Alandra

• paní magické akademie Varteny
• Sven píše:Lanar: „Také se říká, že po Spercheiově smrti pán Měsíční věže Kylaru nechal hledat. Dokonce povolal paní Alandru z Magické akademie, aby mu s tím pomohla, ale Kylara byla ta tam.“
• Šedivec: „Nicméně o pár kousků ze Spercheiovy pozůstalosti bych zájem měl. To nepopírám,“ krátce si povzdychl. „Lady Alandra si dala velkou práci, aby vše sesbírala dříve, než já.“
• Aiss píše:Hledání Metoděje nám ovšem překazili vojáci. Několik oddílů se pohybovalo kolem Šedivcova domu, zřejmě se snažili nějak zabezpečit oblast, kde prosakoval Stínopád.
• paní Alandra byla štíhlá, světlovlasá, uhlazená. I vprostřed zbořeniště dokázala působit majestátně
• "Většinou jsem to byla já, kdo za ním běžel s prosíkem," pokračovala čarodějka. "Proto mě překvapilo, když přišel s tím, že potřebuje moji pomoc. Něco u mě uschoval a žádal mě, abych tě přivolala, kdyby se mu něco stalo.
• "Ten havran byl vaše dílo," odpověděla si tieflinka na otázku, která jí ležela v hlavě několik dní. "Ano.“
• Nemusela hádat, co paní Alandru dráždí. Věděla přesně, kdo tahle žena je a kde se jejich osudy překřížily. Věděla to od okamžiku, kdy ucítila její parfém. Těžko se zapomíná na tu jemnou vůni pomerančů.
• "Jestli je krásná. Ta s vůní pomerančů."

Kněz se pousmál, nevesele, snad trochu omluvně. "Ano... Věřím, že ano." Mnohokrát měl možnost sledovat špičkami prstů linky vznešeně řezané tváře. K tomu zrak nepotřeboval.

"Vracíš se k ní častěji, než ke kterékoli jiné. Na téhle ti záleží."

"Jsme si blízcí, ano..."

"Miluješ ji?" zeptala se.

"Ne," řekl prostě.

"A ona? Miluje tě?"

"Nevím," odpověděl po pravdě. "O takových věcech nemluvíme."

• Sven píše:„Hlavně ho nedávej z ruky,“ kladl jsem jí na srdce. „Ať se děje, co se děje. V tomhle nevěř ani paní Alandře. Nikomu.“ Hlavně ne jí, chtěl jsem dodat. Vždyť to ona nás poslala na čtení závěti a pak se sama neuráčila ukázat.
• Aiss píše:Aiss zvedla oči, až když zaslechla své jméno - ulicí k ní chvátala paní Alandra se dvěma pomocníky v závěsu. Kněžka udělala dva opatrné kroky nazpět, spíše podvědomě než s nějakým úmyslem, ale to už byla čarodějka u ní a brala její hlavu do dlaní.

"U bohů, jsi v pořádku," vydechla Alandra a po její tváři se rozestřela úleva. "Bála jsem se, že se ti něco…" nedokončila větu.

• "Chtěla jsem se ti omluvit," řekla po chvilce Alandra. "Za to, že jsem tě nechala jít na to náměstí samotnou."

"Nemám výčitky," odvětila prostě a po tváři se jí mihnul krátký smířlivý úsměv.

• Alandra jí ho oplatila - nešel zrovna od srdce, ale jistě se snažila.
• Spercheiova krabička. Sama jsem o ní nemluvila - nemám v úmyslu se jí vzdát, proto jsem ji nechtěla připomínat, zbytečně vyvolávat konflikt. Alandra ji sice zmínila, ale naštěstí jí někdo skočil do řeči a k tématu už se nevrátila.
• Sven píše:Hlavní dveře sálu se otevřely a jako hvězdami ozářenou chodbou vešla dvojice až příliš připomínající vládce Vílí divočiny. Paní Alandra oděná ve zlatě a stříbře, barvách slunce, a pán Durmen v černostříbrné, symbolizující měsíc. Bratr a sestra, podobou dost možná dvojčata.
• A pokud jsem mohl soudit z pohledů a dotyků a pokud byli alespoň trochu věrni svému nyní již notně rozředěnému dědictví víl, tak možná i příležitostní milenci.
• Aiss píše:"Chtěla jsem říct," odkašlala si, jako by jí něco uvízlo v krku, "Zajímalo by mě… jestli je (Janos) šťastný."

Po několik úderů srdce ji Aiss jen pozorovala, zmatená. Uvědomovala si, že tohle doopravdy není ta otázka, kterou jí chtěla čarodějka položit.

"Je šťastný," odpověděla po chvilce, "Jak jen mu okolnosti dovolí."

Místnost znovu zahalilo tísnivé ticho. Dívka tiše žasla nad tím, jak snadno se Alandra nechá strhnout emocemi - co na tom, že je to mocná čarodějka, vznešená Paní Věže.

• "Něco bych tu měla," ozvala se čarodějka za jejími zády. Dívka ji žádala o nějaký vzorek Spercheiova rukopisu, Alandra teď svírala v ruce několik přeložených listů papíru. Nezdálo se, že by je příliš chtěla vystavovat kněžčině zraku.

"Tady," Aiss uhladila prsty stránku, vědoma si její neochoty posunula knihu směrem k čarodějce. Původní text byl obklopen poznámkami různého stáří, úhledné štíhlé písmo, které vyplňovalo většinu volného prostoru, bylo zjevně nejnovější. "Podívejte se sama, lépe poznáte, jestli odpovídá."

Paní Alandra se krátce usmála, usedla ke stolu a sklonila hlavu k zažloutlému papíru. Nejprve se v její tváři objevil údiv, ten však byl brzy vystřídán zájmem. Hodnou chvíli srovnávala písmo v knize se svým dopisem, než se konečně podívala na kněžku.

"Skutečně, ty poznámky jsou Spercheiovy. Velmi... zajímavé," nepřítomně pokývala hlavou. "Jak tě to napadlo?"

Aiss pokrčila rameny. "Myslela jsem, že je psal Kelson. Ale pak když jsem zjistila..." Na chvilku se odmlčela. "Některá slova tam jsou psaná v turathi. Mladý čaroděj toužící po moci by uměl jazyk starých tieflingů možná tak z moudrých spisků, vznešená, důležitá slova. Tahle jsou tak... přirozená, hovorová, ten, kdo to psal, zná ten jazyk velmi dobře. A vy jste říkala, že to byl Spercheios, kdo si ty knihy od vás půjčil.

• "Jsem ráda, že jsme přátelé... Má přítelkyně," řekla nakonec, znovu ten krátký, strohý úsměv, tentokrát však skrýval i laskavé teplo.