Tak, zápis ze hry je konečně hotov ;).
O několik hodin později, když už se rozednívá, jsem konečně klidná a dost unavená na to, abych si šla lehnout. Jestli se mi něco zdálo, nevím o tom, nicméně ráno vstát je celkem zlý sen.
Je devět hodin a já už šaškuju s těma ostatníma v salonku a házím do sebe kafe. Jestli to s tím kafem půjde takhle dál, bude mi místo krve v žilách kolovat kofein.
Cucám kafe a sleduju, jak se ostatní snaží vymyslet, co dál. Taky se snažím přemýšlet, ale mám pocit, že mám v hlavě hodně staré a hodně ztuhlé kafe. Teda, už jenom ten lák, co zbyde na dně šálku… Snad to nový přílitek trochu rozhýbe.
Stále jsme nic nevyřešili. Chci si jít lehnout.
Hádám se s Leesem. Nevím, jak je to možné, ale napadly mě hned dvě geniální myšlenky. Budiž, trochu za ně vděčím Rak Dol, ale jinak jsou celé moje. Tedy za prvé, infiltrujeme se do Tábora pracujících jako jedni z nich. Neměl by to být takový problém. Najdeme ty týpky, které po nás Vážka chtěl najít, domluvíme místo, kde se mají setkat s jeho lidma a vemem si jejich identifikační náramky, které mají. Prý by neměl být takový problém je sundat a zase nandat. Pak jako chudáčci koncentráčci půjdeme na pracovní směnu do továrního komplexu a tady se naskýtá další dvě možnosti. Buď se každý nechat odvést na své stanoviště a nějak zničit ty reaktory, které by továrnu zničily, nebo při nejbližší a nejvhodnější příležitosti zneškodnit nějaké ty stráže, sebrat jejich uniformy a zbraně a tímto způsobem infiltrovat továrnu a zničit reaktory. Nebo za druhé, kolem základny se povaluje spousta uniforem Savripů, jak trefně podotkla Rak Dol, takže se rovnou do nějaké navlíkneme a infiltrujeme základnu a zničíme reaktory.
A tady začínají moje dohady s Leesem. Že prý v tý továrně je příliš mnoho nevinných lidí, podle zpráv asi 2000, kteří by zahynuli. Namítám, že válka si žádá oběti a dva tisíce lidí sem, dva tisíce lidí tam, co na tom sejde. Nevím, jestli se mi to zdá nebo ne, ale myslím, že Rak Dol vedle mě silně zalapala po dechu, Garra zbledla ještě víc a Leese na mě upřeně zírá. Že by na ně moje slova působila tak děsivě? A co? Týhle planetě už je pár ztrát navíc stejně jedno. To už se ztratí. Dál už to raději nerozvádím.
Další, s čím má Leese problém, je těch dalších osm až deset tisíc lidí, které se nachází v táboře v poněkud ne úplně vyhovujících životních podmínkách. Rozumějte nedostatek jídla, omezená osobní svoboda respektive tady takový pojem asi ani neznají apod. Ptám se, co s nimi?
Takže problém nastane ve chvíli, kdy zničíme továrnu i se Savripi uvnitř. Kdo bude ty lidi v táboře hlídat? No kdo asi. Pár vojáků hlídajících na vysoké zdi, která obklopuje tábor, a u vchodu, bude dostačujících. To prý sice ano, ale pak nastane situace, kdy těch pár vojáků bude muset do těch lidí, kteří budou utíkat z tábora pryč, střílet. Pokrčím rameny a nevzrušeně odpovím, že vím. A usrknu kafe. Mám dojem, že jsem slyšela opět lapání po dechu a možná se na mě upřel trochu znepokojený pohled Rak Dol, ale co. Garra už být bledší nemůže a Leese… Na tom nic nepoznám. Dokáže si zachovat naprosto nevzrušenou masku či případně nasadit ten správný výraz hodící se k dané situaci. Nj, politik jeden diplomatická. To mi připomíná, že jsem si ho chtěla ještě trochu proklepnout, ale to bude muset počkat. Asi si to budu muset začít psát, než to zapomenu, co všechno potřebuju udělat.
Ještě chvilku se dohadujem. Na přetřes se dostanou i Modří Lvi. Ale moc se mi nelíbí myšlenka, že bychom je do toho všeho měli nějak extra zapojovat. Jistě, jejich pomoc se může hodit, ale nějak si jimi nejsem jistá. Už máme navázaný kontakt s Komáry. Kdo ví, co by to dělalo za dobrotu nebo za zlo.
Nicméně je tu ještě jedna důležitá věc. Ve chvíli, kdy budou Savripové odstraněni, bude město de fakto naše. A kdo ho bude vést? Leese přiznává, že by chtěl město předat Komárům. Už se angažují na zlepšení situace ve městě a mají snahu a plány něco dělat. Jenže prý je sám nemůže jmenovat jako prozatímní vládu. Ptám se proč ne? Přeci zastupuje Republiku, je to velvyslanec, takže snad může za Republiku jmenovat vládu tohoto města. Rak Dol přidá svůj názor na tuhle věc a to je, že my potřebujem, aby lidi tady neměli pocit, že jim Republika diktuje, co a jak mají dělat. Republika tu má být vnímána jako někdo, kdo jim podal pomocnou ruku a tím si tak zajistit jejich loajalitu. Pak Leese dodá, že bychom se ostatně neměli pouštět do žádných dalších akcí, dokud nezajede do Torus Nothu a nezjistí, jak se k místní situaci postaví vláda, která zde prozatím sídlí. Také chce, aby uznali Komáry jako vládu města Pododun a tím tak stabilizoval situaci ve městě ve chvíli, kdy Savripové budou poraženi. Chvíli se s ním ještě dohaduju, že je nutné jednat co nejrychleji s ohledem na situaci – tudíž zajistit bezpečnost a jmenovat Komáry i bez dovolení vlády vTorus Nothu, ale nakonec musím uznat, že má na jednu stranu pravdu. Sice to nepřiznám úplně přímo, ale je to takové: ok, tak si dělej co chceš, a přestanu se s ním dohadovat.
Leese tedy odjíždí do Torus Nothu a s Garrou a Rak Dol zatím plánujeme tu továrnu. Protože tam asi budou mít nějaké ty bezpečnostní kódy, přemýšlíme, kde je vzít. Rak Dol napadá, že bychom mohli teda vyzkoušet ty Savripské uniformy. A dumáme nad záminkou, pro kterou bychom se dostali legálně dovnitř. Vypadá to, že nejsem jediná, kdo má ztuhlý lák v hlavě místo mozku. Koukáme před sebe, hrnky s kafem v rukou a všechny prázdný pohled v očích. Připomíná mi to jeden film, který jsem kdysi viděla. Hlavní postavou byl inspektor a jeho mladý učeň a pátrají po vrahovi jednoho bohatého továrníka. Oba sedí ve své kanceláři, jsou úplně ticho, zírají před sebe. Po několika minutách zvedne inspektor hlavu a ptá se svého učedníka, zda už má vraha. Ten zavrtí hlavou, že prý ne. Pak se zvednou a jdou pátrat dál. Hehe, tady to taky tak dopadne.
Nakonec se rozproudí diskuze mezi mnou a Rak Dol. Obě se snažíme přinutit naše mozky k nějaké činnosti. Garra vypadá, že je příliš unavená, než aby něco vyplodila. Nu což, není voják a její míra disciplíny asi nebude nijak valná.
Je to s podivem, ale máme jakýs takýs plán. V uniformách Savripů a nějakém dopravním prostředku dojedeme k bráně sila a tam oznámíme, že v táboře se objevila nákaza, která způsobuje silný průjem. Je podezření, že nákaza může pocházet z jídla ze sila, které mohl otrávit infiltrátor Komárů. Protože je to to nejlepší, co jsme byly schopné vymyslet, bereme pojízdnou dodávku a vydáváme se splnit úkol.
V pohodě dojedeme k bráně, řekneme, co chceme a proč tam jsme. A Savrip, který je tam na stráži nás zaskočí otázkou, ke které skupině patříme. Poleje mě horko a jsem připravená v mžiku vytáhnout blaster a začít střílet. Koutkem oka si všímám, že Rak Dol nenápadně mávla rukou v malém obloučku se slovy, že je všechno v pořádku a ať nás odvede k veliteli. Chlapík chvíli přemýšlí a pak souhlasí. Vidím, že druhý je jeho počínáním velmi překvapen, ale v ničem nebrání. Dobře, možná ještě budeš chvíli žít.
Jsme vyzvány, abychom odložili všechny své zbraně a nechali je v náklaďáčku. Nechávám si svůj sportovní blaster v botě. Pro jistotu. A nikdo ho stejně nenašel.
Budova je válcového typu a v horních částích jsou administrativní místnosti. V jedné z nich sedí velitel s nohama na stole a zjevně si prohlíží holopornočasopis. Nezachytím podrobnosti, protože to ihned vypíná.
Není nijak sdílný ani nijak ochotný a má pro nás nebezpečné otázky. Prý když jenom jdeme prohlídnout potraviny, nevidí důvod nám dávat žádné kódy. Jsem svědkem, jak pro změnu Garra nenápadně mává rukou a velitel je rázem velmi sdílný. Ihned nám poskytuje kódy, které potřebujeme, a ještě na vrch přidává videa. Opravdu něco, co se hodí. Uvažuju, že se tomu podívám na zoubek.
Aby to nebylo nápadné, odkráčíme v doprovodu do skladu surovin a strašně důležitě odebíráme vzorky. Poté s pozdravem opouštíme silo a vracíme se na zákaldnu.
Protože Leese ještě není zpátky a hned tak nebude, rozhodujeme se zajít na návštěvu i k druhému silu. Tentokrát ne tam něco získat, ale opravdu je tam vystřílet.
Bereme na sebe naše žoldácké armory, nasedáme do našeho známého náklaďáčku a jedeme si zastřílet.
U brány nás hlídka zastavuje a ptá se na důvod návštěvy. Opět používáme náš osvědčený důvod pro proniknutí do sila, které máme v plánu vystřílet zevnitř ven.
Na otázku, ke které skupině patříme, Rak Dol pohotově vymýšlí nějaký název. Savrip si název ověřuje u velitele. Zjevně tady ale nikdo takový není znám, takže nás považuje za nováčky. Pak se ještě ptá na jméno. Rak Dol se mu představí. Nevím proč použila svoje vlastní, ale nemyslím si, že to je dobrý nápad. Určitě už mají naše nepřesné popisy i se jmény. Když nás vpouštějí dovnitř, říkám jí, co si myslím. Odpovídá, že tak musí učiniť, neboť Síla jí nedovoluje jen tak začít střílet do někoho, kdo vůbec není připraven k boji ani netuší, že by k němu mohlo dojít. Její názor, ale mě se to zdá strašně úzkoprsé. Jestli jim něco dojde, tak přijdem o moment překvapení. Zatím to ale vypadá, že všechno spolkli i s navijákem.
Tentokrát po nás nikdo nechce, abychom nechávali zbraně v náklaďáku, takže vystupujem a přesouváme se do výtahu. Tohle silo je budované pod zemí, aby nemohlo dojít k jeho zničení během leteckého útoku. Když nad tím tak přemýšlím, tak celé tohle město je takové mnohem lépe opevněné. Věže se zabudovanými kradenými lodními štíty, durasteelové zdi, podzemní sila…
Spokojeně jedeme dolů do podzemí. A ve chvíli, kdy výtah dosedne, dostaneme zásah z těžkého kulometu. Jsem trochu překvapená, vždyť všechno šlo tak hladce. Ale na přemýšlení není čas, je nutné jednat. Garra a Rak Dol se rychle posunují vpřed, já se chci schovat za jednou z nich, abych byla aspoň trochu krytá a jim ty střely zjevně nic moc nedělaj, jenže to mi asi bude k ničemu, vzhledem k tomu, že ten týpek na konci chodby střílející skrze malé okénko, využívá autofiru. Takže se schovám za stěnu výtahu.
Ok, ok. Tak rychle odsud pryč a vpřed. Ty granáty, které na nás házejí ze shora, jsou opravdu velmi nepříjemné. Vemu to sprintem a schovám se ve slepém úhlu okénečka. Zkouším ho sejmout střílením do toho malého otvoru, ale s Rak dol, která zkouším to samé, jsme více než neúspěšné. Doufám, že Garra konečně otevře ty zatracené dveře. Nějak jí to trvá.
Garra zmizela. Ty dveře se odsud asi nedají otevřít. Tak hlavně ať dělá. Opravdu se tu necítím zrovna dobře.
Dveře se konečně otevřely. S Rak Dol na nic nečekáme a pádíme pryč. Oběhneme roh a… Další dveře. Opět překvapivě zamčené. A opět je problém s jejich otevřením. Křičím na Garru, co je s těma dveřma. Odsekává, že nejdou otevřít. Tak ať je otevře z druhé strany. Tam je to dost nebezpečný. Určitě tam bude uvítací výbor. Kroutím očima v sloup. Tak ať na sebe nahází ty věcičky, díky kterým se jí nic nestane a kouká tam vpadnout. Za chvíli mizí.
Hehe, musím se na jednu stranu smát. Na celé silo útočíme jenom ve třech, respektive co se bojové síly týče, tak dvě, a oni jsou tu zabarikádovaný, jak kdyby čekali celou armádu.
Dveře se otevřely a vidím, že v místnosti před náma stojí ten kulometčík a dvě skupiny Savripů. Strhne se přestřelka. Ten kulometčík potvora má ještě štíty, takže se mu je snažím shodit. Rak Dol střílí do jedné z těch skupin.
Kulometčík přestává střílet. Vypadá to, že se mu něco pokazilo se zbraní.
Na zemi před týpkem s kulometem přistává termální detonátor.
Zmetek, poznal, že není pravý a vyřvává to na celé silo. Obě skupiny se chvíli melou na místě, zjevně oni nepoznali, že se jedná o atrapu a chtěli utíkat. Nutno ale uznat, že jsou celkem dobře organizování, protože neuběhne ani pár vteřin a oni už opět opětují palbu.
Kulometčík vyrazil na Garru a snaží se ji zmlátit. Zjevně ale bezúčelně. No jo hochu, tu nedala ani Assai. A to jenom Palpatin ví, co se tam tenkrát stalo.
Jedna skupina padla a druhá se dává na útěk. Přesouvám se za Rak dol, abych viděla na toho velitele a mohla ho rozstřílet na cucky. V tu chvíli se Garra dala na útěk za nás. Nevím proč utíká, nicméně jak tak pěkně stojíme všechny tři svorně pospolu, přistane pod našima nohama termální detonátor. Tentokrát pravý.
Výbuch mnou dost otřese a dost mě pomuchlá. Moje první myšlenka, když se trochu vzpamatuju je, dostat se odtud co nejdál. Takže utíkám zpátky k výtahu. Je to moje jediná myšlenka. Pryč. Pryč než mě zabije. Takhle blbě a v nějakém zapadlém silu v městě, které už by snad bylo lepší vybombardovat.
Zastavuje mě hlas Rak Dol. Mám přestat utíkat a Garra mě má vyléčit. To mě trochu vrátí do reality, ale pro změnu mě popadne vztek. A vylévám si ho na Gaře. Ohrazuje se a vím, že právem, ale nemůžu si pomoct. Málem jsem tam zařvala a to způsobem, který se mi pranic nelíbí.
Musím uznat, že mě dala celkem slušně dohromady. Jsem na tom asi jako před výbuchem. Takže nijak zvlášť dobře, ale živatelně.
Posunujeme se vpřed a na nikoho nenarážíme. Takhle dojdeme až do ke komanderské místnosti. Před ní je ještě sklad s obilím. Koukám do té hromady obilí a přemýšlím, že by se do něho mohl někdo schovat. Je opravdu podezřelé, že jsme doteď na nikoho nenarazili a jestli bych chtěla na své straně moment překvapení, schovala bych se sem. Nicméně to nechávám být.
Dveře jdou tentokrát otevřít z naší strany. Zajímavé. Zrovna tyhle bych zabezpečila mnohem lépe.
Jdu se podívat na ten výtah, který je ve skladu. Zjišťuju, že zřejmě nemá dostatek energie k fungování. A v ten moment lituju, že jsem se tím obilím nezabývala víc, protože z něj najednou vylezla jedna skupina těch modifikovaných droidů. A jdou přímo po mně. Což není tak překvapivý, vzhledem k tomu, že jsem jedinej cíl v dohledu. Obklopí mě, jsou to ti silní bouchači, jejichž rána stojí za to. Ale já se jim stíhám vyhýbat. Občas jen tak tak, ale nezasahují mě. Volám do komlinku, že jsou tady droidi a útočí na mě, ale že za moc nestojí a přesouvám se ke komanderské místnosti. Přeci jen se mi nelíbí, že je mám kolem sebe tak namačkané. Já vůbec nemám při boji ráda kohokoliv takhle blízko. Připadám si dost zranitelná.
Dostávám se ke dveřím a najednou z obilí vyleze další skupina droidů a najednou je jich kolem mě osm a ještě ke všemu je ze stěn vypouštěn nějaký plyn. O tom, že je jedovatý, nepochybuju.
Vyhýbám se jejich úderům, skrčit, předklonit, výstřel, uhnout a najednou vidím ocelovou ruku sevřenou v pěst mířící přímo na můj obličej. Jestli něco ihned neudělám, pošle mě spolehlivě k zemi. Tomuhle se musím vyhnout, jinak je se mnou ámen. Ruka se přibližuje a já jen tak tak uhýbám hlavou. Cítím, jak ocel drhne o mou helmu a určitě na ni zanechává škrábance a lehce ji promačkává, ale jsem mimo a stále na nohou. Střílím.
Pár droidů kolem mě náhle spadne na zem. Rak Dol a ta její schopnost třískat věcma o zem. Uf, díky za to. Začínalo mi v tý chodbě být poněkud těsno. Stoupám si vedle ní, takže na nás můžou vždy jenom dva droidi a nemůžou nás obklíčit. Vypadá to, že ti, co jsou vzadu se zkusili nějak prokutálet, ale nespěšně. Je tam opravdu hodně málo prostoru.
Chci vystřelit, ale najednou ztišťuju, že není do čeho a o můj armor cinkají zbytky drodiů. Ohlédnu se a vidím Garru. Zřejmě po nich hodila iontový granát.
Rak Dol mumlá něco o tom, že to měla nechat být a ať běží opravit ten reaktor. Aha, takže reaktor neběží, tak jak by měl. To je nemilé. A horší to bude, pokud to vybuchne.
Zkouším zavřít dveře od komanderské místnosti, ale asi se mi to nepovedlo. Nějak se v tom prudce zajiskřilo a některé části, které by neměly být, jsou zatavené do sebe. Hm, možná, když se mi bude chtít, si přečtu nějakou příručku, jak s tímhle pracovat.
Plyn přeci jen začal trochu mizet. Rak Dol se podařilo spustit odvětrávání. S tím reaktorem to ale zatím nevypadá nijak dobře. Gaře se ještě nepodařil opravit.
Rak Dol mě posílá na obhlídku základny.
Vracím se zpátky. Chci zjistit, jestli ten výtah, kterým jsme přijeli, je funkční nebo ne. Chodbou, která k němu vede, se jen plížím. Nemám chuť skončit rozšmelcovaná granáty.
Dojdu až na kraj k výtahu a jak tak koukám nahoru, abych zahlídla jakékoli známky toho nejnepatrnějšího pohybu, všimnu si dvou bomb pečlivě ukrytých ve stěně. Tak tudy cesta nevede.
Objev hlásím Rak Dol. Že rozumí a já mám hlídat v té místnosti, co je zabitá skupinka, protože jsou tu ještě dvoje dveře do dalších dvou místností a v obou má být výtah.
Sedím tam, čekám, nic se neděje. Po celkem dlouhé době se obě objevují, že reaktor byl opraven. Super. Super už není Gařin stav. S pusy jí teče krev a z hrdla se jí line uši a nejspíš i plíce drásající kašel. Vypadá celkem špatně. Ale tak ať zadrží dech.
Garra otevírá jedny ze dveří, ale okamžitě je zavírá a rezolutně prohlašuje, že tam prostě nevkročí. I tady je to naprosto zamořené. Takže nezbývá, než zkusit výtah a nějak zneškodnit ty dvě bomby.
Stojíme u výtahu a všechny přemýšlíme o jediné věci. Jak sakra zneškodníme bomby ve výšce 6 m. Napadá mě, že si stoupnem vzájemně na ramena, ale Rak Dol namítá, že ani tak nebudeme mít potřebnou výšku. Což má pravdu.
Dívám se nahoru a napadá mě jedna věc. V tu chvíli bych si nejraději omlátila hlavu o zeď. Absolutně nechápu, jak jsme na to mohly zapomenout. Kotvičky, říkám. Použijeme kotvičky.
Samozřejmě, Garra kotvičku nemá. Neuvěřitelný. Kotvička je základ vojenské výbavy. Prakticky každý voják ji má u sebe a ona prostě ne. A já ani Rak dol nemáme samotné dost síly na to, aby ji jedna z nás vytáhla nahoru.
Nakonec se s tím nějak popereme a zanedlouho se už se překuluju přes okraj.
V tu chvíli Rak Dol trochu zbledne. Všude kolem nás je oblak toho jedovatého plynu, který ohrožuje civilní a vůbec všechno obyvatelstvo. Garra se zase rozkašle a vykašle dost krve.
Rak Dol okamžitě uvědomuje poručíka na základně. Garra si sedla na zem a nehýbe se. Za to stále kašle.
Kolem nás se rozezní sirény – poplach a z amplionu se line hlášení poručíka. Zdá se mi to trochu zmatené a některé části jsou nelogické, ale budiž.
Garra se zhroutila. Když na ni tak koukám, nevypadá moc živě. S Rak Dol dál nečekáme a každá ji čapneme za jednu ruku a snažíme se ji odtáhnout pryč z toho plynu. Jde to ale pomalu. Já jsem dost unavená, tělo mě bolí a vůbec nechápu, proč Garra rychle neutekla. Vždyť umí rychle utíkat.
Na základně bledá kráska okamžitě končí na operačním stole. Doktor hraje závod s časem. A prohrává. Garra na operačním stole zůstává.
