Tak opět můj zápis. Je to šitý horkou jehlou, pokud budete mít připomínky k faktům a nám daným informacím, opravím to :).
Probudila jsem se o několik hodin později. Jak jsem si myslela, opravdu je mi zle. Vzpomenu si, že když jsem se cvičila v síle, ten mistr říkal něco o hození se do transu a že to pak léčí… Ok, vyhledám Garru nebo Rak Dol a zeptám se jich, jak na to.
Rozhoduji se dát si sprchu. Jenom ten přesun je dost náročný, chvilku mi trvá, než najdu příslušné dveře, ale povede se. S úlevou ze sebe sundavám všechny ty hospodou nasáklé šaty a co nenajdu? Komlink. Kde se tu vzal? Že by mi Rak dala do kapsy komlink, když jsem chtěla jít na území toho gangu, a pak mi o tom zapomněla říct? Na to se taky budu muset zeptat.
Po sprše si oblékám svůj armor a zjistím, že mi chybí přezky u hrudního plátu, což dost dobře nechápu, protože se nemůžu vzpomenout, že by se mi s tím cokoliv stalo. A když si nasadím helmu, zaškrábe mě na obličeji podivný materiál a taky vůbec nic nevidím. Sundám si ji, šáhnu dovnitř a vytáhnu… Uch, jak se tomuhle vlastně říká? A kde se to tu vůbec bere? A hele, je tu nápis: Příště zvedej komlink. Ty vole! Co má tohle jako znamenat?!
Lísteček zmuchlám v ruce a vyrazím hledat Rak Dol. Nejdřív zkusím pokoj.
Papír. Tomu materiálu se říká papír. Velice vzácné.
Zaklepu na dveře Rak Dol. Nic se neozývá, ale dveře jsou otevřené. Vejdu dovnitř a vidím, že Rak Dol medituje. Co mě zarazí je, že má na čele nalepený stejný papírek se stejným nápisem, jako já. Někdo si tu zjevně hraje na hodně špatného vtipálka. Seberu se a jdu hledat Garru.
V jejím pokoji jsem ji nenašla, takže jsem se vydala do salonku dát si kafe a pak ji hledat v laborce. Říkala, že tam bude.
Jaké je moje překvapení, když kromě Garry nacházím v salonku i Leese. Co ten tady dělá? Ptám se ho na to a říká, že nám přijel pomoct. Namítám, že má být na jiné planetě. Opáčí, že on je na jiné planetě. Na to mu odpovím, že na jiné než já. Na to se jenom usměje. Pak mi se slovy: Tohle bude zjevně tvoje, podává přezky od mého hrudního plátu. V tu chvíli mě trkne a cpu mu pod nos jeho papír a komlink , jestli to má na svědomí on. Papír jo, ale komlink mu nic neříká. Ještě se ptám Garry, jestli o tom nic neví a že prý ne. Hmmm, tak čí… Že by ten týpek v motorkářské bundě? Zkusím pak zavolat, nejdřív si vypiju kafe, které právě přinesl ten pikolík, co to tu má na starost. Ptám se ho, zda by mi dal ještě nějaký vyprošťovák. Přikyvuje a jde mi ho připravit. Než mi ho přinese na stůl, seznámím ostatní s tím, proč jsem se na základnu vrátila tak na šrot. Leese prohodí něco o Dexovi, jako že co nás to učil. Chápu, co tím myslí, ale to už mám před sebou svou záchranu a ještě s citronem. Prej vypít na jeden zátah a hned na to si strčit do pusy cintron. Jak mi to ten pikolík řek, přemýšlím, co je to sakra za dryják. Pak se několikrát nadechuji a kopnu do sebe ten nápoj. Je to fakt nechutný. Něco jako vyždímané týden nošené ponožky v blátivých podmínkách smíchané s nápojem, který už někdo jednou měl. Už vím, proč ten citron. Jeho kyselá chuť přijde vhod a jak se tak na
Garru a Leese šklebím, jsem ráda, že jsem nepřišla o své chuťové buňky.
Když se to tak všechno uklidní, volám na to číslo, které je v komlinku uloženo. Chvilku to zvoní, do toho registruju, že se Leese shání po wookieem, krčím rameny, že netuším, kde by mohl být a Garra je na tom zjevně podobně. Naprosto nechápavě na nás kouká, jako jak je to možný, ale to už se na druhé straně ozve hlas. Známý hlas. A mě se rozsvítí.
Prej jestli je mi líp, že bychom zašli na to kafe.
Odpovídám jo. Kdy a kde?
Udává nějakou hospůdku ve městě.
Souhlasím.
Prej mám přivést i ty svoje kamarádíčky.
Jak to ví? Ptám se ho, co je vlastně zač.
Prej zástupce lidu.
Neptám se na funkci, ale ráda bych znala jeho jméno.
Vážka.
Neudržím se a trochu vyprsknu smíchy.
Cítím tak trochu uražené ticho. Vemu své kamarády.
Tak v 9 naviděnou.
Ok.
Ukončím hovor a čelím Leesovi, který je poněkud znepokojen tím, že jen na chvíli zmizí z dohledu a už mu jednotka vlčí. Pche! Co ten má do toho co kecat. Sice mu byla Adra přidělena, ale pořád je to jenom civil. Což mi připomíná, že s tím jenom civilem chci později mluvit.
Graka se nedaří sehnat a s Leesem se vydáváme za velícím – poručíkem, v téhle pevnosti. Trochu mě to udivuje, protože pochybuju, že by mu řekl něco, co už my nevíme.
Zjišťuji, že tomu tak skutečně je. Zaráží mě, že se na to Leese nezeptal třeba mě. Nebo že mu to Garra sama neřekla. Takhle jsme promarnili čas. A proč tu maj trochu jiný uniformy než jinde? Koho to sakra zajímá? Prostě je maj jiný, hlavně když jsou na naší straně. Jediné, co mě zaujalo je, že tohle je snad jediné město, kde není vládce.
Pak už Leese nic nezajímá a odcházíme.
Vzpomenu si, že Garra byla na území Žlutých Savripů a ptám se jí na to. Ublíženě a uraženě odpoví, že už to chěla tak třikrát říct, ale nikdo jsme jí nenechal. Nějak si na ty pokusy nemůžu vzpomenout, ale já už zapomněla věcí… Utrousím, že to je mi jí opravdu líto a že mě snad i rozpláče. Probodne mě pohledem. Zajímalo by mě, jak dlouho se nechá provokovat. A co udělá? I když, to co udělá už mě asi tak moc nezajímá. Totiž, nic.
Nicméně nám na mapě ukáže, kde mají kamery – na hlavních přístupových cestách a na křižovatkách. Do toho tam chodí hlídky se zvířaty, něco jako psi a kolem toho jejich areálu je plot, který vás při dotyku usmaží jak volské oko. Hmm, povzbudivé.
Tohle je ale na řešení asi vedlejší, potože Leese přijde s plánem ohledně domobrany: Je zbytečné, aby domobrana nadále hlídala svá stanoviště. Tihle vojáci už stejně jenom čekají na smrt a nečekají nic jiného. Pak najednou začne řešit s Garrou kamery na území Žlutých savripů. Jestli jsou kabelové nebo bezdrátové, jak by se daly vypnout a takové ty technické věci, kterým moc nerozumím. A vůbec, na co vypínat? Se snad proplížím ne? Stíny jsou na mé straně, jsou mými přáteli, mou pomocí a záchranou.
O chvilku později se objevuje Grak a že prý byl u Lvů a sehnal si tam práci. Vyhazovače. Nestačím zírat. Vůbec, ale vůbec si nevzpomínám, že bychom Graka někam poslali. Začnu ho stavět do latě. Leese namítá, že já jsem taky opustila jednotku. Namítám, že jsem poručík (který původně do města jít měl), kdežto on je jenom pouhý seržant, který by se rozhodně neměl jen tak potloukat venku, když se objeví Rak Dol a usadí mě tím, že pití ve službě je zakázáno.
Pak znovu řešíme ty hlídky. Garru napadne, že bychom sebou mohli vzít někoho, kdo pozná, zda jsou to jeho kamarádi, či naprosto neznámí jedinci. Voják, který kolem nás náhodně procházel a náhodně něco zaslechl nás upozornil, že se můžeme podívat do záznamů. Jenže když už se díváme, zjistíme, že je všechno vymazané. Je tohle možný??? Buď to byl někdo zevnitř, třeba dezertér, nebo to byl někdo zvenčí, což by mě taky nepřekvapilo vzhledem k tomu, jak se to tu vede.
Poručík je na tuto skutečnost upozorněn a přidělí nám seržanta, který cvičil místní vojáky a měl by je znát.
Nejdřív ale musíme vyřešit to setkání. Protože tu není nic rychlého, bereme náš landspeeder. Leese ho chvíli obchází a zjevně odhaduje místa, kam nejlépe můžou přilípnout bombu. Nakonec vyvrtá do zadku díru a nacpe tam kamerku. Dívám se na to a mám pocit, že to už jsem si ze stran mohla namontovat zrcátka. Mám ale dojem, že sám Leese se moc nesnažil, protože maskovat umí mnohem lépe. Nicméně, nakonec na tuto misi posíláme Rak Dol a Groka a sami se vydáváme na tu schůzku.
Nacházíme nějaký prostředek a vydáváme se na místo určení.
Vystupuji o něco dříve, abych obhlídla situaci. Když jsem na dohled hospůdky vidím, že vzadu parkuje několik, asi 10 motorek a před vchodem stojí jeden z motorkářů. Když mě vidí, řve jako že pokračuj pokračuj, tady není nic k vidění. Pochopím, že je to kvůli tomu armoru, co mám na sobě. Pokračuju v obchůzce a nenarazím na nic zvláštního.
Dojdu pro Leese a Garru a vlezem do hospody, kde se zanedlouho rozhostí ticho. Zatímco se rozhlížím a pohledem hledám Vážku. Opravdu se mi ho povede vypátrat. Dojdu k baru, kde si Leese objednává nějaké pitivo, zřejmě brandy. Já jsem celkem rozhodnutá, že si nic nedám. Rozhodně žádný alkohol. Už jenom to, že jsem o pár hodiny poté, co mi bylo fakt zle, zase v hospodě, mi bouří žaludek.
Přišel si pro nás Vážka a vede nás do salonku. Leese nalévá do čtyř skleniček tu svoji brandy. Upozorním ho, že já si opravdu nedám. Jednu z těch skleniček vzal a její obsah si nalil do své.
Mezitím vstoupila do salonku servírka, která se nás ptá, co si dáme. Vrtím hlavou, že radši nic. Garra si objednává pivo a Vážka mi nakonec objednal džus. Za chvilku stojí všechno před náma a já doufám, že to je jenom džus.
Vážka je o nás celkem dobře informován. Ví, co jsme zač, co tu máme za úkol a dokonce nám podal datapad, na kterém o nás byly záznamy a i popisy. Musím říct, že nejsou moc přesné, krom popisu wookieho. Ale tak popsat vysokou chlupatou řvoucí obludu není tak těžké. Aspoň dle mého názoru.
Vážka je mi celkem sympatický. Hehe.
Prej jestli máme nějaký plán. Mno, plán. Těžko říct. Zatím sbíráme informace. Nemám mu toho moc co říct, vzhledem k tomu, že se v nynější situaci skoro nevyznám. Všichni jsou proti všem, není se skoro čeho chytit, kde začít. Což mu samozřejmě neřeknu a jestli to vypadá, že nevím, co s tím, doufám, že to nepoznal. Ale zjevně poznal. Ok, ať. Stejně je to pravda. Jsme v jednom městě a jenom to město má problémů, že by to vystačilo na několik desítek let pro celou planetu. A celá tahle planeta má problémů, že to ani nechci domýšlet.
Ptám se ho, co si myslí o Žlutých Savripech a jestli neví něco o droidech, kteří by se tu mohli a nemuseli vyrábět.
Tak dle jeho sdělení mrtvý savrip dobrý savrip a o droidech nic neví.
Posteskne si, že Republika na tuhle planetu kašle, že když už ji považuje za svou, tak by snad mohla pomoct a pak že se na druhou stranu vnucuje tam, kde ji ostatní nechtějí. A ještě poznamená něco o Jediích. Nikdo z nás mu na to nic neříká. Provokatér.
Nicméně říká, že má zájem, aby tu byl klid, jde mu o blaho lidu, což je, či by měl být zájem Republiky, ale za pomoc s touto situací žádá nějaký budoucí poplatek ve formě několika bloků města, možná spíš více bloků než několika. Ok, má je mít. Říkám si, ať si třeba nechá celé tohle zpropadené město, hlavně když se to tu vyřeší.
Leese zajímá, proč tu není žádná šlechtická rodina. Vážka se na to usměje a prohodí, že by o tom mohl něco vědět. Ale nijak to nerozvádí. Naopak zvážní. Řekne nám, že mu byli uneseni lidi a to Žlutými Savripy. Někteří z nich byli dobří technici a on že by je měl hrozně rád zpět. Ale jeho lidi už jsou mezi nimi tak trochu provaření, takže se k nim nedostanou. Podle toho, co se o nás dozvěděl, bychom měli být schopni je osvobodit. Jsme malá skupinka cvičená na tenhle druh akcí, minimálně už jich máme spoustu za sebou. Nemá smysl na ně útočit ve velkém, jak už se posádka domobrany i s klony mohla vyzkoušet. Leese mu říká, že uvidí, co se dá dělat.
Přemýšlím, jestli piju opravdu jenom džus.
Savripové mají ve výbavě slušné protiletecké vybavení a vyhledávací systém, žádnou pohyblivou těžkou techniku, jenom stacionární.
Pak se ptají ještě na pár věcí, ale nějak mi utíkají myšlenky. Je to fakt sympaťák.
Když odcházíme, ještě se ho zeptám, zda by někdy nezašel na kafe o samotě. Pousměje se, prý jako neoficiální schůzka. Úsměv mu vrátím. Prý až se situace tady uklidní. Přikývnu a odcházím. V hlavě se mi přehrává scéna, kterak se oba s bílými vlasy, ohnutými hřbety a umělými chrupy setkáváme nad skleničkou mléka, protože kafe by naše chronicky nemocná srdce neunesla. Až takhle mi situace tady přijde beznadějná. Ostatně, beznaděj je to, co je tu cítit na každém kroku.
Na základně mi žaludek připomene, že už dlouho nejedl. Navrhnu ostatním, že bychom se mohli jít najíst do kantýny.
Trochu mě překvapí, že tam nikdo neví a kuchař na naši objednávku reaguje dost nevrle, ale ono je vlastně dost pozdě. Nj, ale já mám hlad tak ať kouká nosit na stůl.
Nad jídlem probíráme plány. Navrhuju, že nejdřív bychom mohli řešit ten Tábor pracujících, kde jsou uvězněni Vážkovi lidi. Leese ale zavrtí hlavou a že se mu nechce řešit místní problémy dokud neví o těch celoplanetárních. Dokud neví, jak je tu co s čím propojeno. Zírám na něj. Mně osobně připadá, že už tady je to celkem silný kafe. A jemu je to málo.
Šťourám se v jídle. Nikdy jsem si nepřipadala tak maličká, jako tady. Dusím se tu. Všechny ty intriky, nejasnost, kdo je a kdo není přítel či nepřítel, kdo je nebo není zrádce. Za chvilku snad nebudu podezírat snad jenom sebe a ani to možná ne. Je toho tu na mě moc. Do toho ta depresivní nálada a atmosféra téhle planety. Já prostě nevidím východisko…
Ve sprše si znovu vzpomenu, že jsem chtěla mluvit s Leesem, takže za ním pak zajdu. Je ochotný mi pomoci, byť vypadal, že chtěl slyšet něco víc. Myslím, že už tak jsem mu toho řekla dost a ne zrovna vhodnými slovy, ale co už. Ať se případně vycvakne sám.
Večer usínám a myslím na to, že bych se potřebovala odreagovat. Třeba v něčí náruči…
Alarm! Jeho zvuk mi pronikne mým spánkem a já jsem vmžiku navlečená do bojové výstroje. Nepřemýšlím proč a kdo. Stačí, že ho slyším a k tomu se přidávají výbuchy dopadající na základnu. Nepřemýšlím. Vím.
Vyběhnu a klepu na velvyslancův pokoj. Dveře se otevřou a v nich stojí ještě napůl spící Leese. Prej co se děje.
Řvu na něj, ať zůstane v bezpečí a nikam se nehrne. Otočím se a běžím ke Gařině pokoji. Než tam doběhnu, vychází zmateně z pokoje. Ok, ona si nemusí navlíkat armor, to zdrží. Koutkem oka zahlídnu Leese jak si to oblečený metelí za mnou. Vypadá to, že slova zůstaň v bezpečí na něj mají naprosto opačný účinek. Zopakuji ať zůstane v bezpečí a nikam neleze. S tím se rozběhnu na velitelství.
Ani mě moc nepřekvapuje, že jsem tam doběhneme všichni tři. Ptám se na situaci.
Jsou 4 hodiny ráno a základna je pod útokem. Co se přesně děje, to neví, ale Rak Dol a Grok už tam venku bojují.
Stoupnu si k oknu a vyhlídnu ven. Je na nás spuštěna dělostřelecká palba, přes zdi kolem základny se hrnou především hordy droidů a sem tam nějaký ten človíček. Na ostatních stranách zdi je to skoro stejné s rozdílem, že tam je více lidí než droidů. A jestli se nemýlím, tak ti lidi mají žlutá trička…
Seznámím se situací velitele, který mi za to poděkuje. Leese se ptá, zda jsou na cestě posily z pevnosti. Prý snad jsou, ale je přerušené spojení. Ok, Leese se jde vrtat v komunikaci. Já beru Garru a běžíme do hangáru. Myslím na ty tanky, které jsou tam zaparkované.
Ouha, tanky jsou vesměs nepojízdné. Takže si budeme muset vystačit s obrněným transportérem. I to je dobrý.
Sednu na místo pilota, k dispozici mám repeating blaster a Garra usedá do věžičky. Prý pokud po ní nebudu chtít střílet na lidi, zmáčkne i spoušť. Ještěže tady je víc těch droidů.
Vyjíždím z hangáru a ihned obě pálíme do nepřátelských řad rozhodnutých udělat z nich hromadu šrotu. Minimálně já mám tu touhu.
Musím říct, že první rány nedopadly vůbec špatně, ale není to vůbec jednoduché. Neustále se musím vyhýbat dělostřeleckým střelám. Gaře to manévrování ale zjevně vadí víc než mě, protože jestli se nemýlím, už po několikáté minula. Situace začíná být poněkud vážnější, těch droidů je snad nekonečno. Snad to ti dva a těch několik vojáků udrží.
Konečně funguje spojení.
Žádám Rak Dol, aby poslala několik vojáků do zbylých OT. Nemá několik vojáků, které by mohla poslat do OT. Tak ať přijdou posily z nemocnice, tam už musí být někdo, kdo dojde do OT a vyjede s ním. Ve sluchátkách slyším Gařino ehm a dojde mi, co tím myslí. Dodá, že všichni spí. Ok, tak si hold bude muset vystoupit a jít je probudit, stejně je mi tu k ničemu. Ohradí se a něco brblá, ale už nevím co. Za chvíli zmizí.
Do toho mě napadá, že znám a mám spojení na osobu, která by možná ráda s chutí postřílela pár savripů. Zkouším se spojit s Vážkou. Nebere to. Nechávám to zvonit, snad to veme.
Přede mnou se zničeho nic zhroutila trojice droidů. Asi jim došly baterky. Nebo to byly šunty. Nemám moc času na přemýšlení. Dostala jsem zásah a k tomu se na mě hrne asi 5 skupinek droidů. Couvám. A za mnou to vybuchuje. Mám pocit, že někdo palbu na mě řídí přímo z místa. Hehe, ale na mě jste krátcí, hošánkové. Minimálně vám to moc nejde. Dál po nich střílím, dál couvám a dál hrozí, že ze mě za chvíli nic nezbude. Ale ta hrozba je malá, páč se fakt netrefují.
Vážka mi zvedl komlink. Prej co je a jestli vím, kolik je hodin. Vím a ptám se ho, jestli má chuť zastřelit pár, teda víc než pár savripů a droidů. Určitě v komlinku slyší zvuky boje, protože je mu hned jasné, že jde o ten útok na základnu a že ho prý kvůli tomu vzbudili. Jojo, jde o útok na základnu a bodla by nám pomoc. Prej jenom když mu zaplatím kafe. Opáčím, že i panáka navrch, když nám helpne. Souhlasí.
Palba na mě přestala a skupinky droidů se nebezpečně přiblížily. Sice mi moc nedělaj, ale kdo si myslí, že bude muset to OT přelakovat. Asi jsem to řekla nahlas, protože slyším, jak Leese odpovídá, že Garra. Pravda pravda. Na tohle ale není čas, protože na zdi nalevo se objevily další dvě skupiny droidů a mají dva raketomety. Juchů! Ještě toho trochu. Do toho dvě, co byly blízko u mě už jsou přímo u OT a buší do něj. Au au, tohle už začíná být na pováženou. Asi budu muset vyměnit vozítko, tohle už dlouho nevydrží, jednomu raketometu se vyhnu, ale dvěma? Těžko.
Dostávám zásahy. Jak od raketometů, tak i další drobné od droidů dole. Na nic už nečekám a dupnu na plyn.
Dostávám další zásahy. To už vypadá zle. Ale zvládnu to. Musím. Chci.
Přiletěla letecká podpora a trochu vyčistila území před hlavní branou. A zjevně spustilo naše dělostřelectvo.
Dorážím do hangáru. Myslím, že to pohromadě drží už snad jen silou mé vůle či jen ze zvyku. Ale vydrželo. A za to děkuju.
Nasedám do dalšího transportéru. Hehe, to bude překvápko. Jeden rozstřílely, ale na scénu přijíždí druhý. A pak jsou tu ještě dva. Jup.
Vyjíždím z hangáru a pustím se do boje. Už to není tak horký. Naprosto se ponořím do vřavy a střílím na všechno kovové i živé, co se hne a není to můj přítel. Jsem tou bitvou naprosto pohlcená a nebojím se připustit, že si vybíjím svou frustraci. Tu depresi. Nechávám si tu nenávist, zlobu, pomstychtivost a beznaděj prostoupit až do morku svých kostí, poddávám se tomu a s každým výstřelem kus pošlu ven, jen abych nasála další. A když na téhle straně začnou docházet cíle, rozjedu se na opačný konec základy. Ale tady zjistím, že savripové jsou na útěku. Ale to je jedno. Na tom nezáleží. To je jejich problém, že mi ukazují záda. Nehledě na to oni se na tomhle tady podílí. Oni jsou vinni za to, co se tu děje. Zaslouží si trest.
Vyrazím za nimi a střílím. Jeden, druhý, pátý, desátý padá k zemi pod mými ranami a nestačí to. Zemřít, musí zemřít, musí…
Nejsem moc daleko?
Zemřít, za všechno tady…
Měla bych si hlídat záda…
Všechna ta nenávist…
Do reality mě trochu vrací bubnování střel o můj pancíř. Zpozorním a nezdá se mi to. Zjišťuju odkud to jde a někdo mi střílí do zad. Vidím, že jsou to Komáři. Spojuji se s Vážkou a žádám ho, aby upozornil svoje lidi, aby nestříleli na OT za branami pevností, že v něm sedím. Ještě se ujistí, jestli máme na mysli ten samý transportér a pak rány na mě přestanou. Pak společně zabíjíme další savripy, ale zanedlouho už se dostali dál, než by se mi je chtělo pronásledovat.
Ve sluchátkách se ozval Leese. Prej kde jsme a jestli chcem dělostřeleckou podporu. Hlásím mu svou přibližnou pozici a ne, dělostřelecká palba tady by nebyla dobrý nápad. Prej proč ne. Povzdechnu si.
Obracím svůj OT a vracím se do pevnosti. V žilách mi koluje adrenalin. Hodně adrenalinu.
Všimnu si, že před zdí základny stojí několik OT ve velmi dobrém stavu a u nich stojí Vážka. Zastavím u něj, vystoupím a poděkuju mu za pomoc. Usměje se a že prý aspoň mohl vyzkoušet tyhle hračky na místě, kde mu je nikdo moc nepoškrábe. Při těchto slovech si vzpomenu na více rozpadlý OT v hangáru. Hm, když myslí. Pak se rozloučí a se svými lidmi mizí pryč.
Dojedu zpět k hangáru, vystoupím z OT a byť jsem spala jen velmi málo, nejsem ve stavu složit hlavu na polštář. Zůstávám venku a pomáhám s raněnými a s odklízením trosek.
