Vyčerpaná a otřesená se konečně cpu do bacta tanku, chci prostě klid, usnout a chvíli nic nevnímat, což se Zořiným pozadím přilepeným na tom mým není nic jednoduchého. Po chvilce vrtění a snahy najít si pohodlí to vzdávám a hold budu muset počkat až po ní. Mrcha, tu nohu si zlomila mně na vztek…
Beru si tedy něco na bolest a jdu se z toho vyspat, cesta nám chvíli potrvá. Těším se zpět na fregatu, na svou kajutu, postel a houpačku a ostatní vode... Na vedlejší posteli už Rak Dol spokojeně medituje, zaparkuju hned vedle a s myšlenkami na svůj super nový meč se odebírám do říše -
HUÍÍÍ - HUIÍÍÍ - HUÍÍÍ
Z postele vystřelím tak rychle, že se ani nestihnu vyšmodrchat z přikrývek. V polospánku nadávám, snažím se vymotat, zakopnu o postel, ale nakonec se mi podaří vypadnout na chodbu. Vystřelím co nejrychleji směrem do kokpitu a skoro se srazím s Dexem, který se vynořil z ošetřovny a nadává. Rychle se přimáčknu ke stěně a nechám ho projít, nevypadá, že by bylo radno mu zůstat stát v cestě. V závěsu za ním vpadnu dovnitř a hned, jak se podívám skrz čelní sklo, spadne mi brada. A pak se rozesměju. Že bude cesta dlouhá? Vice jsem se mýlit nemohla.
To se kolem mě Dex jako hurikán žene po druhé: “Zoro! Kolikrát jsem ti už tohle vysvětloval?!”
Já jemně poklepu po hlavě astrodroida, který na to celé nechápavě kouká a usmívám se na poklidně se vznášející fregatu.
Hned jak padnu do postele už o sobě nevím. Spím tvrdě, přesto se mi podaří probudit se chvíli před plánovaným meetingem. Dojdu si do jídelny pro hrnek kafe, u kuchaře si vyžebrám něco dobrého k tomu, vyzvednu si povinnou kostku a odloudím se zpět do kajuty. Zapnu počítač, ale prsty se po klávesnici ne a ne rozběhnout. Události předchozího dne se mi vrací k jedinému - Leese s dírou v bříše a rychle se rozšiřující louží krve pod ním, vybuchující Lovkyně, která měla málem poslední slovo, to jak ječím na Dexe… Ty jeho osiki, že nám chtěl koupit čas… Fierfek, s tím ať jde do háje. Uždibuju kostku a přijdu na to, že když ždibnu kostku, zapiju kafem, ždibnu kostku a kousnu do koláče, tak se to dá… A dkyž nad tím tak přemýšlím - kostka je k snídani povinná, ale o tom, že nesmíme nic k ní, o tom se předpisy nezmiňují. Hmm, ale než s tím vyrukuji, asi bych si to měla nejdřív přečíst… Fierfek, to je hodin - rychle polknu kafe, strčím zbytek koláče a kostku… Sakra… Co s ní… No nic, asi půjde k ostatním. Když tak koukám na už trochu přeplněnou krabici, říkám si, že je budu muset zase někde nenápadně vyhodit…
Do zasedačky přijdu jako poslední. Cestou si ještě zkontroluji zuby, zda nikde nezbyl jakýkoli důkaz mé snídaně a pak už mě jenom čeká vymyslet, jak zachránit Mandalor.
Začíná se tím, že se zjebe Rak Dol. Do toho se nemíchám, sice to, co vyjednala, je fakt strašnej omyl a historikům to budeme muset nakecat jinak, pokud nechceme Rak Dol zničit pověst… Chmf.. Pověst!!...
Nikdo si mého uchechtnutí naštěstí nevšim. Rak Dol se samozřejmě neomluvila, ještě na nás kouká, jako co jsme chtěli, udělala maximum, co se dalo a samozřejmě my prokazujeme naprosto neuvěřitelný nedostatek vděku.
Dex si povzdechne a změní téma: na čase vymyslet, co dál.
Tudíž si to shrneme: Kloni smějí na Mandalor přiletět a smějí tam bydlet.
Ano, shrnutí je krátké a výstižné. Učitelé spisovatelství by z nás měli radost.
Leese s Dexem začnou řešit co a jak, když nás s Rak Dol napadne, jak efektivně zlepšit naši pouť - takový stánek s cukrovou vatou a hot dogy tam citelně chybí. Asi jsme se do těch vylepšení s Rak Dol zabrali příliš, Dexovo povzednuté obočí s tím, že dveře jsou tamhle a vyfasované uklízecí směny na víc vše utnou. A i když se začneme soustředit na téma Mandalor a Kmeny, těch uklízecích směn už se asi nezbavíme… Kapitán ještě utrousí, že to není pouť ale dětské hříště a pokračujeme v tom, co dál.
Podle všeho, našim pronásledovaným klonům zbývá maximálně pár dní, než jim selže dopravní technika nebo je případně pronásledovatelé nesestřelí. Kmeny se nehnou, pokud budou mít jakýkoli důvod zůstat na Mandaloru a dokud nenajdou žádný jiný lákavý cíl a tím je vlastně výčet našich možností vyčerpán. Možnost, že obětujeme jinou rasu proto, aby Mandalor mohl svobodně dýchat, se mi ani za mák nelíbí. Teď jsme dokázali, že Lovci jsou porazitelní, tak proč si to prostě nevybojujeme? Prej Geonosis… Jasně, jsou to chakkarové, ale ještě neznamená, že je takhle obětujeme… Vymýšlíme možnost osobního souboje, kdy by se jednomu bojovníkovi postavil Dex, přeci jen k tomu má nejvhodnější vybavení a schopnosti… Ale všechno zavrhneme jako příliš riskantní. Pořád dokola omýlá, jak tam tři členové našeho týmu skoro zařvali. Ok, point, ale jenom v případě Rak Dol. Zora, ať se na mě nezlobí, nemá v bojové zóně co dělat. Krom toho jednoho triku s Baf opět nepředvedla nic zásadního a Leese to schytal jen kvůli tomu, že vystrčil hlavu v době, kdy ta Lovkyně měla tu svou stále pevně přidělanou ke krku.
Nezbývá tedy, než se opět ponořit do všelijakých zdrojů - Leese zkusí napíchnout jejich počítač, Zora půjde něco vyzvědět a já? Já mám udělat něco, co mě občas napadlo, ale vždycky jsem to odsunula na okraj své mysli jako něco, k čemu se zatím nechci vracet, něco, nad čím ani nechci přemýšlet, protože když nad tím zase začnu přemýšlet… Myslela jsem, že jsem za tím udělala tlustou čáru.
“Tak co? Zvládneš to?” Podívám se Dexovi do očí a přikývnu.
“A ty Rak Dol”, otočí se na těhotnou Kel Dorku, “ty nedělej nic”. Se smíchem opouštíme místnost.
Protože většina týmu potřebuje být přímo na Mandaloru, přesouváme se na Mandalor. Jsem zvědavá, přeci jen, vracím se na domovskou planetu svého otce… Ne, ne ne. Stop. Prostě jenom přistávám na planetě, kterou potřebujeme osvobodit pro naše klony.
Na Space portu po nás nikdo nechce žádný poplatky, akorát se zeptaj, zda chceme doplnit palivo a provést běžnou údržbu. No, ok. Ale co ty poplatky? Jako vážně nic? Divná planeta… Pak nemá být tak chudá…
Hned si najímáme speeder a Zoru navedu na jedno z náměstích, které jsme viděli ještě ze vzduchu - očividně slouží jako ležení běžné Kmenové armádě. Překvapí mě minimální vzdušná doprava - jsme opravdu jen jedni z mála, kdo jsou ve vzduchu a při přiblížení k ležení vím proč - ty dva protiletecké tanky vypadají, že nejspíš sundají bez otázek kohokoli, kdo si vyletí na výlet.
Obracíme to tedy do centra, ostatně, Rak Dol jsem k opuštění naší lodi přiměla jenom pod příslibem nákupů - vypadá to, že představa mimča v beskaru ji nadchla. Leese a Zora zaplují v hotelu, my jdeme nakupovat.
Mandalor - nikdy jsem tu nebyla, čerpám jenom z toho, co si pamatuji z vyprávění otce a toho taky není moc a pak akorát to, co jsem kde načetla a co mi povyprávěli kloni a ti to taky měli akorát od svých seržantů. Ani se moc nesoustředím na Rak Dolino nadšené rozplývaní nad sadou iontových pušek, vystavených za výlohou jakéhosi krámku, ale rozhlížím se okolo a snažím se udělat si nějaký obrázek, pozoruji lidi okolo, prohlížím si budovy a v hlavě se mi klube neurčitá myšlenka…
“Popcorn”!
Roztržitě se otočím na Rak Dol. “Máš chuť na popcorn?”, zeptám se jí, “Ok, tak snad tu něco najdeme…” Už už začnu hledat stánek s popcornem (Mají tady vůbec něco takového?) načež mě Rak Dol chytne za rameno a přinutí podívat se jí do visoru. Úplně vidím, jak jí svítí oči.
“Ale tak to taky, ale když už máme cukrovou vatu a hot dogy, tak co nám ještě chybí?”
“Popcorn”, dořeknu. “Rak Dol, občas míváš skvělé nápady,” zašklebím se. “Dokážeš Leese přinutit, aby podepsal všechny faktury?”
Teď se ušlíbne ona. “Bez problému”.
Hotel vypadá opravdu luxusně, tentokrát na nás Leese nešetřil, dokonce mají i wellness! Ale nejdřív práce.
Sedám si ke stolu, koukám na komlink a přemýšlím, komu zavolat. Kdo by mi mohl poskytnout informace, které hledám… Pro spoustu z nich by mohl být šok mě slyšet po takové, ehm, době… Je to dlouho…
Volím jednoho, kterého zase tak moc neznám, starší týpek, historik, celé dny se válí v datakartách a hltá příběhy staré desítky tisíc let. Sice nemá tak čisté ruce, k některým těm datakartám přišel za poněkud velmi zvlášních okolností, ale právě proto možná bude vědět, odkud Kmeny jsou, co chtějí, jak fungují a jaké jsou jejich slabiny.
Odkud Kmeny jsou mi neřekl, to neví, ale jinak jsem se nedozvěděla nic, co bychom už víceméně nevěděli. Ano, mají posloupnost velení, kde je ten nejvyšší, těžko říct, vyzvat místního bosse - pokud zjistíme, kdo to je, tak možná by to šlo. Vyhledávají další válečné kultury, aby si s nimi mohli dobře zaválčit, a další osiky. Jediné, co mě zarazilo a říkala jsem si, jestli jsem se nepřeslechla bylo, když říkal, že muži jsou nadřazení ženám a ty slouží jenom aby jim někdo vypral, uvařil a porodil další generace. A samozřejmě je z části vychoval… Buď se plete anebo se za ty tisíce let něco změnilo.
“Hele, dík za informace, ale, ještě bych se chtěla zeptat na jejich výzbroj. Konkrétně mě zajímají jejich zbraně. Ale moc tomu nerozumím, takže si někoho zavolám.”
“Leese?!” Zavolám dovedlejší místnosti. “Můžeš na chvilku?”
Chlápek se zatváří vyděšeně. “Ty tam někoho máš?”
“Noo, jo. Odborníka na techniku. Já tomu pořádně…”
“Hele, tak čau. Bylo fajn tě zase slyšet.”
“Počk--” Ale to už obraz zmizí a hovor je ukončen.
Ještě se mračím na comlink, když vejde Leese. “Jo? Už?”
“Ukončil to,” zavrtím hlavou a přemýšlím kdo další. Hm, možná není důvod držet se při zemi. Takže, starý dobrý Ferro.
“No nazdar! To je taky dost, že se ozveš!”
Usměju se. Jenom ho slyšet dokáže zvednout náladu.
“To víš, spousta práce…”!
“No a co? Máš něco zajímavého na prodej?”
Stihnu se nadechnout.
“Vykradlas nějaký zajímavé hrobky? To přece děláš, ne?”
Konečně se mi podaří ho přerušit s tím, že nic neprodávám, ale jenom hledám informaci o Kmenech. Ty samé otázky co před tím: Kdo je jejich boss, jak fungují, apod. “Víš co, narazila jsem na ně, ale úplně si s nimi nevím rady.”
Vykulí oči. “To jako víš, kde jsou?”
Och, miluju ty jeho závěry.
“Víš vůbec, jakou má taková informace cenu?” Než stihnu cokoliv, vypálí: “Čtyři miliony!!!”
Teď vykulím oči já.
“Tak kde jsou?”
“Hele, k tomuhle se ještě vrátím,” krotím ho. A hned se mi v hlavě začne líhnout plán. “Teď potřebuji vědět, co s nimi.”
Chvílí vypráví prakticky to samé, co pan historie. Zkusím to tedy znovu přes jejich zbraně. Leese sedí u mě, takže všechno uslyší. A kdyby neseděl, hold bych si musela nějak poradit.
“Stará dobre Columny technologie,” (či tak nějak), problém je zdroj do zásobníků - k jeho výrobě je potřeba 4 různých prvků, z nichž jeden je tak vzácný, že se o něm ví snad jen díky nějakému omylu… Tak vzácný, že se asi ani už nevyplatí nikomu těžit, i kdyby snad věděl kde… Zamyšleně svraštím obočí, to by mohlo být dobrý vodítko pro nalezení té jejich domovské planety. Wow, prej 4 miliony, hochu, to bys musel hodně přitlačit na hydropilu, abys tuhle informaci získal. Ale nahlas nic neřeknu.
“A co ty jejich zbroje? Něco bližšího? Víme akorát, že jsou napojeny na čtyři zdroje a při smrti uživatele vybuchují,”
Rozpovídá se o jakýchsi vysokofrekvenčních vibracích či co, které způsobjí výbuchy. “Ostatně, “ dodá, “Columni technologie je známá svou nestabilitou”.
Snažím se nějak zpracovat, co vlastně říkal, zatímco Leese vypadá, jako že svět zase konečně začíná dávat smysl. “Hele, “ pokračuje Ferro, “pokud by se ti podařilo nějakou takovou zbroj získat, vyhrazuju si předkupní právo.” Významně na mě pozvedne obočí. “Jo, s tím asi nemám problém. Už jsem byla blízko, ale, úplně se nezadařilo…”. Silou vůle se snažím nepodívat na muže vedle mě. “A když už jsme u toho,” usměju se, “měla bych opravdu zajímavou věcičku na prodej,” odmlčím se, “jeden z jejich mečů.”
“Neke, nějaký takový?” Obratem mi pošle obrázek jakéhosi meče, který se ani trochu nepodobá tomu, který se mi podařilo získat. “Nene, takový,” a pošlu mu obrázek meče Lovkyně.
Chvíli si ho prohlíží a kdybych ho neznala, nevšimla bych si, jak moc by ten meč chtěl. Lehce rozšířil oči, trochu mu stuhla ramena, dech se na chvilinku zadrhl. “A umí to něco zajímavého?”
“V klidu s ním rozděláš táborák, aniž bys musel použít sirky nebo zapalovač.”
“Jo ohnivej…Vydrž chvíli.”
Tak držím a uvědomím si, jak moc si to celé užívám…
“Hele, rychlej průzkum a za takový meč osm set až devět set tisíc…”
Vrhne na mě postranní pohled. Teď je na mně se nenápadně zajíknout. “Hm, to zní zajímavě… Ok, tak do toho, najdi kupce,”.
“Můžu nabídnout i vládám?”
Nad tím ani nepřemýšlím: “Ne, vlády z toho vynech. Jenom soukromí sběratelé.”
“Vlády by daly víc,” nadhodí. Unaveně si promnu oči, “Jo, to by daly, ale netahej je do toho.”
“Ok, tak tedy soukromníci. Až něco najdu, ozvu se. A kdybys narazila na něco zajímavého, dej vědět,” mrkne na mě, “můžem se sejít a všechno probrat.”
V tuhle chvíli nemám jediné tušení, proč jsem toho všeho nechala, ale vím jediné, chci být zpět ve hře a tak neváhám ani chvilku. “Hele, klidně se můžem sejít, řekněme… za týden na Corusantu?”
Vypadá dost překvapeně. “No, proč ne?”
“Ještě se ti ohledně toho ozvu. Ale za týden s tím počítej.”
S tím vypínám hovor.
Leese se zdá být spokojen s infomrací o vybuchujících vibracích či co a zamyšleně hledí z okna.
Já si zatím přejdu do vedlejší místnosti a začnu si hrát s blastry. Spíš tak bezmyšlenkovitě a přehrávám si celý rozhovor znovu a znovu a znovu a říkám si, jestli jsem se nezbláznila… Na nečekané klapnutí dveří reaguji podvědomě - rychlým parakotoulem k lepšímu výhledu u dveří, ale už během toho pohybu mi dojde, kdo by to asi tak mohl být.
“Ahoj Zoro,” vyjdu ze dveří a neujde mi, jak se Leese napůl krčí za pohovkou a Rak Dol opět odkládá svou pušku. Hm, a to jsem si myslela, že uživatele Síly nejde prakticky překvapit… Asi nervy na pochodu. Zora nám povypráví, jak se s naprosto neznámými a cizími muži svezla dodávkou, do které se ji nejdřív pokusili dostat násilím a že s nimi má domluvenou schůzku. Někdo z Odboje. Leesovi v očích svitne pochopení. “Tak to byla ta zpráva,” prohodí. “Hele, půjdeme se projít po městě,” navrhne a vydá se ke dveřím. Vyhlédnu z okna, do kterého před tím zíral, ale jediné co vidím, je nějaký týpek jak si čte noviny. Nic zvláštního. Ale z nějakého důvodu nás táhne ven. “Do Zoo”! Navrhnu a Rak Dol souhlasně přikývne. “Jsem zvědavá na toho jejich Baziliška.”
Neujde mi, že Leese zamířil směrem k domu, kde se nacházel ten týpek, ale pořád nechápu, co na něm viděl. Nezačíná být trochu paranoidní? Jako až nezdravě paranoidní… Že jdeme opravdu tam, mi potvrdí v zápětí. A že nás dokonce odposlouchával! Hm, nějaká krabička vedle něj opravdu na stolu stála, ale tak přeci není zakázáno poslouchat rádio a při tom si číst noviny? Ale jak se říká, raději se ujistit, než pak litovat.
Dostat se do domu je pro Leese hračka, výtahem vyjedeme až nahoru, ještě než vylezeme ven nám Leese řekne, že nechce žádný rozruch. Všichni mu to odkýveme, žádný problém a za chvilku už si Leese sedá do vedlejšího sedátka a začne nezávaznou konverzaci. Zora si spokojeně sedne chlápovi na klín a já jenom protočím očima v sloup. Ta se toho nebojí, pomyslím si.
Zůstanu stát u jediného rozumného východu, a prohlížím okolí. Dělá mi starosti, jak jsme tu moc na ráně, žádné krytí, ze všech oken je na nás vidět. Nechtěla bych mít na krku místní policii za to, že jsme se chovali nevhodně na veřejnosti. Máme tu udělat jenom nenápadný průzkum, pokud to zase skončí výbuchy, Dex nás nepochválí…
Ten chlápek byl s tím blasterem rychlý. Byť jsem trochu zaskončená skutečností, že to vůbec zkouší, ruce mi rychle vyskočí k blasterům, ale v hlavě mi také rezonují slova Leese o tom, jak nemáme budit rozruch. Polknu, rychlá blasterová střelba určitě rozruch udělá, hlavně ho asi budeme chtít živého, těkám očima kolem dokola a snažím se odhalit jakýkoli pohyb, který by mi napověděl, jak moc už jsme se prozradili…
Dlaně se téměř něžně sevřou kolem dobře známých rukojetí. Jako podat ruku příteli. Dokonale padnou, dokonale vyvážené. Přepínám na stun mód, vědoma si toho, že by Leese prskal, kdybych ho omylem zabila. Prsty jemně zmáčknou spoušť a známý staccato zvuk pročísne zvuk. Už ne tak jemně zasáhnou střely neomylně cíl. Chlápek se prohne v zádech, zasténá, ale stále ještě stojí na nohou. Než stihnu vystřelit znovu, visí najednou ve vzduchu, zuřivě kope nohama a rukama se drží za hrdlo. Poleje mě studený pot. Zase Rak Dol! Dikkut! A když si všimnu lightsaberu v její ruce, mám chuť střílet, ale ne do chlápka. Rozběhnu se k ní, Leese už ji asi tepe, Zora to jenom nezvrušeně pozoruje. Hm, cítí ta holka vůbec něco? Co se jí honí hlavou? “Rak Dol,” zasupím a zuřivě projíždím očima okolí, “zbláznila ses?”
“No co?” Vyjede, “střílel po mně,”
“A to ho hned musíš zvednout dva metry do vzduchu a vytáhnout lightsaber?” Syčím dál.
“Maximálně dvacet čísel,” zavrčí nevrle, ale chlápka pustí.
Rozhlížím se, ale nikde se nic nehýbe. Zatímco ostatní řeší našeho zajatce, všimnu si uvolněného sluchátka houpajícího se na drátě od toho “rádia”. Zvednu ho a zkusmo si ho zastrčím do ucha.
“Máte třicet vteřin na to, abyste ho pustili,”, tichý, výhružný hlas. Rychle přejedu pohledem okolí, ale ani náznak pohybu. Může být kdekoli.
“Leese,” podávám mu nezvrušeně sluchátko, “to je pro tebe,”.
S nadzvednutým obočím si ho převezme. Já zatím seberu týpka, zpáčím mu ruku za zády a přiložím blaster k hlavě.
“Ok, tak se sejdeme dole,”. Pochopím, zacloumu chlapem a popostrčím ho směrem k výtahu. Z nějakého, pro mě nepochopitelného důvodu, ho Zora drží za ruku. Po pár krocích zeď před námi zasáhne blastrová střela. Wow, asi jim na něm opravdu záleží.
“Hej, ještě 10 vteřin!” Pokračuje Leese v konverzaci s neznámým vyhrožovatelem. “Jak jsem řekl, sejdeme se dole,” zopakuje neoblomně. Nevím, co mu ten na druhém konci drátu řekl, ale Leese to pobavilo.
Vlezem do výtahu, což mi z nějakého důvodu přijde poněkud zvláštní. V holofilmech nikdo výtahem nesjíždí… Když už, tak divoký úprk po schodech, případně honička po střechách přes půlku města, ale sjíždět výtahem…
Ten se najednou zastaví a trochu zmateně koukám na ukazatel patra, určitě nejsme v přízemí. Dveře se otvírají, ještě víc zkroutím chlapovu ruku, aby ho ani omylem nenapadlo zdrhat, hlaveň se ještě více přitiskne ke spánku. Dva údery srdce… Cinkne zvonek, z preproduktoru nám žeský hlas oznámí patro. Dveře se otevřou a dovnitř vchází stará babička o holi s nákupní taškou. Na chvíli se při pohledu na skupinku před sebou zarazí, ale pak se nevzrušeně šouravým krokem vydá dál. Jakoby takovou scénu ve výtahu výdala každý druhý den.
Rak Dol rychle pošeptám, ať ji nějak uklidní, co kdyby náhodou chtěla začít vyvádět. Ta přikývne a mávne rukou v dávno naučeném gestu. Než ho ale dokončí, vzduchem zasviští hůl a vzápětí se srazí s jejím chráničem na předloktí. Polknu. Mám pocit, že kdyby ho neměla, přerazí jí kost.
“Chakkare jeden nevychovanej! Kdo si myslíš, že jseš?! Nějakej pošahanej Jetii”? Opařeně zůstanu stát. A nejen já. V kabině výtahu zavládne nevěřícné překvapené ticho.
“Udesii, babi,” snažím se ji smířlivě uklidnit, ale babka na mě vrhne jenom podrážděný pohled. Blasteru, který je pevně přitisknutý k hlavě zajatce si vůbec nevšímá, natož prstu připraveného okamžitě stisknout spoušť a během mžiku vymalovat výtah obsahem jeho hlavy.
“Ta dnešní mládež nemá absolutně žádnou úctu ke stáří”!, zamrmlá a v klidu si stoupne do volného prostoru uprostřed. Vrhnu rychlý pohled na Leese, ale i ten stojí s pusou skoro dokořán. I chlápek s sebou přestal na chvíli cukat. Jenom Zora ho dál drží za ruku a skoro, jako by se jí celá situace netýkala.
Výtah se opět rozjede. Rak Dol si ublíženě mne ruku a já bych se snad i začala smát.
“To bude dobrý, neboj. Uvidíš,” usmívá se Zora na muže, který jí jen bezvýrazně opětuje pohled. Cítím, že není vyloženě vystrašený. Nejistý možná, ale vystrašený úplně ne. Zkusím tomu tedy dopomoct. Podívám se na Zoru a požádám ji, ať mu sakra přestane lhát. Jak může shabla vědět, jak to skončí. Nadzvedne obočí, ale k žádné reakci se už neodstane. Výtah cinkne a ženský hlas z reproduktoru oznámí přízemí.
Dveře se otevřeou, všechny svaly v těle se mi napnou, lehce spustím ukazováček ze spouště, nechci riskovat, že mi náhodou sepnou svaly dřív než mozek a provedu chlápkovi důkladnou lobotomii.
Venku stojí čtyři Mandaloriani navlíknutí v armoru s připravenými zbraněmi. Babička se ani nepozastavila nad celým výjevem a já si říkám, co je to sakra za kulturu… A to jsem si myslela, že o ní vím opravdu dost… Ale vědět a žít ji jsou asi opravdu naprosto dvě odlišné věci.
Na další úvahy není čas.
“Pusťte ho.”
Ne žádost, ne prosba, ale rozkaz. Ten chlap si musí být sakra jistý sám sebou.
Jenom ještě více zesílím stisk a podívám se mu pevně do visoru. Něco zkus a je po něm. I my jsme si jistí sami sebou. Můžou mít na sobě beskar, ale roztřílet se dá všechno. Jenom to občas zabere trochu více času.
Leese začne vyjednávat, Jsou ochotni sklonit zbraně, ale jenom když ho pustíme.
“To tak, naše jediná pojistka. Jen co ho pustím, můžou nás rozstřílet. Takže… Ne.” procedím skrze pevně stisknuté zuby. Schválně, kam až můžu zajít…
Jen co to dořeknu, čtyři hlavně se zvednou jako na povel a zamíří anším směrem. Jsem dost rychlá. Možná si vystřelí, ale pokud má Ral Dol po ruce svůj meč a napadne ji ho konečně použit v tu správnou chvíli, není čeho se bát. Ti čtyři venku toho ztratí zatraceně moc. Vlastně všechno…
Jeden z nich vypadá, že na mě už už skočí, když ho jejich velitel gestem zastaví.
“Pusť ho,” otočí se na mě Leese. “Je tu někde místo, kde si můžeme promluvit?” Obrátí se vzápětí na Mandaloriany před sebou. Ani nečeká, jestli ho opravdu nechám jít, ale vlastně ani nemusí.
“Nechte ho jít,” zopakuje ten, co mezi nimi má nejspíš hlavní slovo.
Opětuji mu dlouhý pohled, pak chlapa pustím a popostrčím ven, připravená na cokoliv. Chlápek rychle vpadne za jejich záda. Boss pak kývne hlavou na stranu a vydá se k postranním dveřím, za kterými se skrývá prádelna. Rychle celou místnost projdou a spokojeni, že tu nikdo není, se opět obrátí na nás. Pro změnu zase zůstávám stát ve dveřích. Mám z nich skvělý výhled na všechny a zároveň můžu komukoliv zabránit v ukvapeném odchodu. Všimnu si, že se mnou u dveří zůstal stát ten trochu horkokrevný. Doufám, že není horkokrevný příliš.
“Takže kdo jste?” Začne konverzaci Leese. Typické, vždycky hned všem ukáže, kdo má vlastně navrch. Akorát to vypadá, že s těmihle to tak jednoduché nebude.
“Jsme Death Watch”, odvětí Boss.
Polknu, o těch už jsem toho slyšela dost a dost.
“Slyšeli jsme, že jste vybojovali nějaký malý souboj z Kmeny,” prolomí ticho.
“Ano,” přikývne jednoduše Leese.
“A?”
“No, vyhráli jsme,”.
Muž si podstatně menšího muže chvíli měří poheldem.
“Co tu chcete?”
Takže rovnou k věci. Ten se s tím tedy nemaže.
“Chcem dostat Kmeny pryč od téhle planety,” odpoví klidně Leese.
Muž si ho chvíli prohlíží, ale kdo ví, co všechno se za těmi helmami odehrává… Ze zkušenosti s klony vím, jak ceněné je soukromí, které ty blembáky poskytují. Můžete nadávat, vyprávět si vtipy, usnout… a nikdo to nikdy nepozná. Úplně klidně se můžou rozhodovat, jestli nás zastřelí teď nebo až za chvíli a my přitom jenom uvidíme čtyři nečitelné sochy.
“Proč byste o něco takového měli mít zájem?”
Teď se do toho vložím já. “Protože nám na této planetě taky záleží.”
“Máme plán, jak je dostat pryč,” doplní Dailen. To Mandaloriana zaujme. “Opravdu? My taky. Ukážeme jim, co znamená rozházet si to u Mandalorianů,”
“No, a to je přesně to, co chtějí,” pozvdychne si Leese. “S kým mám vlastně tu čest?” Zkusí znovu z chlápka vytáhnout jeho jméno. Ten to opět přejde pohrdavým mlčením.
“Čím více s nimi budete bojovat, tím větší z toho oni budou mít radost,” naváže Rak Dol.
“Nebudou se odtud chtít hnout,” doplním.
“Jakmile zjistí, že je tu nečeká žádná zábava, odtáhnou,” dokončí Leese.
“Co to tu melete za osiky!” Oboří se na nás Mandalorian. “Je jasné, že je musíme porazit, že s nimi musíme bojovat a ukázat jim, že tady nemají co pohledávat.”
“Jaký osiki, to co ti tu říkáme, je čistá pravda. Je to válečnický kultura, kterou těší boj právě s takovými jako jsi ty! Čím víc s nimi budete bojovat, tím spíš se tu usadí na hodně dlouhou dobu!” Houknu na něj.
“Pokud vím, tak vás není moc,” poznamená Leese. “Nemáte na to je všechny porazit.”
“To ti civilisti, všichni ví, jak bojovat, ale nikdo z nich nepůjde. Zatracený pacifisti,” vyprskne Mandoade.
“Hele, to nejlepší, co můžete udělat je, že nebudete dělat nic. Prostě je nechte, ať zjistí, že tady žádná zábava nebude a oni odtáhnou”. Jen co to dořeknu, chlapí se naježí. “Holčičko, a jak mi vysvětlíš, že z těch farmářských planet, které obsadili, kde s nimi nikdy nikdo nebojoval, že z nich neodletěli, co?”
“Asi proto, že jim slouží jako zdroje? Že se pak nemusí starat o složité zásobování z domovské planety, ale užíví se tím, co jim zabrané planety dají?” Už neřeknu, že to přeci Mandaloriani po tisíciletí dělali, a vím, že mu to došlo.
“Není to tak jednoduché. Vyrábíme pro ně lodě,”.
Na chvíli ztratím řeč. Tak tohle je informace. Mandalor pro ně vyrábí lodě… Fierfek…
“Tak jim je přestaňte poskytovat, nebojujte s nimi a oni zmizí,” znovu opakuje Leese.
Chlap si odfrkne. “Myslíš, že je to tak jednoduchý?”
Z jeho tónu mě mrazí. Nějaký důvod, proč na to Mandalor přistoupil, být musí. Nějaký hodně výžný důvod… A opravdu, z dalšího vyprávění je jasné, že proběhlo pár veřejných poprav a budou pokračovat, pokud Kmenům lodě vyrobeny nebudou… V tomhle ohledu mají dost svázané ruce.
Kousnu se do rtu.
“Jaký je teda váš plán?”
“No, vyhnat Kmeny a pomoct téhle planetě,” odpovím pevně. Je mi jasné, že ví, že to není celá pravda a zvládnu snášet jeho pohled.
Znovu spustí svou písničku o tom, že budou bojovat, protože nebudou jako baby schovaní doma a čekat.
“Ty starej shabuire,” vyjedu, “takhle akorát docílíš toho, že tu zůstanou a všechno zhoršíš. Máme šanci je dostat pryč, ale takhle ne!”
“Víš vůbec s kým mluvíš, děvenko?” mrazivý tón mi přejede po páteři, ale jsem příliš rozjetá, než abych si toho všimla natož se ho zalekla.
“No nevím,” opáčím v mandalorianštině s pohledem pevně zaklesnutým do jeho. “Ještě jsi se nepředstavil.”
Očividně jsem ho vyvedla z míry, stejně jako ty zbylé. Něco takového nikdo z nich nečekal.
Na znamení uznání lehce sklonil hlavu. “Jméno si nepamatuji z Mandaloru.” Taktéž lehce přikývnu.
“Máte tedy nějaký plán?” Obrátí se opět na Leese.
Leese mu odpoví dost neurčitě, nakonec se dohodneme, že až se s nimi budeme chtít setkat, máme navštívit čistírnu naproti hotelu a říct heslo. Potom jenom dodat čas a místo setkání.
S tím se s nimi rozloučíme a vracíme se zpět do hotelu. Chvíli řešíme, zda zůstaneme v tom stejném či se přestěhujeme do jiného. Osobně si myslím, že zůstat v tom stejném bude nejlepší. Tak jim dáme najevo, že si z nich nic neděláme a že je nám u mottí shebse, co na nás dál budou zkoušet. Ostatně viděli, že zahrávat si s námi není radno.
Leese souhlasí, akorát si necháme vyměnit pokoj. Po krátkém hledání i zde nacházíme neobjednanou nadstandardní službu - štěnici. Hm, to už asi nebude náhoda… Mám chuť dojít dolů na recepci, hodit jim štěnici na stůl a nechat si zavolat vedoucího hotelu. Za jeho výraz bych dala skoro cokoliv.
Už už jsem na cestě když mi hlavou bleskne myšlenka, zda už to trochu nepřeháním… Co to do mě vjelo? Povětšinou jsem se snažila držet v pozadí, moc na sebe nezpozorňovat a hlavně se snažit udržet ostatní v cajku a … zatřepu hlavou, hodím štěnici Leesovi, ať si s ní trochu pohraje a jdu si sednout na parapet okna. Silou vůle se začnu soustředit na Zořino vyprávění o jakési továrně, do které se snažila infiltrovat, ale bez toho, aby vypadala jako jeden z těch, co tam pracují, se daleko nedostane.
“Leese by to v pohodě zvládnul,” utrousím a podívám se mu zpříma do očí.
“A to já taky,” opáčí Zora. Nevím proč, ale mám pocit, jako když mluví s malým dítětem.
“Ne,” protáhnu naoko líně a dál upírám pohled na Leese, “ ne jako on. Ty se můžeš dobře skrýt a zmást je svými triky, on ale dokáže vypadat naprosto jako oni,”. Nevím, co mě pudí k tomu to říct. Slíbila jsem mu, že jeho tajemství nikomu neprozradím a hodlám to dodržet. Ale musí to prostě ven.
Zora se trochu zavrtí. Zjevně neví, co si má přesně myslet o tom, co říkám. Vrhne postranní pohled na Leese, ale na není na něm nic poznat.
Já si ale všimnu rychlého záblesku v očích, rychlé kmitnutí v tváři, ale co to bylo? Pobavení? Varování? Co by se vlastně stalo, kdybych porušila slib?
