Stín padá na Povodí

Jedná se o povídku, která objasňuje původ mojí současné postavy Mrkvoslava Pytlíka, hobitího Blood huntera/Lovce krve (neoficiální class DnD 5e) patřícího k Order of the Lycan. Matt Mercer, který za konceptem Blood huntera stojí, se při tvorbě nechal inspirovat postavou Zaklínače z díla Andrzeje Sapkowského.
Napsal kuschleba

Na Povodí se snášel hustý sníh a lezavý mráz kousal a hryzal každého, kdo si ten večer vyšel ven, třeba i jen na kratičkou pochůzku, což mělo za následek, že ulice hobití vesničky zely prázdnotou. Z oken nor a doupat sálalo teplé světlo rozsvícených lamp a rozpálených krbů a každý jen trochu rozumný hobit (a že nerozumný hobit je alespoň co se týče Povodí do nebe volající protimluv) raději zůstal doma a z pohodlí měkkého ušáku vychutnával sklenku lahodného svařeného borůvkového vína a případně i něčeho dobrého na zub z hojné podzimní úrody. A že se letos opravdu vydařila. Sklepy a spíže praskaly ve švech jablky sladkými jako med, všemožnými zavařeninami a kompoty, marmeládami a povidly, sušenými křížalami. Pytle byly plné brambor a té nejlepší mouky přímo z povodského mlýna. Každá nora se pyšnila několika pečlivě zašpuntovanými lahvemi vyhlášeného borůvkového sirupu, pro který si nechali posílat i trpaslíci vysoko ze Zádumčivých hor. A kromě toho byly všude uskladněny bohaté zásoby masa, nasolené, sušené, vyuzené, ryby i zvěřina, jak si kdo račte přát. Jako kdyby se štědrý podzim snažil malý nárůdek nachystat na dlouhou a tuhou zimu, jakou Povodí nezažilo už celá pokolení. Málokterý z místních si však z neobvyklé zimy dělal hlavu. Vždyť proč byste se měli trápit, když krb příjemně hřeje a spíže jsou plné k prasknutí. A kdyby přece jen na někoho přišla chmura či starost, vždy tu byla hospůdka U borůvkového ležáku, kde se vedly sousedské řeči, vychutnávala se letošní sklizeň dýmkového koření a zpívaly se lehkovážně písničky, jaké znají jen hobiti. Toho večera byla U borůvkového ležáku zábava v plném proudu. Zlatěnka Pšeničková, dcera hostinského Pšeničky, se měla co otáčet, aby stačila obsloužit všechny ty hladové a především žíznivé krky.

 

„Hej hola, Zlatěnko, zatancuj nám a zazpívej trošičku!“ Povzbuzoval ji zvesela rozjařený kmotr Valihrach. „Ale vždyť kolem vás tancuju celý večer, kmotře,“ zasmála se Zlatěnka. „A zpívat vám přece může tady Kedloubek. Už měsíc skládá píseň o Velké vlčí bitvě.“ Mrštně se prosmýkla mezi stoly a čtverácky šťouchla pod žebra pihatého hobita, který na sebe leknutím vybryndal právě upíjený ležák. To samo o sobě vzbudilo všeobecné veselí.

 

„No tak, Kedloubku, jak to vypadá s tou písní? A doufám, že jsi nezapomněl zmínit, jak jsem se tam oháněl sukovicí. Říkám vám, starý Valihrach má v pažích ještě pořád sílu, ti vlci by mohli vyprávět!“ holedbal se kmotr.

 

Kedloubek se nadechl, aby mohl odpovědět, že píseň zatím hotovou nemá, že skladatelské řemeslo potřebuje svůj čas, a také že v písni samozřejmě zachytí udatné činy kmotra Valihracha, stejně tak jako činy všech pěti tuctů ctihodných hobitů, kteří vytáhli do lesů zahnat vyhladovělé vlky. Ale než stačil vše patřičně vysvětlit, strhla se mezi přítomnými vášnivá debata, ve které každý dával k lepšímu své hrdinské skutky a nic nevadilo, že se poslední měsíc beztak o ničem jiném nemluvilo a všichni obyvatelé Povodí znali celou historii slavné Vlčí bitvy nazpaměť, ba dokonce i v několika verzích, to podle toho, jak kdo chtěl vyzdvihnout význam vlastní účasti v ní.

 

Zlatěnka letmo zahlédla v rohu místnosti sedět Mrkvoslava Pytlíka, který se k všeobecnému hlaholu nijak nepřidával. V ruce držel zpola nedopitý korbel a bez zájmu si s ním pohrával, jako kdyby se mu myšlenky rozutíkaly neznámo kam. Zlatěnku napadlo, jestli ho něco netrápí. Měla Mrkvoslava ráda, vlastně ho měla nejraději za všech hobitů v celém Povodí. Často spolu trávili volné dny, vydávali se na toulky k řece nebo na výpravy do hor, odkud bývaly dechberoucí výhledy na celé povodské údolí. Nejvíc ze všeho ale měla ráda Mrkvoslavovu zálibu básničkách a písničkách, kterých znal nekonečnou zásobu a během výletů si je s chutí prozpěvoval. Často s nimi chodíval i mladý pan Kedloubek a spolu s Mrkvoslavem se předháněli, kdo složí žertovnější rým vystihující někoho z povodských. Je zvláštní, jak málo chybělo, a Mrkvoslav tu dnes nemusel být. Zlatěnka se krátce zachvěla, ta vzpomínka byla ještě příliš čerstvá.

 

Bylo přesně v polovině té neúnavné zimy, když se krajem začaly šířit zvěsti, že se v okolí pohybují smečky lítých vlků, které překročily zamrzlou řeku Popelavou. Události brzy začaly být neúnosné, místní farmáři nacházeli čím dám tím víc roztrhaných ovcí a dobytka, až se nakonec po vypjaté poradě rozhodlo, že se uskuteční velký hon, aby se a vlčí hrozbě učinila přítrž. Pět tuctů těch nejodvážnějších hobitů vyzbrojených povětšinou sekerami a několika málo kušemi vyrazilo do mrazivého rána. Vyprávělo se, že vlky vede strašlivá Černá bestie, vlk dvakrát tak větší a divočejší než ostatní. Někteří tvrdili, že ten vlk je ďábel sám, vychytralý a úskočný, dávící zvěř jen pro potěchu a nikoliv z hladu. Nikdo nevěděl, co je na těch řečech pravdy. Skutečností však bylo, že jak hobití výprava šla po vlčích stopách, nakráčela přímo do pasti. V úzké soutězce na pomezí Zádumčivých hor je vlci přepadi. Velká Černá bestie skočila přímo do hloučku překvapených hobitů. Povalila Mrkvoslava na zem, zahryzla se mu do ruky a div že mu ji neutrhla. V patách se jí valila celá smečka čítající přinejmenším třicítku běsnících vlků. A byl by to byl konec slavné výpravy, kdyby ji nevedl neohrožený starosta Medojed Dýmal, o kterém se vyprávělo, že v mládí putoval světem, navštívil předaleké říše a lecčemus se tam přiučil. Medojed kolem sebe několika ráznými povely shromáždil vyděšené hobity a vrhl se do zuřivého protiútoku. Jediným máchnutím zaťal jako břitvu ostrý meč do krku Černé bestie a do toho z plných plic křičel: „Za Povodí! Bijte a nešetřete je!“ A hobiti ho poslechli! Vrhli se vstříc vlčí hrozbě a toho dne bylo vykonáno mnoho hrdinských skutků. Štěstěna stála při nich, protože nepadl jediný hobit, zatímco celá vlčí smečka byla do posledního pobita. Černá bestie padla jako poslední a než vydechla naposledy, trčelo z ní nepřeberné množství šípů a krvácela z bezpočtu ran po celém těle. Mrkvoslava nalezli v bezvědomí a rychle ho dopravili domů do bezpečí. Ztratil mnoho krve, ale přežil.

 

Celý následující týden strávil Mrkvoslav v horečkách, až konečně vstal z postele. Zprvu ošklivě potrhaná ruka se mu začala jako zázrakem rychle hojit a po dalším týdnu na ní zbyla jen bílá pavučina propletených jizev. Hobiti odjakživa vynikali schopností zapomínat na zlé události a z veškeré prožité hrůzy se brzy stala jen vybledlá vzpomínka. Jenže něco v Mrkvoslavově pohledu od té doby vzbuzovalo ve Zlatěnce obavy. Neuměla si to vysvětlit, jako by šlo o něco hlubšího, co není na první pohled vidět. Něco, co tiše dříme, a opatrně vyčkává, snad jako jedovatý had plazící se hustou trávou, než se dostane na dosah bosého chodidla.

 

Zlatěnka rychle zaplašila vířící myšlenky s pokusila se přivést pozornost zpět k čepování piva. Už tak měla dnes večer práce až nad hlavu. Později si s Mrkvoslavem musí promluvit. Ať už po sobě Černá bestie zanechala jakékoliv zlo, věřila že to není nic víc než temná vzpomínka, která se rozplyne stejně tak, jako s prvními jarními dny roztají bílé sněhové závěje. Věřila, že dokáže milému Mrkvoslavovi ulevit, ať už jeho srdce tíží cokoliv.

 

Náhle zahlédla koutkem oka něco nepatřičného. Ještě než rychle zvedla hlavu, uvědomila si, že v lokále panuje hrobové ticho přerušované jen trhaným chrčením. Spatřila Mrkvoslava, jak se zvláštně opírá o stůl, zatímco mu nohy naprázdno šmajdají po podlaze. Kolem něj už stál hlouček hobitů s vytřeštěnýma očima.

 

„Udělejte u všech ďasů místo, rychle, položte ho na stůl!“ vzpamatoval se jako první Kedloubek. Hobiti rychle vytáhli Mrkvoslava na stůl, a přestože stále bezmyšlenkovitě pohyboval nohama, byl jinak vláčný jak hadrová panenka.

 

„Pane Pytlíku, co je vám?“ protlačil se zkamenělým davem starý kmotr Valihrach.

 

Mrkvoslav však neodpovídal, v tváři byl celý brunátný a dál zlověstně chrčel. Oči poulil jako ryba na suchu a nehty škrábal po desce stolu, až do ní vyryl hluboké rýhy. Vtom se začal třást. Zlatěnka nikdy nic tak strašlivého neviděla. Mrkvoslav s sebou škubal, jako kdyby měl každou chvíli vyletět z kůže. Zlatěnce z ruky vypadal džbánek z roztočeným ležákem. Ani si toho nevšimla.

 

„Chyťte ho a pevně držte, ať si neublíží!“ zavelel kmotr Valihrach. Čtveřice nejbližších hobitů popadla Mrkvoslava za končetiny a měli co dělat, aby ho udrželi. Mrkvoslavovo tělo s sebou mlátilo o desku stalo, jak křeče sílily. Chroptění postupně přecházelo v temné vrčení. Z pusy mu šla pěna, sliny a krev z rozkousnutého jazyka.

 

Náhle Mrkvoslavem projela tak silná křeč, že se vytrhl z pevného sevření. Vyskočil na desku stolu, kde zůstal stát. A pak se proměnil. Jeho paže a nohy se protáhly, svalstvo zmohutnělo. Celo dobu řval Mrkvoslav bolestí. Možná že však v něm řvalo ještě něco jiného. Řvalo to probouzející se zuřivostí a trýznivým hladem. A jak řval a z pusy mu prskaly krvavé sliny, protáhla se mu čelist a ze zubů se staly dlouhé, ostré tesáky a z konečků prstů na rukou i na nohou vyjely mohutné drápy. Pokožka se pokryla hustou černou srstí a tehdy se v plné moci a síle zjevila Bestie. Vlčí muž pozoroval lokál krví podlitýma očima.

 

Než stihl kdokoliv z hrůzou ztuhlých hobitů cokoliv udělat, vrhla se Bestie dravčím skokem na nebohého Kedloubka a povalila ho na zem. Ozvalo se ostré cvaknutí, jak Kedloubkovi projely jako nože ostré tesáky hrdlem. Kedloubek křečovitě sevřel krvácející a bublající hrdlo, obrátil oči v sloup, několikrát s sebou trhaně škubl a bylo nadobro po něm. Na podlaze pod ním se začala šířit temně rudá kaluž teplé krve.

 

Kmotr Valihrach se vzpamatoval jako první. Popadl masivní židli a vší silou se jí ohnal po Bestii. Židle se roztříštila o srstí porostlá záda. Bestie se zprudka otočila a ohnala se po kmotrovi pařátem. Z kmotrova rozervaného břicha se vyvalily vnitřnosti a místností se začal šířit nechutný zápach. Kmotr klopýtl pár kroků nazpátek, zatímco si rukama pokoušel nacpat střeva zpět do břicha, ale to už se Bestie řítila na další hobity. V sále vypukl chaos a panika. Hobiti se pokoušeli dostat ven, zakopávali jeden o druhého, křičeli hrůzou a jeden po druhém umírali. Bestie se mezi nimi proháněla jako divoká smršť. Opájela se sladkou vůní krve a nakyslým zápachem strachu.

 

Zlatěnka to všechno pozorovala zpoza barového pultu. Byla ztuhlá děsem. Připadalo jí to tak neskutečné, jako by se jí to celé jen zdálo. Sledovala, jak jsou její sousedé trháni na kusy, slyšela jejich smrtelné sténání a chroptění. Kolem ní proběhl její otec, hospodský Pšenička, a v jeho ruce se zaleskl dlouhý kuchyňský nůž. Něco na ni volal, ale nerozuměla mu. S přihlouplým výrazem sledovala, jak se Bestie mrštně vyhla bodnutí nožem, načež jednou znetvořenou tlapou popadla jejího otce za hlavu a prudce s ní praštila o barový pult. A pak znovu. A ještě jednou. A ještě. Zlatěnka omámeně sledovala, jak se tvář jejího otce mění na krvavou kaši, jak mu z očního důlku vypadla bulva a následně byla rozdrcena dalším úderem o barový pult. Trochu to čvachtlo. Nakonec se ozvalo hlasité zapraskání, jak se lebka rozlomila jako ořechová skořápka. Ven vypadly narůžovělé kusy mozku.

 

V tu chvíli si Zlatěnka matně uvědomila, že hospoda je prázdná. Kdo mohl, utekl, a kdo ne, byl mrtvý. Bestie pustila bezvládné tělo, které se s dunivým žuchnutím svezlo na zem. Jediným skokem se Bestie přenesla přes pult přímo ke Zlatěnce. Té se podlomily nohy a ona zprudka dosedla na dřevěnou podlahu. Bestie se tyčila přímo nad ní.

 

„Prosím ne!“ zavzlykala a vší silou se snažila, aby se jí hlas netřásl. Příliš se jí to nedařilo.

 

Z rozevřené mordy jí na obličej dopadly teplé sliny smíchané s lepkavou krví.

 

„Mrkvoslave, jsi tam někde? Slyšíš mě? Prosím!“

 

Bestie na ni civěla dravčím pohledem.

 

„Vrať se zpátky. Prosím tě, vrať se mi!“ hlase se jí zlomil a celá se roztřásla.

 

Bestie vycenila zuby a dlouze zavyla. Potom se na dívku vrhla, aby se nasytila jejím masem. Chutnalo lahodně.

 

Epilog

 

Grímni se rozhlédl ze hřbetu statného vraníka po sněhem zapadané hobití vesničce. Bylo těsně po východu slunce a celá vesnice byla tichá jako hrob. Věděl, že jsou blízko. Poškrábal se po tváři zarostlé hustým hnědým vousem s prošedivělými pramínky a netrpělivě mrkl ke dveřím hospůdky, na jejímž štítě byly namalovány temně fialové borůvky. Kolem ramen mu splýval dlouhý plášť z medvědí kožešiny a přes rameno mu visel přehozený obouruční meč. Pohyboval se pomalu a ospale, ale to by ošálilo jen nezkušeného válečníka. Znovu se poškrábal a prsty mu nevědomky sjely ke krku, kde se zatřpytil stříbrný medailonek ve tvaru vlčí hlavy. Vedle něj klidně seděla na koni žena. Byla pohledná, ale málokterý muž se jí odvážil podívat do jejích jiskřivě černých očí. Přes rameno se jí houpala natahovací kuše a u pasu elegantní rapír. Stejně jako Grímni i ona měla na krku stejný přívěšek se stříbrnou vlčí hlavou. Pozorovala oblohu, jakoby tam něco vyhlížela.

 

"Hej, Raúle, co ti tam trvá tak dlouho?" zavrčel Grímni nakonec. Hlas měl překvapivě měkký a vlídný. Stejně jako oči.

 

Následovala krátká chvíle ticha, načež se dveře hospůdky otevřely a z nich se vysoukal obrovitý půlork. Jestliže byl Grímni chlap jako hora, oproti půlorkovi vypadal jako malé děcko.

 

"Co tam Raúlovi trvá tak dlouho? odsekl půlork popuzeně. " Kdyby bohové chtěli, aby Raúl prohledával nory, udělali by z něj trpaslíka! Raúl se musel plazit po čtyřech, to tam dělal. Plazil se po čtyřech ve sračkách, vnitřnostech a krvi. Nikdo tam nepřežil. Nevěděli, co je dostalo a neměli nejmenší šanci. Teď je to pryč."

 

Po obloze zakroužil černý havran a dosedl na nataženou ruku ženy s kuší. Ta ho jemně podrbala po hlavě a pak si z pařátku vzala srolovaný svitek pergamenu. Spěšně ho rozbalila.

 

Grímni vyčkával, zatímco Raúl si očišťoval umolousaná kolena čerstvým sněhem.

 

"Alex a Borek mají stopu. Jdou po ní," podívala se na Grímniho.

 

"Dobře, Isoldo. Nezapomeň, chci ho živého. Pošli havrana a hned vyraž za nimi." Potom se obrátil na Raúla a pokračoval: "My tady zůstaneme. Chci vidět všechny, kdo přežili a ujistit se, že se nákaza nerozšířila. A taky musíme zajistit, aby se spálila těla. Pojď, zkusíme nejprve najít někoho, kdo tomu tady velí, nebo kdo má dost rozumu, aby ho ostatní poslouchali."

 

Isolda načmárala na pergamen několik run a havran se se svitkem v pařátu vznesl k obloze. Isolda rychle odcválala za ním.

 

Raúl počkal, až Grímni seskočí z koně a pak, následuje jeho kroky, váhavě spustil: "Raúl potřebuje, aby ho Grímni vyslechl.“

 

Grímni krátce mrkl na půlorka a odvětil: „Pak tedy naslouchám. Mluv, co máš na srdci?“

 

Raúl se podrbal po temeni, jak si dával myšlenky dohromady. Nebyl zvyklý na dlouhé proslovy: “Tam uvnitř to byl opravdu masakr. Byla tam i jedna žena, teda Raúl si aspoň myslí, že to byla žena. Moc z ní toho nezbylo. Raúl by tím jen rád řekl, že si vůbec není jistý, jestli je k něčemu dobré chtít to dostat živé. Museli to být jeho přátelé. Raúl udělal v minulosti hodně špatných věcí, vždyť Grímni ví. Ale kdyby Raúl zmasakroval své vlastní lidi, svůj kmen, zešílel by. Nebo by se musel zabít. Rozumí Grímni Raúlovi?"

 

Grímni se zamyslel, přičemž se znovu mimoděk dotkl vlčího medailonu, než nakonec odpověděl: "Ano, myslím, že rozumím, příteli. Sám si nejsem jistý, jestli to k něčemu bude. Ale už jsem se kdysi těmihle zvláštními lidičkami setkal. Víš, Raúle, oni tak na první pohled nevypadají, ale mají pěkně tuhý kořínek. To dobré v nich sahá velmi hluboko a nedají se tak snadno zkazit. Možná... možná že pro toho, koho hledáme, existuje ještě cesta zpátky. A pak, něco jim dlužím a touhle šancí jim to snad splatím. Někdy ti o tom povyprávím. Je to dobrý příběh, líbil by se ti."

 

Raúl se podíval na svého velitele a přikývl: "Dobré příběhy má Raúl rád."

 

Grímni se letmo pousmál, aby se na tvář zase rychle vrátil vážný a zachmuřený výraz: "Koneckonců, kdyby to nevyšlo, zabít to můžeme vždycky."

Napsal kuschleba 16.06.2020
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 6 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.40262794494629 secREMOTE_IP: 34.204.191.145