Sirienův blogček: filmové analýzy

When Did Marvel Villains Get Good? - Nostalgia Critic

Nostalgia critic... je sice kritik, ale je překvapivě příčetnej a věcnej a v kontaktu s diváckou realitou, takže ho má smysl vzít na milost :)

V tomhle vlogu mluví o tom, jak byli záporáci u Marvelu spíš "meh" a pak najednou začali bejt dobrý. I když bych s ním osobně byl ochotný polemizovat o kvalitě některých které označuje za dobré, tak na konci videa má dobrý point o 4 vlastnostech, které tvoří dobrého záporáka:

Relatability - jako diváci musíme být schopní záporáka chápat a "soucítit" s ním. Nemusíme se do něj nutně být schopní projektovat, ale musíme být schopní vidět svět z jeho pohledu a musí mít něco, co s nimi alespoň trochu sdílíme, byť si tomu třeba netroufáme dát průchod nebo to potlačujeme (Loki a jeho radost z chaosu atp.)

Charm - záporáci musí mít nějaké kouzlo osobnosti a schopnost zapůsobit - strohé monolity zla nikoho moc nezajímají. I u Thanose je cítit, že má občas z něčeho radost a hlavně že radost kdysi skutečně prožíval a i když si to pak odepřel, tak stále chápe, co to je.

Uniqueness - záporák by neměl být přes kopírák a to nejen co do své osobnosti, ale ani co do svých motivací a metod. O co se záporák snaží a způsoby kterými toho dosahuje by měly ideálně fungovat jako jeho "podpis".

Focus - záporák by měl dostat dostatek pozornosti - a měl by být tak zajímavý, aby si jí zasloužil a uměl ji zužitkovat. Mezi ním a hrdiny by měl existovat nějaký osobnější vztah, který dává oběma stranám rozměr navíc, záporáka prokresluje a hrdinům dává růst (Joker a Batman, Vader a Luke...)


Osobně mám za to že to je docela trefné a je docela zajímavá otázka, jak to převést do RPG.

Ralatability je o tom, jak si záporáka připravíte (popř. kterého z protivníků na něj "povýšíte") a nemělo by to být moc těžké. Stejně tak Uniqueness, která je snad ještě snazší.

Charm je o tom jak záporáka připravíte a zejména jak jej odehrajete. To může být trochu tricky, ale technicky se můžete inspirovat všude možně a nějak to snad dopadne.

Skutečná výzva je podle mě hlavně Focus - vytvořit v RPG ty momenty kdy záporák a hráči mají možnost interagovat, aniž by se neustále pokoušeli navzájem povraždit. Samozřejmě lze využít pohledů stranou, které mohou záporáka výborně představit (a právě tak to mnohdy dělají i filmy), ale přecejen ta autentičnost skutečných setkání se moc nahradit nedá.

DC Films' Character Problem (video essay)

Týpek srovnává Marvel a DC hrdiny a důvod proč jsou pro publikum ti první zajímaví, zatímco ti druzí ne.

V podstatě to je celé analýza toho že postavu formují její rohodnutí, zejména rozhodnutí činěná pod tlakem, která vedou k jejímu růstu nebo změně a jasnému vyprofilování.

Technicky to pro RPG je velmi dobrá ukázka toho proč začít hru s postavami, které mají nějakou svou významnou volbu teprve před sebou nebo proč případně odehrát nebo odvyprávět retrospektivu k takovým událostem.

Hardcore stuff:

The Matrix: A Lesson in Effective Scene Transitions (video essay)

Vlog se věnuje zejména hudebním přechodům mezi scénami, konkrétně tomu jak hudba na konci scény pokračuje na začátku té další, i když (a zejména když) se tato další scéna obsahově a tónem zcela liší - tím vytváří dojem návaznosti a propojenosti i mezi věcmi, které by jinak nesouvisely popř. tvoří dojem "synchronicity" scén.

Pro RPG je tohle přímo samo o sobě (v hudební a zvukové formě) spíš nepoužitelné (možná až na pár případů kdy zvládnete vyjádřit nějaké věci klepáním do stolu atp.), ALE technicky lze s určitou mírou přípravy stejným způsobem použít motivy. Což je věc (technika?) kterou sem zatím nikde moc nerozepsal (a co vím tak ani nikdo další), i když sem jí myslím zmínil v článku o hororu.

U hororu byla řeč o motivech (symboly, barvy, vzory dění a kauzality...) procházejících celou hrou, tady by byla řeč o motivech spíše v menším formátu - např. bouřka a moment (popis) ohromného blesku může "propojit" dvě scény které se odehrávají ve stejném čase na různých místech jednoho města. Vizuální popis kde závěr jedné scény odpovídá úvodnímu popisu nové (co např. do barev nebo děje na pozadí) může vytvořit přechod a "souvislost" mezi jinak zdánlivě nesouvisejícími scénami.

The Matrix: How to Begin a Movie (video essay)

Analýza úvodní scény Matrixu a toho jak i když nijak přímo nesouvisí se samotným dějem výborně předesílá a) obsah a styl filmu a b) diváka zaplaví zajímavými otázkami, na které chce znát odpověď (a které film později postupně zodpovídá) a tím ho do filmu natáhne.

(dobré srovnat např. s Bondovkami)

Ve vztahu k RPG viz RPG Scénáristika 3 ("intro" scény) a 14 (scény ukazující dění mimo linii hráčských postav).

sirien píše:
DC Films' Character Problem (video essay)
Tohle je dost dobrá poznámka, která mi pomohla pochopit, proč s mou nelibostí k superhrdinům obecně mi ti Marvelovští v podstatě nevadí, zatímco Superman a Batman jsou prostě otravní.

Pirates of the Caribbean - Accidentaly Genius

(Warning - 53 minut)

První dvě a půl minuty jsou zmínka o kontextu dalších pirátských filmů.

Zajímal by mě váš názor. Mně osobně přišlo, že tahle hodinová analýza obsahuje spoustu dobrých myšlenek i pro hraní RPG (kupříkladu analýza akčních scén a k čemu slouží).

What Makes a Villain Feel Real? 13 min.
Podobné Sirienovu prvnímu videu- pojednává o "relatability". Tím, že přidáme drobné detaily ohledně záporákovy osobnosti: oblíbené jídlo, koníčky apod. bude záporák působit víc jako lidská osobnost a ne jako překážka pro hrdinu.

Aegnor píše:

Dodatečně - dal jsem 20 minut a docela souhlasím. Celkově považuju Piráty a Matrix za geniální filmy své doby. Jen škoda, že nikdo nikdy nanatočil, opakuji NENATOČIL žádné pokračování…

Aegnor píše:
Pirates of the Caribbean - Accidentaly Genius
líbí se mi ten point o tom, že fakt dobré scény obsahují víc věcí naráz. V řeči Scénáristiky kombinují různé typy scén mezi sebou.

Taky se mi líbí ten point o tom, že akce má dávat něco navíc - něco charakterizovat nebo posouvat příběh vpřed, ale nemá být samoúčelná.

Bohužel mi přijde že od momentu kdy udělá tyhle dva pointy je to celý jen fan-boying nad detailama tý který scény (Šaman: tzn. vůbec nemusíš litovat žes to nedokoukal). Plus některé detaily v jeho projevu a jeho touha po zbytečnejch disclaimerech (a fakt že obsah a název videa maj ke 100% shodě daleko) dělaj toho týpka tak nějak otravnýho.

Vaarsuvis píše:
What Makes a Villain Feel Real?
Odkázals "What makes a hero feel real", což vcelku ukazuje na jaké straně stojíš :)

Osobně mi to je sympatické kritikou "Heroe's journey", která mi osobně leze krkem (trošku ty příběhy co do ní spadaj, ale hlavně ta "teorie" samotná a způsob kterým je využívaná a co se o ní tvrdí...)

Samotná idea toho videa kdy kolega tvrdí že vztah k hrdinovi roste s tím, jak klesá hrdinova síla nebo čistota jeho dokonalé morálnosti... je diskutabilní. Osobně mi přijde že se vztahuje jen na určitý (archetypální, popř. "DCčkový") typ hrdinů, ale u jiných selhává - nedaří se mi to nějak popisně vystihnout teď, ale třeba když se podívám na Mervelovské hrdiny, tak ta vazba nesedí.

Např. vynikne to např. na srovnání Visiona a Supermana (s tím že si člověk klidně může představit Visiona ve víc supermanovské "roli") - ten způsob prezentace hrdiny tu je zjevně odlišnej. Rozdíl za mě neni ani tak v tom kdo je mocnější nebo morálně čistší, ale v tom, že superman je mnohdy brutálně "self-righteous" a je zároveň autory (a in-fiction veřejností a fanoušky...) vykreslován jako ideální vzor by definition - což Vision neni.

Naopak Captain America je v tomhle Supíkův brácha a tam to naopak sedí - Captain je víc "relatable", protože narozdíl od Supíka když už s tim fakt moc buzeruje, tak může dostat přes držku, ať už doslova nebo alegoricky (třeba ten stěr od Starka v Avengers 1 si fakt zasloužil a jako divák sem si ho fakt užil).

Zároveň ale stojí za pozornost že tady je značná polarizace publika, kdy jedna skupina (do níž patřim já) má chuť ze Supíka zvracet a považuje ho za totálně mizernou postavu a má dětinskou radost kdykoliv kdy někdo vrazí Captain Americovi facku (tak nebo onak). Druhá skupina naopak vidí Supermana jako výborného hrdinu který skutečně slouží jako nějaký ideál a pomyslný vzor a v Captain Americovi vidí největší možné zosobnění takového ideálu ve smrtelníkovi. (DCčko je dlouhodobě svými hrdiny i příběhy nakloněnější té druhé skupině, ale i v DC fandomu se tohle láme tim, že první skupina fandí mnohem víc Batmanovi, než Supíkovi)


Ale jako určitě to je zajímavý zamyšlení. Trochu mě irituje že tuhle reakci zvládám vystihnout jen na nějaké intuitivní úrovni a nedaří se mi ty věci pojmenovat, tak se k tomu možná v budoucnu ještě vrátim.


Ohledně toho videa co si odkázat chtěl, tzn.:

What Makes a Villain Feel Real?

...tak ta jeho pracovní definice "Villains act, Heroes react" docela potvrzuje co píšu výše ohledně toho že ten pohled je omezený jen na určitý typ hrdinů. Ten rozdíl sem už kdysi popsal tady v tom článku

Jedna věc kterou bych tam vypíchnul protože tim videem proběhne úplně mimochodem je rozdíl mezi "sympathetic" a "relatable" - s tím že to první je optional, to druhé bývá desirable. Plus to mnohdy dělá záporáka tak nějak děsivějšího, protože to ukazuje jak tenká hranice může být mezi jeho a divákovou vlastní perspektivou.

sirien píše:

Odkázals "What makes a hero feel real", což vcelku ukazuje na jaké straně stojíš :)

Ach díky, úplně jsem to spletl, chtěl jsem hrdinu dát až později, až to zkouknu, abych napsal správné zestručnění, o čem video je.

Link opravím.

Jinak souhlasím s tím, co píšeš- je to značně subjektivní. Podle jeho logiky by se mi měl líbit víc než Superman hlavní hrdina z One Piece a upřímně, ... protivnější postavu jsem ještě neviděl. I přesto má miliony fanoušků a je to nejdéle běžící šonen manga. Takže ruka trhu promluvila.

Moc jsem novodobé supermany nesledoval, neplatilo ale to "idealizování" hodně pro tu původní filmovou sérii? Ti z posledních let se už taky dost vezou na tak nějak grungeové vlně moderní filmové tvorby s touto tematikou.

Zrovna minulý týden jsem si pustil Kapitána Ameriku: Občanská válka. Zajímavé na tom filmu mi přišlo to, že ho vystavěli tak, že sice z mého pohledu měl pravdu Iron Man a spol., ale plot byl takový, aby se ukázalo, že Kapitánův postup byl "pro vyřešení situace" lepší. Což byla zajímavá manipulace s diváky :)
Původní filmové Supermany mám za "americké pohádky" ... my měli Bajaju a Prince a Večernici, oni měli Supermana. Přišlo mi, že američané celou dobu hledají hrdiny, kteří to vyřeší za ně. A v tom byli Avengers i s Kapitánem Amerikou na stejné lodi.

Současné filmy to směřují do morálního ambivalenta, protože taková je doba. Relativizace hrdinů, ponoření se do temnějších stránek atd.

sirien píše:
Samotná idea toho videa kdy kolega tvrdí že vztah k hrdinovi roste s tím, jak klesá hrdinova síla nebo čistota jeho dokonalé morálnosti... je diskutabilní.

Pro mě je třeba nejen diskutabilní, ale mimo :) Jako někdy někde se to třeba vyskytne, ale že by to byla nějaká zákonitost? Já ji nevidím.

Loki: já teď odkazoval k Supermanovi obecně (tj. i jako ke komiksové postavě a se vším jeho historickým balastem, vč. seriálu atp.), nicméně ne, ve skutečnosti je ta idealizace dost brutální i v těch současných filmech, byť je možná schovaná pod nánosem moderního prachu a sutin. Např. vnímat Supermana jako nějaký idol potom co totálně rozjebal celej Manhattan, celý ten sentiment kolem té jeho smrti atd.

LokiB píše:
plot byl takový, aby se ukázalo, že Kapitánův postup byl "pro vyřešení situace" lepší
O tom jestli se to ukázalo nebo ne by šlo hodně diskutovat. (Osobně bych pro to preferoval nějaké vhodnější téma, třeba Nejhorší filmy fantastiky mi přijdou pro tenhle film vcelku vhodné).

Každopádně ano, ten sentiment toho, že Kapitánův idealismus je nadřazený rozumu popř. utilitarianistickým volbám a že tahle jeho ctnostná morálka je v konečných důsledcích ta nejlepší je silnou součástí mýtu té postavy.

LokiB píše:
Původní filmové Supermany mám za "americké pohádky"
nejsi sám - řeknu Ti totéž co sem jinde napsal tuším že Šamanovi: tahle evropská (a zejména východo postkomunisticky evropská) perspektiva na americké superhrdiny a komiksovou kulturu obecně je velmi pokřivená a mylná. Nejsou to pohádky a rozhodně to nejsou pohádky ve smyslu něčeho "pro děti" jak to je běžně chápáno (a mezi řádky odsuzováno), mnohem víc to má společného s moderními mýty a je to vcelku hodně provázané s americkou kulturou obecně.

LokiB píše:
Jako někdy někde se to třeba vyskytne, ale že by to byla nějaká zákonitost?
Já bych řekl že jo - obecně to dává smysl, "relatability" je něco co je svázané se schopností vidět svět očima oné postavy a vcítit se do jejího vnímání a činů - čím dál je ta postava koncepčně od diváka, tím horší relatability je. Proto např. Alien vs Predator potřebuje mít v hlavní roli nějaké lidi, i když tito by teoreticky byli ukradení - udělat film jen o predatorech kterým se na planetě přemnoží švábi by bylo fakt hustý, ale brutálně riskantní - režisér a scénáristi by z toho museli stvořit legendární masterpiece, protože cokoliv menšího by byl totální propadák.

No a s tím, jak Ti roste síla hrdiny a odtrhává se od "lidské" (a spolu s tím i problémy, které tento hrdina vůbec řeší) a s tím, jak roste jeho morální nedotčenost (a tedy absence "reálných životních kompromisů") prostě ta blízkost k divákovi klesá.

Na druhou stranu bych neřekl, že je ten vztah absolutní (tj. existují i mnohé další faktory, které to mohou ovlivnit).

sirien: asi jde o to, u které cílovky. U sebe to třeba pozorovat můžu, že určité "spojení s hrdinou" mi jeho "polidštění usnadňuje". Ale třeba u mého syna a jeho kamarádů to tak vůbec není. Jim vyhovuje v mnohém ten totálně odlidštěný hrdina, nejlépe bez problémů (kterým třeba nerozumí a nic moc jim neříkají).

sirien píše:
Nejsou to pohádky a rozhodně to nejsou pohádky ve smyslu něčeho "pro děti" jak to je běžně chápáno

Nevím jak to vyznělo, ale nebylo to o pohádkách pro děti, ale spíš o celém tom étosu napříč společností. Asi pojem "pohádka" je v tomhle matoucí, že by si pod tím představil někdo jen příběhy pro děti. ale to myslím ani v naší kultuře tak nebylo.

Proto třeba, pro mě aspoň, tolik amerických filmů končí tím, že "amerika vyhrála", "amerika je zachráněna" ... což jsou třeba motivy mně zcela cizí, a byly by mi cizí, i kdyby to bylo o ČR. Ale celkem dobře chápu, jak to mají v USA postavené obecně odlišně v tomhle smyslu. Byl jsem tam a s pár amíkama jsem i pracoval či se přítelil.

Nevím, nakolik je to vlastně relevantní k vaší debatě... ale možná i jo.
Jako malý jsem četl docela dost Disneyovské komiksy (doufám, že tady se nedopustím zásadního omylu, když budu předpokládat, že tohle jsou americké pohádky pro děti). Tehdy se jmenovaly Mickey Mouse, pak to vycházelo jako Kačer Donald. No, dvě nejikoničtější postavy. A je pěkně vidět, jak jsou rozdílné. MM je kladný až do morku kostí, prakticky nemá nějakou špatnou vlastnost. A vlastně ani není nic, co by neuměl. Donald je naproti tomu cholerický, líný, neschopný lůzr, který se nebojí dělat drobné levárny, i rodině a přátelům. A vedlejší postavy tomu odpovídají. Jasně i Donald a spol. mají ta srdce na pravém místě, děti je třeba vychovat, ale byli prostě viditelně víc z masa a krve. Jo, jako malý jsem je měl raději. Vlastně, MM mi spíš lezl na nervy.
Takže já si myslím, že na těch nedokonalých hrdinech něco je. Něco dost. I když je člověk ještě dítě.

On Writing: how to foreshadow

Hello Future Me je... takovej týpek. Osobně mě na něm pořád něco nejasnýho irituje (možná ta jeho blbá kočka), ale sem tam má docela trefný video.

Tohle se týká předesílání. Řeč o tom byla i (a tady na Kostce původně) tady a týká se to i tvorby napětí - konkrétně sem to trochu rozebíral i v Hororu v RPG v diskusi o opakujících se motivech atp.


Anyway, video shrnuje 6 základních forem předesílání věcí ("forshadowing")
- speciální scéna věci předesílající
- speciální důraz v popisu ukazující větší než zdánlivou důležitost
- princip Čechovovy pušky
- symbolismus - externí (obecný) a interní (vztažený k postavám nebo příběhu)
- neobvyklé, nekonzistentní, kontrastní akce a chování
- proroctví

Po shrnutí všech šesti následuje nějaká analýza co do přímočarosti a očividnosti a dojmu na diváka a co do tónu příběhu a stavby struktury příběhu.

V tomhle případě myslim neni potřeba vazbu k RPG pitvat, protože tohle se dá přenést v podstatě 1:1 (s obvyklými výhradami o tom že GM není spisovatel).

Vlastně... nevim proč sem to sem nedal a když už sem to zmínil vedle...

Can A Racist Character Be Heroic?

Obecně stať o skutečných chybách a nedostatcích hrdinů (tj. jakože fakt špatné vlastnosti, nejen fluffy "příliš dokonalý" atp.) a o tom, jak formují charakter.

Jsou tam dva zajímavé koncepty.

Zaprvé Iron Man jako postava která vznikla zosobněním všeho, co bylo v oné době nenáviděné (armáda, boháči, zbrojní průmysl...)

Zadruhé otázka toho jak mohou pozitivní rysy postavy přebíjet její negativa, aniž by tato negativa byla znegována nebo umenšena. Rasismus je brán jako příklad protože to je současné silné no-no. Tady si neodpustím poukázat na Orville postavu Isaaca, který věří, že je lepší, než všichni ostatní, dává to občas i dost najevo, přesto je s nimi ve funkčním vztahu. Podobně v 19. století bylo dost Evropanů (nejen Němců, ale i Angličanů a Francouzů - možná spíš zejména Angličanů) dobrých a i soucitných a nápomocných, přesto věřili, že jsou rasově nadřazení zbytku světa - tzn. lze mít anglického gentlemana který věří, že je lepší, než ne-evropané se všemi předsudky z toho vyplývajícími, přesto jej lze hrát jako dobrou postavu.

Třetí koncept který mi už nepřijde tak zajímavý (resp. revoluční nebo pozoruhodný) je fakt že činy hrdinů se mnohdy měří tím jak náročné pro ně byly, a to jak navenek tak vnitřně. V kontextu rasismu pak např. kdokoliv zvenku mohl v třicátých letech snadno říct, že diskriminace Židů je špatná, ale pokud by k takovému závěru došel a vyslovil jej přesvědčený nacista, tak by to od něj bylo mnohem pozoruhodnější.

Aquaman — The Choice That Saved A Movie | Film Perfection

Trochu zbytečně rozkecaná analýza toho proč je důležité mít hrdiny a antagonisty, jejichž cíle jsou:
- jasné, přehledné a snadno pochopitelné (CO, když už ne PROČ)
- v jednoznačném konfliktu bez možnosti kompromisu
- vycházející z jasně deklarovaných a silných (nezměnitelných) motivací (PROČ)

...trošku redukcionistické a s žánrově omezenou platností, ale povšechně zajímavé. (Osobně se třeba moc neztotožňuju s tím "nevyzněním" Mery, nicméně je pravda že ta absence ujasněného pozadí jí oproti těm ostatním postavám dost ubírá.)

Zajímavá je analýza toho jak prospěšné je postavit konflikt takovým způsobem, aby hrdina i jeho protivník chápali věci opačně, ale přitom u obou dávala jejich interpretace věcí z jejich perspektivy dokonalý smysl.

...a asi se ještě vrátím k těm rasistickým hrdinům.

V oné původní diskusi sem docela cítil že kdekdo má prostě problém přijmout že by rasistická postava udržela svůj skutečný rasismus a mohla přitom působit sympaticky popř. tak aby jí člověk dokázal chápat atp. Což mi přijde jako přesně ten bias s nímž ta analýza polemizuje.

Vcelku cool tady je vrátit se k materiálům které kdysi použily "fantasy" k tomu aby adresovaly problém rasismu a bojovaly s ním, ale přitom se vyhly reálnému kontextu (jen to teď použiju trochu... opačně. Stan Lee odpustí..)

Magneto je postava, která je rasistická jak svině. Rasismus je vepsaný do základní podstaty jeho motivace. Přesto je Magneto - byť jako záporák - mnoha lidem velmi sympatický a najde se i dost takových, co mu nemají problém otevřeně fandit.

Další postava z podobné škatulky by byl Mr. Bester z Babylonu 5 (jeden z kandidátů do antagonistické síně slávy, ale opět postava s níž není vůbec těžké soucítit a místy jí i fandit).