37. hra

Přes strašlivý řev skřetů nebylo skoro slyšet vlastního slova. Tak strašně byli nasraní, že jim byl nečestně zabit šampion.

Přivolaní Gythiankové se probíjeli skřety jak nůž máslem. Zůstával za nimi pruh krvavé lázně, usekaných končetin, kroutících se těl v agonii. Rozezlený Kolman se z mostku vrhl za nimi.
Musí jich být snad tisíce, napadlo ho.

Krom znechuceně pozoroval Badaga, jak okrádá zabitého skřetího šampiona.
Jak jsme klesli, když okrádáme vlastní mrtvé, proběhlo mu hlavou. Ač patřil mezi vznešené, tak stejně se to dotklo jeho hrdosti, jak místní skřeti ztratili čest i morálku a jsou z nich jen rozběsnění psi.

Ostatní družiníci se protlačili na ochoz hradby nad branou a sledovali, co bude následovat. Stejně tak  mladý Kelmor, stále spíš klučina. Letos to je jeho první rok, co smí být přímo na hradbě a teď tu vedle něj stojí cizí bojovníci, kteří se znenadání probili až k bráně, přivolali podivné cizince, jež kosí skřety po desítkách, až to na hradbách zašumělo a další cizinci, včetně skřetů, odvážně stojí před branou.

Kolman již sotva ovládal své rozčílení, jeho meč kosil jakéhokoliv skřeta, který se přiblížil na dosah, z jeho meče se stalo skutečné ostří smrti. Sám nehleděl na zranění, jež na jeho těle rychle přibývaly.
S pevně vystrčenou branou a strašlivým výrazem sázel strach do skřetích srdcí: „Mluvím na vás, skřetí otroci! Támhle leží vaše velitelská hlava, v krvi, dopadnete hůř, pokud neutečete. Za branou se formuje vojsko, který vás rozdupe. To, co vaše sviňský voči viděli, jak zkapal váš velitel není nic proti tomu, co ještě přijde. Už teď si serete do gatí. Tohle ještě nic nebylo. Jsme na vás moc silní, máte z nás strach, vaši soupeři jsou jinde, na nás nestačíte. Utečte, protože jinak ani po smrti nedojdete ke
klidu. Říkají mi Kolman démonský a jsem pán démonů. A vy? Vy nemáte jména, jste otroci. Nařizuji vám, utečte nebo se podrobte a já vám mocným pařátem nevyrvu zaživa játra a neuškrtím vás na hnusných, hovnama plných, střevech smrdutýho skřeta vedle. Budeš žrát jeho hovna a to bude
jen začátek démonskýho představení.“

Badak ještě rychle zkontroloval, co zajímavého skřet má, hlavně balil velký ocelový palcát, který byl šampionovou hlavní zbraní.
Krom si vyžádal lano od parťáků na hradbě, sám též rychle obhlédl mrtvého šampiona, hbitě sbalil náramek ukrytý pod zbrojí a vyšplhal nahoru.

Kolman se probil skoro do srdce vojska, Gythiankové byli někde v dáli a mířili přímo ke skřetí korouhvi. Nyní byl sám, rozdával strašlivé rány, ale skřeti si troufali stále víc a víc.
To se již probral i Badag a vrhl se Kolmanovi na pomoc.

Samir začal organizovat obranu na hradbě a pro jistotu shodil na mostek pořádný džbán zápalného oleje. Kapitán baronské stráže začal řadit lučištníky k boji.

Kolman se dostal do transu, nyní vykřikoval věty v neznámé nepozemské řeči. Jen znalí poznali hlas Devíti pekel. Vzýval démona, který ho tak dlouho zužoval, vyhrožoval mu a též se mu vysmíval, že je jen okamžik od situace, kdy ztratí i druhého válečníka své krve na tomto světě.
Badag, sám beze zbroje, bojoval kolem Kolmana jako lev. Prokletý člověk se nijak nebránil a krev z něj jen crčela, sám Badag již též zemdléval. Tak tohle nám bude osudné, napadlo ho, možná tady a teď sečteme své životy.
V tom se nad Kolmanem začal zhmotňovat černý mrak, který se rychle zvětšoval, až náhle explodoval a z něj se vynořil strašlivý nepozemský netvor. Jeho zrůdné tělo a obří psí hlava bez kůže naháněli nekontrolovatelnou hrůzu. Lítač začal okamžitě zběsile sápat skřety kolem a k tomu strašlivě řvát.
Byl to tak strašlivý řev, že všem tuhla krev v žilách. Nejen skřetům, ale i lidem na hradbách.
V tu chvíli si nejeden bojovník na hradbách pomyslel: “ Ach naše milovaná bohyně, koho strašlivé jsi nám to sem poslala.“
Kolman dál drmolil výhružky v pekelném jazyce a Badag již skomíral při jeho obraně, oba měli smrt na jazyku.
Létající démon dál rozséval zkázu v řadách skřetů.
Badag lomcoval Kolmanem tak dlouho, až přišel k vědomí.
„Musíme zdrhnout, teď nebo nikdy“, cedil skřet skrz zuby.

Mezitím velký skřetí oddíl i přes déšť šípu uzmul padlého šampiona a rychle se stahoval z dosahu.

Zubožený Kolman s Badagem doběhli po mostku až k bráně, byli tu jediní proti skřetům, neviděli ani Gythianky, tato bitva již byla ztracená.
Náhle se před Kolmanem zjevil velitel Gythianků. Se zatrpklým výrazem přirazil Kolmanovi na prsa Dayakovu dračí šupinu ve zlatém řetězu.
„Již jsme ji drželi příliš dlouho“, procedil podrážděně a zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Oba družiníci nelenili a přes zubožený stav se okamžitě s pomocí lan obránců začali škrábat na hradby.
Skřeti přešli do útoku a během chvíle byli u hradeb. Opět začala vřava obléhání. Obránci zápalnými šípy zažehli olej na mostku a několik skřetů hrozivě popálili.

Kolmanovi na hradbě trochu otrnulo a přivolal svého démonského lítače, ten jak se blížil, způsobil na hradbách paniku. Ale čím více se blížil, tím se zdál menší a menší. Nakonec byl jen o něco větší než orel, to patrně démonské kouzlo jej zvětšilo.
Kolman se již chystal pekelnému lítači předat dračí šupinu, ale starý kapitán obránců jej zadržel.
„Myslíš, že je to moudré?“ pronesl více než výmluvně.
Kolman bez komentáře uklidil šupinu do záňadří za brnění a vyrazil s ostatními do hradu představit se baronovi,  sotva však sešli ze hradeb na nádvoří, začal Badag požadovat zpět svůj kouzelný opasek, který Kolmanovi zapůjčil. Ten však nečekaně odmítl vydat, ačkoliv byl na pokraji zhroucení. Rozezlený skřet jej okamžitě napadl a tvrdě jej direktem poslal do sladkého spánku.
Sám si pak se zadostiučiněním vzal svůj opasek. Jenže to už došla trpělivost i kapitánovi, během chvíle byli všichni obklíčeni několika desítkami po zuby ozbrojených vojáků. Proběhlo blesku rychlé odzbrojení a všichni byli uvrženi do žaláře pod hradem.
Kolman i Badag dostali samotku, ostatní byli spolu v cele. Ačkoliv jim donesli slušné jídlo a též felčař navštívil oba soky, stejně jim hlavy chladly na studeném kameni. Felčar se nijak nepozastavil nad Kolmanovým zjevem, ani ostatní vojáci nehnuli brvou, ačkoliv oba soci si neustále nadávali.
„Až přijde čas, budete předvedeni před barona“, zaburácel hlas statné strážného a kobky se ponořily do tmy. Tmu rušilo jen sténání a naříkání vězňů, kteří zde byli notně déle, než naše parta.