3. hra

„Tak kdo si se mnou zahraje v hospodě v kostky?“, řekl Marifon a rozhlédl se kolem sebe.
Viděl však jen unavené a  zkrvavené vesničany, plahočící se mlčky, uvězněni ve svých vzpomínkách na to, jaké hrůzy poslední týden viděli a zažili . Ani z jeho druhů mu na jeho otázku nikdo neodpověděl. Né všichni se ještě zcela vzpamatovali z nedávné kruté řeže s hobgobliny, po které se z mladíčků pomalu stávali muži.
Postupovali pomalu kvůli raněným a kdo byl jen trochu při síle nesl náklad usekaných hlav, které hobgoblinům zabavili a teď je nesli do vesnice jako nějakou vítěznou trofej. V dálce se objevila silueta opalisádované vesnice.
Ješte půl den cesty a truchlení může začít.

„Co kdybychom zůstali pár dní bydlet u tvého strýce?“ zeptal se Lambert mladého místňáka jménem Sporek, který se s nimi vrátil z výpravy.
 „Myslím, že bude poctěn hostit takové hrdiny“ odpověděl.
Seděli v hospodě u stolu se starostou, vůdcem trestné výpravy Fousáčem a ještě jedním mladým a dost urostlým vesničanem, kterému říkali Paryba.
„Chlapi, moc toho tu nemáme, ale vynasnažím se vám vyjít vstříct a dát vám co požadujete jako vaši odměnu“, prohlásil starosta a podíval se na všechny zúčasněné.
„Chci soudek piva a pořádný kus voňavýho uzenýho masa, ať se na cestách trochu pomějem“ řekl Muflon.
„Mě by se hodil pergamen a brko na psaní“ přidal se Adaktalon.
„A já, já bych chtěl meč, nejlépe barbarskej bastard“ prohlásil Lambert.
Starosta kývl, jako že by v tom neměl být problém a ještě každému vyplatil 10 stříbrných.
„Tak a teď si můžeme zahrát ty kostky“, zatetelil se bard a zamnul si ruce.
Sám si nechal od starosty slíbit, že dnešní noc může bezplatně jíst a pít co hrdlo ráčí. A oslava to byla vskutku veliká, obzvláště poté, co Marifon začal objednávat kořalku nejen sobě, ale taky všem chasníkům v hospodě. Všichni si ho předcházeli, ale nejvíce dvě děvečky, které se na něj nalepily a slibovaly mu lásku až za hrob. Prý i kdyby se vyvdaly nerozpakovali by se mu udělat pomyšlení, když by se zde zase objevil. Nakonec vše skončilo pěknou pranicí, protože když hospodský požadoval zaplatit, ožralí vesničani ukazovali na barda, řka, že on je zval, a že oni nic platit nebudou.

Nad ránem, když stáli před domem Sporkova strýce a loučili se s ním, se ve dveřích objevil Sporek. Byl oblečen v cestovních šatech, na zádech tlumok, v pravé ruce kopí a na ruce podivný nápěstník zdobený vlčími tesáky.
„Jdu s vámi“, řekl rozhodně, “A nesnažte se mi to rozmluvit”.
Lambert dal jeho strýci jeden stříbrný za jeho pohostinost a taky, že se cítil provinile, že kvůli nim jeho synovec opouští domov. Pak všichni vykročili směrem z vesnice na sever. Když ušli několik set metrů, někdo za nimi zavolal.
„Chlapi, počkejte na mě“, a když se otočili, viděli jak za nimi supí ten hromotluk co s nimi seděl v hospodě.
 „To je Paryba“, vydechl Sporek.
Když k nim dorazil, Adaktalon si všiml zajímavé dýky za jeho pasem.
„Pěkná dýka“ řekl uznale.
„Patřila mému otci, ten ji dostal od děda. Věnoval mi ji na výpravu. Říkal, že je to naše rodinná zbraň, co se dědí z otce na syna“.
Adaktalon jen zamrkal.
„Pojďte dovedu vás k brodu, před námi leží řeka. Tenhle kraj dobře znám“, řekl Paryba a vyrazil kupředu.

Když dorazili k řece, už se stmívalo. Podle Parybových slov ležel brod jěště nějaký kus proti proudu a tak navrhoval se utábořit zde. Vytáhl prut a aniž čekal na odpověď, odešel k řece rybařit. Sporek vytáhl z tlumoku kotlík a začal si brousit nůž o kámen. Za nedlouho se v kotlíku vařila vydatná rybí polévka, kterou jěště Adaktalon trochu osolil.
„Jakpak se asi má moje maličká“ povzdechl si barbar, když všichni odpočívali a ukládali se ke spánku.
Paryba nalovil ryby i do zásoby a Sporek je večer vykuchal a nasolil.

Když ráno dorazili k brodu, čekal je pohled na široké rozvodněné koryto řeky. Adaktalon se nabídl, že bude dělat průvodce a uvázal si kolem pasu lano a jeho konec podal Lambertovi a Muflonovi. 

„Vy mě jistěte. Ale ať je to lano dost volný abych mohl dobře manévrovat. Ostatní ať vás nasledují“.
Řeku přešli všichni, jenom Marifon se při tom vykoupal.
Lambert zběžně ohledal stopy v okolí brodu, ale nenašel víc, než jen několik měsíců staré stopy obra.
„Obra? A to říkáš jen tak?“ vyhrkl Marifon a ustrašeně se rozhlédl.
„Klid. Povídám, že už je to doba kdy tudy prošel“ opáčil Lambert a položil mu ruku na rameno.
„Jestli se bojíš, tak tady Sporek je švec.“ řekl Muflon.
„No a?“ nechápal Marifon.
„Může ti zašít prdel. Tak jí nemusíš mít staženou a můžeš se uvolnit a bojovat“ vysvětlil mu Muflon.
„Aha“ řekl bard a už raději nic neříkal.

Za řekou se vnořili do lesa a postupovali po stezkách lesní zvěře dál na sever. Po pár dnech se dostali na pláň za níž les pokračoval a za lesem se na horizontu zvedaly štíty hor, které odrážely paprsky zapadajícího slunce.
„Hory“ zasnil se Lamber „A pěkně vysoký“.

Když v tom mu v zorném poli utkvěli dvě tečky na nebi, které se rychle přibližovali. Lambert zaostřil a téměř nebyl schopen slova, když ukázal na nebe a pravil: „Draci. V souboji. A nesou jezdce.“.

Chvíli pozorovali letecký souboj obou nestvůr a jezdců, který se jěšte trochu přiblížil. Najednou ohnivý drak zařval až tuhla krev v žilách a jakoby se ve vzduchu zastavil. Ledový drak se obloukem odpoutal a zamířil skoro střemhlav do hvozdu pod ním. Potom se červený drak obrátil a zamířil do hor. Když vše utichlo dobrodruzi jen užasle hleděli na místo nad hvozdem kde naposledy viděli ocelově modrého draka. To už bylo šero.
„Musíme najít místo dopadu“ promluvil první Adaktalon a oči se mu leskly vzrušením.

Utábořili se na okraji lesa a rozdělili si hlídky. Před svítáním, při Lambertově hlídce, se tichem rozlehl tlumený úder a po chvíli znovu a hlasitěji, jakoby se z hvozdu něco blížilo. Lamber začal budit ostatní, když na něj padl stín. Otočil se a vzhlédl. Nad krajinou plul modrý drak, který vylétl z hvozdu a směřoval na jih. Letěl nízko a občas líně máchl křídly, což způsobovalo onen zvuk, který se nesl vzduchech.

Jeho hlava se náhle stočila doleva a své chladné oko upřel na Lamberta. Tomu v hlavě explodoval cizý hlas, až se celý roztřásl.
„Co zde pohledáváš človíčku“ ozvalo se v jeho mysli.
Lambert řeč neznal, ale přesto jí rozuměl.
„Hledám artefakty svého boha Varji.“, přinutil se odpovědět.
 „Myslím, že se jěště uvidíme človíčku“ zněla mu v hlavě poslední dračí slova, "jen doufej, že budeš na správné straně!".
I když byl drak pryč, Lambert stále cítil ve svých vzpomínkách jeho bolest a vyčerpání. Adaktalon si ho zkoumavě prohlížel, ale nakonec své otázky zažehnal. Na to bude čas později.

Posbírali věci a vydali se do hvozdu najít místo, kde předchozího večera drak přistál.

Po delší době se Lambertovi opravdu podařilo toto místo nalézt. Adaktalon se okamžitě dal do bedlivého prozkoumávání. Ostatní jen přihlíželi nebo pomáhali odtahovat polámané větve.

Adaktalonův vítězoslavný výkřik je všechny přivolal k němu. Ukazoval na podivně vyhlížející tekutinu, která ulpěla na nízkém podrostu.
„To je dračí krev“ vyhrkl rychle Paryba, až se na něj všichni tázavě podívali.
Adaktalon se chvíli šacoval a pak vytáhl brk na psaní, který seřízl a dutinku naplnil mazlavou tekutinou. Z kousku kůže udělal zátku a brk ještě celý omotal a převázal lýkem.

Zrovna, když ho strkal do kapsy a chtěl něco říct, se kolem nich rozezněl válečný pokřik.

Z jedné strany se na ně hnala skupinka barbarů. Válečníci se postavili proti nim a udělali obraný půloblouk. Adaktalon a Marifon se skryli za nimi a snažili se ukrýt někde poblíž.

Válečníci čelili dvojnásobné přesile, ale bili se statečně. Nejvíce se dařilo Sporkovi, který rychle vyřídil jednoho protivníka. Ani Paryba, Muflon a Lambert si nevedli špatně a pomalu snižovali početní převahu nepřítele.

Šrámů a záseků však na jejich tělech přibývalo a téměř nezranění barbaři se stávali velmi tvrdým oříškem. Dragon zakouzlil a jednoho barbara odzbrojil. Marifonovi se podařilo dalšího dorazit vrženým kopím, což zřejmě zachránilo život Sporkovi.

Lambert už takové štěstí neměl. Po ráně, kdy mu jeho protivník zarazil kopí do prsou, jen zachroptěl a svezl se na zem. Muflon, který právě dorazil svého druhého soupeře, mu běžel na pomoc. Poslední stojící barbar se obrátil na útěk.
 

Lambert měl pocit, že se vznáší. Všude byla tma, jen zepředu se k němu blížilo bledé nažloutlé světlo. Jako by se k němu přibližoval Měsíc v úplňku. Náhle Měsíc mrknul a uprostřed se zformovala svislá zploštělá čočka, dračí oko. Lamberta zasáhla prudká bolest, která ohnula jeho tělo v křečích. Nemohl se pořádně nadechnout a na hrudi ho pálilo. Uši mu naplnil dračí řev.

Když se vzpamatoval, cítil chladný proud vzduchu a uvědomil si, že leží drakovi na zádech. Rozhlédl se. Drakovo tělo bylo zvláštně průhlédné jakoby nehmotné a kolem jeho těla se tvořila bílo-modrá záře podtrhující jeho obrysy. Okolní svět se halil v mlze, z níž tu a tam vystupovaly obrovské kamené sloupy osvětlované opaleskující září, vycházející z dračího těla. Jak prolétaly kolem, Lambert nabyl dojmu, že to snad musí být trosky nějakého obrovského města. Zahlédl sloupy a zbytky masivních zdí tyčících se vysoko a ztrácejících se v mlze nad nimy. Drak ho bez jediného slova unášel dál jako nějaký převozník Smrti.

Pak se krajina trochu změnila. Mlha pod nimy začala ustupovat a objevila se černá hluboká propast. Po chvíli se zdálo, že zář kolem draka začíná slábnout a jeho tělo měknout. Lambert přestával cítit oporu a začínal se propadat.

Světlo stále sláblo a jeho zachvátila panika. Snažil se něčeho zachytit, ale jeho ruce procházeli bez odporu dračím tělem, které se začínalo rozplývat.

S neslyšitelným výkřikem na rtech se řítil vstříct temné hlubině Propasti.

Pak ztratil vědomí.

Když Lambert znovu otevřel oči, viděl, že se nad ním sklání Dragon. Ujišťoval ho, že to přežije, ale jeho slova přicházely jako z velké dálky.

Kdosi ho popadl a postavil na nohy. Muflon ho musel stále přidržovat aby neupadl.
„Musíme vodsaď zmizet.“ zavelel barbar a táhl Lamberta pryč.