Pohřeb

„Opozdil ses, mladíku. O dvanáct úderů srdce.“ Tvrdost slov od milované osoby bolí dvojnásob.

„Já, … se omlouvám, otče. Vše doženu, slibuji. Budu se učit déle a intenzivněji…“ Ghar se za svou chybu styděl až do hloubi nitra.

„Zadrž. Již není mnoho času nazbyt. Obleč si to, a následuj mne.“ Mladý dračí šlechtic se snažil vymotat z hozeného hábitu. Teprve nyní si uvědomil, že jeho otec není oděn do prošívanice jako každý první den týdne. Měl na sobě slavnostní uniformu císařských gardistů.

„Co se stalo otče?“ hlesl mladík, když svého předka dohnal.

„Jeden z Prastarých zemřel, je čas truchlit.“ následovalo dlouhé ticho. Podivná dvojice – vysoký hodnostář Meaorského rodu a mladík, sotva desetiletý, došla na centrální ochoz.

Hned za zábradlím se skály propadaly do hloubky, kde se v raním slunci blýskalo rudé jezero.

Všude, kam až oko dohlédlo byly plné arkády obyvatel města. Sešli se zde všichni. Ti co jim v těle koluje dračí krev i ti, komu bylo povoleno žít v tomto městě.

Dhag si nasadil na hlavu platinovou přilbici – poslední součást výstroje strážce císaře. Když poté začal prozpěvovat žalozpěv, vypadal… až strašidelně.

Ghar konečně úspěšně sepnul sponou černý plášť a mlčel. Ještě nikdy nebyl u pohřbu draka. Ještě nikdy draka neviděl. A pak se to stalo…

…Z hlubiny Zakázané jeskyně vyplula loď. Na dva tucty veslařů ji pohánělo kupředu za pomalého bubnování pomocníka lodivoda. Loď zbavena stěžně působila podivně. Uprostřed toho mohutného díla ze dřeva ležel rudý drak.

Srdce mladého Ghara se sevřelo. Jeden ze Zapovězených žil pod jejich městem. Je to možné? A ať to tak bylo nebo ne,… proč za něj potomci Platinového zpívají smutné písně?

„Je škoda každého Prastarého života.“ zašeptala do ucha Gharovi jeho matka, která se k nim právě přidala.

„Byla to dračice. A ve hvězdách je psáno, že jednoho dne porodí některá znovu Prvního. Až barevní a kovoví draci najdou opět společnou řeč.“

„A co když všichni draci zemřou?“ zeptal se mladý drakorozený.

„Pak pro nás není naděje.“

Přísaha

Port Umbra. Vartena. Sarbatoin.

Tři jména, která Gharovi nic neříkala. A přesto věřil, že se za nimi skrývá cosi dobré.

Napadlo jej to, když ve svém šatu nalezl složený list papíru. Písmo ladné a vznešené. Stejně jako byla ladná a vznešená jejich pisatelka. Princezna Telmen Ka Mavor – jeho matka.

Proplétal se přeplněným městem. Velkým jak jen přístavy mohou být. Zalidněným k prasknutí. Bez možnosti úniku. Bez možnosti nalézt trochu klidu.

Z ničeho nic se před ním náhle, jak na nevyslovené přání, objevil chrám z bílého mramoru. Majestátní dračí hlava nad průčelím značila v čím jménu byl tento skvost vystavěn.

Vstoupil portálem, jímž by i Platinový prošel bez sklonění hlavy. Nikde nebylo slyšet jediného stenu. Jediné modlitby. Jediného zaskřípění dřevěnélavice. Nikde nikdo a nic.

A pak tam náhle byl. Stín z dračích legend. Ghar by se chopil meče, kdybych jej neodložil do výklenku u vchodu – jak se sluší a patří.

Plášť černý jako nejčernější noc. V pohledu se odrážela místo světla pochodní zlatá barva. Šupinatá tvář mahagonově černá. Přišla si pro mne smrt, napadlo jej.

„Buď věrný těm, které miluješ. Pomáhej a chraň. Věrni zůstaneme.“ ten šepot přicházel snad ze samotného Astrálního moře.

„Mlčenlivost chrání nás.“ odpověděl mladý vyhnanec polohlasně další větu z přísahy Bahamutových strážců.
„Dokud toto dodržíš, nebudeš sám. Bratře … ve zbrani.“

„Ale,… ty jsi z Druhé strany. Přišel jsi si pro můj život. Jako pro životy všech ostatních.“ Pověst o zabijácích z Druhé strany byla mezi drakorozenými dobře známa.

„Jsem z Druhé strany. Ale zabít tě? Proč! Komu by to prospělo?“ Ta slova mladému přišla nyní tak zřejmá. V myšlenkách se propadl o pár let zpět, když viděl zesnout rudou dračici. „Nezapomeň na ideály, které ti otec vštěpoval. A když si nebudeš jist zda konáš správně, tak věř své krvi.“

Černý rytíř přistoupil k jedinému návštěvníkovi katedrály.

„Dokaž svou nevinu. Najdi svou krev. Změň svůj osud! Nebuď jako já.“

Gharovi se zatmělo před očima. Když o pár vteřin později přišel k sobě, byl již neznámý pryč.