noo..nějak jsem to chtěl navrhnout...moc dobře nechápu, co to más polečného s hororovou hrou na srazu

No... zaclo to lehkym zamyslenim nad zbrani pro assassinku... ale uz jsem to prestehoval jak navrhnul Blaine.

Blaine píše:
IF(A6<2;RANDBETWEEN(1;8);A6) (
A vy se pak divite ze se sklebim na dnd ;)

Pošťák: podobne vzorce by sli stavet na vetsinu systemu, ne-li na vsechny. Mozna vyjma tech,kde nefiguruji vubec zadna cisla a kostky.

Ano, ale pro vetsinu systemu je nikdo nedela ;)

Merline, koukni sem, je to fighter kteryho delala usatka: http://rapidshare.com/files/279408640/fighter3.doc a nejak k nemu nemam co dodat.

Mno... tak asi definitivne zustavam u rogue. Assassin vypada fajn, ale pri delani deniku jsem se zacnul ztracet v cislech a zjistil jsem, ze bez CB prakticky nejsem schopen jednoduse vyrobit postavu... :-)

Sethi: vymen prosim muj charsheet za tento: http://rapidshare.com/files/283049829/Rebecca_Fox.pdf. Opraveny odbornosti.

Kafik odehrany, a osobne jsem velmi nadseny. Klobouk dolu pred Merlinem, coby DM a vlastne i ostatnimi hraci a hrackou. Opravdu skvela zapletka i podani a co jste tam panstvo predvadeli... No posusnanicko. Atmosfera taky fajn, a i kdyz jsme se u toho i hodne nasmali, a jedina otevrene paranoidni tam byla Sethi, taky mi nebylo vzdy vsechno jedno. Nevytahnout Eric Rebeccu z toho pokoje, asi by boj zacal o nejakou tu hodku driv ;-) Do mne se klidne pustte, ja to vim.

Merlin: jak jsem rikal uz cestou, na jarni sraz chystej neco dalsiho, a podle ohlasu, asi tak pro deset postav :-D

Sethi: Chci tu videt Ericovy zapisky, idealne ilustrovane ;-)

All: skoda, ze bydlite tak daleko, jinak bych se k nekomu vetrel do party ;-)

Jinak vzpomel jsem si jeste na jednu skvelou hlasku vecera, ktera me nenapadla, kdyz jsme je cestou domu probirali.

Eric se zranil o jilec sveho mece.
Vdova ( neco ve smyslu ): Takova nekvalitni prace, mel by jste toho remeslnika dat zmrskat.
Eric: Ano, hned po vasem zverolekari!

Nachtrose: jj, ta hláška byla hodně ukrutná :). A zas bych se tak nepodceňoval. Sice jsme tě trošku převálcovali, ale popravdě se tam v některých chvílích těžko uplatňovali i ukecanější lidi než jsi ty.

Mě to přišlo jako super seznamovací dobrodružství pro skupinu. Kdy sakra začíná kampaň? :)

Lotrando: Ja se nepodcenuju, jen jsem realista. Vetsina z vas ma predemnou desitky let naskok.. Ale je pravda, ze tu porad dokola o tom whinuju, uz sam sebe tim nebavim. Mno jo. Budu se mirnit. A snad hrat. A hrat, a hrat. Ale jinak mas celkem pravdu. Skoncilo to jako super pilotni dil k nejakemu serialu. Proc jsme po nekolika dnech jeste nenasli silnici, kdyz mela byt dve mile? Porc stale slysim tu zpropadenou melodii? A co, u vsech bohu, znamenaly ty kocici stopy dnes rano v tabore?!

Merline... kroniky? ;-)

Taky se přidávám ke gratulacím, hra byla i z pohledu nehráče naprosto skvělá a jsem rád, že sem mohl přispět svou troškou zvukaře -:))
Sethi: tímto se omlouvám za tvé rozptylování ve hře nemístnými rušícími zvuky -:)))

Pokud by byl zájem, můžu tady postnout i ostatní backgroundy všech postav.

Tak jo..budu brát mlčení jako souhlas :)

Žoldnéř-mnich

„….křik davu se nesl ulicí. Otočil se na své druhy. Stáli tam stejně nejistí jako on sám. Rukou sevřel pevně meč. Byl vděčný za své kožené rukavice, které alespoň trochu bránily jeho zpo-ceným dlaním, aby prokluzovaly na jílci. Ve vzduchu ucítil pach kouře z několika hořících domů. Dav se jako stádo vyděšených ovcí blížil k těžké bráně, která byla ohrazena barikádou a záseky ze silných stromů a několika pevných dřevěných fošen. Odplivl si a vytasil zbraň. Rozkaz zněl jasně. Nikdo se nesmí dostat za bránu vnitřního města dřív než se dovnitř dosta-nou všichni významní šlechtici a bohatí obyvatelé.
Za davem strachem šílících obyvatel města uviděl první útočníky. Nelítostně sráželi křičící muže a ženy pod kopyta svých koní. Ocelové meče nájezdníků si vybírali v prchajících lidech krvavou daň.
První z uprchlíků dorazil pod zátaras a s úpěnlivou prosbou na rtech začal šplhat naho-ru. Už byl těsně na vrcholu, když ho srazil úder okovaného ratiště halapartny. Muž se s boles-tivým a zděšeným výkřikem zřítil pod nohy panikařícího davu. Jeho zděšené ječení bylo vzá-pětí umlčeno desítkami nohou, které se přes nebožáka snažily dostat k bráně a dále do bezpečí vnitřního města.
Vojáci stojící na barikádě již neměli čas přemýšlet. Sráželi muže, ženy i děti bezo-hledně zpět dolů. Čím víc se blížili nájezdníci k barikádě, tím zoufaleji se snažil dav překonat vlastní vojáky a dostat se dovnitř. Noc byla ozářena požáry. Čím dál častěji se ozýval křik znásilňovaných žen a vražděných mužů a dětí. Obránci barikády již bojovali o vlastní životy. Pokud by polevili, dav by je strhl jako voda, která se provalí z protržené hráze. Pak by rozra-zil bránu a kruh obránců za ní.
Zaslechl rozkaz stáhnout se a uzavřít bránu. Udeřil nějakého měšťana jílcem do tváře a rozdrtil mu čelist. I muže vzápětí pohltila vlna uprchlíků. Začal ustupovat. V jeho tváři, po-kryté sazemi, krví a potem nebylo vidět žádné emoce, avšak oči sledovaly se zděšením masa-kr, který se před ním odehrával. Jako kladivo a kovadlina. A mezi nimi lidé. Muži, ženy, děti. Žebráci, měšťané, řemeslníci. Všichni kdo se nedostali včas do vnitřního města a byli tak vy-dáni napospas brutálním nájezdníkům jako vrabci dravcům.Začal ustupovat. Byl poslední z jednotky, kdo se stáhl. Dva z jeho přátel stáhl strachem šílený dav a ušlapal je. Vstoupil mezi pevná vrata a začal společně s ostatními tlačit do veřejí. První uprchlíci se přelili přes barikádu a začali utíkat k bráně. Mezi prvními mladá žena se sotva několika měsíčním dítě-tem. Už byla téměř u vrat a on se na chvíli zamyslel nad tím, že by tu vyděšenou ženu pustil dovnitř. Pak ale vedle sebe uviděl barona s dítětem, který rozkazoval uzavřít okamžitě bránu a dopravit jeho syna do bezpečí. Odvrátil od něj oči, naposledy se podíval na ženu, která byla sotva dva kroky a od brány a pevně se opřel do křídel. Ty se s bouchnutím zavřely a utnuly tak vyděšený křik zoufalé matky.
Probudil se zpocený a vyčerpaný ve své cele. Jako každou noc. Svlažil hrdlo několika krůpějemi vody a sáhl po své kutně. Byl čas vyrazit na ranní motlitbu. „
• Mnich sloužil jako žoldnéř v jednotce vojenské posádky Eshnaru, jednoho z bohatých královských měst. Před asi osmnácti léty bylo město napadeno útočníky z jihu. Celé vnější město bylo vypleněno a stovky obyvatel vyvražděny. Vnitřní opevněné město se ubránilo bez větších ztrát na majetku. Špatným rozhodnutím vedení města nebylo umožněno, aby se za hradby dostali včas i prostí obyvatelé. Ochrannou brány byla po-věřena právě Mnichova jednotka.
• Po tomto masakru Mnich sloužil ještě několik let v armádě. Stále hůře však snášel vý-čitky svědomí a proto asi před rokem odešel z armády a chtěl se živit bez zabíjení. Pe-níze, které měl, se však brzy rozkutálely a proto se začal občas živit jako posel. Převá-žel zásilky mezi městem a venkovem, stejně jako vzkazy a dopisy ve městě. Avšak stále ho pronásledovaly myšlenky na masakr, který viděl a kterého se zúčastnil. Roz-hodl se hledat klid ve víře a v klášteře. Jeden z jeho přátel z jednotky se před několika měsíci nejspíš kvůli výčitkám svědomí opil a ubodal někoho na ulici. Vzápětí byl po-praven.
• Mnich je vnitřně rozervaný, často se v noci budí s křikem a zpocený. Stále slyší křik, cítí kouř.
• Má růženec, který mu před měsíci věnoval jeden potulný mnich.
• Má jedinou památku na službu. Dýku s vyrytým číslem jednotky a orlí hlavou na jílci.
• Představený kláštera si zavolal mnicha a sdělil mu, že v městě Bran ležícím za horami se začal zakládat nový klášter. Řád si vyžádal některého z mnichů, aby vypomohl při výstavbě. Opat vyslal Mnicha posledním dostavníkem, který pojede Krkavčím prů-smykem před tím, než zcela zapadne sněhem.
• 45 let

Vyšetřující soudce

„…unaveně si protřel oči a podíval se na strážného, který mu podával list s velkou pečetí. Pokynutím poslal vojáka pryč a rozlomil vosk. Očima projížděl ozdobné písmo, kterým byl list pokryt. když se dočetl konce odložil list na stůl a protáhnul se. Otevřel přihrádku a vytáhl zpola vypitou láhev Branské whisky. Pořádně si přihnul a zadíval se na chvíli do plamenů v krbu. Rychle však odvrátil zrak, protože se mu v plamenech začala zjevovat tvář ženy, kte-rou neviděl bezmála dvacet let. A kvůli plamenům už nikdy neuvidí. Zavrtěl hlavou a znovu se pořádně napil. Pomáhalo mu to.
Opět vzal do ruky list a nakrčil obočí. Baron jej žádá, aby se rychle dostavil na jeho hrad a vyřešil nějaký banální přestupek jeho syna. Zatraceně, teď, když má na krku to zabití. Podrážděně odhodil list na stůl a vzal si do ruky spis, který ležel před ním. Podle něj hlídka zadržela muže ve chvíli, kdy se skláněl nad ležící obětí, která umírala v důsledku několika bodných ran dýkou. Zadržený měl prázdnou pochvu. Přesto však tvrdil, že je nevinný a do-konce poukazoval na svědkyni, která jeho nevinu mohla potvrdit. U všech bohů, copak má nyní čas někde hledat nějakou cácorku? Pokud se tím bude zdržovat nedostane se k baronovi včas. A peníze, které mu baron nabízí by mu vystačily na to, aby konečně sekl s touto prací, která ho připravila o milovanou ženu. Napil se.
Namočil pero do kalamáře a připsal ke spisu poznámku. Svědkyně nenalezena. Navr-hovaný trest: smrt oběšením za hrdlo. Proveďte ihned. Podpis a pečeť.
Při odchodu vzal ze stolu nedopitou láhev a dal si ji do vaku. Přes ramena hodil plášť s modrým sobolem, symbolem jeho úřadu a vyšel z místnosti. Jen letmo se podíval na mohut-ného muže v okovech, který seděl na chodbě a byl strážen dvěma vojáky. Muž se na něj podí-val s nadějí v očích. Když však uviděl jak vyšetřující soudce podal vojákům list s pečetí a odkráčel, začal mu spílat a chodbou se nesl křik a kletby. Umlčeny byly až úderem jednoho z vojáků.
Přidal do kroku, až skoro utíkal, aby unikl slovům odsouzeného…“

• Soudce sloužil jako královský vyšetřovatel už mnoho let. Vždy jednal poctivě s nej-větší pílí na odhalení pachatele. Jeho jedinou neřestí své doby byly ženy. Před téměř dvaceti lety měl však milou ve městě, kterou miloval. Jednoho dne však byl přeložen do vzdáleného města k jednomu případu. Jeho snoubenka chtěla jet s ním, avšak on ji odmítl, protože v daném městě měl ještě jinou přítelkyni, se kterou chtěl strávit čas, který tam bude. Přikázal ženě zůstat doma. Neustále oddaloval dobu návratu a užíval si téměř dva roky. Žena na něj zatím čekala. Během jeho pobytu v jiném městě však byl Eshnar napaden nájezdníky z jihu a jeho žena, stejně jako spousta jiných zahynula.
• Po smrti ženy začal soudce pít. Utápí v chlastu svůj žal a svědomí.
• Byl vždy neúplatný a nezkorumpovaný, avšak před několika měsíci urychlil popravu jednoho vojáka obviněného z vraždy. Případ pořádně nevyšetřil. Částečně pod vlivem alkoholu, částečně pod vlivem peněz jednoho šlechtice. Ten si jej pozval, aby vyřešil banální přestupek jeho syna. byla to však úplně triviáln věc.
• Soudce tušil, že případ vojáka není úplně došetřen a je zde mnoho okolností svědčící v jeho prospěch.
• Před pár týdny obdržel od neznámého láhev vynikajícího alkoholu. Měl růžovo fialo-vou barvu a stačilo pár doušků a bylo by to jakoby vypil celou láhev. Ještě mu zbývá čtvrt láhve.
• Byl vyslán ke konzultaci svého posledního případu do města Branu za horami. Jede posledním dostavníkem, který pojede Krkavčím průsmykem před tím, než zcela za-padne sněhem.
• 55 let

Floutek


„…stála před ním s křičícím uzlíčkem v rukách. Nechápavě se na ni díval. Ona se snad zbláz-nila. Proč on syn šlechtice, nejžádanější partie mezi vyšším stavem by se měl vůbec obtěžovat s tím, aby tady poslouchal její kvílení a řev toho haranta. Bohové ví s kým toho malého bastarda vůbec má. Napil se vína a dal si nohy na stůl. Holka z města a šlechtic. No to by byla rána. Zasmál se.
Když za ním přišla poprvé po noci, kdy se s ní vyspal nechápavě na ni hleděl. Když ji okouzlil svým vzhledem a šarmem a v posteli jejího malého pokojíku ji připravil o panenství se mu zamlouvala. Štíhlá brunetka s nádherně plnými rty a ještě plnějšími prsy byla tu noc teprve jeho druhou kořistí, avšak vydržel s ní až do rána. Jo, holka se dokázala rozvášnit. A její bílé pevné tělo v něm probouzelo sílu hřebce. Avšak teď? Břich jak březí kobyla z jejich stáje. Unavené strhané rysy. Bohové co si myslí? A kdo ví čí to je. Beztak roztáhla nohy kaž-dému. Vyhnal ji.
Pak přišla až za několik měsíců a přitáhla s sebou řvoucí cosi. Měl kocovinu, včera s přáteli slavili, že je polovina týdne. Zbili pár chasníků v hospodské rvačce. Pravda, taky si odnesl několik podlitin, ale nakonec ty vidláky vyházeli oknem a zmizeli dřív než přišla hlíd-ka. Teď ho děsně bolela hlava a v puse měl jako by ji vysypal pískem z Juarské pouště. A teď tu řve cosi tak, že se mu rozskočí hlava. Vztekle zavrčel a hodil po té couře pohár. Schoulila se jako koroptev pod útokem jeho loveckého sokola. Ta představa ho pobavila.
Chytla se ho za nohu a prosila ho. Už toho měl tak akorát dost. Odkopl ji a vstal. Ze stěny sundal jezdecký bičík. Jestli se hned nesbalí a nevypadne, požene ji jako psa. I s tím štěnětem co se mu snaží vnutit. Otec přislíbil, že se postará o to, aby harant nevnesl nárok na dědictví. Je dobré mít zákon na své straně. Bičík švihl vzduchem. Pak už ji nikdy neviděl….“

• Floutek žil jen se svým bohatým otcem. Byl synem barona. Jeho jedinou zábavou by-la…zábava. Sváděl dívky měšťanů, stejně jako šlechtické paninky a selské děvečky. S přáteli hýřil a utrácel otcovo jmění. Vyprovokoval a nechal se vyprovokovat v mno-ho soubojů a rvaček.
• Jedna dívka před pár měsíci přišla s malým dítětem, které vydávala za jeho. On ji však odkopl. Už nikdy nepřišla a jemu to bylo jedno. Ani ve městě ji už nikdy nepotkal. Otec zařídil, aby nemohla vznést nárok na příbuzenství, přes nějakého právníka.
• Floutek se chce jen bavit a svádět ženy. Je lehkovážný a poněkud arogantní a namyš-lený. Na druhou stranu je šarmantní, umí být galantní k ženám a bývá zábavný.
• Při posledním souboji na kordy vyhrál nádherný kord na svým soupeřem. byla to jed-noduchá výhra. Ten hlupák s ním snad neuměl zacházet. Kord si nechal, neboť je krásně zdobený a cizelovaný.
• Před pár dny mu přišla pozvánka na šlechtický turnaj konaný v Branu, městě za hora-mi. Musí ale vyrazit posledním dostavníkem, který pojede Krkavčím průsmykem před tím, než zcela zapadne sněhem.

Vdova

„…nervózně přecházela za oknem a sledovala rozlehlé zahrady jejich panství. Už byl pomalu večer a její růžové zahrady se potápěly do rudého přísvitu červánků. Jakoby vše zalila krvavá vlna. Jak přízračné. Jak příznačné. Touhle dobou už se to muselo stát a tohle bylo znamení bohů. Všechno se určitě podařilo, tak proč je tak nervózní.
Odmítla večeři, jen pokynula sluhovi, aby ji nalil ještě trochu vína. Pak se posadila do křesla v salonku a odpočívala. V krbu hořel oheň. Zamyšleně se natáhla po knize, avšak po chvíli ji opět odložila. nedokázala se na ni soustředit.
Je to sotva pár hodin, co její posel odvezl příslušnou částku i s prstenem ve kterém byl spolehlivý jed. Věděla, že její muž chodívá pravidelně za některou z žen ve městě a spí s nimi. Nepodařilo se ji zjistit, zda to byla prostitutka, nebo jen nějaká bohatství chtivá měst-ská čubička. Ale byly to taky její peníze, které ten obtloustlý smradlavý sviňák utrácel ve městě za chlast a děvky. O tom, že se ho jednou pro vždy zbaví se rozhoda už dávno. I když k jasnému rozhodnutí ji přiměl až milenecký vztah s tím sympatickým mužem, jehož šlech-tický rod není tak poskvrněn jako rod toho prasete co s ním musí oficiálně sdílet lože. Sehnat jed nebyl už žádný problém a poslat jej ve velkém prstenu s rubínem na správnou adresu již také ne. O vše ostatní se postarali prostředníci. Posel i vykonavatel. Ona vlastně nic neudělala. Ani je neznala a oni ji také ne. Teplo krbu a vínu ji uspávalo. Na chvíli zavřela oči.
Probudil ji zoufalý křik služebnictva. Už je to tady. Rychle vstala a spěchala do přijí-macího salonu. Vešla a srdce se ji divoce tepalo vzrušením, i když hrdlo měla úzkostně sevře-né. Pak však zbledla a zakryla si ústa rukou. Před ní na nosítkách ležel její muž. Nikoliv však s vyplazeným zčernalým jazykem. Jeho tělo se koupalo v krvi. V hrudníku i na krku měl ně-kolik ran, z nichž již dávno přestala téct krev, jakoby byla všechna na jeho bílé rozhalené ko-šili.
Stráže, které přivezli tělo mluvili něco o opilém vojákovi, který napadl jejího muže a ubodal ho na ulici. V duchu se musela smát. Vše se nakonec vyřešilo a ať to byl osud, nebo vůle bohů, nebo jen prostá náhoda, vše je v tom nejlepším pořádku. Vlastně je to nejlepší co ji mohlo potkat. Takto bude zcela mimo podezření. Spokojeně se usmála, avšak rychle se opa-novala a ukryla úsměv za dlaň a kousla se do prstů, aby se přinutila plakat. Poslední co tomu praseti dává, než si začne užívat….“
• Vdova žila se svým mužem na rozlehlých pozemcích. Svého muže nikdy nemilovala. Utrácel peníze své i ty patřící její rodině. Nezřízeně pil a nepokrytě chodil za milen-kami do města. Ona se však rozhodla se ho zbavit. Přes několik prostředníků získala kontakt na neznámou osobu, která se měla o problém postarat. Najatý posel odvezl v zapečetěném váčku značnou sumu peněz a prsten s rubínem v kterém byl jed.
• Měla za milence šlechtice z okolí. Jednoho barona.
• Její muž byl podle stráže zabit opilým vojákem na ulici. Byl ubodán. Voják byl popra-ven během několika dnů.¨
• Vdova je bezohledná, chladná a jdoucí si za svým cílem. Má šlechtické chování a dobře zná etiketu. Je velice půvabná a vše je na ní ztělesněním šlechtictví.
• Několik dní po smrti svého muže nalezli služebníci u brány zámku v košíku nádherné šedé kotě s modrýma očima. nejspíš ji chtěl někdo zmírnit zármutek, kterým však ne-trpěla. Kotě bylo ale tak roztomilé, že si ho nechala a zamilovala se do něj. Nosí ho všude s sebou.
• Dědické řízení a formality trvaly několik měsíců a již se chýlily ke konci. Pak přišel dopis, že její muž měl navíc tajné konto v bance v Branu, městě za horami. Ten šmejd. Aby vše stihla musela jet posledním dostavníkem, který pojede Krkavčím průsmykem před tím, než zcela zapadne sněhem.

Herečka

„…ozvalo se zaklepání na okno. Dvakrát krátce, mezera, třikrát, mezera a jednou krátce. Sig-nál. Pootevřela okno a podívala se ven. Ve ztemnělé zadní uličce, která se i v době, kdy vše zaléval rudý přísvit červánků, topila ve tmě. Ozvalo se zafrkání koně. Přimhouřila oči jako kočka a proti tmavému pozadí zahlédla ještě tmavší siluetu. Natáhla ruku a převzala váček. Její šeříková vůně jen ztěží bojovala se zápachem linoucím se z této zapadlé uličky. Nikdy tohle okno neotevírala, ale nedovolila si jít předním vchodem. Než zavřela okno, popřála po-slovi šťastnou cestu. Ani sama nevěděla proč. Možná, protože byla trochu nervózní. Trochu víc.
Na její jemnou kůži dopadly kapky drahého parfému. Měla obavu, aby na ní zápach ze zadní uličky neulpěl. Dnes nechtěla udělat žádnou chybu. Nedělala to poprvé, ale dnes cítila, že je něco jinak. Pohledem překontrolovala svůj pokoj. Vše bylo na svém místě. Postel s nej-jemnějším povlečením. Paraván s ledabyle přehozeným boa. Karafa s vínem na stole a dva poháry. Vše je jak má být. Setřepala obavy a sáhla do váčku. Kromě dohodnuté sumy v krá-lovském zlatě byl uvnitř i nádherný zlatý prsten s rubínem. Nasadila si ho na prst a zkusila broušený kámen odklopit. Povedlo se ji to na první pokus a uvnitř uviděla jemný bílý prášek. Pokynula hlavou a opatrně víčko uzavřela.
Spokojeně se rozvaloval na pohovce a kochal se pohledem na její spoře oděné tělo. Hltal její křivky a ji se zvedal žaludek. Páchl vínem a potem. Vypadal jako upocený vepř ve zlatem vyšívaném kabátci. Smyslně se usmála a přivinula se k němu. V ruce držela pohár s vínem, který právě naplnila. Prášek se již dávno rozpustil. Podala mu pohár a začala mu vrnět do ucha. Vše se v ní bouřilo a chtělo se jí zvracet. Zpoza dlouhých řas sledovala jak si přikládá pohár ke rtům. Jen pij, zvíře.
Než se napil, přičichl k vínu. Strnula. Náhle jakoby vystřízlivěl. Lehce smočil jazyk v rudé tekutině a téměř vzápětí ji vyplivl. Mrštil vztekle pohárem o zeď a zvuk tříštěného skla zanikl v jeho zuřivém křiku. Odhodil ji ze sebe, chrlíce na ni nadávky a výhružky. Zpočátku byla zaražená, avšak rychle u ní zvítězily instinkty. Popadla dýku a vytrhla ji z pochvy na jeho opasku, zavěšeném přes opěradlo křesla. Pak již jen bodala a bodala. Jeho bílá košile se zbarvila krví. Když mu ostrá čepel proťala hrdlo jen dávivě zachrčel. Z posledních sil ji odstr-čil a potácel se ke dveřím. Snažila se mu zabránit v tom, aby vyšel z jejího bytu, avšak jeho zoufalá snaha o přežití ho hnala dál. Zasadila mu ještě několik bodnutí, avšak podařilo se mu vyklopýtat na ulici i s dýkou, která uvízla mezi jeho žebry. Zastavila se těsně před dveřmi a srdce ji tepalo jako splašené. Všechno je špatně. Byla úplně ochromená a nebyla schopna se vůbec pohnout. Jako ve snu viděla krvácejícího muže jak padá do náručí nějakého vojáka. Pak se vše slilo do jednoho okamžiku. Křik, přibíhající stráž, světla pochodní. Již čekala, že vyrazí k ní a zatknou ji, avšak k jejímu překvapení se stráže vrhli na muže, který se skláněl nad její obětí. Viděla jak se začal ohánět, ale srazili ho těžkými obušky. Pak jen zavřela dveře a zhrou-tila se.
Bylo to její nejdelší čekání v životě, avšak když byl o pár dnů později popraven muž, obvinění z vraždy její oběti, složila milodar bohyni Štěstěny. Rozhodla se, že toto město v nejbližší době opustí. Ani bohyně se nemá pokoušet zbytečně…“

• Herečka hraje v městském divadle v Eshnaru. Na minulých štacích přijala párkrát platbu za odstranění nepohodlného obchodního partnera, soka v lásce nebo milence. V Eshnaru se díky svému umění a kráse stala brzy celebritou. Měla často ctitele, kteří ji dávali dárky a květiny. Když si nechala zaplatit za odstranění jednoho z nich spousta věcí selhala. Odmítl vypít otrávené víno a tak jej v záchvatu paniky ubodala. Místo ní však byl shodou náhod odsouzen jiný pachatel a popraven. Neví, kdo byl její obětí, ani kdo si vše zaplatil a je jí to jedno.
• Je charismatická a půvabná. Když nemusí mluvit nemluví, avšak dokáže zapůsobit na muže předstíráním prostoty a nevinnosti. Je však profesionálka. Jde za svým cílem.
• Zlatý prsten s velkým rubínem, ve kterém byl jed si nechala. Má velkou cenu a je krásný.
• Od neznámého ctitele dostala nádherný vějíř z per vzácných ptáků. Nosí ho na zápěstí a často za ním ukrývá svůj výraz.
• Před několika dny se na ni usmálo štěstí. Opětovně. Dostala nabídku z města Bran za horami, kde je jedno z největších divadel. Je nadšená. Aby stihla nastoupit do sezóny musí jet posledním dostavníkem, který pojede Krkavčím průsmykem před tím, než zcela zapadne sněhem.
• 30 let

žebračka

„…procházela úzkými uličkami královského města. V těchto uličkách byla jako doma. Krysy velké jako kočky pobíhaly mezi odpadky. Nacvičené vzdychání vycházející z výklenku svěd-čilo o tom, že některá z kněžek lásky nalezla svého zákazníka. Dávivé zvuky mohly znamenat že jejich původce přebral v některé z nespočtu krčem, nebo že byl zasažen do žaludku úderem něčí pěsti. Odehrávalo se zde spousty různých osudů. Křik a hádky z oken, milostné vzdechy, smích a dětský pláč. Pošeptala něco uzlíčku, který nesla v náručí. Malá Celie.
Jsou spolu už několik dnů, ale malá nikdy nepláče. Neplakala ani tehdy, když ta dívka stála na mostě a chtěla s ní skočit.do ledových vod Narrnu. Chtěla skočit i s malou Celií. Bláznivé děvče. Takové krásné dítě. Řekla ji, ať neskáče, ať ji podá dítě, že ji pomůže. Usmá-la se na ni a vzala si malou. Dívka chtěla, aby ji podala ruku, když uklouzla a visela za zá-bradlí, ale copak to mohla? Vždyť musela mít malou v náručí. Jen ji tak pozorovala jak tam visí a pomalu ji opouštějí síly. Pak už jen padala a křičela, než ji polapily temné vody. Teď se musela postarat o Celii ona. A Celie neplakala.
Neplakala ani tehdy, když jí ji vzali a říkali, že je mrtvá. Hloupost, nerozumí tomu. Ona je s Célií pořád. Říkají ji to i zvířátka co kolem pobíhají. Mluví s nimi a malá se směje.
Uklidňovala uzlíček, který měla v náručí a proto si nevšimla dvou mužů, kteří ji ob-stoupili. Vytrhli ji svazek roztrhaných hadrů z náručí a zahodili. Zoufale se podívala za balíč-kem. Pak ucítila, jak se ji hrubé ruce snaží dostat pod sukni a další ji chytají za zápěstí. Začala se bránit, když se ji pokusili položit na zem a roztrhnout šaty. Ječela, škrábala a kousala. Náh-le muži přestali útočit a jeden z nich vyhekl. A chytil se za rameno. Otevřela oči a uviděla mohutnou postavu, která nakopla jednoho z útočníků do rozkroku a druhé bodla dýkou do ramene. Oba dva se s kletbami a nadávání dali na ústup. Pomohl ji vstát. Byl z něj cítit alko-hol, avšak jen ji zabalil do jejího pláště. Pak se sklonil a hodil za utíkajícími muži cihlu. Jen gesto. Do dlaní ji vtiskl svou dýku. Prý na obranu. Pak se potácel dál uličkou a ona obezřetně za ním. Balíček v jedné ruce, dýku ukrytou pod ním.
Když vyšla z boční uličky, která ústila do udržovanější části města, upravila se. Ne-chtěla, aby vypadala jako nějaká holka z ulice. Vždy o sebe dbala, pravidelně se myla a do-konce se od jednoho starého kněze naučila číst. Jednou se dostane z ulice i s Celií.
Zahlédla jak se rázně otevřely dveře jednoho z domů a vypotácel se ven muž. Když na něj dopadlo světlo uviděla, že je celý od krve. Udělal pár kroků a padl do náručí jejímu za-chránci. S hrůzou sledovala co se děje. Během chvíle se ozval křik kolemjdoucích a na místo přiběhla hlídka. Začala se přetahovat s mužem, který zachytil toho od krve. Pak ho srazili k zemi a klekli na něj. On něco křičel a ukazoval směrem k ní. Vojáci se otočili, ale to již pá-dila do stínu uliček.
…po pár dnech byl na náměstí velký dav. Věšeli muže. Vraha. Prý zabil někoho boha-tého. Nechtěla se dívat, ale houstnoucí dav ji tlačil k hrůznému divadlu. Chtěla se protlačit pryč, ale těla ji vytlačila na okraj. Tam ho zahlédla. Muže, který ji zachránil. Dávali mu kolem krku oprátku. Vytřeštila oči, když jeho zrak ulpěl na ni. Začal něco rychle říkat muži, který stál vedle něj a hlavou ukazoval směrem k ní. Chtěla opět zmizet, než si ji někdo všimne. Muž v rudé kápi však odsouzence udeřil do tváře pěstí. Dav zahučel. Neslyšela slova, která muž křičel, než jeho hlas utnula oprátka. Zavřela oči a začala se tlačit pryč nadšeným davem.“

• Žebračka je mladá dívka, která žije na ulici co si pamatuje. Nejdříve v sirotčinci a pak u různých lidí. Před pár dny v noci uviděla na mostě dívku, která chtěla skočit do vody i s malým dítětem. Žebračka jí to chtěla rozmluvit, ale pak po dítěti zatoužila. Slíbila, že se o něj postará. Když si dítě vzala do náruče, uklouzly její matce nohy a ona se za-chytila jen tak tak. Žebračka jí však nepomohla, věnovala se dítěti. Matka spadla do vody a utopila se. Dítě ale již bylo mrtvé, jak jej matka tiskla v náručí než se odhodlala skočit, zadusila jej. Po pár hodinách sebrali žebračce mrtvé dítě lidé a pohřbili ho. Ona se však nesmířila a udělala si balíček hadrů jako dítě.
• Nedávno byla přepadena a muži se ji pokusili znásilnit. Zachránil ji opilý voják, který šel kolem a zbil útočníky. Věnoval ji v opilosti dýku na ochranu. Když šla za ním, vi-děla jak z domu vyběhl zraněný muž. Voják ho zachytil, ale muž umřel. Stráže obvini-li vojáka,. Když chtěl její svědectví o nevině utekla. Stejně tak nic neřekla, když ho popravovali.
• Má na krku medailónek, který má od dětství. Je na něm muž a žena.
• Má dýku s orlí hlavou a nějakými vyrytými čísly.
• Z projíždějícího kočáru vypadla taška a v ní panenka s mrkacíma očima. Vzala si ji a říká ji Celie, stejně jako se jmenovalo dítě, které vzala sebevražedkyni. Nosí ji s sebou a povídá si s ní. Nepovažuje ji za své dítě, ale za přítelkyni.
• Je trošku vyšinutá a často si povídá sama se sebou nebo s panenkou. Chodí upravená, jak jen to její stav dovolí. Naučila se i číst.
• V tašce byl kromě oblečení i drobný obnos peněz a lístek na dostavník. Protože se proslýchá, že v městě Bran za horami bylo nalezeno stříbro, přesunuje se tam spousta lidí. Dá se tam prý najít práce a začít znovu. Tady v Eshnaru ji již nic nedrží, proto se rozhodla jet posledním dostavníkem, který pojede Krkavčím průsmykem před tím, než zcela zapadne sněhem a najít si práci.
• 18 let

teď už jen sepsat tu hru do povídky :)

Lotrando: cekam a doufam, ze se toho ujme Sethi, tam bych totiz ocekaval nejlepsi vysledky. Ale porad se nejak neozyva.

Merlin: me tak napada, ty k tomu ilustrace nemas? ;-)