Takže můj zápis :). Můžou tam být drobné nesrovnalosti, ale buďte shovívaví, také jsem jenom člověk :). A pokud se vám to nebude líbit, tak si napište svůj vlastní a lepší. Což ostatně stejně nebude, protože já jsem nejlepší! :D :P
Pododun je konečně stabilní a podle všech zpráv už není třeba, abychom v tomto městě nadále ztráceli čas. Náš zrak se tedy obrací k dalšímu městu – Griannu.
První, koho nás napadá zeptat se na nějaké informace a kontakty, je Vážka. Sám toho teda moc neví, ale dává nám kontakt na jednoho svého dealera se zbraněmi v tom městě. Jediné, oč nás žádá, aby přežil a abychom se pokud možno chovali slušně. Pche, jak jinak, ne?
Pak se stavujeme za Postupkou. On sám osobně a určitě i zbytek klonové armády by ocenil, kdyby se nám tam podařilo vyřadit protileteckou obranu. Moc bychom jím tím pomohli. Ok, píšu si.
Ještě nám popisuje situaci ve městě. Separatisté zde vystupují jako milice, nenacházejí se zde žádní droidi. Což je tedy dle mého názoru příjemná změna. V Griannu vládnou rody, celkem 9, z nichž 3 jsou nepokrytě na straně separatistů, 5 se jich kloní k separatistům ať už z jakýchkoliv důvodů a jenom jeden jediný rod je proti, protože separatisté mu zabili dceru. Ať tak nebo tak, sám, či s podporou některých ne úplně rozhodnutých či přesvědčených rodů nic nezmůže.
Separatiisté zde nemají žádnou organizovanou těžkou vojenskou sílu, jako jsou tanky, dělostřelectvo a podobně.
Kloni mají ve městě svoji enklávu – 50 klonů, kteří se na sebe ale snaží pokud možno nepoutat pozornost. Je jen malá část města, kde se mohou volně pohybovat. Za jeho hranicí riskují odstřelení.
Nicméně v celém městě neprobíhají žádné pouliční boje, je víceméně klid. Ostatně se není co divit, to město má hodně za sebou a místní již nestrpí žádné přestřelky a boje ve městě. Rody se ostatně kloní ke stejnému stanovisku.
Postupka nám tedy doporučuje nestřílet a nebrat si kloňácké uniformy, pokud se budeme chtít pohybovat po celém městě.
S Rak Dol nás zjevně napadá stejná věc. Pokud na mě za hranicí města někdo zaútočí, tak já se pak pouze bráním, což je sebeobrana a to znamená, že můžu opětovat palbu… Postupka na nás nevěřícně zíra. Ok, možná jsme to mohli probírat jinde než před ním. Mumlá něco o tom, že proč se namáhal nám to vůbec říkat.
Nakonec nám dává kontakt na místního velitele: podporučíka Knihu.
A upozornění na závěr: ve městě se kontrolují papíry, takže by bylo dobré si nějaké opatřit. Na to Leese pokrčí rameny s tím, že to nebude nejmenší problém.
Dailen nám předává úkol, který jsme dostali: v Griannu máme zajmout důstojníka separatistů a jeho syna, který je ve vězení.
Zase budeme někoho tahat z vězení. Ještě tak jedno a budu o tom moct napsat odbornou příručku.
Sedíme v naší staré známé společenské místnosti a snažíme se vymyslet kloudný plán, jak se k těm dvoum dostat. Navrhuji, že bychom se mezi separatisty mohli infiltrovat jako uprchlí Savripové z města Pododun. Rak Dol namítá, že na to jsou naše obličeje příliš profláklé, než abychom si to mohli dovolit risknout. V tomhle s ní úplně nesouhlasím. Věřím, že až tak moc známí nejsme. V jejím podání už bychom pomalu mohli pořádat autogramiády po celém známém vesmíru. Diplomat navrhuje, abychom do věznice prostě vlítli, vystříleli jí a zase utekli. Tohle je více než známý scénář, ale nevím, nechce se mi to tam všechno vystřílet, stále se držím spíše svého nápadu tichého průniku. Rak Dol se zjevně udeř/uteč také moc nelíbí. Prý, že bychom to zkusili nejdřív po dobrém… Začnu se smát. Opravdu by mě v životě nenapadlo, že diplomat bude navrhovat, že to tam půjdeme vystřílet, zatímco vojáci budou opatrně namítat, abychom to zkusili nejdřív po dobrém.
O pár hodin později stále sedíme v té samé místnosti, nápadů přibylo, ale nic kloudného jsme stále nevymysleli. Ještě se mi líbil nápad s využitím pověsti Jediho, kdy by jeho dvojník jel v konvoji s droidím doprovodem a ten konvoj by byl zničen. Nepřátelé by si mysleli, že je mrtev, o to větší by pak bylo překvapení, až by se objevil ve městě. Souhlasím s tím, ale ostatním se nelíbí ta živá náhrada, byť by to byl nějaký odsouzenec. Měkoty.
Nadále řešíme problém s naší profláknutostí, hlavně co se pověsti s Jedim týče. Vzpomínám si, že když jsme přiletěli na planetu, cítila Rak Dol Temnou stranu síly kdesi na této planetě. Napadá mě, jestli si pro ni už náhodou někdo nejde s cílem ji zničit. Zamračí se a přikývne. Na chvilku se zamyslí a pak zbledne. Tedy, její obvykle jasně oranžová kůže má mnohem, mnohem vybledlejší odstín. Ta Temná síla je poněkud silnější a zabírá větší okruh než před tím. To není vůbec dobré. Takže Griann asi bude muset počkat. A když už jsme u těch Jediů, připomínám jí, že tu měla svůj osobní úkol – najít své ztracené sestry. Keldorka se netváří, že by se jí chtělo jít je teď hned hledat. Ten zdroj Temné strany jí dělá obrovské starosti. Leese si rejpne, jestli si uvědomuje, že už tak 15 dní můžou někde viset závislé jenom na life supportu a doufají, že je někdo zachrání. Pocit špatného svědomí ji nakonec přesvědčí nejdřív se podívat po jejích ztracených sestrách. Ještě posíláme zprávu jedijské radě o našem nálezu. Doufáme, že sem někoho pošlou, aby se na to podíval. Jestli je tam tak 12 Sithů, nemáme šanci se jim postavit.
Do hodiny nasedáme do lodi a odlétáme po souřadnicích, které indikují jejich dráhu letu. Náš vzlet musí být pro naše nepřátele tak překvapivý, že po nás nikdo nestřílí. Ostatně, kdo by v sobě našel tolik drzosti, že?
Napojujeme se na dráhu letu keldořiných sester. Je nutné provést další výpočty, kam letěli dál, protože je zjevné, že na planetě nepřistáli. O chvíli později provádíme malý skok vesmírem. Nacházíme se poblíž plynného obra, jeho dvou měsíců a hromadou poletujících trosek. Skenujeme oba měsíce, ale nenacházíme zhola nic. Skáčeme ještě o kus dál, ale i ani tady nemáme štěstí. A pak už po nich nejsou jediné stopy. Někde tady se muselo něco stát. Navrhuji vrátit se a lépe prohledat ty dva měsíce, jenže na to prý není čas, to by zabralo týdny, což je pravda. Rak Dol vypadá hodně smutně a zklamaně. Nj, tak už je to taky dobře přes dva týdny, co zmizely. Spousta času pro to, aby už byly navěky ztraceny nebo po smrti.
Nakonec nacházíme úplně jinou loď. Respektive jenom její torzo, prostřední část, kde jsou ukryté cryotanky. Je možné, že v nich někdo je.
S Rak Dol se vydávám ven. Hlavou mi prolétne vzpomínka na můj poslední pohyb vesmírem, z čehož mě silně zamrazí. Nebylo to vůbec příjemné…
Pomalu se dostáváme ke dveřím, za kterými by měly být cryotanky. Nepostupujeme nijak rychle, já sama mám co dělat, abych se vyhnula všem těm poletujícím troskám. Jednu ránu stejně schytám. Ani nevím, od čeho.
Stojím přede dveřmi a usuzuji, že se skrz ně asi nedostaneme. Rak Dol to zkouší, ale je to celé nějaké zablokované. Napadá mě, že by se tam mohla zkusit propálit svým lightsaberem, ale to by nemuselo udělat dobře těm vevnitř.
Dveře se najednou otevřely. Zevnitř se vyvalil všechen vzduch, který v něm byl. Absolutně netuším, jak se to komu povedlo, ale jdem dovnitř.
Vidím, že 10 cryotanků je naprosto neporušených a jejich obyvatelé jsou stále na živu. Dle času uvedeného na displeji, skoro 400 dní, jsou tu již celkem dlouho. Dalších 10 členů posádky takové štěstí nemělo.
Leese posílá zprávu na fregatu o našem nálezu. Nezvládneme vytáhnout všech 10 cryotanků, aniž bychom ohrozili naši či jejich bezpečnost. Bereme tedy jeden a s ním opouštíme trosky lodi.
Ten chlap, co jsme ho nechali rozmrazit, je velmi příjemný. Je trochu zmaten, mele něco o nějakém konci cesty a dohromady neřekne nic kloudného, ale je uklidňující si s ním povídat. Mnich z okraje… Jsou tam, kde je jich třeba. Pomáhají ostatním. To jsou na správném místě, tahle planeta jejich pomoc potřebuje. Víc, než cokoliv jiného. Jejich klid, mír, vyrovnanost a moudrost.
Je čas se zvednout. Stále jsme nenašli keldorčiny sestry, ale to stejně bude muset jít stranou. Není dost času na to je hledat a na Teyru nám roste poněkud už větší problém. Je čas ho jít začít řešit.
Když nasedám zpět do naší lodi, cítím, že se mi vůbec nechce. Ten mnich mi dal klid v duši. Takhle vyrovnaně jsem se necítila už dlouho.
Přelétáme nad krásně modrým mořem. Pod námi se rýsují obrysy ostrovů a hotelových komplexů, ze kterých dostáváme automatické zprávy, že jsou uzavřeny z toho a toho důvodu a bla bla bla. Jako by mě to zajímalo.
Pak se začne dít něco s naší lodí. Všímám si, jak se Ruka vedle mě napjal a pevně uchopil knipl. Ptám se co se děje. Loď začíná být neovladatelná. Jako by ji něco začalo táhnout směrem k tomu nedostavěnému hotelu. Ať dělá, co dělá, nejde s tím nic udělat. Zvyšuje výkony motorů, já se také chápu řízení a snažím se mu pomoct, ale je to zbytečné. Motory se náhle vypínají a po chvíli i zbytek lodi. Nemáme absolutně žádnou energii. A stále si nás něco přitahuje k sobě.
Sedím na svém sedadle a přemýšlím, co dělat, ale absolutně nic mě nenapadá. Ostatní jsou na tom zjevně stejně. Kontroluji svoje zbraně. Jsou funkční, což mě uklidní. Leese zmizel někde vzadu.
Neznámá síla si nás přitáhne až na přistávací port. Tentokrát se již vypnuli všechny zbraně a cokoliv, co mělo nějakou energii. Krom lightsaberu Rak Dol.
Sedíme v naprostém tichu. Nikdo z nás se nehýbe ani nedutá.
V hlavě se mi náhle rozduní hlas: Vítejte, mí noví učedníci. Hlas má neuvěřitelnou sílu a naléhá na mou mysl. Drtí ji, rezonuje mou hlavou a je velmi těžké mu odolat. Chvěji se po celém těle. Ta síla! Ta moc! Nazval mě učedníkem… Ou…? Rozhlédnu se a vidím, že Rak Dol je také poněkud napjatá a rozhlíží se kolem, zatímco Ruka stále sedí a hledí ven. Že by ten hlas neslyšel?
Hlavou se mi rozezní nový rozkaz. Mám vyjít ven a pokleknout. Hm, to už se mi trochu příčí, poklekat… Nevím ani čemu a komu.
Opět ten rozkaz a tentokrát se zvedám bez protestů. Moje nohy mě nesou ven a já nemám vůli s tím cokoliv udělat. Ven kráčí i Ruka a Leese. Za námi Rak Dol.
Venku, asi 20 mertrů dál, stojí dvě postavy v černém plášti. Rak Dol se k nim bez váhání rozejde. Klepou se mi kolena, ale také kráčím vpřed. Dailen a Ruka jdou nejspíš za námi, ale nejsem si jistá, vnímám jen divoký tep svého srdce a ty dvě postavy.
Zastavím se před nimi. Prohlížím si je, zatímco Rak Dol se lehce klaní.
Opět se ozývá panovačný, mocný hlas: Poklekněte.
Vnímám, že Ruka a Leese bez váhání padají na kolena. S Rak Dol je následujeme… Je tak těžké odolat. Vítá nás na Koribanu.
Jsme vyzvání, abychom povstali a máme následovat ony dvě postavy. Vedou nás do hotelu, pak do sklepa, ze kterého vede cesta do jeskyně. A z té jeskyně pokračujeme stále hloubš, až se ocitáme v další jeskyni a v ní se majestátně tyčí pyramida… Zalapu po dechu… To, na co tady narazili…
Pokračujeme po schodech vzhůru do pyramidy. Postupně se rozsvěcí světla po stranách. Vstupujeme do haly. Je tak nádherná.
Všímám si postavy, která zde stojí. Tak majestátní, vážná, autoritativní... Uvědomuji si, že na sobě má starou ceremoniální zbroj.
Rak Dol se mu klaní. Velmi uctivě klaní. Napodobuji ji… Ale… Nejsem si jistá, jestli chci… Ale tak síla jeho hlasu… Klaním se.
Leese zdraví jako Leje. Nechápu. Rak Dol osloví jménem Soda.
Cítím jeho upřený pohled na sobě. Vítej, Eláno, tvou nerozhodnost odstraníme. Ta slova mi rezonují hlavou…
Ruku osloví jako Keda. Jeho ctižádost velebí.
Muž pokračuje ve svém proslovu. Váš výcvik začíná. Můžete se podílet na osudu celé galaxie. Jak s tím naložíte, je jen na vás. Zůstává jen nejsilnější.
Úplně si nejsem jistá, co přesně tím myslel. Nevím, jestli se mi líbí ta jeho jakási jistota, to přesvědčení, že chcem. Ani se nás na to nezeptal. Prostě budete se učit, výcvik začíná. Čeho?
Přicházejí naši průvodci a odvádí nás pryč. Mě a Rak Dol vedou na jednu stranu a Leese a Ruku na druhou.
Vede nás po schodech dolů, až dojdeme do patra, kde je spousta kójí. Postel, truhla a lampička. Skrovné, ne moc pohodlné, ale tak na spaní stačí. Ostatně, už jsem spala v mnohem horších podmínkách. Stačí, když v té posteli budu spát sama a nebudu tu míst spoustu malých kamarádů.
Všímám si DataPadu, který leží na stolku. Absolutně netuším, co mám nebo nemám dělat, průvodce odešel bez jediného dalšího slova, takže po něm šáhnu a první, co mě zaujme jsou pravidla Akademie. Ty by asi bylo dobré znát.
Dovídám se, že nemám zabíjet ostatní členy Akademie, taktéž zaměstnance a musím studovat. Potom hromada dalších, už nepodstatných pravidel. Přemýšlím, jak mám tedy zůstat posledním nejsilnějším, když nesmím ostatní zabíjet… Tak asi to budou mít nějak pořešený.
V myšlenkách se náhle vracím k našemu původnímu úkolu. A v tu chvíli mi vstanou snad všechny chlupy na těle. Ta náhlá a rychlá změna! Ještě před chvilkou jsem seděla v naší lodi a hledala sestry Rak Dol, teď tu sedím v nějaké kóji, budu studovat pod Sithem a co víc, přijde mi to úplně v pohodě a naprosto normální! Ne, to není normální… Musím si promluvit s Rak Dol.
Rak Dol najdu taktéž začtenou do DataPadu. Prohodíme spolu pár slov, když se z vedlejší kóje objeví nějaký týpek, asi dva metry, hromada svalů a má s náma problém. Naše odpověď ho vytočí a za chvilku nás sežehnou blesky.
Tak tohle neměl dělat. Týpek za chvilku letí vzduchem. Pak ještě jednou. Ale stále nemá dost. A má ohromné štěstí, že se jí ho přiškrtit již nepovede, čehož hned využije a zaútočí na ní mečem. Útok vyjde a z Rak Dol trošku kape krev. Vložím se do boje a vzduchem se mihne moje čepel. Úspěšně. Udělala jsem mu krásnou díru do hrudi. Chlapík nicméně nemá stále dost a opět se vrhá do boje. Povzdechnu si, odhazuji nůž, vytahuji blaster a snažím se ho omráčit, což se mi napoprvé nepovede. Ani Rak dol se ho nedaří sestřást. Když už ho chci po druhé praštit pažbou svého blasteru a omráčit, vzneseme se najednou všichni do vzduchu. Cítím, jak mě něco drží pod krkem a poprvé zakouším škrcení uživatele Síly. Přichází jeden z těch, co tady asi hlídají pořádek. Máme si ty boje nechat na tomu určená místa. Rak dol se mu pokusí něco říct a stisk zjevně zesílí, protože jenom zachrčí.
Jsem odkázána do své místnosti.
Po hodině mě vyzvednou a odvádí nás do výcvikové místnosti šermu. Vybírám si Rak Dol, Leese a Ruka končí každý se svým protivníkem. Leese jde k zemi celkem rychle, já se snažím od Rak Dol pochytit základy.
Pak nám i něco vysvětlují o fungování síly. To celkem jde. Ne, že bych tomu úplně rozuměla, ale snad do toho časem proniknu.
Po hodině nás rozpustí. Odcházím do svého pokojíku. Čtu si v DataPadu. Je tu popsána spousta legend, pověstí, historických událostí, ani nedýchám. Je to tak úchvatné. Pak mě opět na moment napadá, že tohle všechno není vůbec v pořádku, že mám být úplně jinde, ale čtu si dál a uchváceně studuji učení Sithů. Za chvilku mě a Rak Dol vyzvedává jeden týpek, zdá se být přátelský. Provede nás pyramidou a zastavujeme se v jídelně. Mám už opravdu hlad. Zkouším s nimi hrát tu hru a vyhrávám dvě služby navíc. Co víc si přát.
Potom pokračujeme 4 hodinovou výukou, kdy jsou vysvětleny principy Temné strany síly. Je skutečně zajímavé a cítím, jak mě to pohlcuje… Nicméně, stále se zabývám otázkou, jak se sakra dostaneme zpět a dokončíme naše úkoly v Griannu. A zase se soustředím na výuku. Do večera se musím naučit Sithský code:
Mír je lež, existuje pouze vášeň.
Skrze vášeň, získám sílu.
Skrze sílu získám moc.
Skrze moc získám vítězství.
Skrze vítězství mé okovy jsou zlomeny.
Síla mě osvobodí.
Večer mluvím s Rak Dol. Na jak dlouho to tady vidí. Byť mě to tu jistým způsobem uchvacuje, stále ve mně tepe pocit pro povinnost a loajalita Republice. Nemám čas se zdržovat na tomto místě. Koušu se do rtu… Cítím ten pocit v hloubi mého srdce… Tu touhu. Touhu po moci a síle. Jsem na místě, kde ji dostanu a cítím to. A jsem tu na jednu stranu spokojná. Co mi tu chybí?
Rak dol pokrčí rameny a říká, že snad tak za 3 dny by se tu měl objevit ten malý zelený mužíček. Pokud se neobjeví, jsme celkem v průseru…
Končí první den a já jdu spát plná dojmu a zmatku.
Další den začíná fyzickým tréninkem. Ještě, že už jsem trénovaná, protože dostávám opravdu silně do těla. Leese hned na začátek dostává dvě dávky blesků. Nesebere se ani když už opouštíme místnost.
Po snídani máme zase šermířský trénink. Rozhlížím se a snažím se odhadnout své protivníky. S mečem neumím a na hubu taky úplně dostat nechci.
Zatímco se rozhlížím, vidím, jak si Leese vybral obrovský hromotluk. Skoro se s politikem v duchu loučím. Nicméně to by snad ani nebyl on, aby nepřekvapil. Vrhne se na něj a prostě ho skolí na zem. A to i za pomoci zubů. A pak ho na zemi ještě přetáhne mečem. Takovou zuřivost bych do něj snad ani neřekla.
Rozhlížím se dál a jsem tak svědkem velmi zajímavého souboje Rak Dol s jednou holčinou. Keldorka zjevně neváhala ani sekundu a rovnou se ji rozhodla přiškrtit. O to víc ale musí být překvapená, když se i ona sama vznáší nad zemí a krk jí svírá ocelový neviditelný stisk. Teď je to o tom, kdo umí déle zadržet dech a kdo se více stihl nadechnout. A je to zjevně Rak Dol, která jako první padá na zem. Ukáže vztyčený palec, jako projev uznání a pak dívku sejme mečem. No já se prostě nestačím divit.
Rozhlížím se dál, kdo tedy bude mým protivníkem. A úsměv mi tuhne na tváři. Jde si pro mě sám šermířský učitel. Toho jsem zrovna na mysli neměla.
Stojím proti němu. Meč po druhé v životě v ruce. Soustředím se na sílu, jsem do ní naprosto ponořená, tak jak mi to Rak Dol včera vysvětlovala a co jsem stihla pochopit z výuky. A přesto absolutně netuším, odkud přijde výpad. Reaguji instinktivně, většinou pozdě než včas, přesto se mi podaří jeden velmi dobrý úder. Uspokojuje mě překvapený výraz ve tváři učitele. A pouštím se do boje ještě s větší vervou. Existuje jen on a já. Schytám ještě pár ran, něco se mi daří jakž takž vykrýt, ale je to opravdu výzva a nevzdávám se.
Po chvíli sklání meč a odstupuje. Zadýchaně stojím, pot ze mě leje. Prý jsem dostála své pověsti a osloví mě jménem Elána. Netuším, kdo ta dívka je nebo proč mě tak oslovují, ale nechávám to být. Dokonce se mi to jméno začíná líbit. Slibuje mi soukromé hodiny. Takže jeho student, hmmm. Už se jich nemůžu dočkat. Někde v koutku mysli začínám spřádat plán, jak zaujmu jeho místo.
Večer nás čeká test. Ptají se nás na věci z kódu a i na význam jednotlivých řádků. Kód umím bez problémů, ale vysvětlit svůj řádek úplně nedovedu. Dostane se mi pohrdlivého odfrknutí, cože je to za patetickou odpověď a učitel ji řádně rozvede. Podívám se směrem k nebi, opravdu mě to teď zajímá. Což jsem neměla dělat. Za chvilkou mnou probíjí elektřina. Ostatní byli také přismahnuti, za neznalost kódu. Což já umím. Měli by se více snažit. Takhle velikosti nedojdou.
3. den
Opět začínáme fyzickým tréninkem. První je posilování. Pustím se do toho se vší vervou. Zvedám co to jde, svaly začínají bolet, potím se, ale nepolevuji. A pak zase záblesk jasného vědomí… Uvědomím si, kolik toho zvedám… Tolik jsem toho nikdy před tím nezvedla… Neuvěřitelné, za jak krátkou dobu jsem tu získala tolik síly! Jak moc jsem rozvinula své schopnosti!
Jako každý den se pokračuje šermířským tréninkem. Opět trénuji s mistrem. A tentokrát je to vyrovnaný souboj. Odrážím jeho výpady s přehledem, útočím a vidím, jak mu perličky potu stékají po tváři. Cítím svou šanci… Touha ho porazit mi roztepe srdce a ještě přitvrdím. Začíná se více bránit než útočit. Úplně zapomínám na vše kolem, cítím jenom čistou touhu ho poslat k zemi. Vidím svou šanci. Odkryl se a hned toho využívám. Dostává velmi silný úder do nohy. Vyvede ho z rovnováhy, kterou se snaží získat. Nepolevuji a úderem do krku z otočky ho definitivně posílám k zemi. Z pusy mu teče krev, nicméně, není nejspíš mrtvý. V první chvíli mě napadá jediné: Dodělat ho. Ale pak si to rozmyslím. Ne, zítra si ho vychutnám víc. Zítra okusí mou plnou sílu. Nebude to tak rychlé jako dnes…
Odpoledne chci zjistit, kam až se v pyramidě můžu dostat a kde a jak jsou rozestavěné hlídky. Přicházím k prvnímu akolytovi, k tomu, který mě den před tím poslal zpět. Blížím se k němu. Tady už mi bylo řečeno, vrať se zpět. Nic se neděje. Jsem skoro u něho. Co se děje? Zaútočí rovnou? Zavolá posily? Nechá mě projít a pak mi do zad pošle blesky? Jsem téměř u něho, když se mi ukloní! A nechá mě projít. Jsem zmatená, těžce zmatená, ale jdu dál a úklonu přijmu lehkou úklonou hlavy… Není mi to moc jasné, tuším, že to souvisí s mým dnešním výkonem na šermířském tréninku, ale jistá si nejsem. Pokračuji vpřed a mým cílem je naše loď.
Nakonec se rozhoduji prozkoumat ještě dvě zbylé lodě. Jedna je ta, co postrádá Soda, druhá je jakási dopravní loď, která převáží turisty. Pohlédnu směrem k hotelu, ale je to jen obyčejný hotel. Rozhlédnu se po okolí a zaujme mě pohyb v džungli. Rozhodnu se podívat, co to je. Neozbrojená ale nepůjdu. Stavím se v naší lodi pro nějakou dlouhou tyč. Ta mi nahradí meč.
Plížím se džunglí a zanedlouho vidím to, co upoutalo mou pozornost. Velké zvíře, vypadá jako dinopes. Tak 3 metry v kohoutku odhaduju. Vidím, jak se zvíře otočilo na mě, z hrdla se mu vydralo tak hluboké vrčení, že duní země kolem. A pak se na mě vrhá. V první chvíli jsem tak zaměstnaná přemítáním, jestli jsem to zvíře už někde viděla či ho znám, že opravdu v poslední chvíli uhýbám jeho ničivému útoku. Ohodí mě jeho sliny a smrdutý dech mi ovane tváře. Pak už se plně soustředím. Mám vztek. Běhěm chvíle mu zlámu obě přední nohy. Snaží se po mě ohnánět, kousat, ale nic není platné. Jsem rychlá jako vítr, pružná a silná. Cítím, jak mi moc tepe tělem. Mám čirou radost z boje, z mučení a bolesti. Rozhoduju se zlámat zvířeti i obě nohy a teprve potom ho, zmučené a kňučící, probodnu skrz na skrz. Zvíře sebou naposledy zaškube a pak navždy ztuhne. Jako trofej mu vylamuji zuby a drápy.
Vracím se zpět. Cítím se tak silná! Tak mocná! Mám chuť na další souboj, ale již nenacházím další cíl.
Uvnitř pyramidy mě čeká nejvyšší mistr. Klaním se. Říká mi, že jsem splnila svůj úkol a předává mi lightsaber. S úctou a pýchou jej přijímám a děkuji. Opět se klaním a mohu odejít. Hlavou se mi honí jediné, on je další na řadě a já budu ta, která zaujme jeho místo a povede Bratstvo k vítězstvím, že se bude třást celá Galaxie!
Absolutně se mi nelíbí možnost, že bych se měla vrátit do toho kutlochu mezi ty bídné červy. Obracím se na prvního akolytu, kterého potkám a rozkazuji mu, aby mě zavedl do nějaké komnaty. Pozvedá obočí, ale neodporuje. Jediné jeho štěstí.
Pokoj, do kterého mě zavedl, zjevně někomu patří, nejspíš muži. Už tedy ne. Vyhážu jeho oblečení na chodbu a zavřu za sebou dveře.
S posvátnou úctou vytahuji svůj nový lightsaber. Prohlížím si jeho ušlechtilou rukojeť, jaká nádherná práce. Přesně mi padne do ruky. Zapínám ho a obličej mi osvítí rudá záře. Taková síla, elegance a krása! Párkrát si s ním zkusím cvičně máchnout. Úžasné. V ruce jsem nikdy nedržela lepší zbraň. Vypínám meč a opatrně si ho připínám na opasek. Lehce vydechnu. A jdu si hledat nový pokoj, neboť tenhle se mi trochu povedlo zdevastovat. Původní majitel si ho klidně může vzít zpět.
4. den
Zahajuji šermířský trénink. Vybírá si mě ta holka s bičem v ruce. Vře to ve mně, ale dala mi dost co proto. Činím z ní svého učedníka a přemýšlím, jak ji odstranit, aby mě neohrozila. Nechce se mi skončit jako mistr přede mnou. Nejspíš jí vezmu ten bič a dám do ruky meč, když už je na šermířském tréninku.
Lej nás pak všechny zve na čaj, přemýšlím, proč bych měla jít, ale nakonec souhlasím.
Upřeně se na mě dívá a pak začíná žvatlat něco o odchodu pryč, odpovídám, že to zavání zradou a pak říká spoustu nesmyslů, které mě vytočí a zaútočím na něj. Můj meč mi rázem mizí z ruky a Soda se na mě ušklíbne. Úšklebek vrátím a prostě si meč přitáhnu zpět. Vře to ve mně, mám chuť je rozsekat, ale proti těm dvoum nepůjdu. Ani nevím, jestli je Ked na mé straně. Lei pokračuje ve svých řečech, slibuje mi větší sílu. Odpovídám, že se chci stát nejmocnější, že zaujmu místo velmistra Bratrstva a povedu ho ke slávě a velkým vítězstvím. Ked vedle mě nezvušeně usrkne čaj a poznamená, že bych mohla dobít celou galaxii. A opět usrkne. Zírám na něj. Má pravdu! Celá galaxie může být moje! Lej mi opět nabízí, abych odešla s ním a osloví mě nějakým jménem. Mara… Hmm, to jméno mi něco říká… Ale já to rozhodně nejsem. Jsem Elána! Chvíli se na mě zamyšleně dívá a opět mi nabízí větší sílu a moc. Zajímavé… Možná by opravdu mohl… Ještě něco poznamená a já naštvaně odcházím. Musela bych je všechny zabít, ale blázen nejsem. Přijde můj čas. Docházím do tělocvičny a nekompromisně všechny vyhodím ven, byť mám chuť si zatrénovat s nějakým novým studentem a vybít si na něm svůj vztek. Ne, dočkám se mnohem lepšího sousta.
Netrvá dlouho a přijdou si pro mě. Všichni jsou rozhodnuti získat ještě větší moc, než mají. Zničit velmistra řádu znamená zaujmout jeho místo. Rozhoduji se jít s nimi. Jeho moc bude má. Jenom má.
Nacházíme ho ve vrchních patrech pyramidy. Ano, přišli jsme si pro něj. Vzrušením ani nedýchám. Ukazuji na něj prstem a smrtelně vážným hlasem prohlašuji, že má moc je jeho. Dívá se na mě trochu posměšně a vyzývavě a mě pak dojde, jakou blbost jsem řekla. Tvá moc je má, opravuji se. Na víc nečekám a vrhám se na něj. Přeskakuji tu dvacetimetrovou jámu, doskakuji vedle něj a sekám. Vykrývá můj útok. Prudce útočím sekem ze shora s cílem ho přetnout ve dví, ale jeho meč je opět na správném místě. Odhaluje ale tak svoje břicho a já toho využívám k prudkému kopu. Odlétá pár metrů vzad. Toho využívá Ked a střílí z bazuky. A zasahuje. Opět se vrhám do útoku a zase vykrývá. Tentokrát kop do břicha schytávám já.
Kolem něj se rozzuří zuřivá bouře. Slyším jeho řev a bezhlavě se vrhám dovnitř. Sekám zprava, zleva, zbroj z něj definitivně spadne. Chystám se k finálnímu úderu, když vše náhle mizí a já visím ve vzduchu, spolu se svými přáteli a dalšími, které neznám a jsem škrcena. Ten týpek žvaní něco o tom, co jsme to udělali, že to nám nedaruje. Absolutně nechápu, co se děje. Za tím lordem se objevuje jakýsi duch, říká něco o tom, že dokud do toho bude mluvit on, tak se nic nestane a jednu mu ubalí. Pak najednou stisk povoluje a já padám k zemi.
Hlavou se mi honí spousta věcí a já absolutně netuším, co mám dělat. Kolem zní spousta hlasů, dupe tolik nohou, ale já nevnímám prakticky nic. Něco bylo a najednou to není, ale je úplně něco jiného… co je realita? Co je iluze? Byl to všechno jenom sen? Čemu mám sakra věřit?
Zvedám se na nohy a vycházím ven. Je to to jediné, co mě teď napadá. Podívat se na naši loď, třeba to taky byla iluze. Možná bych mohla odeslat zprávu. Ale ne, tohle nebyla iluze. Opravdu nás vycucli. Pohled mi padne na džungli a v hlavě mi bleskne vzpomínka. Rozběhnu se tím směrem. Nevím, co jsem čekala, nicméně na místě, kde jsem měla porazit to obrovské zvíře, je rozrytá zem a i překousnutý strom. Rukou si rychle šáhnu na krk a opravdu! Zuby a drápy jsou na místě! A jsou sakra těžké. Co se to dělo?! To jsem s tím zvířetem opravdu bojovala?
Vracím se zpět a stále absolutně ničemu nerozumím. Leese se mě ptá, zda souhlasím se zničením chrámu. Nechce se mi ho nechat zničit. Tady… To místo mi tolik dalo. Ale jsem jediná, kdo ho chce přenechat ke zkoumání jediům a tak bude chrám zničen. Nevím, ale cítím takový trochu bolestný pocit v hrudi, ale podvolím se.
Co se dělo potom, ani pořádně nevím, všechno probíhalo jakoby v divném snu. Kolem mě neustále někdo běhal, něco řešil, i já jsem nejspíš mluvila, něco řešila, s něčím pomáhala, ale někde na hranici vědomí. Cestu z ostrova si ani nepamatuju.
Až na fregatě se pomalu začínám srovnávat s realitou. Ale ten divný pocit ztráty, pocit, že mi něco chybí, že to ani nejsem já, stále trochu přetrvává.
