Bonus: Rituál

„Nikdy bych nevěřil, že tě z naší kumpanie mám rád jen já.“

Ghar shlédl na nehybné tělo mladé tieflingyně. V hlavě si stále opakoval, že rituál je jen cesta k cíli, že nezáleží na jednotlivých úkonech. Protože kdyby ano, tak cesta do pekla by byla tím nejmenším, co jeho přítelkyni může potkat.

Zašmátral v pytli, který dostal od čerstvé matky představené Mori. Ignoroval, že někteří členové ‚smečky’ ji považují za hrozbu. Pohled na sadu vonných tyčinek mu přinesl úsměv na tvář.

„Tohle že ji má zachránit?“ o několik okamžiků později se vůně sladkého koření již šířila po místnosti. Drakorozený tu vůni odněkud znal, jen si nemohl vzpomenout odkud.

…

„Jen pojď dál rytíři. Čekala jsem tě. Tak dlouho.“ Hlas rudohlavé konkubíny od Rudé lilie zval opilého Ghara do upravené cely lásky.

Všude kolem voněl zvláštní odér z bylin a koření. Omámen výpary drogy a alkoholem prožil té noci paladin první milování.

K ránu se v něm probrala trocha zdravého rozumu a ke své hostitelce chtěl být upřímný. „Tělo mi ukrást můžeš, ale má duše bude navždy má.“

„Tak to se ještě ukáže.“ Surový úder páru důtek na spánek poslal mladíka do říše spánku.

…

Když znovu oči otevřel, hleděl na rozmazané obrysy řádové cely.

Pařát, vsunutý do pytle s rituálními předměty, hledal další komponent k záchraně. Překvapeně se zadíval na sadu čtyř svic s motivem havrana. Chvíli dumal co s tím, ale pak se rozhodl řídit podle svého srdce.

"Promiň Aiss," zamumlal ještě něžně ke zhroucenému tělu. "Ale ten popis není příliš detailní."

Čtyři je číslo drakorozeným blízké. Nejen z důvodu takového počtu prstů, ale i proto, že stejný počet hvězd tvoří hlavu draka na nebeské klenbě.

Svíce se o pár úderů srdce posléze rozsvítili kolem Aissina lože. Obrys těla rámovaný jen mihotavými plamínky se v šeru klášterní cely přízračně vznášel.

…

„GhakaDhaare, zdvihni svůj zrak a pohlédni na nebesa. Ty hvězdy, co matně svítí v porovnání s ostatními, je nebe dračí. Jen drakům a čistým potomkům jejich, je dáno, aby do něj vstoupili.

Poznej sebe, a tak se dotkneš nebe. Mne je cesta vzhůru uzavřena.“ Hlas Bahamutova kněze zněl jak při bohoslužbě.

Mladý, dvanáctiletý Ghar hleděl nevěřícně střídavě vzhůru a na svého strýce.

„Ale strýčku. Vždyť ty jsi nejmoudřejší z klanu. Ty znáš nitro druhých i své, proč bys nemohl vystoupat vzhůru?“

„Časem poznáš, chlapče, že zůstat čistý je nejtěžší zkouška, kterou před nás naši předci kladou. A je jedno zda jsi krve Bahamutovy nebo Tiamat. Také zjistíš, že dotýkat se dveří a vstoupit do nich, jsou dvě zcela odlišné věci.“

…

Ghar se modlil k Platinovému jako ještě nikdy. Hledal cestu. Ale cestu kam? Kdo by mu mohl pomoci?

Zalovil v již skoro prázdném vaku. Na dně pod magickým práškem byla jakási miska.

„To bych rád věděl, k čemu je tahle stará keram-“ poslední slovo Strážce nedokončil.

Jeho oči teď tkvěly na něčem, o čem jen slyšel. A přitom mu to bylo mnohem bližší, bližší než cokoliv co zatím použil. Úlomek z dračího vejce. A ne lecjakého. Toto vejce mělo na každém trhu cenu několika mezků – bylo z platiny.

Ghar vnitřně cítil, že nalezl kousek sebe. Kousek svého domova. Kousek svého zrození. Čím více se díval do útrob skořepiny, ze které před osmnácti lety vylezl, tím více se mu zamotávala hlava.

…

Klan Meaor měl velkou síň šlechticů, kde se každé ráno setkávalo devět nejvyšších představených. Nejinak tomu bylo i v den Gharových šestých narozenin.

To ráno byl zvláště neklidný. Nechtělo se mu ležet v posteli, a tak se vydal toulat po městě. Snad náhodou, snad zásahem Osudu se přimotal právě k jednomu ze zasedání Devíti. Skryt ve stínu se kochal pohledem na významné muže – válečníky i kněze, kteří chránili toto město a starali se o blahobyt obyvatel. Jednoho dne zasedne mezi ně, ale to ještě chvíli potrvá.

Když vstoupil do audienčního sálu návštěvník v císařských barvách, všichni staršinové umlkli. Otec malého špeha sestoupil ze svého trůnu, aby jej uvítal, jak se na císařského posla sluší. Ostatní členové rady vstali.

„Vznešený představený rodu Meaor, můj pán a Tvůj císař, Tě žádá, aby ses neprodleně dostavil na jeho dvůr. Válka s ledovými obry z Evernestu je na spadnutí. Tvůj praporec má …“

„Můj praporec a můj rod žije zde. Právě proto, že císařův rod něco žádal.“ Urážky místo uvítání se z Dhagovy tlamy hnaly jako vlna.

„Proč nejde císař požádat své milované tieflingy? Jako jeho předkové. Když společně sprostě ukradli trůn dračího císaře.“

„Zadrž svá slova. Tvé srdce je žhavé jako tvůj dech, ale přece neodepřeš službu císaři. Vždyť tak se naše Impérium rozpadne zvnitřku?“

„Naše Impérium? Naše Impérium? Tuhle písničku už poslouchám, co jsem živ. Impérium, Impérium. Tohle Impérium, jak tomu říkáš, se již dávno rozpadlo. A císařova krev má tento stav na svědomí.“

Malý dráček v koutě nechtěl věřit svým očím a uším. Ještě nikdy neviděl svého otce ztratit sebeovládání. A snad bázeň nebo dětská fantasie, proměnili situaci v živé obrazy.

Dva draci, jeden purpurově rudý, druhý ledově bílý, se teď tyčili proti sobě. Jak zvířata která si dokazují svou sílu soubojem. A ti ostatní? Také změnili svá těla do různých tvarů dračích titánů.

Když Gharův otec zakousnul své mocné tesáky do krku bílého draka, mladík zavřel oči a slepě utekl.

Vzpomínku na tu strašnou chvíli zastrčil tak hluboko do mysli, že už ji nikdy nechtěl vyvolat.

…

Ghar zapudil ze své paměti poslední vzpomínku.

„Nevěřil bych, že čas tak rychle plyne“ pronesl, když spatřil, jak ubylo během jeho plutí vzpomínkami vosku ze svící.

„A přitom bych řekl, že …“. Temným myšlenkám o ztrátě času nechtěl dát místo k projevu.

„Krev má nechť mě k tobě vrátí.“ Pronesl paladin a nechal do dračí skořápky skápnout jedinou kapku své krve. V ní pak rozmíchával pomalu magické střípky drobných křišťálků.

Najednou se zrníčka magie začala sama v dračím vejci roztáčet. A nejdříve pozvolna, však stále s narůstající silou vtahovala do sebe další a další zrna magického prášku. Ghar musel na chvíli přivřít zorničky před tahem magie, který jej někam unášel.

…

Poryvy větru neustávaly, ale jakoby se tělo dračího vyděděnce dostalo do oka tornáda.

Když se rozhlédl, nestál uprostřed cely mladé kněžky, ale vznášel se v černé nicotě. Hluboko pod ním se odrážela černým leskem hladina moře. Jeho ruce se změnili v pařáty draka. Z jeho lopatek vyrazila křídla vstříc nebesům. Jako by měl v sobě tu moc již dávno, dovedl tělo bez obav ovládat.

Dlouhé hadí tělo nemělo určitou barvu. Spíše v některých místech odráželo a v některých pohlcovalo bledé světlo něčeho, co mohlo být v některém z éterů sluncem. Gharova duše provedla několik veletočů, než zamířil k rudému světlu, které zahlédl na nedaleké pevnině.

Světélko mělo tvar malé holčičky, která se ustrašeně choulila na schodech vedoucích k starému dřevěnému kostelíku. V tomto černo-stříbrném světě vynikala jako růže vprostřed pouště.

Platinově černý drak přistál přímo před ní. Ani sebou nepohnula. Hleděla na něj, jako na stvoření které nezná i zná zároveň. Jako na někoho, koho dlouho neviděla. Jako na nepřítele, kterého si váží. Jako na přítele, kterého si vážit může. Hleděla na něj jako na draka, i jako na muže.

„Řekl bych, že ses trochu ztratila.“ Pronesla esence rytíře, když v holčičce rozpoznal dětskou variantu havraní kněžky.

„Čekala bych něco, … někoho, … jiného.“ Její pohled přejížděl po dlouhém těle, které se teď povalovalo na prostranství před svatostánkem.

„Brzy bude ráno.“ Špitla si ještě pro sebe hledíc do dálky, jak slunce vychází z moře. Jeho bledé světlo pomalu zahánělo tmavou barvu noci do skulin v blízkém vrchu. Krajina však působila mrtvolně bledě. Nebo alespoň tak ji drak vnímal.

„V tom případě nemáme moc času. Slíbil jsem, že do rána se vrátíme. A tohle místo se mi nelíbí.“