34. hra

„Je čas vyrazit do boje,“ přerušil Dayak dny klidu a pohody v úkrytu na ostrově. Arrik mezitím vyléčil zranění všech válečníků. Jen kousnutí od duchů jeho umění odolaly.
Morro již déle neodolal naléhání Dayaka s Kolmanem a rozhodl se obřadně přijmout další krev. Dobrovolně přijal krev Dayaka, hned po pozření mu do těla i duše vnikl další kousek démona. Chvilku vypadal, že se začne dávit. Na krku mu naběhly žíly i šlachy. Pak během dalšího úderu srdce mu po krku k hlavě přeběhla pod kůží malá boule, za ní další a další..
Vážně se podíval na oba temné bojovníky, jeho pohled byl temný a odhodlaný.
Tak se Morro opět více oddálil lidem a přiblížil démonům. Jak kdysi řekl jeden člověk: „Cesta krve je šikmá plocha. Jednou dáš, nebo přijmeš a už se to nedá zastavit.“

Poslední večer v úkrytu věřící Ilmišah připravili rituál. Arrik, Dayak, Kolman a Morro pustili svou krev do pradávného magického poháru. Morro přidal rubín, Arrik pronesl modlitbu a požádal bohyni o pomoc na této těžké cestě. Odměněn byl krátkým viděním, které mu opět ukázalo, co viděl i něco nového. Nejprve se v mysli zjevil chapadlatý kněz v chrámu Asíji, pak opět viděl siluetu draka, přelétávajícího na noční obloze a nakonec se mu v mysli zjevil obraz zakouřené místnosti s otevřeným ohništěm, kde skřetí šaman ve velké ještěří kůži, s horní polovinou čelisti na hlavě míchal podivný lektvar v otevřené lidské lebce. Plameny ohně se odrážely na smaragdově zelené dračí šupině, jež se mu houpala na krku.

Za úsvitu sbalili tábor. Samir s jaguárem opatrně prozkoumal okolí. Ostatní se vyplížili z úkrytu a jediný magicky nekrytý vchod pečlivě zamaskovali.
Vyrazili nejkratší cestou k bojišti s červem, které bylo na dohled od neznámé věže. Badag je vedl na jisto a Samir pečlivě maskoval stopy.
V noci byli maximálně obezřetní a s velkým přispěním štěstěny odrazili všichni spáči útoky duchů, jež kolem nich opět začali kroužit nocí.

Další den cesty tak pozitivní nebyl, sotva se přiblížilo poledne, Badagův skřetí čich odhalil čerstvé stopy po skřetím táboře a pečlivý průzkum je utvrdil, že území, kterým cestují, je pečlivě prohledáváno.
Skřet nasadil ještě ostřejší tempo. Čím dřív budou u věže, tím méně budou mít skřeti času na úkladné přepady a jejich postupné oslabování. Ostatní s tím souhlasili, bylo jasné, že Badag zná svou rasu dobře.

Nyní již moc nehleděli na vlastní stopy, dle Badaga je to stejně zbytečné. Místo toho vsadili na rychlost.
Byli poslední noc od věže. V úkrytu u malého skaliska odpočívali před následujícím dnem, zítřek bude plný krve. Každý z válečníků cítil tu nervozitu, jemný třes v rukách a zpocené dlaně. Přesto si nikdo nestěžoval.
Sotva se setměno, začali se první spáči vrtět. Duchové dorazili dříve než obvykle.
Hlídka začala spící družiníky okamžitě budit a Kolman odháněl rozmazané stíny svým mečem. Stejně se duchům podařilo kousnout Arrika.
Ani se neoklepali z tohoto záludného útoku a Badag zavětřil skřety.
„Je tu noční přepad!“
Kolman okamžitě začal rozdělávat oheň z připraveného dřeva, naštěstí mu ještě zbývala smola i olej a zapálené větve rozhazoval do okolí.
Arrik pevný hlasem pronesl modlitbu k Černé bohyni, aby je ochránila a zároveň vedla jejich čepele do těl nepřátel.
Morro se vyšplhal na skálu s nataženou kuší a pečlivě se skryl.

Válečníci kolem ohně a skály vytvořili pevný půlkruh a odhodlaně čekali na skřety.
Byl to jen okamžik ticha, než se z temnoty pralesa vyřítili.
Bylo jich dost, ale ne tolik, aby válečníci zakolísali. Jejich čepele se dali do smrtelně přesné práce. Netrvalo dlouho a první skřet padl k zemi, ale i válečníci obdrželi zranění.
Morro v úkrytu tiše naslouchal, někdo šplhal po skalisku nahoru. Pak zvuk utonul v halasu boje a řinčení oceli.
První skřet začal prchat před Kolmanovým strašlivým démonským pohledem zpět do temnoty pralesa. Morro je zkusil dorazit šipkou ze své kuše, ale rána nebyla smrtelná.
Válečníci dále drtili útočící skřety.
Morro s i v poslední chvíli koutkem oka všiml pohybu. Rychle se otočil a tak tak uhnul skřetímu tesáku, který mu měl proklát ledvinu. Ještě stihl skřeta udeřit kuší do obličeje. Pak se na něj skřet vrhnul a začali spolu zápasit.
Samir první uslyšel Morrovi výkřiky, ozývali se vršku skály. Rychlým příkazem vyslal jaguára na skalku.
Morro na lopatkách kopl skřeta patou přímo do obličeje a rychle se plížil k okraji skály, aby se spustili dolů. Byl již horní polovinou těla přes okraj a zrovna se chtěl rukama zachytit výčnělku, kterého by se držel po přehoupnutí přes okraj. Ale ocelový stisk skřetí tlapy mu zadržel kotník a o úder srdce později se skřetí tesák zaryl do Morrova stehna.
Hlasitě vykřikl a začal se mrskat jako ryba na háčku.
Skřet si již vyměřoval finální úder, když ze tmy přišel smrtící útok. Jaguár se zjevil takřka neslyšně, ale o to smrtelnější byl jeho útok. Během pár chvil měl skřet rozdrásané hrdlo a strašlivé rány od drápu v obličeji i po těle.
Pustil Morra, aby si uchránil holý život. Ten se nekontrolovatelně zřítil ze skály skoro přímo na hlavu, kde chvíli bezvládně ležel.
Padli další skřeti a ostatní se dali na útěk do temnoty. Rychlá kontrola družiny ukázala, že všichni jsou živi, ale někteří nehezky posekaní.
Badag se vyškrábal na skálu, kde jaguár rdousil posledního skřeta a rychlým čistým úderem ukončil jeho trápení. Na bojišti leželo pět mrtvých skřetů a jeden v bezvědomí. Minimálně čtyři uprchli do tmy.

Kolman s Dayakem uvázali zajatce ke kolíkům. Dayak mu hned na úvod vyryl dýkou symbol Ilmišah do pupku. Pak jej začali vyslýchat.
Badagovi se to znechutilo a vzdálil se. U skály potkal Morra, který sbíral rozsypaný obsah kapes.
 „Co si myslíš, že nás čeká? To co toho skřeta?“ začal Morro tiše.
„Ne, smrt,“ opáčil skřet suše.
„Ne, ty si nás podají,“ odporoval Morro a bylo cítit, že úpění zajatce mu nedělá dobře.
„Ne, skřeti nejsou takový prasata jako přívrženci Ilmišah,“ procedil skrz zuby Badag.
„A jestli tohle zopakuješ nahlas, tak ti vyrvu jazyk,“ dodal zlověstně. „Ne, vykousnu ti ho!!“

Nad ránem Kolman vyryl všem mrtvým skřetům na čela symbol Ilmišah a uřezal jim hlavy, aby dle jeho přesvědčení mrtvoly nemohli být využity k dalším nekalostem.

Hotovili se na poslední cestu ke skřetí věži.
Dayak jakoby nic vykopnul dva kolíky poutající zajatce, aby se mohl uvolnit a zachránit. Ten mu skřetsky děkoval, ale Dayakova tvář byla kamenná.

Vyrazili na cestu k bojišti s lesním červem.
Věž je na dohled!