…provaz zaskřípal jak obviněný na mučidlech. Ghar v pravidelném rytmu přehmatával dál a dál, sáh po sáhu, aby nalezl jeho konec. A vědro s vodou se jen nerado dralo na denní světlo.

Příliš dlouho si drakorozený odepíral tu potěchu omýt ze sebe prach. Prach z cesty. Prach ze Stínopádu. Prach z Vílí divočiny. Prach ze snad tuctu dalších domén, kterými prošel během spojenectví se „Smečkou“.

První džber vody na sebe vylil rychle. Pramínky studené tekutiny se po kůži rozběhly jako hadi, kteří chtějí zalézt zpět pod zem. Rytíř si však vychutnával, jak po něm voda stéká. Jak se špína vsakuje do lehké tuniky i hrubých plátěných nohavic, které již potřebovaly notně opravit.

S dalším vědrem si však již dal záležet. Lněným plátnem dokončil leštění matných šupin všude, kam dosáhnul. Z dlouhé chvíle si svým dechem vytvořil na paži i ledovou krustičku. Jen na pár okamžiků, aby ji vzápětí zatnutím svalů rozbil na padrť. Měl opět radost, že žije. Po bezmála třech letech se na jeho tváři objevil úsměv.

Přes nádvoří proti němu se ze sklepení ozval zvuk boje. Dříve by se jistě ihned zdvihl a utíkal se podívat co se děje. Dnes však ne. Právě ze sebe smyl dědictví unáhlenosti. Vytáhl další vodu na světlo světa a začal čistit zbroj.

„Tohle by ten gnoll nemusel přežít“ křičel voják, který se prodral skupinkou zvědavců, kteří již nakukovali do sklepní cely.

Možná doufal, že Ghar pomůže. Když se jeho oči střetly s těmi drakorozeného, pochopil, že ne. Rytíř právě nenuceně odložil naleštěný štít, jehož hrany dobrousil.

Konstantin aby něco nepřežil? Hlupáku. Konstantin přežije všechno. Kromě svého rozumu. Ten v něm již dávno umřel (nebo se ani nenarodil).

Bývalý válečník kmene Meaor právě dokončil očistu sebe a své zbroje, když se dav u cely rozešel na všechny strany. Někdo více, někdo méně chvatně. Drakorozený rozklepal měsíce uchovávaný plášť se znakem Bahamuta a přehodil jej přes svou zbroj. Zdvihl límec a oprášil prach z rukavic. Pohlédl na místo, kde se ještě před chvílí tísnili zvědavci. Zvuk boje už utichl.

Z cely se vymotala postava vysoká bezmála jako Ghar. Její tělo však bylo více než podobné Gnollovi, který jej doprovázel na všech cestách. Pouze hlava se více podobala medvědu a tělo nepokrývalo tolik barevných tmavých skvrn. Na srsti zasychala krev a dalo se snadno usoudit, že protivník je mrtev či zpacifikován. O několik okamžiků později se druhá varianta ukázala být milná.

Skupina vojáků vynesla na nosítkách hromadu masa. Dříve svaly a dosti tvořili jednoho tvora. Teď se to poznat nedalo. Kapitán přikázal pěšákům, ať je se vším vyhozen na smetiště za hradby. Chudina si jistě ráda přivydělá na jeho vybavení.

Kříženec mezi vlkodlakem a medvědem zatím došel ke studně, kde stál Ghar a koukal na celou veřejnou scénu. Drakorozený podal zvířeti džber s vodou. Napůl s nejistotou napůl s jistotu položil klidným hlasem otázku: „Gnoll?“

Odpovědí mu bylo přikývnutí. Bestie si nalila do chřtánu vodu a džber hodila zpět do studny, tak aby se opět naplnil. Utřela si paží tlamu, a začala táhnout.

„Kolik za to tělo?“ pronesl drak jako by pohrdavě. Očividně tím bestiálního zabijáka překvapil. „Chci mu spravit pohřeb, i když je to gnoll.“

„30 stříbrných, panu Aldrikovi.“

Drakorozený sebral tornu, přehodil přes ni štít a chtěl jít pryč. Po třech krocích se však zastavil a otočil… „Ještě něco. Nedalo by se tu někde přenocovat jinak než na seně?“

Mordů pán si Ghara změřil od hlavy až k patě a pak dodal: „Zkus Danielu vedle řeznictví.“

…

„Paní Daniela?“ zeptal se drakorozený do přítmí domku, který po čase našel. Chvilku pátral, kde je řeznictví o kterém mluvil běs z nádvoří.

„Ano, to jsem já. Co by takový pán jako Vy potřeboval?“ odvětila asi pětatřicetiletá žena, která vstoupila do světla, které pronikalo rámem dveří.

Její tvář ozářená pouze odrazem od zlatých vlasů působila překvapivě mladě. Čistá zástěra i šaty naznačovaly, že tato žena přes všechny obtíže života o sebe dbá.

„Prý je u Vás možný nocleh, když poutník nechce spát přímo na hradě či v podhradí.“

„To ano.“ Řekla s úsměvem obyvatelka stavení. „Pokud má čím zaplatit.“

Drak zalovil ve svém měšci a podal jí do ruky zlatku. Možná jednu z těch co s ním putují již od jeho počátků v Port Umbře.

„Tak to pojďte dál, Pane. I když Vy jste zajímavý jedinec. Takového jsem tu ještě neměla. Posaďte se. Máte hlad? Chcete se vyspat? Chcete něco k pití? Já Vám dojdu.…“ záplava otázek, a snaha zavděčit se, se na drakorozeného valila jako útoky v některé z prožitých bitek.

„Snad trochu vína. Abych Vás neurazil.“

„Jistě, jistě. Anebo, bych měla ještě jeden nápad.“ Poslední slova pani domácí již bezmála šeptala, stojíce za čerstvě posazeným drakorozeným.

Drak se otočil po zvuku. Daniela před ním stála zcela neoděná. Šaty se jí povalovaly u kotníků. Ghar zmateně vstal. Pohledem prudce přejel po těle lidské ženy. Její tělo se v tolika ohledech odlišovalo od těla z dračích vajec, a přece se některé podobnosti dali najít.

„Já. Nevím co říci.“ Pronesl mladík nejistě.

„Tak neříkejte nic. Jen mne večer vyveďte na ples, rytíři.“ Daniela udělal poslední krok k drakorozenému a políbila jej.

…