Planeta Anubis – den 1
Přistání bez problémů, planeta z větší části neobydlená. Zemědělci, horníci, Republika. Jaro.
Sháním si mapy oblasti a odvoz k pustině.
Důležité: za 10 dní sraz 600 km západně od Kernyho farmy – poslední obydlené sídlo. U farmářů jsem měla možnost prohlídnout si zajímavé destičky s něčím, co vypadalo jako mapa, pokud se tak dá říkat jednoduchému náčrtku bez nějakých podrobností. Je tu ale vyobrazeno spousta záchytných bodů, nemělo by být těžké dostat se k chrámu. Přenáším do Datapadu, obyvatelé se svého rodinného dědictví nechtějí vzdát, není důvod jim ho brát.
Podle mapy mám přejít pláně, sledovat Bílou řeku, pak projít Medvědím průsmykem, kolem jezera, skrze Lesní Strážce až k Trojzubci. Tam někde je cíl cesty.
Pláně, pláně, pláně. Hledám bílou řeku. Jednu jsem našla, ale ta je modrá.
Přehodnocuju prvotní názor, nebude to tak jednoduché. Začíná se stmívat. Ve chvíli, kdy si ustelu, stále podrobně studuju mapu. Leže na zádech, užívám si pohledu na hvězdnou oblohu. Jak jsou některé ty hvězdy krásně seřazené, jakoby v klikaté lajně. Skoro vypadají… jako tok Bílé řeky?
Planeta Anubis – den 2
Pozdní odpoledne – konečně hory. Vidím 3 průsmyky, mám se vydat tím, kudy kráčí medvěd. Hledám stopy – otisky jeho tlap, poškrábané stromy, kosti po ulovené a snědené kořisti, výkaly. Nikde nic. Padá tma. Vytvářím si přístřešek, maskuju a zakrývám stopy svojí přítomnosti. Nespím, co kdyby medvěd přišel ke mně.
Planeta Anubis – den 3
Velmi poetická mapa. Kdo by řekl, že medvěda mám hledat ve skalách. A ještě k tomu jenom jeho hlavu. Vytvořenou erozí. Nicméně vím, že v mapě a popisu není nic tak jednoznačné. Ostatně, už Bílá řeka mě měla varovat.
Potkala jsem trochu té místní hladové zvířeny – poživatelné.
Průsmyk mě provedl mezi horami, je tu citelně chladněji. Dostávám se do lesa. Tentokrát hledám modrou skvrnu. Jezero? Doufám, safír bych tu hledat nechtěla.
Jezero. Obcházím ho zprava, snad je to tak správně.
Nekonečný les, teď mám hledat něco, co je označeno Lesní Strážci. ??? .
Hluboké ticho narušila padající, hořící loď. Trochu váhám, zda pokračovat v cestě a nechat loď být. Ten pád nemohla posádka přežít. Ale co kdyby náhodou? Stát se to mě, taky bych chtěla, aby mě někdo hledal. Místním jehličnatým lesem není nijak těžké se pohybovat. Po většinou jehličí, sem tam nízká křovina, stromy vzrostlé. Dávám pozor pouze na dravou zvěř, nerada bych nějaké vlítla přímo do chřtánu.
Do hodiny jsem na místě, loď je rozlámaná a kolem se válejí těla v bílých jednotných zbrojích. Takže republika, kloni konkrétně. Daří se mi jich 6 zachránit. Jeden mi při tom sice skoro podřízne hrdlo, ale pochopí, že pomáhám. 3 vypadají, že budou schopni chůze, další 3 mají vnitřní zranění, ale měli by to přežít. Stone vypadá nejlíp, jenom zlomené žebro, další pohmožděniny. Posílám ho najít léčivý mech, nějaké bylinky, moje lékařské zásoby ani zdaleka nestačí. Nedaleko teče potok, přemisťujeme se tam.
Planeta Anubis – den 4
Zjišťuji jejich jména – ti další, co stojí na nohou, jsou Koment a Fresh. Další 3 Jett, Risky a Loj. K poetické mapě poetičtí kloni.
Jediné, co jsem od Komenta slyšela, bylo No koment.
Vyrobili jsme smyky, nemají skoro žádnou výzbroj, zásoby, nic. Ale jsou rozhodnutí jít se mnou. Nejsem z toho nadšená. Budu muset nakrmit dalších 6 hladových krků, což není takový problém, zvěře a vody je tu dost, ale bude mě to stát spoustu času a sil. Jsou ale dost neoblomní. A na druhou stranu, až se dají dohromady, může se mi jejich pomoc hodit. Stoneovi dávám do ruky svou loveckou pušku, Koment a Fresh mají každý aspoň blaster a ostatní ke svému stavu zbraň nepotřebují. Stejně si myslím, že by tu měli počkat na republikovou loď, která je vyzvedne. Překvapí mě, že je dost možný, že je ani nikdo hledat nebude. Sepíci je budou považovat za mrtvé, pokud to byli oni a Republika? Pokud zachytili signál, což není jisté, tak možná. Uznávám, že v tom případě opravdu nemá smysl nechávat je na místě. Dostanu je zpět do civilizace, ve městě má Republika základnu, tam se o ně potom postarají.
Planeta Anubis – den 5
Vlečeme se, stav klonů se trochu lepší. Cestou chápu, odkud se vzala ta poetická jména. Příležitostně lovím a snažím se najít ty Lesní strážce. Radši se snažím nehádat, co by to mohlo být, nechám oči a mysl otevřenou, třeba mě fakt praští přímo do nosu. Poeticky.
Další loď. Prej opuštěná klidná krajina, přitom je tu provoz jak na Coruscantu. Hmm, Hutti? Co ti by tu chtěli?
Klonům v komlinku praská hlášení. Někdo je žádá, aby se nahlásili. Vrtím hlavou, tohle smrdí. Kluci s tím souhlasí. U Komenta si to alespoň myslím, protože to vůbec nekomentuje.
Loď krouží všude kolem nás, pátrá. Není těžké se pod stromy schovat, k tomu nebudou mít kde přistát. Pokračujeme trochu rychleji. Jak tak kroutím hlavou ve snaze zahlédnout plavidlo, všimnu si, že na levé straně se porost jaksi mění. Stromy jsou jiné. Ne všechny, ale je na nich něco zvláštního. Nechávám klony na místě a jdu to prozkoumat, po chvilce si uvědomím, že ty stromy jsou starší, mnohem starší, než ti okolní a že čím déle mezi nimi kráčím, tím je jich více a i rozeznávám něco, co mohlo být kdysi stezkou. Vracím se pro kluky a v cestě pokračujeme společně. Loď mě znervózňuje jenom trochu, nemá tu kde přistát.
Loď tu neměla kde přistát. Dokud mi zvuk padajícího dřeva neprozradil, že si to místo právě vytvořili. U Sitha! Chvíli pokračujeme v cestě, Stonea jsem nechala jako zadní voj, ať nám hlídá záda. S Freshem a Komentem táhneme smyky, ale jdeme pomalu. Pokud nám půjdou po stopách, do několika hodin nás budou schopni dohnat.
Nastražili jsme léčku, smázla jsem pár stop, jiné vytvořila. Snad to pomůže vyhnout se boji.
Po stezce kráčí postava v armoru, klidně, sebevědomě, jak na výletě. Přes mířidla blasterů vidím, že je to Kel Dor, se znakem ADRy na levé hrudní straně. Žena. Vydechnu, tohle je Republika.
Pomalu vstanu a vystoupím ze svého úkrytu. „Tohle je pro vás, kluci“, kývnu na ně. Všimám si lightsaberu zavěšeného u pasu. Dojdu až k ní, překvapivě sama. V duchu se usmívám, kluci nejsou hloupí, stále nevěří.
Představuje se jako poručík Rak Dol. Oh, ta co zmasakrovala ty dvě fregaty. Jo, znám ji, byla ve zprávách. Trochu se pousměje, prej že to tak úplně nebylo. Mně je celkem jedno, jak to bylo. Stačí, že vím, co dokáže. Co tu dělám. Přiznávám, že tu hledám jedno starodávné místo, kde by mohlo být něco cenného. Kloni tu spadli před dvěma dny a slíbili mi pomoc za to, že jsem jim zachránila životy.
Jestli náhodou to místo není chrám. Jo, je. Jak vybombardovat?! Že má fregatu se 300 vojáky na orbitě. A co jako? Jak vybombardovat?! Za prvé to nedovolím a za druhé, neví kde to je. A já zatím taky ne. Mluví se mnou jak s malým dítětem, snad její hloupý zvyk.
Začne léčit Jetta, Riskyho a Loje. S její pomocí jsou schopní se postavit na nohy.
Přikráčel, a to doslova, muž, kolem 40. Nevypadá na to, že by byl profi vojákem Adry, takže asi nějaký technik nebo tak. Představuje se jako Leese Dailen. Ups, technik, haha. Ok, trochu vedle.
Opakuju mu, co jsem říkala už Rak Dol. Že se jdu podívat do chrámu, jestli tam náhodou není něco cenného. Kel Dorka mluví o někom, kdo se tam má skrývat, kdo jim tam měl utéct, kdo je krajně nebezpečný, ale neřekne mi kdo přesně. Zmiňuji se o té legendě, co tu koluje. Že tu existuje tvor, jehož pouhý křik zabíjí. Nemám jediný důvod nevěřit, že něco takového by tu nemohlo být. Ostatně je to starý Sithský chrám a od toho jeden může čekat kde co. Taky jsem vybavena sadou špuntů do uší.
Dívají se na mě jako na blázna, ale co. Hlavně, aby si už sebrali kluky a nechali mě nepokoji.
Zase něco o bombardování. Nechápu proč, hlavně není co, zatím jsem nic nenašla. A i kdyby, byli by poslední, komu to řeknu.
Leese mi začal velmi pomalu vysvětlovat, že jsou tyto chrámy nebezpečné a bla bla bla. Rychle ho přerušuju, že o tom vím. Absolutně nechápu, proč na mě mluví jak na zaostalou. Asi jsem ho na chvíli překvapila, pak jenom pokrčí rameny a že dobře. Hm.
Vypadá to, že se jich jen tak nezbavím. Stone, Koment a Fresh trvají na tom, že mi pomohou dokončit úkol. Po chvilce přemlouvání to vzdávám. Vypadá to, že kromě smyslu pro humor mají také silně vyvinutý smysl pro čest. A ti dva tam půjdou už jenom pro to, že je to Sithský chrám. Varuju je, že co najdu, bude moje. Bez výjimky.
Vracíme se k lodi, abychom se dopravili k chrámu, raději bych šla pěšky, ale Leesovi se moc nechce. Máme popoletět a přistát u toho chrámu. On snad ví, kde je? Jestli jo, já ne.
Nastupujeme do lodi, první co vidím, je bar! Hmm, konečně dobrá zpráva. S dobrou kořalkou v ruce se snažím vysvětlit, kde by ten chrám mohl být. Trojzubec… označuju několik hor, co tak vypadají a upozorňuju, že stejně dobře to mohou být zabodnuté vidle hroty vzhůru. Do lodi vstupuje ještě jedna postava, ještě více nepravděpodobnější člen Adry, než pan Dailen. Malý Jawa. Musí být fakt něco, když je mezi profesionály. Na jeho Datapadu jsem si přečetla jméno: Likkit.
Vzlétáme, po chvilce létání nad oblastí vidíme tekoucí řeku, která se rozděluje na 3 řečiště a každé se po několika kilometrech stáčí jiným směrem. Z výšky to vypadá, jako trojzubec. Voalá! Tohle bych tedy ze země hledala těžko.
Teď už vím, jak se jim podařilo vytvořit se místo na přistání. Jedi či co to je, Sith snad ne (stejně si na ni dám pozor), je s lightsaberem velmi efektivní. Proti stromům.
Vystupujeme, na pravé straně řeky, měl by tu někde ten chrám být. Po chvilce si všimnu vchodu, u kterého si mezi kameny hrají rybičky. Rak Dol zaujaly zřejmě na tolik, že jim začala házet rohlík. Ale jsem zjevně jediný, kdo si všiml vchodu. Likkit kouká kamsi do stromů, kloni okolo, Dailen na rybičky stejně jako Rak Dol.
Vchod není za pasťovaný. Ne tak, jak bych čekala. Je ale nutno postupovat obezřetně. Jsou tu ještě dva vchody – hlavní a další vedlejší. Jdeme je najít.
