských rukou, lidským očím, uším ani duším. Žij dál šťastný, normální život.

Navždy Tě budu z onoho světa milovat tak, jako jsem Tě milovala v tomto.

S láskou
Máma

Poslední řádky si Kayla četla znovu tolikrát, že na konec jen prázdně hleděla skrze dopis a přeříkávala si je v hlavě. Venku začínalo svítat. Pak stránky složila a uložila zpět do obálky, otočila se a v kleče si zběžně problédla obsah truhly. V černém sametu byly zabaleny sešity i knihy spolu s různými věcmi co na pohled vypadaly jako starožitnosti - pohár, prsteny, meč, staré natahovací hodinky. A starý stříbrný zapalovač s vyrytou lirou. Vytáhla jej a prohlížela si ho ze všech stran.

Hořelo to. Mohli do toho mlátit, bodat, sekat, škrábat to, rvát i škrtit a bylo to tomu jedno. Ale hořelo to.

Kayla zapalovač pevně stiskla v ruce a jakoby v sobě nalezla jistotu. Po chvíli srovnala obsah truhly zpět a opatrně ji zavřela, jen zapalovač jí stále zůstal v ruce. Připadala si děsivě ospalá a unavená, ale také rozhodnutá. Musí zavolat Daveovi. Hned. Nebo možná hned, co se vzbudí. Cítila, jak jí padají víčka. A jakou má žízeň. Lahev vína byla prázdná, stejně jako hrneček s čajem, i když se nevybavovala, že by z nich pila. Rozešla se do kuchyně. Její kroky byly zesláblé, ale klidné.

Byla na cestě zpět do pokoje, aby padla do postele, když zazvonil telefon. Zastavila se a stála, se sklenicí vody v ruce, neschopná se rozhodnout, zda jej má zvednout nebo ignorovat. Telefon dozvonil. Než stihla udělat první krok, začal zvonit znovu. Silou vůle ušla těch pár kroků a zvedla sluchátko. Pár vteřin poslouchala. "U telefonu." Její hlas byl vláčný a rozespalý, vlastně sotva mumlání. Z druhé strany na ní někdo mluvil. "Promiňte, cože?" Znovu chvíli tiše poslouchala. "Co prosím? Můžete znovu..." Dál poslouchala. "Co? Jaká Delta?"

Credits

Napsáno velmi volně na motivy loňského hraní scénáře The Kingsbury Horror od Kennetha Hitea z Core Rulebook Trail of Cthulhu, 3. hry na systému GUMSHOE od Robina D. Lawse.

Keeper (GM): Shako
Strýček Hanry: Almi
otec Patrik Tullamore: Sirien
Dr. James Walker: Syntax

Bez ohledu na jména postav nebyla během hraní bohužel vypita ani jedna láhev jakékoliv whiskey.

Alespoň polovina postav v příběhu je smyšlených (upřímně doufám). Skutečný Frank Dolezal byl několik měsíců po datu tohoto scénáře zatčen skutečným šerifem O'Donellem pro podezření z vraždy své milenky a nedlouho poté zemřel v cele. Fiktivního Franka tedy nelitujte, ty jeho tři zuby ho ještě přišly dost lacino. (Mimochodem, Teiresh, blázen považující se za starověkého Řeka, je také reálnou historickou postavou.)

Shako, Almi, Syntax: Sorry, příští zápis zkusím udělat autentičtější :D