d20 v Praze - články

Rodinná minulost

Jedna truhla, jeden zápisník, tři doby a tři příběhy.
Článek vložil sirien | CC Attribution
Obsah článku:

Mendy seděla na svém balkóně se skripty na klíně, se stolem plným knížek a s popelníkem plným vykouřených cigaret. Četla si ve světle, které na ní dopadalo z jejího pokoje, zatímco střechy protějších domů lemovala aura barevných světel a do ulice doléhaly vzdálené zvuky kolejní párty. Bílého kabrioletu, který zabočil z cesty vedoucí podél trávníku do ulice mezi cihlovými domy si všimla, až když zastavil před jedním z vchodů. Důvod, proč si kabrioletu skutečně všimla, místo toho, aby jen zaregistrovala jeho světala a hned ho pustila z hlavy, byla dívka, která z něj po chvíli vystoupila. Z dálky neviděla detaily, jen zrzku v ramínkových šatech do půlky stehen podle poslední módy, na nichž bylo ale i z dálky třetího patra poznat, že jsou podivně, nepatřičně zašpiněné, jakoby se někde válela - možná v trávě, možná v lese. Dívka se na chodníku potkala s mladým mužem, který ji sem přivezl, možná o půl hlavy vyšším než ona, a chvíli spolu tiše mluvili. On ji pak objal, přátelsky, ale velmi pevně. Možná ji dal pusu do vlasů, možná ne. Než zašla do domu, ještě se za ním ohlédla a zamávala mu. Na té scéně bylo ale cosi, co působilo zvláštně, i když Mendy nedokázala říct co. Možná dívka brečela. Možná byla rozčílená. Mendy se natáhla a zapálila si další cigaretu. I prožívat osobní drama se zdálo zábavnější, než se učit na poslední zkoušku.


Schodiště a chodba kolejí byly osvětlené, ale stejně na Kaylu působily stísněně a několikrát se ohlédla, aniž by k tomu měla důvod. Došla ke svým dveřím, vytáhla z kabelky klíče a zkusila odemknout. Ruce se jí stále třásly. Když napotřetí konečně zasunula klíč do zámku, zdálo se jí, že má na prstech a pod zlámanými nehty stále zbytky bažinatého slizu. Zabouchla za sebou a přišlo jí, že to udělala zbytečně prudce. Pak zamkla. V pokoji se svítilo, na stole byla láhev vína a dvě nedopité skleničky. Z Rebečina pokoje slyšela rádio, konverzaci a něčí smích. Rychlým krokem přešla k sobě do pokoje a potichu zavřela dveře. Pak se znovu rozbrečela.


Po půl hodině se dokázala postavit a podívat se do zrcadla. Ještě nedávno vysoký účes měla podivně spadlý a zacuchaný, jakoby celá zmokla. Šaty měla zašpiněné a na několika místech natržené. Uvědomila si, že tam nechala i tašku s většinou svého oblečení. Otřela si oči a tím rozmazala zbytek stínů, které přežily těch několik sprch, které si mezitím stihla dát.


Probudila se uprostřed noci, aniž by si pamatovala že si šla lehnout. Až na zuté sandály byla stále oblečená přesně tak, jak přišla. Z vedlejšího pokoje se ozývaly tlumené pravidelné rány a vzdychání. Slyšela svůj dech a cítila údery svého srdce. Digitální budík červeně ukazoval velké 10:12 a drobnější 06/18/1984.


Budík ukazoval 11:25 a drobnější 06/18/1984. Zrovna otevřela oči, ale nepamatovala si že by je zavřela nebo že by spala. Přišlo jí, že se nepohnula o centimetr. Stále na sobě měla šaty. Posadila se a uvědomila si, jak hrozně prázdně se cítí uvnitř. A jak špinavá si přijde zvenku. Zvedla se aby šla do sprchy, ale pak si uvědomila že se od té doby už sprchovala. Několikrát. Šla ke skříni, otevřela jí a vytáhla si čisté pyžamové tričko a kraťásky. V zrcadle dveří něco zahlédla, prudce se otočila, chtěla vykřiknout, ale nemohla a srdce jakoby jí po jediném ohromném úderu přestalo být. Pokoj byl prázdný a oknem dovnitř pronikalo pouliční osvětlení. Nohy se jí podlomily a Kayla se ztěžka posadila na truhlu. Zaslechla cvakání.


Byla si jistá, že sedí bez hnutí celé dlouhé minuty. Budík ze tmy ukazoaval 11:29 a drobnější 06/18/1984, to ale viděla jen kdesi po straně, protože se neodvážila pohnout ničím víc, než jen očima. Dvojtečka jí v koutku oka blikala v pravidelných vteřinových intervalech. Z vedlejšího pokoje slyšela ševelení, hlas čas od času vystoupivší z šepotu a občasné chichotání.


Truhla patřila Kaylině matce. Ta ji měla ve své ložnici, uloženou na dně skříně. Když byla na střední škole, Kayla jí chtěla otevřít a nejít všechny ty šperky a staré fotky a milostné dopisy, které truhle podle jejích představ musela skrývat. Její máma jí u toho našla a hrozně se rozčílila. Když její matka zemřela, Kayla truhlu nedokázala otevřít. Byla těžká, plná věcí a zamčená, ale nikde nebyla žádná klíčová dírka ani žádné pohyblivé části. Kayla svou snahu vzdala a truhlu si nechala tak, jak byla. Během těch dvou let, které uplynuly, na ní stále občas hleděla před usnutím a představovala si, co se v ní může skrývat.


Když konečně našla odvahu se pohnout, jakoby z ní spadla předchozí ztuhlost. Budík ukazoval 11:33 a drobnější 06/18/1984. Otočila se k truhle. Vypadala stejně jako jindy, dřevěná okovaná truhlice, přes kterou byl křížem přehozený malý ubrus a na něm několik fotek a suvenýrů. Dotkla se víka a zatlačila proti němu. Víko se pohlo. Pustila ho a uslyšela tiché klapnutí jak dřevo dopadlo zpátky. Pomalu sundala všechny věci z truhly na zem a s mrazením v zádech truhlu otevřela. Uvnitř byly různé věci zabalené v černé látce, naskládané na sebe, trochu rozházené tím, jak se truhla několikrát přesouvala. Na nich byla položená tlustá obálka s nápisem. Velmi, velmi opatrně sáhla do temnoty otevřené truhlice a obálku zvedla.


S láskou a strachem, Kayle.


Kayla si obálku dlouze prohlížela a obracela v prstech. Byla velká, napěchovaná a na dotek zjevně plná papírů. Nakonec ji velmi opatrně roztrhla a její obsah si vysypala do klína. Byl to zvláštní balíček, směska různých stránek a dopisů sepnutých sponkami do podoby jakési improvizované knížky. První stránky byly psané matčiným písmem na drahém dopisním papíře.


Má milovaná Kaylo.


Doufám, že nikdy nebudeš číst tyto řádky. Celé roky jsem věděla, že je musím napsat, ale jen představa toho, že by se někdy stalo, že je budeš číst, mě děsila natolik, že jsem to nikdy neudělala. Až doteď. Bez ohledu na to co mi s doktorem Simeonsem říkáte, vím, že se můj čas rychle chýlí ke konci. Nebojím se, protože narozdíl od ostatních nevěřím, ale vím, že nemířím do temnoty a vím i, že tam na mne čeká někdo, koho už dlouho toužím potkat. Jak už bohužel sama nejspíš tušíš, pokud tyto řádky čteš, ta vědomost nebyla laciná. Doufám, že tyto řádky nikdy číst nebudeš, ale zároveň nějak, odněkud vím, že na to dojde. Doufám, že jsi teď sama. Měla bys být sama, než budeš číst dál.


Než se dostanu k tomu, co ti toužím říct, musím se vrátit k naší vlastní rodinné historii, protože jsem ti celý život lhala. Dělala jsem to, abych Tě ochránila a doufám, že mi to jednoho dne dokážeš odpustit. Žila jsem s nadějí, že pravdu nikdy nebudeš potřebovat znát.


Jak u nás v rodině nikdy nebylo tajemstvím, Tvůj dědeček byl mým adoptivním otcem. Vzal mě k sobě poté, co zemřel otec Patrik, který se o mne staral po smrti mého otce, který se o mne staral sám od doby, kdy má matka, Tvá babička, zemřela při mém porodu. Otec Patrik mne ještě před válkou přivezl do Ameriky, když sám opouštěl Irsko se svými přáteli a Strýček Hanry mě adpoptoval poté, co otec Patrik sám zemřel na náhlou nemoc v roce 1938. U Strýčka jsem pak vyrůstala a dospívala s Tvou tetou, ve skutečnosti Hanryho neteří Nicol. To byl příběh, který vyprávěli mně samotné, když jsem byla malá a kterému jsem sama dlouhé roky věřila.


Nevím, jak Ti mám vlastně říci pravdu, takže přikládám stránky ze svého vlastního deníku z oněch dnů.


Kayla přetočila úhledný dopisní papír a za ním našla jiný, zažloutlý časem a znečištěný ohmatáváním, zjevně vytržený ze sešitu, do něhož původně patřil. Nedokázala jej ve tmě přečíst a tak si přesedla k posteli pod noční stolek a zapnula malou lampičku. Prolistovala celý svazek a zjistila, že se skládá ze směsy dopisního papíru a právě takovýchto vytržených stránek, které byly vždy uvedeny úhledným datem. Některé byly popsány až do konce, jiné měly jen pár řádek zarovnaných čistě pod nadepsané datum.



8. dubna 1948, čtvrtek


Nevím, co si myslet. Je mi špatně.


Po škole oběd se strýčkem Colinem. Neviděla jsem ho už půl roku. Letos poprvé nebyl na mých narozeninách. Podle zápisů zde naposledy minulý rok 5. září. Čekal na mě. Vypadal špatně, je nemocný, má rakovinu, říkal, že už nebude žít dlouho a tak mi musí říct pravdu, protože je poslední, kdo ji zná. Chtěl čekat, ale už mi je osmnáct a tak mi to raději řekl než aby mi psal dopis někdy do budoucna.


Colin řekl, že mým otcem, skutečným otcem, byl otec Patrik. Žádného jiného otce jsem prý nikdy neměla. Otec Patrik musel tvrdit, že se o mne pouze stará jako o sirotka, protože jako katolický kněz nemohl přiznat, že je otcem dítěte z nesezdanou ženou. Máma nezemřela při porodu, vychovávala mě u prarodičů do mých tří let. Pak ji i s dědečkem a babičkou zabili anglikáni. Otec Patrik - můj otec - utekl z Irska, protože po něm šli také, poté, co jej Irsko zradilo. Patřil k IRA. Byl knězem v IRA. Nedávalo mi to smysl. Nic mi nedávalo smysl. Colin mi vysvětloval válku o nezávislost. Můj otec byl hrdina odboje, byl knězem mezi partizány, měl nemanželskou dceru, mne, kterou počal když se ukrýval na statku u mé matky. Vzal mě k sobě, vlastně ke svým rodičům, když matku zabili nepřátelé. Pak zjistili, kdo je můj otec a ten musel utéct do Ameriky, kam mě vzal s sebou.


Nevěděla jsem co mu říct. Colin mi řekl, že jej otec Patrik vybral jako mého kmotra a že si mě měl vzít k sobě poté, co otec Patrik zmizel, ale Strýček Hanry se tehdy vrhl na mou adopci tak vehementně a byl tak bohatý a dobře postavený, že usoudil, že mi u Hanryho bude lépe než u chudého veterána bez rodiny. Byla jsem tak v šoku že jsem si ani nevšimla toho slova - "zmizel". A pak mi Colin řekl, že otec Patrik nikdy nezemřel. Minimálně ne tak, že by o tom někdo věděl. Jednoho dne prostě odešel a už ho nikdo nikdy neviděl.


Colin mi řekl, že vždy podezříval Strýčka Hanryho, že ví víc. Hanry se s mým otcem běžně potkával, ale prý nebyli příliš blízcí přátelé. Přesto začal vyřizovat mou adopci ještě dřív, než si všichni ostatní připustili, že se můj otec už nikdy nevrátí. Nedokázala jsem to už unést. Utekla jsem. Teď tu sedím a přemýšlím, jestli jsem měla. Jestli je na tom něco pravdy. Jestli je na něčem něco pravdy. Jestli se to vůbec kdy dozvím. Nevím, co dělat. Pořád mi je špatně.



Kayla si ty staré stránky přečetla dvakrát a snažila si představit, jak musely zapůsobit na osmnáctiletou dívku, které se tak osobně týkaly. Ona sama měla pocit, jakoby jí někdo odstavil židli na níž si chtěla sednout, i když otec Patrik pro ní byl jen jméno z rodinné historie a na tom, že Strýček Hanry byl jejím zesnulým dědečkem, se nic nezměnilo. Odložila stránky deníku a vzala do rukou další list, psaný opět na úhledném dopisním papíře.


Jak jistě chápeš, další týdny pro mne nebyly nejveselejší. Několik dní jsem nedokázala myslet na nic jiného. Nejprve jsem se s tím nedokázala nikomu svěřit, dokonce ani Nicol. Trvalo několik dní, než jsem našla odvahu opatrně se zeptat Strýčka Hanryho na smrtelnou nemoc svého otce. Strýček mi ale nechtěl říct nic bližšího. Řekla jsem mu, co mi řekl Colin a Hanry se na něj hrozně naštval, křičel že to je lhář, pobuda a grázl a zakázal mi se s ním znovu vídat. Pravda byla, že od toho rozhovoru jsem věděla, že mi něco tají. Něco velkého. A temného.


Samozřejmě jsem chtěla s Colinem znovu mluvit, zeptat se na tolik věcí. Jenže jsem ho nemohla nalézt a nikdy víc jsem ho už neviděla. Až o mnoho let později jsem se dozvěděla, že zemřel několik týdnů po našem setkání v Danverské státní nemocnici, ačkoliv kdy, jak a proč se dostal z Clevelandu právě tam mi zůstalo navždy záhadou. Podařilo se mi nalézt části jeho pozůstalosti, ale kromě pár fotografií z Irské války kde je zachycen s Tvým dědečkem a které nalezneš na konci tohoto svazku jsem nenašla nic, co by se nás dvou jakkoliv týkalo.


Kayla neodolala, přestala číst a obrátila balíček vzhůru nohama. Skutečně nalezla několik fotografií, kde po dlouhé snaze nejspíše poznala otce Patrika, tvář, která jí byla známá z jedné dávné fotografie a dvou portrétů, které její matka kdysi nakreslila. Který z mužů byl onen záhadný Colin nedokázala určit. Odložila fotografie stranou a vrátila se k dopisu.


Uplynuly měsíce, během kterých jsem se svěřila Nicol, ale postupně jsem na věc zapomněla - ostatně blížil se konec střední školy a mou pozornost více a více zaměstnával jeden mladík, který se tehdy zdál být veškerou mou budoucností, ale kterého, jak to tak už bývá, dnes dávno pohltil čas. A vše to, co se stalo později.


Jak se stalo, že jsem místo za mužem svých snů šla studovat na univerzitu, že mě místo dětí, které jsem tak milovala u Nicol, zaujala historie, že jsem odcestovala do Evropy a vrátila se zpět? Je toho tolik co se tehdy dělo, co se mi dělo a co jsem sama dělala, co jsem Ti nikdy neřekla. Tolik obyčejných příběhů, o kterých rodiče s dětmi kdo ví proč nikdy nemluví. A zde už bohužel nemám dost místa. To co se dělo dál se stalo o více než pět let později, když jsem byla hrdou mladou magistrou historických studií, nadějnou doktorandkou a čerstvě i obchodní partnerkou Strýčka Hanryho.


Trávila jsem to léto zpět v Clevelandu a pomáhala Hanrymu dočasně přestěhovat jeho pracovnu a knihovnu, které chtěl nechat zrekonstruovat. Tehdy jsem našla ten starý, zaprášený šanon ukrytý za jednou z polic, šanon plný novinových výstřižků a dokonce policejních zpráv o Řezníkovi z Kingsbury. Ty sama ten příběh nejspíš neznáš, protože jsem Ti ho záměrně nikdy nepřipomínala. Šlo o případ sériového vraha, který řádil v Cleavelandu a okolí v době, kdy já jsem byla malá, v letech kdy jsme s Tvým dědečkem, skutečným dědečkem, přicestovali z Irska. Jeho oběti se nacházely na různých místech, různě zohavené, rozzřezané, bezhlavé či vykastrované. Když Hanry přišel, ukázala jsem jej Hanrymu a zeptala se, proč byl zapadlý za onou policí. Vůbec mne v tu chvíli nenapadlo tu věc s čímkoliv spojovat a tak Hanry sám prozradil jeho význam, když mi jej hekticky vyrval z rukou a začal jej podivně zamlouvat. Byla jsem zmatená, ale on si zaměnil mou zmatenost za vyzvýdání a tak moc se zamotal do vlastních výmluv, že zmínil Colina. A já si po letech opět vzpoměla na příběh o tom, jak můj otec nezemřel, ale záhadně zmizel.


Mezi tou dívkou které bylo osmnáct a tou ženou které bylo dvacet tři leželo více, než jen pět let času. Jak jsem už psala, můj život byl tehdy plný mnoha velkých a nespočtu malých příběhů a dobrodružství, které tehdy zažívaly všechny dívky, co se začaly vydávat novými cestami. Tentokrá jsem už nebyla zmatená ani zraněná. Bylo zjevné, že ať už Hanry tají cokoliv, je odhodlán vzít si svá tajemství do hrobu. Jenže já tou dobou již milovala tajemství, zejména ta stará, a tak jsem prostě nemohla nechat být to jedno, které se týkalo mne samotné.


Šanon jsem tenkrát viděla poprvé a naposledy. Co s ním Hanry udělal nevím dodnes. Nebylo ale těžké zjistit, odkud začít - Strýček Hanry se vždy velice přátelil s Martinem O'Donnellem. Tou dobou byl již v důchodu, ale před válkou byl místním šerifem a spojitost se sama nabízela. Jednoho dne jsem se prostě sama pozvala k bývalému šerifovi na kávu a přede mnou se začal odvíjet počátek příběhu:



5. srpna 1953, středa


Návštěva u šerifa byla zajímavější, než jsem doufala. Strýček Hanry se s ním sice kdysi dohodl, že nemám nic vědět, ale bylo až překvapivě snadné bývalého šerifa přesvědčit, že mi strýček už sám něco řekl. A nebo možná, že starý pán prostě jen chtěl přijmout záminku k tomu, aby mohl vyprávět jeden ze svých příběhů.


Případ Řezníka jej trápil téměř čtyři roky. Sám nemohl nic moc dělat, protože případ řešilo detektivní oddělení a nikoliv úřad šerifa a státní policii ovládali republikáni, kteří k demokratickému šerifovi neměli příliš lásky. (On jí pro ně má dodnes ještě méně.) Dnes je to prý skoro přesně patnáct let, kdy k sobě zavolal tři konzultanty svého oddělení, doktora Jamese Walkera, Strýčka Hanryho a otce Patrika Tullamora, zda by se nemohli na případ neoficiálně podívat. Bylo mi podivné, co zrovna taková skupina mohla konzultovat, ale šerif mi vysvětlil, že to byli lidé "s přístupem do míst a společností, kam se policista nedostane". Je mi jasné, o jaké kruhy asi tak může jít v případě strýčka Hanryho, který se svým dekadentním životním stylem nikdy netajil a dokážu si představit, kam asi tak mohl kněz, kam by policista nevkročil. Zejména kněz, který stále pašoval členy IRA do Spojených států. Doktor Walker byl navíc jedním z prvních propagátorů psychologické profilace a analýzy při policejním vyšetřování.


Ten den si prý pamatuje dodnes. Setkal se s nimi dopoledne ve špatné náladě po jednání na radnici. Vysvětlil jim situaci a svou bezradnost, předal jim tu malou složku, kterou si soukromě vedl, doktoru Walkerovi svěřil pro případ potřeby i průkaz šerifova zástupce. Řekl jim, co mohl, ale bylo toho málo - jen tři oběti z více než desíti nalezených zohavených či rozřezaných těl se podařilo identifikovat, dvě prostitutky a jejich pasák-prostitut, avšak žádné stopy se okolo nich nenašly.


Dny plynuly a ti tři o sobě nedávali vědět. Městem probíhaly události - požáry, přestřelky a rvačky, z nichž některé možná souvisely s tím, co ti tři dělali, i když přesně to neví, protože to nikdy vědět nechtěl. Pak se našla další dvě těla. Ti tři se ukázali na místě nálezu aby si je prohlédli. Ačkoliv tam šerif sám nebyl, doneslo se mu, že se prý místu činu věnovali s větším zájmem a cílevědomostí, než policisté z detektivního oddělení, kteří měli případ na starosti. Jakoby něco zjistili, ale zatím se o to nepodělili. Nezdrželi se prý příliš dlouho. Tehdy o dvou z nich slyšel naposledy.


Hanry mu o tři dny později řekl, že své přátele postrádá. Prý chtěli jít do knihovny ověřit ještě nějaké odkazy, ale on byl už unavený a slíbil Nicol, že bude na večeři a tak se s nimi dohodl, že se uvidí na přesden, ale oni už nedorazili. Podle šerifa ale lhal. Naléhal na něj tehdy, naléhal o dny a týdny později, naléhal o měsíce a roky později, když bylo jasné, že se po Řezníkovi slehla zem. Ale Hanry lhal a lhal. Ať se prý stalo cokoliv, ať už našli cokoliv, ať už se s Řezníkem, jak je šerif přesvědčen, vypořádali jakkoliv, Hanry se rozhodl, že to je příliš strašné, skandální, děsivé či traumatizující, než aby se s tím kdykoliv komukoliv svěřil.


Teprve, když nad tím začal znovu přemýšlet mu začalo být podezřelé, že mi strýček řekl pravdu o tom, že otec Patrik nezemřel, ale zmizel. Přiznala jsem, že jsem lhala, abych jeho příběh získala. Donutil mě přísahat, že Hanrymu nikdy neřeknu, že mi jej řekl.



Jak jistě chápeš, měla jsem ten večer - a mnoho dalších večerů - sto chutí Strýčka Hanryho znovu zkonfrontovat. Říct mu co vím a zbytek příběhu si z něj vykřičet, vybrečet, vyprosit. Nikdy jsem ale nenašla sílu podvést toho starého šerifa, který strávil celý život po boku muže, o němž věděl, že zná pravdu a odmítal mu jí říct. Hanry se rozhodl mlčet jako hrob, takže má cesta ke zjištění pravdy byla teprve na svém počátku.


< Nečekaná historie >
Ve stopách pronásledovatelů
Článek vložil sirien | CC Attribution 03.03.2016
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 10 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.11042404174805 secREMOTE_IP: 54.158.248.219