Nicméně report připojuji i sem ;)
Tak po všem tom odpočinku a relaxu jsme zavoláni na briefing kpt. Dexe. Vypadá to na další misi na obzoru.
Jen co dosedneme na židle, spustí informace o misi. Jedná se o planetu Teyr, kde Republika svedla dlouhý a velmi krvavý boj, který podle všeho nedopadl vůbec dobře. 416. divize byla úplně zničena až na pár vojáků a jedi-mastera, který ale zjevně toto krveprolití neunesl a zmizel neznámo kde. Ani Jediové netuší, co se s ním stalo.
Po dobojované bitvě zde přibližně měsíc nebyla žádná Republiková posádka a obyvatelstvo se rozdělilo na dva hlavní tábory – sympatizanty s Republikou a na druhé straně přívrženci separatistů. Obě strany bojují mezi sebou a hojně využívají výstroj a výzbroj republikové armády, která zůstala po bojích volně ležet všude možně.
Nyní 184. prapor drží malé území planety a to space-port, pevnost jež slouží jako hlavní základna a město Turos Noth. Další dvě města jsou považována za částečně nepřátelská, ale přímé nebezpečí nám údajně nehrozí.
Dex dodává, že klonovým vojákům velí plukovník Rata Anjil. Nevím proč, ale neustále ho označuji za kapitána. Doufám, že se před ním nepodřeknu. Domobraně velí Agabana Darma.
Dex vybere mě, por. Rak Dol, Garru, Leese a wookieho Graka pro tuto misi. Jsme prý ti nejlepší pro tuto misi, neboť standartní postupy vedení boje nebyly úspěšné a my jsme známí tím, že zásadně používáme nestandardní, zato účinné a úspěšné postupy.
Leese se nicméně omlouvá, že už má něco jiného na jiné planetě na kterou poletí sám, takže jeho osobní strážce poletí na misi s námi. Už jsme poněkud zvyklí, že politik občas takhle odletí za vlastními povinnostmi, takže se nikdo z nás neptá kam a co jde dělat. Jenom se ujistíme, že chce jet opravdu sám. Přisvědčí a dál to nerozebíráme. Proč taky.
O pár hodin později už sedím v naší lodi na místě pilota, která připomíná bountyhunterskou. Mám na sobě žoldácký armor, stejně jako ostatní. Jsem ráda, že jsme se dohodli na tomhle, protože k tomu, co potřebuji na Teyru udělat se mi hodí tahle víc než republiková.
A vlastně, Rak Dol má na Teyru taktéž nějaký svoje osobní poslání. Zmínila se, že na této planetě měla ztroskotat loď s jejími sestrami a že by je moc ráda našla. Myslím, že i upozorňovala na skutečnost, že by na planetě mohli působit nějaké temné síly. Ok, uvidíme, co z toho bude.
Vylétnu na orbitu, zadám souřadnice planety a zanedlouho již hledíme na Teyr.
Než začnu nalétat na přistání, Rak Dol mě poprosí, jestli bych byla tak hodná a dokázala letět podle těchto souřadnic. Má to být snad trasa, po které letěla ona ztroskotaná loď. Její volba slov mi přijde poněkud vtipná, protože aby se mě můj velitel ptal, jestli bych byla tak hodná a pak ještě jestli bych dokázala mi prostě přijde veselé. Stačilo říct leť podle těchto souřadnic, chci se podívat po té ztroskotané lodi, ale zjevně vůbec nechápe, čemu se směju. Pokrčím rameny a začnu plnit její přání. Odešla na chodbu a zřejmě přes Sílu hledá své ztracené sestry.
Když tak letím podle uvedených souřadnic, všímám si, že by planetu jen tak lehce štrejchli, proletěli by atmosférou, ale rozhodně by nepřišli do styku se zemí ani tu nechtěli přistát.
Takže je muselo něco sestřelit nebo tu opravdu nejsou.
A všímám si další věci. Na palubce mi bliká kontrolka komunikace. Přijmu a čekám, co se ozve. Je to Republiková stíhačka a chce, abychom se identifikovali. Oskenuje nás senzory a já tak vidím, že je kousek přímo za naší zádí. Ne úplně blízko, ale přeci jen letí rychleji než my. Identifikujeme se a po chvíli, kdy se k té jedné stíhačce připojila druhá a pomalu nás dohánějí nám je řečeno, že v pořádku, dají mi souřadnice na bezpečný průlet troskami, kterých je tu požehnaně a řeknou, že nás doprovodí na space port.
V poklidu letím, obě stíhačky nás doprovází, když si všimnu, že mi na panelu střídavě blikají dvě kontrolky pro zbraně. Jedna se rozsvítí, druhá zhasne a naopak. Pilot stíhačky se mě nervózně ptá, co to má znamenat. Poprosím Rak Dol, aby se na to podívala. Zjistí, že Wookie se začal nudit a nenapadlo ho nic jiného, než že si vleze k dělu a začne si s ním hrát. Vůl. Nejsem ráda, když ho máme sebou. Je strašně nekontrolovatelný a nepředvídatelný. Nedivila bych se, kdybychom se kvůli němu dostali do problémů. Garra mu pak ale definitivně vypíná zdroj k oboum zbraním a tak nic nehrozí. Pilot stíhačky je uklidněn.
Cesta skrze trosky ale přeci jen není tak klidná. Jak se to všechno neustále hýbe a dochází ke kolizím, kousek ode mě se srazí kus trupu lodi s něčím velkým neidentifikovatelným a obrovský kus železa se rozletí mým směrem. Naštěstí vše vidím včas a přesným manévrováním se troskám vyhnu. Oba dva piloti jsou také v pořádku.
Soustředím se na přistání. Nic těžkého, takže se uvolním a nesleduji své okolí. V poslední chvíli si tak všímám rakety, která letí přímo na nás, ale už se s tím nedá nic dělat. Dostáváme zásah, ale nic hrozného. Pak už v pohodě přistávám.
Na space portu nás už čeká delegace 4 vojáků, jeden je důstojník. Prohlíží si nás s velkou nelibostí a je na něm znát obrovské roztrpčení. Říká nám něco v tom smyslu, že takhle si tu skvělou jednotku vůbec nepředstavoval. Napadá mě, že to asi bude mít co dělat s naší žoldáckou uniformou, do které jsme všichni navlečeni. I ostatní klonoví vojáci na nás nehledí nijak šťastně a něco si mezi sebou šeptají. Mno, uvidíme, co se z tohohle vyklube. Asi si nás tu jako zachránce představovali jinak, ale my vypadáme jako úplně obyčejná banda žoldáků.
Garra je pověřená opravou lodi. Rak Dol se mě ptá, zda bych jí s tím pomohla. Namítám, že bych ráda, ale že když po mně bude chtít francouzák, nedám jí onen železný nástroj. Mám nějakou dobrou náladu. Poručice se zasměje a tak jdem všichni až na Garru k plukovníkovi.
Jsme tedy uvedeni veliteli základny, plukovníkovi jménem Rata Anjil, který na nás kouká jako na vlastní zkázu. Což asi tak bude, vzhledem k tomu, že máme zachránit to, co se jemu nepodařilo. Také naším směrem prohodí něco, co říkal už ten důstojník na přistávací rampě. Dodá otázku, co tady tedy chceme vlastně dělat.
Wookie prohodí, že je to tajné. Trochu mě zamrazí, protože plukovníkovi se zachvělo chmýří na tváři a zjevně se mu tato odpověď vůbec nelíbí. Zeptal se na další věc a opět se za námi ozvala wookiova drzá odpověď. Se slovy nepleťte se nám do cesty a už se tu neukazujte, jsme vypoklonkováni ven. Rak Dol je hodně naštvaná a posílá Groka za Garrou k lodi.
Společně se dohadujem na dalším postupu. Zatímco ona jde zjišťovat, od koho bychom dostali informace o vojenské situaci na planetě, já se jdu podívat mezi vojáky. Ti jsou největší drbny a člověk se od nich doví spoustu věcí.
A opravdu se mi daří nachomýtnout se k rozhovoru dvou vojáků z domobrany. Nevím, jestli jsou to vyšší poddůstojníci či nižší důstojníci. Používají jiný systém hodností a v tom se nevyznám. Budu si to muset zjistit. Povídají si o nás. Považují nás za své zachránce, byť se jim náš počet zdá malý a to si ještě ani nejsou jistý, kolik nás vlastně je a plukovníka označují za starého prďolu. Myslím, že můžeme počítat s jejich pomocí. Jinak jsem nic zajímavého neslyšela.
Po půl hodině, jak jsme se s Rak Dol domluvili, se scházíme u lodi. Grok nás informuje, že ho kontaktoval jeden z domobrany a dal mu kontakt na jednoho z velitelů, který si s námi v pevnosti chce promluvit. Vím, že Rak Dol chtěla obhlídnout ještě druhou půlku planety, ale toto zjevně ustoupí vojenským zájmům. Já si taky budu muset počkat a nějak přijít na to, jak se dostat do Griannu.
Rak Dol nás informovala o vojenské situaci. Obě strany mají ukořistěnou republikovou výstroj, dále vyvíjejí další zbraně např. dělostřelectvo, v horách jsou separatisté či jim naklonění a mají solidní množství protiletadlových zbraní, nastala patová situace, protože Republika nemá šanci je z hor vyštípat.
Poprvé mě napadá, že tohle asi vůbec nebude jednoduchá mise. Jak máme dokázat něco, co nezvládla armáda jenom ve čtyřech? Ale co, už jsme tak i osvobozovali planety. Ok, nějak to půjde.
Od domobrany máme zapůjčeny dva airspeedry. Jeden pro deset lidí a beze zbraně, druhý menší s kanónkem. Nesedám do toho menšího, ke mně přisedá wookie, Keldořanka pilotuje druhé vznášedlo a Garra bude obsluhovat krabičku, která má odhalovat senzory pohybu, které jsou po cestě nainstalovány.
Pevnost je přibližně 200 km daleko. Nebude trvat dlouho, než tam dojedeme.
První senzor pohybu Garra odhaluje brzy. Zanedlouho se s tím vrací. Na co to má nebo co s tím chce dělat, netuším. Ale jedeme dál.
Další nacházíme uprostřed mostu. A nejenom se senzorem pohybu, ale ještě s pěti instalovanými bombami. Dost dobře je to tu nastražený na nějaký větší konvoj, například na ten, co jede za námi.
Přesedám do většího vznášedla, se kterým se lépe manévruje a musím Garru k těm bombám dostat tak, aby je mohla deaktivovat. Mohu říct, že tu první zvládám bez problémů. Bez problémů už ji nezvládá deaktivovat naše bledá kráska. Aspoň to usuzuji z nenadálého výbuchu kdesi pod námi a jejímu tichému ups. Most se tedy trochu zatřásl a jeden pilíř se zřítil, ale vydržel. Prohodím, že to už jsme ty miny mohli rovnou rozstřílet a ne se s tím takhle patlat. Odsekne, že si to mám teda zkusit. Namítám, že takhle to umím taky. Něco si brmlá pod vousy, ale mlčí. Nalétám tedy na druhou minu, také v pohodě, akorát jsem trochu poškrábala lak, ale to snad nikdo u vojenského speedru řešit nebude. Na Gaře je vidět mnohem větší soustředění. Vidím, jak se jí rosí čelo, ale v pohodě ji zvládá deaktivovat.
V tu chvíli se ozývá střelba. Odkud, na co a kdo? Tyto otázky zůstávají nevyřešeny, neboť v komlinku nikdo nic nehlásí, takže se nadále soustředím na svůj úkol.
Pomalu se přibližuji k třetí bombě. Už to není tak jednoduché, ale stále se to relativně v pohodě dá. S čím ale absolutně nepočítám je náhlý poryv větru, který s mým vznášedlem nejdřív třískne o jeden pilíř a než stihnu vozidlo stabilizovat, schytáme to ještě o druhý. Naštěstí už mám vše pod kontrolou, jenom nám chybí kus zádi. To Gaře poněkud stíží manipulaci s bombami, ale hold musíme pracovat s tím, co máme.
Nakonec se mi podaří přiblížit ke třetí bombě, Garra ji deaktivuje a jdeme na čtvrtou. Stále nic o tom, co se nahoře děje, ale pořád se tam střílí.
Tentokrát se soustředím jenom a pouze na manévrování a nyní již poučena o nenadálých závanech větru se vsoukám ke čtvrté mině. Deaktivována. Nejhorší je to s pátou, trochu o most vrzá naše vznášedlo, přeci jen je dost veliké, ale celkem v pohodě se našteluju zadkem k mině a Garra ji bez potíží deaktivuje, koukám, že si všechny, co sundala, schovala ve speedru, takže doufám, že nás zasáhnou a všechno to vybuchne.
Rak Dol konečně zjistila, co se děje a rozkázala pomoct Grokovi, který je nahoře pod palbou a Gaře vyhodit všechny miny. Vylétám z pod mostu a první co vidím jsou čtyři droidi ženoucí se k mostu. Nalétám přímo na ně, ale strach, že ještě více poškodím most, mi nedovoluje na ně naletět tak, jak potřebuju a sundávám jenom jednoho. Obracím se, Garra mezitím vyhazuje ty bomby, naštěstí dost daleko a vidím, že droidi začaly šplhat po konstrukci. Dva mají svářečku a jeden vibronůž. Rak dol rychle sestřelí ty dva se svářečkami, poslední droid ale stačí na mostní konstrukci vybuchnout. Most už vypadá hodně špatně.
Wookie si mezitím poradil se zbytkem útočníků. Jeden se vzdal.
Posíláme zprávu o situaci a pak už se bez problémů dostáváme do pevnosti.
Na nádvoří pevnosti si nás vyzvedává sergant a zavede nás do pracovny kapitána pevnosti, který se nám představí jako kapitán 123 a říkají mu Postupka. Přemýšlím jestli proto, že je tak dobrý v kartách nebo tak rychle postupoval v šaržích, což prohodím směrem k Rak Dol a zaslechne mě i kapitán. Zatímco on se zasměje, Rak Dol mi vysvětluje, že to je kvůli jeho číslu. To by mě teda nenapadlo. Prý se mu líbí můj způsob uvažování.
Pak už přejde k vážnějším tématům. Zajistili bezletovou zónu nad planetou a to je jediné, co mají opravdu pod kontrolou. Na zemi ovládají jenom space-port, pevnost sloužící jako základna, město Torus Noth – enkláva domobrany bezpečně zajištěná. Dále nás seznamuje s dalšími městy: Pododun – těžařské město, máme posádku klonů a domobrany, v okolí ale větší aktivita nepřítele a už i ve městě, velmi riziková oblast a Griann , který není vůbec pod republikovou kontrolou, informace od royalistických rodin. Při zmínce o tomhle městě mě přepadne lehká nervozita. Věřím, že se tam nějak dostanu. Jestli město není pod naší kontrolou, půjde to.
Dále se zmiňuje o několika plánech z nichž nejvíc přichází v úvahu zkompromitování separatistické vlády, která sídlí v Sodoně, na území ovládané sepkami.
Poskytne nám kancelář, veškeré zázemí, které potřebujeme. Udiveně nadzvedává obočí, když zjišťuje, že už jsme si to stihli rozházet u plukovníka. Zažertuje, že on se o to snaží taky, ale nám se to povedlo v rekordním čase. Nabízíme návod, ale s díky a úsměvem odmítá. Dále nám poskytuje vojenské materiály, mapy a dalších pár věcí, které bychom mohli potřebovat. Děkujeme a jdeme vyhledat kapitána domobrany.
Ty žoldácké uniformy nám v oficiální armádě působí poněkud problémy. Rak Dol zastavila jednoho z vojáků domobrany a protože netušila, jakou má hodnost, zdvořile se ho zeptala, kde najdeme jejich velitele. Na tuto otázku reagoval velice nepříjemně. Obě jsme jeho reakcí překvapeny, na naší straně zdvořilost a on div nás nevykope ze základny ven. Horečně hledám v datapadu, jakouže to má hodnost a zjišťuji, že je pouhý sergant. Ok, takže si na něj můžem vyskakovat. Upozorním ho, že by se k nám měl chovat s větší úctou a respektem, na což se nechápavě zamračil. Pokračuju tím, že nás představím, poručík Mara a poručík Rak Dol. Jeho chování se okamžitě mění. Ihned je úslužný a jenom prohodí něco o tom, že už jsme se konečně představili a že to mění situaci. Vez dalších zbytečných řečí nás dovede do kanceláře velitele. Musím se na ty hodnosti podívat. Není možné, abychom neustále nevěděli, s kým máme tu čest a předejdeme alespoň částečně potížím. Naše momentální zbroje prostě nemají nic, podle čeho bychom mohli být identifikováni.
Kapitána nezastihujeme, je zde ale jeho pobočník. Rak dol se mu představí, představí i mě a dodá s doprovodem. Vypadá to, že pobočník si myslí, že jsme nějaká delegace, protože mele něco o převlékání se do něčeho vhodnějšího a dokonce nás tak představuje kapitánovi. Ten když nás ale vidí, chápe a jenom se zasměje.
Dostáváme za úkol, pokud tedy můžeme, dostat se do města Pododun a zkusit přesvědčit místní obyvatele a kde koho, že republika je opravdu silnější a je výhodnější s ní spojit své síly. Sice je to úplně na opačnou stranu, než bych potřebovala, ale moje osobní zájmy musí zatím stranou. Zkouším si na téma Griann promluvit s Rak Dol a i ona má zájem toto město infiltrovat. Ok, tak aspoň, že je tam nebudu nijak nutit jet.
A napadá mě další zajímavá věc. Všimla jsem si, že všichni velitelé, kromě plukovníka, když chtějí pomoct, používají slova jako jestli můžete, až budete mít čas apod. Asi si myslí, že tu máme na práci něco jiného, mnohem důležitějšího.
Nakonec se dalším vypůjčeným vznášedlem vydáváme do Pododunu.
Cesta probíhá bez problémů, na jednom z kontrolních bodů nás kontroluje hlídka a já nás identifikuju. Chvíli ověřuje informace a po chvilce nás pouští dál.
Pomalu se rozjedu, ale Rak Dol mě ihned zastavuje. Zmateně okamžitě plním její příkaz, keldořanka překvapivě vystupuje a spolu s ní wookie a ihned na to slyším palte!. Rozkaz ale nepřichází od naší velitelky, ale od velitele vojáků. Chápu, že nám něco přilípli na konec speedru, ale co to je, netuším. Nicméně neřeším a střílím svým blasterem po veliteli. Zatímco se ostatní melou u zadku vehiklu, registruju, že Garra hodila směrem k první skupince termální detonátor. Poznávám, že je to naštěstí ten gumový, oni to zjevně ale nevědí, protože se co nejrychleji snaží schovat za haldou kamení.
Protože jsem v dosahu, poodjedu, aby to bylo věrohodnější. Ostatní spolubojovníci se rozutečou po bojišti, wookie se s mohutným řevem vrhne na skupinu doteď ukrytou v budce, která také zjevně nepoznala v detonátoru gumový a vyběhla ven, Rak Dol skrz budku utíká k té první skupině a já ve vozítku se otáčím tak, abych mohla střílet na druhou skupinku. Garra se schovala za speedrem, v tu chvíli se ze země vynořuje skupina droidů, poněkud modifikovaných a rozděluje se na dvě skupiny, jedna jde po nás, druhá po wookiem. Je jich možná dohromady hodně, ale proti nám, ostříleným veteránům, nemají šanci. Brzy je po boji a zjišťuji, že první skupina se vzdala.
Jdu se podívat po okolí, jestli někde není ještě nějaká jáma či nastražená mina, nacházím jámu s mrtvolama – pravděpodobně původní posádka, zajistíme zajatce a já ještě posbírám to něco málo, co zbylo z těch droidů. Nikdo z velitelů, jak jsem vyrozuměla, zřejmě pořádně netuší, čemu čelí.
Již bez problémů se dostáváme do Pododunu. Město je typicky průmyslové – spousta rámusu, smradu a smogu, blízko centra jsou větší továrny, město má na strategických místech postavený durasteelový věže a jinak je celkem dobře chráněno. Aspoň to tak vypadá.
Poprvé si citlivěji uvědomuji to zoufalství, bezmoc, nenávist, strach a další negativní emoce, kterými je tahle planeta prostoupena skrz na skrz a zdá se mi, že na Garru a Rak Dol to doléhá mnohem více. Tuším, že to bude jejich mnohem větší citlivostí na Sílu.
V branách města nás kontroluje další hlídka, ruka mi bezděčně sklouzne k blasteru, přeci jen, vzpomínka na tu zradu je prostě živá. Informujeme je o zajatcích a situaci, skutečně nikoho z vojáků nepoznávají, okamžitě jsou plní krvelačné touhy pomstit své bratry. Odkazují nás na velitelství.
Velitel nás okamžitě přijímá, zajatce necháváme hlídat a později je vyslechneme, velitel nám vypovídá všechno, co se dělo, děje a možná i dít bude.
Podle všeho absolutně nemají pod kontrolou, kdo a za jakým účelem sem přijíždí. Den před naším příjezdem došlo k několika teroristickým útokům, hlídky na předsunutých stanovištích jsou přepadávány, morálka města i vojáků je na dně, obrovská dezerce, protože ale není kam jít, mnozí prostě zůstávají v armádě, rozmáhají se gangy, které přepadávají sklady a hrají si na dobráky, kteří bohatým berou a chudým dávaj či co, jednoduše přepadávají sklady a protože už je zde jenom malá posádka a ta je ještě ke všemu naprosto demoralizovaná, není valná šance je vybojovat zpět.
Žádá nás o pomoc s gangy. Ví, kde se nachází a schází největší z nich. Je to tovární komplex, téměř nedobytný, při posledním útoku ztratil 80 mužů a 200 má zraněných, ostatní už s nimi bojovat nechtějí. Dále se zmiňuje o modifikovaných droidech, které nejsou schopni porazit, prý jsme první, kteří setkání s nimi přežili. Lehce mě to udivuje, protože mně tak hrozní nepřišli. Nicméně protože jsem pár trosek z droidů posbírala, nabízím je k prozkoumání v laborce. Velitel vypadá, že z toho má opravdu radost, ostatně je to možnost jak prozkoumat, z čeho vlastně jsou a odkud se berou. Dále se podrobněji rozpovídal o ganzích, které ve městě působí.
Největší z nich je gang, který si říká Žlutí savripové – původně vymahači dluhů, poté organizovaný zločin – prostituce, výpalné, drogy apod., nikdy obchod se zbraněmi, nejsilnější gang, sídlí v tom továrním komplexu.
Další je Skalní lvi – starý gang, pracoval na obchodu s lidmi – smlouvy, námezdná práce.
A poslední Komáři – obchod se zbraněmi, motorkáři. Všichni si vzpomínáme na poslední motorkářské gangy, se kterými jsme měli tu čest a všichni se při té vzpomínce usmíváme.
Podstatnou informací je to, že gangy se mezi sebou navzájem nevybíjí. Nicméně, kde je nepsáno, že by nemohli začít.
Po tomto vyčerpávajícím briefingu jsme dali hlavy dohromady a vymysleli následující plán.
Grok a Rak Dol vyslechnou zajatce, Garra pomůže v nemocnici vyléčit zraněné a já půjdu na průzkum území Žlutých savripů. Převleču se do nejběžnějšího civilního oblečení a zamaskuju se jako muž. Se vším mi pomáhají Rak dol a Garra a výsledek není úplně zlý. Zkouším to na posádce pevnosti a ani jeden z vojáků, kteří mě zastavili, ve mně nepoznali ženu, dokud jsem nepromluvila. Do boty jsem si ještě zasunula nůž, pod šaty schovala sportovní blaster a byla jsem připravená vyrazit. Jenže Rak Dol si to rozmyslela. Prý takhle nemůže riskovat můj život. Je to příliš nebezpečné, někdo mě odhalí a já se odtamtud nedostanu. Garra se k ní přidala. Že ona je přeci jen v tomhle způsobilejší. Dokáže použít něco jako cloak, což ji nějak zamaskuje a případně se odtamtud rychle dostane.
Jsem zklamaná, trochu naštvaná, na to dobrodružství už jsem se opravdu těšila a hlavně, chci být užitečná. Co mám jako jiného dělat? Zastrašovat vězně asi těžko, na to je tu wookie, v nemocnici akorát tak můžu překážet a v technice nejsem tak zběhlá, abych utíkala do laboratoře zjišťovat, co jsou ti droidi zač. Musím ale uznat, že poručík má pravdu, a protože má její hodnost jen o malý kus větší váhu, rozkazem mi zakazuje vstoupit na území toho gangu. Nakonec si vybírám ten výslech. Aspoň se něco dovím.
O droidech nic neví, jenom že jim pomohli obsadit onen kontrolní bod, respektive že ho droidi dobyli a oni tam jen nakráčeli, setkali se s nimi až na místě, nepřišli s nimi z nížiny. Cokoliv, co by mělo být větší než konvoj, měli nechat projet, ostatním přilepit výbušninu kamkoliv na dopravní prostředek a pak odstranit. Většinu původní posádky pozabíjeli droidi, dva velitel, toho jsem ale zabila, takže už k tomu nemá co říct. Takových skupin je na kontrolních stanovištích více, jsou opravdu motivovaní – pocházejí z různých vesnic, byli naverbováni, rodiny za ně dostali nějakou odměnu, většinou droida či nějakou peněžní či jinou.
Po výslechu opět přemýšlím, co dál. Garra je venku ve městě ve snaze infiltrovat území Žlutých savripů, Rak Dol spěchá do nemocnice pomoct a já? Napadá mě, že mám sice zákaz, ale ten se vztahuje jenom na ten gang a jeho území. O zbytku města nepadla ani zmínka. Protože mě trochu pobolívá hlava, beru si nějaký prášek a bolest mizí.
Pak už se ve svém převleku vydávám ven.
Lidi si mě vůbec nevšímají. Za to já si všímám té naprosto depresivní nálady. Nikdo se s nikým nebaví, dokonce to vypadá, že jsou venku jenom proto, že tam být z nějakého důvodu musí.
Po chvilce poflakování se zapadám do první krčmy, kde se člověk obvykle dozví nejvíc. Kupuju si pivo a hospodský mě překvapí otázkou, zda mám čím platit. Uvědomuju si, že jediné, co u sebe mám jsou republikové kredity, poleje mě horko, nechci se prozradit. Napadá mě ale, že jsem je někomu mohla ukrást, takže vytáhnu svou kartu a podám ji hospodskému. Ten si zkontroluje, že tam nějaké kredity jsou a nadiktuje si cenu za pivo. Je poněkud vyšší, než bych čekala, ale republikový kredit tu asi nemá nijak silný kurz. Když odcházím se svým pivem v ruce, mám pocit, že se na mě hospodský pozorně zadíval, ale nic neřekl ani neudělal. Myslím, že bych se měla přestat lidem dívat přímo do obličeje, podobnost s klonovými vojáky je přeci jen veliká.
Najdu si volné místo a zatímco upíjím, pozoruju ostatní hosty. Nikdo s nikým nemluví, všichni jsou v depresi, nešťastní a snad i zoufalí, celá atmosféra v tý hospodě je pochmurná. Rozhodně bych takovou nečekala. Usuzuju, že tady se nic nedovím a přesunuju se do dalšího hostince.
Tady je nálada výrazněji veselejší. Ne veselá, jenom veselejší. Lidi se tu baví, tedy povídají si spolu, hraje i nějaká hudba, trochu melancholická, ale nic po čem by si člověk chtěl podřezat žíly. Kupuju si další pivo, nacházím volné místo a zaposlouchám se do rozhovorů. Ok, tady už se snad něco dovím, nicméně to není na jedno pivo a dávám si druhé. Když jsem tak v jeho polovině uvědomuju si, že se mi začíná točit hlava a že počet hostů v hospodě se zdvojnásobuje. Asi to teda nebude tím, že by jich najednou víc přišlo, protože pak by každý měl svého dvojníka.
Dál upíjím a po čase už se nesoustředím na rozhovory kolem, ale spíš na to, že mi začíná být opravdu špatně. Asi nebylo dobré pít to pivo na ten prášek.
Ještě chvíli sedím, pak rychle vyhodnotím, kde by mohli být záchody a co nejrychleji se k nim vydám. Stojí mě obrovský úsilí nepoblejt ostatním nohy. Přeci jen bych se tak mohla prozradit.
Nevím, zda to bylo ještě tím zbytkem rozumu, co mi zbyl nebo jenom tím, že pánské záchody byly blíž, zapadla jsem na ně. K míse jsem ti stihla akorát tak včas.
Zatímco se v křečích skláním nad záchodem a zbavuju se obsahu svého žaludku, zpoza kabinky se ozývá soucitný hlas, jestli jsem v pohodě, odpovídám prskáním a dalším zvracením, teď už trochu nuceným, abych nemusela mluvit, dodá, že to všechno musí ven a po chvíli odejde a i já se tak bez nebezpečí vydám ven.
Usuzuju, že už nejsem ve stavu cokoliv zjišťovat a že bude lepší vrátit se na základnu. Snad tam dojdu.
Když se snažím kolem jednoho týpka v motorkářský bundě protáhnout, tichým hlasem se mě zeptá, kde slečna bydlí. Ztuhnu na místě a jen tak tak si uvědomím, že šáhnout po zbrani a snažit se ho sprovodit ze světa by nebyl dobrý nápad. Doufám, že nás nikdo jiný neslyšel a zároveň poznávám jeho hlas – ten ze záchodů. Vypotácím se ven a on za mnou. Přemýšlím horečně, jak mi jenom můj opilý mozek dovoluje, ale nenapadá mě nic jiného, než na něj přiopilým zrakem zírat a zvažovat své možnosti. Nakonec ze mě vypadne, že bydlím o tři bloky dál. Prý kterým směrem. Mávnu rukou k základně. Nevěří mi, že patřím k domobraně. Republika nebo sepky? Neodpovídám. Prohlížím si ho. Vypadá, že je více než způsobilý se ubránit v případě boje na blízko a to jsem v těžké nevýhodě. Co po mě sakra chce? Dochází mu trpělivost a opakuje, jestli chci teda odvézt. Nakonec přikyvuji, přeci jen nejsem ve stavu se promenádovat po městě. Odveze mě ten kus cesty a vyhodí mě nedaleko základny.
Všimnu si, že po nás lidi koukaj, ale nic zvláštního. V první chvíli se k němu chci přitulit, jakože jsme spolu něco měli, ale dochází mi, že jsem v převleku chlapa, takže to by asi nebyl úplně dobrý nápad.
Ptám se ho, co chce, ale odpoví mi, že o tom si pokecáme někde u kafe, teď se mám jít vyspat. A v tu chvíli je pryč. Přepadne mě vztek a zmatek, do toho je mi zle, takže nakonec se obrátím a dopotácím se do postele. Poslední myšlenka patří chvíli, kdy se probudím. Určitě nebude příjemná…
