Klášter ztracených duší

Povídka od Vannaxe
Napsal Vannax
8. březen 764 B.C.; Markovia
Strmé severní úbočí hor na odlehlé straně ostrova se napůl halí v chuchvalcích mlhy. Ze vzdáleného bujného porostu džungle pod horami sem tam nahoru doléhají neurčité skřeky. Někdy tak pronikavé, že si nezadržitelný proud fantazie v tuhle noční dobu dokresluje jen to nejhorší. Bledý svit měsíce, který se zoufale prodírá mlhou, nabízí očím jen matnou představu o povrchu skalnatého svahu.
Níže pod ostrohem, který se kolmo tyčí vzhůru snad třicet stop a tvoří jeden z vrcholů hory, se od stěny odlepily tři postavy. Naprosto vyčerpávající výstup je přinutil k delšímu odpočinku. Vydávají se na poslední úsek cesty vzhůru kolem ostrohu. Ani teď raději lucernu nezažehnou, i když by jim to občas pomohlo lépe volit další cestu. Zbytečně riskovat, že pronásledovatelé dole zahlédnou její svit, nebylo nikomu z nich po chuti.
Každý takový záblesk vzpomínky jim dodal nový impuls pro zvýšené úsilí. Vzduch prosycený vlhkostí, který nutí plíce k ještě větší aktivitě, dělá z lišejníku na kamenech zapeklitého soupeře a šplhání po skalnatém srázu plném vlhkého bahna dělá z namáhavého výstupu pravé peklo.
První z trojice, ježatý a až nehezky vychrtlý chlapík, se pomalu posouvá vzhůru tak, aby měl vždy alespoň tři končetiny zapřené o pevné trsy trávy nebo výčnělky kamení. V obavách se snaží být ke skále nalepený co nejvíce a všechno oblečení, obličej i ruce již má nasáklé mokrem a špínou. Chvilku za ním šplhá zhruba stejně vysoká žena. Cop světle hnědých vlasů jí co chvíli uvízne pod popruhem vaku na zádech a v další vteřině jí trhne hlavou, když se pokouší vyšvihnout vzhůru. Přívěsky na krku má již hustě propletené zachycenými stébly trávy a blátem. Nohy, které již v půli svahu naznačovaly únavu, se jí teď nepřestávají třást extrémní zátěží. Šedavá, hubená kočka se zářivě modrýma očima opatrně volí cestu a co chvíli se stále častějším zíváním čeká na posledního z trojice. Sem tam tiše prskne, když se jí sveze noha po kluzké skále a musí pak překonávat znovu ten samý úsek. Holohlavý, šikmooký, tělnatý muž v kožené vestě si celou cestu vzhůru pro sebe nadával, ale teď zarytě mlčí a v potu tváře hledá neustále nové a nové kusy materiálu, které by mu nesjely pod nohou.
"Liao�? Jáahréta�.usme n´h´ře" ozve se shora dýchavičný, přerušovaný hlas doprovázený kašlem. "Spouštíeti doů�..chrrrrovas." A neméně vysílený ženský hlas dodal: "Uvaž se, Liao!"
Tlouštík, nalepený na skálu, opatrně nahmatal silný pruh kůže stočený do kulata a zesláblýma rukama si pomaličku začal provlékat kůži pod pažemi a za zády, aby se na zbylé metry výstupu zajistil smyčkou. Než to však stačil dokončit, promáčená podešev na botě už nevydržela na kluzkém lišejníku a tělo bez opory rukou okamžitě ztratilo stabilitu. Oba nahoře zaslechli vyheknutí, pak se prudce napjal provaz a hned zase povolil� K uším jim z hlubiny dolehl úpěnlivý křik a pak tlumené zvuky nárazů mohutného těla na překážky. Neschopní slova se po chvíli převalili na záda. Dvojí horečnaté oddechování na vrcholku skály se mísilo se syrovým šumem větru a Grétu začínala přepadat beznaděj. Vřel v ní vztek, ale na druhou stranu cítila i bezmoc a strach. Marlet si v hlavě promítal, co mohl ještě udělat lépe, ale bylo mu jasné, že vzhledem k tomu, po jakém povrchu lezli, nebylo možné pomoci jinak. Pomáhat jinému, když se sám sotva udržíš, by bylo bláznovství a zbytečný hazard. Přesto cítil určitý pocit viny a z jeho úst občas zaznělo nasupené syčení. Kočka ještě dalších několik minut upřeně hleděla dolů a pak vyšplhala za ostatními.
Když se o hodinu později Gréta s trhutím vzbudila, spatřila v temném šeru vedle sebe vychrtlý obrys Marleta. Vedle sedícího muže tichounce oddychovala kočka Melisa. Měsíc se dovedně skrýval mezi mraky a níže pod okrajem travnaté plošiny se dal tušit mlžný opar.
"Musíme jít, teď už vědí, kde jsme," ozval se muž, pomalou, ale důraznou mluvou, aniž by se pohnul. Z jeho chraplavého hlasu, přestože zněl nepřítomně, byl cítit zármutek. Grétě začaly znovu po tváři stékat slzy, ale snažila se soustředit na to, co je čeká.
"Marlete� Jenom doufám, že nás ti mniši přijmou bez problémů," začala, aby stočila své myšlenky jiným směrem. Nikdo z nich se už nechtěl zmiňovat o tom, co se stalo. V tichosti rychle zahnali hlad z jediných zásob, které jim po přepadení zbyly. Zvedli se a nejistou chůzí se vydali k černé hradbě skály, která jim zakrývala výhled do údolí pod ostrohem. Po chvíli našli ve skalním valu masivní dřevěné dveře. Marlet k nim přistoupil a natáhnul ruku po klice, ale pak zaváhal a obrátil se pohledem ke Grétě.
"Já vím," zašeptala, "ale bez Liaa a Seendaly už není jiná možnost."
Marlet souhlasně pohnul hlavou a pomalu a s napětím položil ruku na kliku a s očekáváním čeholi ji stlačil dolů. Ztěžka vydechnul a Gréta si nervózně přešlápla, oba připraveni okamžitě uskočit. Vteřina vyčkávání a poté zatáhnul a nesmírně pomalu s hlubokým rytmickým vrzáním pantů začal otevírat dveře. Tiše proběli dovnitř a v patách za nimi proklouzla jejich modrooká společnice. Dveře zajistili dvěma bytelnými závorami, které byly opřené hned vedle dveří a rychlými posunky si naznačili, jak je super, že vstup nebyl zajištěný. Opřeni o skalnatý val si chvíli užívali chvíli uvolnění. Se zavřenýma očima si užívali svěží, chladivé závany větru, které v sobě nesly příchuť blízkého moře. Šerou východní oblohu začaly rozřeďovat paprsky vycházejícího slunce.
Dvojice si začala uvědomovat chlad, který jimi ve větru prostupoval z promáčeného oblečení. Vydali se vyhledat zdejší řeholníky. Marletovi sice hlavou problesklo varování, které jim doktor několikrát opakoval, než vyrazili na cestu, o tom, že mniši jsou dost divní a že jim nemají důvěřovat. Ovšem rychle to vypudil z hlavy, protože je rozhodně lepší strávit trochu času s podivíny, kteří žijí léta v izolaci, než padnout do rukou těm nelidským zrůdám dole. Obě budovy, které zatím viděli, působily v ranním šeru nehostinně a opuštěně jako opadaný strom uprostřed sklizeného pole. Na samém okraji skalního ostrohu po pravé straně stojí samostatná, poměrně vysoká budova s velkými, mohutnými, dvoukřídlými dveřmi a malými kulatými okny těsně pod střechou. Oba však zamířili k bližší, dvoupatrové budově po levé ruce, která je přistavěna ke skalnímu valu. Vchod vede do patra. Přízemí domu je vidět jen z kraje skalního zlomu, odkud je vidět i další větší budova na níže položené skalní plošině.
Čerstvě navátý prach na cihlové podlaze nezadveřeného vchodu rozviřuje ranní průvan a obě postavy se s veškerou obezřetností pouští do temné chodby. Ve vzduchu nebylo cítit ani špínu a kupodivu ani nic jiného, kromě slabého zápachu starého zdiva. Na zdech se dají rozpoznat siluety vyhaslých pochodní, které studeně a mrtvě spočívají v kovových úchytech. Z konce dlouhé chodby přichází jemný náznak denního světla, který vychází odkudsi zprava. Obezřetně se vydali kupředu. Prázdný prostor vracel slabou ozvěnu sebemenšího zvuku. Cihly po dvou metrech přešly v prkennou podlahu a dvojice se dostala k prvnímu páru dveří. Strohé prkenné dveře po levé straně nebyly dovřené a Marlet do nich rukou lehce zatlačil a snažil se rozkoukat v černotě místnosti a vytušit, jak je místnost velká a co, případně kdo je uvnitř. Gréta v absolutním střehu hleděla přes jeho ramena do neprostupné tmy. Nakročil a když oči tmě přivykly, rozpoznal v malé komnatě prázdné lehátko a sesli. S přehnanou grimasou se obrátil ke Grétě, aby v přítmí vyrozumněla, co "důležitého" objevil. Gréta vzala za kliku dveří naproti a když je pootevřela, zavolala dovnitř polohlasem: "Haló?" Chvilku vyčkala na reakci a když se nic neozvalo, otevřela dokořán a uviděla malou místnůstku, stejnou jako naproti, tentokrát však spoře osvětlenou úsvitem skrze malý obdélníkový průhled zhruba ve výšce hlavy. Spartánské vybavení stejné jako vedle, pouze dřevěné sedátko a lůžko. Uvolněnější chůzí se pomalu vydali chodbou dál, kde se zhruba v prostředku po pravé straně rýsoval výklenek. Když se k dostali až k němu, zjistili, že se jedná o schodiště do přízemí. Marlet pohybem ruky naznačil Grétě, aby se nehýbala a zaposlouchal se do dusivého ticha točitého schodiště. V tom se jim v zádech ozval tichý, krátký kňouravý pazvuk. Oběma vyskočila husina na rukou i nohou. Překvapeně otočili hlavy a Marlet reflexivně vztáhl ruku k rameni pro zbraň. Prozářený vchod jasně vyrýsoval malou přikrčenou postavičku s trojúhelníkovýma ušima.
"Melisa�" vzdechla s úlevou a úsměvem Gréta.
Marlet zakroutil hlavou a s otevřenou se pusou zahleděl do stropu a na moment se zamyslel, pak s výdechem hlavu sklonil.
"Gréto. Tadyten klášter jsme nepřišli přepadnout, vykrást ani špehovat. Jdeme sem přece úplně kvůli něčemu jinýmu," pokračoval již plným hlasem, ale ne tolik důrazným tónem. "To, co nám o nich říkal doktor, neber tak strašně vážně. Co myslíš, že si o nás řeknou, když se tu budem plížit a číhat za každým rohem s kudlou v ruce?" Znovu s úšklebkem zakroutil hlavou, ležérně vrátil zbraň zpět na záda a vydal se dolů po schodech s hlasitým voláním. Směšné hopsání rachitické postavičky s plandavým oděvem zmizelo za záhybem schodiště, ale Gréta zůstala nahoře a stále s rozšířenými zornicemi strnule civěla ke vchodu, kde se na prahu nesměle procházela Melisa. Občas si přidřepla, občas nakročila packou do chodby, ale vždy se hned stáhla a stále zůstávala před domem. Gréta, kterou pohltil pocit nejasného a neurčitého podezření, jakoby ve snách sevřela jeden z přívěsků na krku a na moment přivřela oči a bezhlasou mluvou rozpohybovala rty. Rychle odepnula od opasku zásobník šipek, ale ještě dřív, než se vrhla ke schodišti zaslechla zdola výkřik a pak Marlet se značnou naléhavostí vyštěkl její jméno. Seběhla dolů a s šipkou napřaženou k hodu se bleskovým pohybem hlavy rozhlédla do obou částí chodby, velmi podobné té horní.
Marleta zahlédla opřeného ramenem o jedny z dřevěných futer. Mírně skloněnou hlavu obrátil ke Grétě s pohledem, ze kterého nebyla schopna vyčíst, co se děje. Už si ani neuvědomovala pocit chladu po těle a studený průvan ranního vzduchu. Pomalu vykročila ke dveřím a její čich zaznamenal slabou, sotva znatelnou stopu jakési zatuchliny. Nahlédla dovnitř. Okamžitě však z kamrlíku couvla a s rukama na břiše se snažila zastavit zvracení, což se jí nakonec podařilo. Svezla se zády po zdi do sedu. Upřeně zůstala civět do podlahy a občas se celá otřásla. Marlet, který se z počátečního šoku dostal celkem rychle, teď vkročil do zšeřelé cely, aby zjistil, jestli by tu kromě vysušených ostatků mnicha nenašel i to, pro co sem přišli, nebo něco, co by jim mohlo pomoci proti té skupině palidí, která jim byla v patách. Snažil se na Grétu mluvit a pokud možno zavtipkovat, aby se co nejdříve dostala z tranzu.
"Vypadá to, že nám toho starouši už moc neřeknou. Budeme teď muset prohledat celej klášter a doufat, že tu desku odtud nevyčoudil někdo dřív než my."
Nahnul se za postel, aby viděl i do šera za ní, ale vzápětí se jako biče prásknutím připlácnul na zeď za sebou, až mu to málem vyrazilo dech. Rozpadající se, ztrouchnivělé roucho se pohnulo se suchým vrzáním kloubů, kterým se nedostává maziva a hlava s popelavě šedou, scvrklou vysoušenou kůží se začala zvedat a otáčet směrem k němu...
Napsal Vannax 14.01.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 5 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.11860990524292 secREMOTE_IP: 18.97.9.174