Začala jsem si psát svůj osobní deník a rozhodla jsem se, že se s vámi o něj podělím. Nevím, nakolik je to přesné, přeci jen jsem to psala s odstupem. Berte na to tedy nějaký ohled ;-) :-)
Takový malý úvod
Až do jistého dne bylo všechno tak, jak mělo být. S mým společníkem Bibem Fortunou jsem vesele pašovala zboží po téměř celém vesmíru, než se staly věci o kterých si myslím, že by je bylo dobré zapsat, protože za a) se již nikdy nestanou (doufám) a za b) totálně změnily můj a nejen můj život.
Dodneška žasnu nad tím, jak někteří lidé (a nejen lidé) dovedou být bezohlední a klidně si začít nějaký konflikt, když se zrovna věnujete své práci. Zaútočili na tu planetu a ani se mě nezeptali, jestli smí. I když… Fajn. Stačilo upozornit a počkat, až budu hodně pěkně daleko. Ale to ne. Ono všechno prostě musí být hned. Teď kvůli tomu lítám, a to doslova, v příšerném průseru a netuším, jestli se z něj dostanu. A když, v jakém stavu.
Našla jsem si tu trochu klidu po všech těch hektických dnech, kdy jsme byli pronásledováni stíhačkami ve vesmíru a kdejakou havětí na planetách, abych konečně zapsala, co všechno se stalo. Tohle se totiž jen tak někomu nestane a neustále se sama sebe ptám, kde jsem udělala tak strašnou chybu, čím jsem se tak strašně provinila, že musím takhle platit. Ale, co se dá dělat. Spadla jsem do vody, ve které neumím plavat a můžu se jen všemi silami, které mám, snažit o to, abych se neutopila.
Zápis první
Bylo nebylo aneb když jde všechno od desíti k pěti
Jednoho krásného dne jsme na planetě Omwat s mým společníkem Bibem Fortunou nakládali zboží. Ze 70 tun jsme již měli naloženo 40. Bylo to převážně exotické ovoce a koření, které jsme měli v plánu kdesi prodat.
Po nějaké chvíli k naší lodi přistoupil muž, v těžkém cestovním plášti a s batůžkem na zádech, vysoký něco mezi metrem osmdesát a metrem devadesát a žádal nás o transport. Dvojhlasně se ozvalo moje: Nebereme a společníka: Za kolik?
Muž se zatvářil zmateně a šeptem nám sdělil, že hrozí velké nebezpečí. Přitom rukou ukázal do vesmíru, kde se objevila Republiková loď.
Okamžitě jsme nechali náklad nákladem, naskočili do lodi a co nejrychleji odstartovali. Při odletu to vypadalo, že o hrozícím nebezpečí nikdo jiný neví.
Během našeho „nenápadného“ odletu se rozpoutalo peklo a i my jsme schytali pár pěkných ran. Naštěstí poškození nebylo vážné a já pilota nasměrovala do asteroidového pásu, ve kterém se kousek dál ukrývala základna s černým trhem. Chtěli jsme tam v bezpečí přečkat, protože radar hlásil další dvě lodě v okolí základny.
Nicméně, náš únik tak úplně pozornosti neušel. Na záda se nám přilepila malá stíhačka Tie-fighter. Pilot neváhal a okamžitě si to nasměroval na ni. Po krátkém boji pilot nepřátelské stíhačky nezvládl řízení a srazil se s jedním z asteroidů. Sesbírali jsme něco málo, co ze stíhačky (celou její půlku) zbylo. Náš cestující se sice při nakládání tak nějak nechápavě díval, ale neměla jsem nejmenší chuť mu vysvětlovat, že to hodláme prodat a raději jsme co nejrychleji vyrazili do bezpečí.
Už při přistání mi bylo jasné, že něco nehraje. Přistávací plocha byla naprosto prázdná a to u černých trhů nebývá.
Ihned po přistání jsem se rozhodla situaci prozkoumat. Bib se pustil do opravy našeho transportu a neznámý, který se představil jako Torin Chaal mi nabídl, že půjde se mnou. Pokrčila jsem rameny, že když se mu chce… Na jeho otázku, co vlastně děláme a co je tohle za místo jsem zamumlala něco jako „obchod“ a dál jsem to nerozvíjela. Ani se už neptal.
Hlavní dveře od hangáru byly zavřené. To už bylo vážně divné a já začala mít neblahé tušení. Malý personální vchod vedle byl ale otevřený a oba jsme tedy vešly jím.
Na stěnách viselo 5 skafandrů a jedno místo bylo prázdné. Jeden z těch skafandrů byl dosti zašpiněný a vypadalo to, jako by v něm někdo byl. Opatrně jsem šáhla pro svůj blaster, zatímco Tor se vydal prohlédnout si skafandr zblízka. Než k němu však došel, skafandr se převrátil a spadl na zem. Místností se okamžitě začal šířit odporný pach krve. Muž (?) měl od něčeho rozdrásaná záda. Byl mrtev.
Okamžitě jsem vytáhla svůj blaster, zatímco Tor šáhl do rukávu pláště a vytáhl nějakou trubičku, co vzdáleně připomínala baterku. Chvíli jsem na to koukala, protože jsem si nebyla jistá, zda to myslí vážně. Muž však budil dojem, že ví, co dělá a tak jsem to nechala být. Ostatně, viděla jsem už dost věcí, takže jsem usoudila, že nejspíš ví, co s tím. Doufám.
Po krátké domluvě otevíráme dveře vedoucí do chodby se sklady a se dveřmi, kterými se můžeme dostat do hangáru. V chodbě nikdo není a tak se rovnou vydávám na další průzkum s blasterem připraveným k výstřelu. Avšak, Tor se neustále s tím svým ne příliš důvěryhodným něčím staví přede mě. U obyčejného cestujícího mi to přijde trochu divné. Ostatně já jsem ta, která má zbraň. Když mu to však takhle vyhovuje, prosím. Alespoň mám před sebou nějaký štít.
V chodbě jsem objevila čtyři rakety a několik blasterových pušek. Nevím, co si o tom mám myslet. Je to sice pašerácká základna, ale nikdy se tu neobchodovalo se zbraněmi. Usoudím, že se tu možná poměry od té doby, co jsem tu byla naposledy trochu změnily. Zběžné nahlédnutí do skladů odhalilo, že je všude jinak pusto a prázdno. Ale ty zbraně...
Všimla jsem si pohledu mého „štítu“, kterým si měřil nalezené zboží. Bylo na něm vidět, jak mu to v hlavě šrotuje a že se pomalu dostává k nějakému závěru. Možná byla chyba ho s sebou brát…
Na konci byly další zavřené dveře a někde asi tak ve třech čtvrtinách odbočka do další chodby. Tor okamžitě přišel s taktickým nápadem, že by bylo nejlepší nejdříve prozkoumat, co je za zavřenými dveřmi od hangáru. Zdálo se mi to logické a proto jsem souhlasila. Je pravda, že pokud tu něco je, je lepší mít krytá záda.
Opět se staví přede mě a nedovoluje mi, abych otevřela dveře. Na co si to hraje? To co zabilo muže ve skafandru mělo očividně celkem slušné drápy. To to chce s tou trubičkou umlátit? Zatím se k nám přidává Bib a já než stihnu cokoliv namítnout, dostává mě Jedi, když mi sdělí něco jako, že tam cítí nebezpečí. Netuším, co tím myslí a nemám čas se ho ptát. Vcházíme do hangáru a během chvíle se na nás odněkud ze stropu zřítí obluda. Zůstávám stát s otevřenou pusou, protože něco takového jsem v životě neviděla. Do toho se ozve něco jako zabzučení a trubička začne svítit jasným zeleným světlem a Tor se bez meškání pustí do příšery, která zřejmě nemá přátelské úmysly. Konečně se proberu a začnu po obludě střílet. Díky svému umění střelby na krátké vzdálenosti se nemusím bát, že zasáhnu Tora. Co ale čert nechtěl, hned při první ráně se mi spálila půlka zásobníku a rána nevyšla. Naštěstí Bib začal také střílet a společnými silami jsem nakonec obludu udolali.
Dívala jsem se na toho muže a snažila se dát si dohromady, co vlastně měl znamenat ten jeho způsob boje. Přiznal se, že je Jedi. Už jsem o nich něco málo slyšela a tak jsem to nechala být. Ostatně, prokázal, že je v boji užitečný a jestli tady těch potvůrek bude víc, bude ho ještě třeba.
Z hangáru vedou dveře do centrálního počítače a Bib se šel okamžitě podívat, jestli z něho nezíská nějaké informace.
Já s Jedim jdeme prozkoumat další prostory. Narážíme na ubikace posádky. Požádám Tora, jestli by nemohl nějak odstranit zámeček. Opět aktivuje svou svítící trubičku ( napadá mě, že se dá klidně použít jako baterka). Dostane se mi poučení, že to není žádná „trubička“, ale světelný meč. Napadlo mě, že svítící trubička nebo světelný meč... Jakej je v tom rozdíl?
Vejdu do ubikací posádky. Trochu jsem doufala, že by mohla být kapitánova, ale co se dá dělat. Zběžně nahlížím do šuplíků a nacházím nějaké kredity. Jsem sice pašerák a už dlouho jsem nic neukradla, ale síla zvyku je síla zvyku.
Nic moc jsem nenašla. Zato když jsem se otočila, střetla jsem se s vyčítavým pohledem Jediho a dostalo se mi jakési morální poučky. Jenže těch už jsem já slyšela… Protočila jsem oči v sloup a protože už tu určitě nic není, opouštím za velmi nesouhlasného pohledu Tora ubikaci a pomalu se smiřuji s myšlenkou, že tu druhou mi určitě neotevře.
Tok myšlenek přerušila střelba, která se ozvala zpoza rohu a Jedi, který byl kus přede mnou hodně rychle zacouval zpět se skrýt. Všimla jsem si, že tou trub… Ehm… Tím svým světelným mečem vykryl některé rány, které na něj vyšly. Jak to jenom dělá? Avšak, i přes jeho snahu ho některé zasáhly. Směrem ke mně prohodí, že je tam automatické otočné blasterové dělo a Biba přes komunikátor požádá, jestli by ho mohl vypnout. Bibovi se opravdu podaří dělo vypnout a rovnou nás informuje, že v jedné místnosti s generátorem se skrývá nějaký chlap.
Vydáváme se tam a po chvíli přemlouvání nám chlapík otevře. Je to technik a říká, že ty potvory tam jsou ještě dvě a že někde na základně je ještě 6 dalších lidí. Pomyslím si, že už jenom 5.
O kus dál jsme objevili ošetřovnu a Jedi se rovnou vyléčil. Přemýšlím, že by možná bylo lepší odsud vypadnout. Podle toho technika se tu potulují ještě dvě další takové obludy a to ta jedna je ještě větší, než ta, kterou jsme dostali.
Z myšlenek mě vytrhlo Bibovo hlášení, že k nám letí nějaký transport. Všichni se vydáváme na přistávací plošinu, kde se z transportu začali hrnout Omwaťané. Jako poslední z transportu vyšel kapitán Nelgard a informoval nás o tom, jak se jim povedlo z planety dostat a ukazuje na člena, vlastně členku jakéhosi komanda, které je mělo osvobodit. Také se konečně dovídáme, proč byl Omwat napaden – šlo o nějakou bitevní loď Long Sword, kterou vyráběli Omwaťané. Avšak Republika nedodržela dohodu a rozhodla se loď si vzít násilím.
Hned jak vypoví svůj příběh, stěhujeme všechny ty lidi dovnitř do základny. Pouze kapitán se na chvíli vrací do lodi. Po chvíli se připojí ke skupince, zatímco jeho loď, nastavená na autopilota se vydává na svou osamocenou cestu do vesmíru. Nevím, co s ní zamýšlel, ale loď po chvíli vybuchuje po zásahu Republikánské lodi. Napadá mě, že odlet z této přistávací plošiny nebude ten nejlepší nápad.
Lidi jsme přemístili do nemocnice, kde je nejvíce prostoru. Já a Bib společně s Tessou, posledním členem onoho komanda a která se k nám z nějakého důvodu připojila, se vydáváme prozkoumat podlaží „C“. Jsme v sektoru „A“ a ještě je tu „B“.
Jedi se vyjádřil, že chce prozkoumat tu potvoru za pomoci lékařského robota. Technik se k němu připojuje a za chvíli se oba s velkým nadšením hrabou ve vnitřnostech příšery. Dělá se mi z toho špatně.
Bib opět přenastavuje automatické dělo a oblečení do skafandrů se vydáváme na průzkum dalšího sektoru.
