Rudá lilie

Poté, co se pořádně prospali po opuletní večeři s vartenskými pány, vydávají se <a href="http://www.d20.cz/skupina/121/clanky/svenovy-zapisky.page20.html">Sven</a> a Ghar po obchůzkách... a do místního nevěstince, paladin notně posílen alkoholem. Co se stalo poté, co bard ponechal dráčka svému osudu? 

_____________

„Ještě jednu, no tak šup!“

Ghar se pochybovačně zadíval po svém novém mentorovi. Od Svena se dočkal jen přísného pohledu a ruky mávající mu před tváří další sklenkou.

Co se dá dělat. Když učitel zavelí...

V Rudé lilii se Ifrida se založenýma rukama opřela ramenem o stěnu a s pohledem existence tak třikrát zkušenější, než čemu odpovídal její věk, poslouchala Svenovy instrukce.

„Oukej. Netlačit na pilu, žádný vobscénnosti. Ňáký záliby?“

„Jestli nějaké má, pochybuji, že o nich Ghar vůbec ví,“ odtušil Sven.

„Á, tendle typ. Supr. A ňáký záliby obecně... mimo postel?“ snažila se krásná dračice dál.

„Modlení k Bahamutovi? Čest, sláva a rytířství?“ pokrčil bard rameny.

Prostitutka jen protočila panenky.

„Jo, ještě něco. V žádném případě nezmiňuj jeho černou šupinu,“ vyhrkl poslední instrukci.

„Nejsem blbá. Jo, myslim, že už to mám,“ otočila se a bez pozdravu se odšourala připravit si své představení.

Místnůstka za recepcí Rudé lilie skrývala groteskní výstavku. Po bližším prozkoumání by ale pozorovatel nejspíš užasl nad genialitou výběru exponátů - designér interiérů by si nemohl přát vybavenější skladiště pro rozmanitější klientelu.

Do skříňky s dlouhými a úzkými kostelními svícemi sáhla Ifrida s neochvějnou jistotou; nejspíš se nepoužívaly jen pro pobožné návštěvy. Po soškách Bahamutových rytířů a modlitební knížce musela chvíli pátrat, byť pečlivé uspořádání obnášející lístkový katalog a štítky na knihovně jí značně zkrátily utrpení. Po pár minutách ale sehnala vše, co potřebovala.

Nakonec musela ruku k dílu přiložit i Malá Madla, dvoumetrová seveřanka s rukama jako lopaty. S nábytkem v místnosti, ze které se měla stát bordelová verze klášterní cely, se, pomineme-li pošupování v dávno vyježděných kolejích, nehýbalo celé měsíce.

Když ale Ghar váhavě vstoupil dovnitř, nic nenasvědčovalo tomu, že ještě před třemi minutami tu hekticky finišovaly poslední úpravy přeměny mučírny na asketickou celu. Dokonce i důtky vyčuhující zpod postele tu dávaly tušit oddanou věřící.

V místnosti panovalo přítmí. Krom postele, malé skříňky a několika divných lavic tu nebyl žádný nábytek - až na barovou židličku u okna, na které se s koleny pod bradou tísnila krásná drakorozená.

Ghara si očividně nevšimla, tak moc byla zabraná do četby jemu dobře známé modlitební knížky. Když ustaraně vzdychla, usoudil Ghar, že vyčkávací taktika možná nebude nejlepším přístupem k řešení problému. Rozhodl se pro akci. Významně si odkašlal.

Dívka zvedla zrak - bylo vidět že neponechala nic náhodě, plakala.

„Ehm, slyšel jsem, že tu... jste.“

Dračici na zlomek vteřiny ztuhly rysy, jak přemáhala úšklebek. V přítmí a Gharově stavu to ale bylo prakticky nepostřehnutelné.

„Ano. Už dlouho,“ odpověděla smutně.

„Modlení je mi útěchou,“ dodala, když se jí nedostalo odpovědi.

„Ehm... vážně? A proč?“

Děvka kratince přimhouřila oči, jak přemýšlela, co tím může myslet. Ale co, vždyť je namol, je to jedno.

„Jsem tu totiž... proti mé vůli,“ zkusila opatrně.

Jako tonoucí chytající se pověstného stébla i Ghar okamžitě chňapl po tématu, které mu bylo blízké - bezpráví.

„Jak to!“ šokovaně vykřikl a připotácel se blíž k oknu.

„Kvůli... dluhu,“ rozvíjela prostitutka myšlenku, která ji před chvílí napadla. „- otcově dluhu!“

Paladinovy rysy se pomalu začínaly formovat do masky spravedlivého hněvu.

„Otec byl ničema. Sázel. A... karban! Pořád hrál a... a pil. Nakonec se tak strašně zadlužil, že mě prodal sem. A já,“ vzlykla, „tu musím pracovat tak dlouho, dokud neodčiním jeho dluh.“

„To musel být strašný dluh... a jak byl velký?“ Ghar vycítil šanci konat dobro.

„Jak velký?“  Ifridě se v hlavě začaly zuřivě protáčet válce počítadla.

Jeden zákazník, to máme 50 zlatých, z toho 30 dostane mamá. Řekněme tak aspoň deset zákazníků denně, jako má tuhle Aenea. To máme 200. Krát sedm, to je patnáct stovek. Čtyři týdny, to je šest litrů. Pět, že nejsem držgrešle. Nevypadá jako úplný boháč... ale u těchhle pobožných bláznů jeden nikdy neví. Půl roku... zní to jako hrozně málo, ale nechci ho přece vystrašit.

„Dvacet tisíc zlatých,“ zadeklamovala osudovým tónem.

Paladinovi se rozšířily zornice a vyděšeně se zadíval na svůj prsten. Proč nemůže potřebovat někoho... zmlátit, přinutit propustit ji, nebo něco podobně šlechetného? Proč zrovna já?

„Ale neboj se, příteli, stačí, když se budu deset let prodávat a dluh splatím,“ dodala jakoby zlehka. Ale jen slepý by si nevšiml, jak se při té představě otřásla hnusem.

„To ne! To nedovolím!“

„Ale prosím Tě, co může obyčejný paladin jako ty zmoci proti takovému břemenu?“ namítla Ifrida odevzdaně.

Paladin se zarazil. Něco tu nesedělo...

Prostitutka si okamžitě uvědomila svoji chybu a rychle dodala: „Celý svůj život jsem se modlila k Bahamutovi a snila, že potkám jeho rytíře. A když jsi vešel do mé cely, věděla jsem, že mé modlitby byly vyslyšeny. Konečně zákazník, který se mi neoškliví,“ špitla provinile. Gharova myšlenka byla nenávratně ztracena.

No jo, ale přeci nemůžu dát jen tak někomu prsten za pětadvacet tisíc zlatých, ozvaly se v něm poslední zbytky příčetnosti. Musí být i jiná cesta.

„A... odkud vlastně jsi? Kdybych tě chtěl vykoupit, ať vím, komu to předat,“ vzal to paladin prohnaně oklikou.

„Z Port Umbry.“

„Klan?“

„Nemám klan, prodali mě.“

„A předtím?“

„Rudo...krcí.  Rudokrcí z Port Umbry, neslyšel jsi o nás?“

„Eh... ne,“ vzdal nakonec Ghar předem prohraný mač.

„No... tak já teď něco mám. Ale až to dodělám, přijdu pro tebe a doprovodím tě domů. Pomůžu ti,“ slíbil paladin.

Tak, to by bylo. Teď ještě přinutit ho, aby to všechno do zítra nezapomněl... moct dokázat, jak nečestně se vůči mně zachoval, a mám svoji páku, blížil se zákeřný plán ke svému finále. Šupinu mu tedy připomínat nebudu... bude to chtít detailní znalost jiné části těla.

„Můj hrdino!“ vrhla se Ifrida na bezmocného dráčka. Zajímavé bylo, že ačkoliv postel nestála v původním směru jejího „skoku“, stejně na ni dopadli. Profesionálka se prostě nezapře.

Sven s heknutím položil Ghara na postel.

„Připomíná mi to- ,“ chtěl něco říct, ale když zjistil, že nemá žádné bdělé publikum, mávnul nad tím raději rukou. „Jsi těžký jako prase, Ghare, tak doufám, že to stálo za to.“

Sednul si do křesla vedle bezvědomého dráčka a vyndal jeden ze svých doutníků. Až pak si všiml, že Gharovi zpod hrudního plátu kouká přeložený lístek.

Bard ho bez nejmenších zábran vytáhl a jedním dechem přečetl.

„Ta holka má talent,“ vyklouzlo mu. „Víc talentu, než jsem vůbec tušil,“ opravil se.

Potom dopis umně kombinující upřímnou lásku, závazek a šťavnatou připomínku poslední noci založil do svého deníku a vytáhl čistý list papíru.

„Ale ne tak velký talent, jako já,“ dodal a jal se pro Ghara spisovat mnohem romantičtější verzi jeho včerejšího dobrodružství…

O noc později narazila na vrcholné dílo drakorozené prózy Gaerwyn při pravidelné kontrole Svenova názoru na její eskapády. Výraz, který se jí usadil na tváři po přečtení dopisu, se nedal označit jinak, než jako blažený.

Za minutu již opis zmizel v jedné z mnoha elfčiných kapes.

Tuhle příležitost si nemohla nechat uniknout.