Je to tedy zápis o 3 hry zpět, prostě jenom doháním resty :)
Z okna je krásný výhled na ulici pode mnou a na okolní střechy a okna. Nic zatím nenasvědčuje tomu, že by nás Death Watch stále ještě sledovala, ale možná to dělají trochu chytřeji a ne tak okatě. Na druhou stranu, ať se dívají, alespoň se něčemu trochu přiučí. Neklidně poposednu na parapetu, ruka se dotkne blasteru bezpečně uloženému v pouzdře. Žádný důvod, jenom mě to uklidňuje.
V odrazu transpari okna zahlédnu Zoru, jak si pečlivě dělá manikůru. Kdyby alespoň trochu času, kterého tolik věnuje svojí vizáži, strávila snahou naučit se střílet z blasteru, byla by mi už asi i slušnou konkurencí. Navíc, pokud vím, pečlivě nalakované nehty ještě nikoho nezabily. Tedy, asi zabily, ale jejich nositelky či nositelé nejspíš věděli jak toho dosáhnout. Což ona určitě neví. Prsty opět zabloudí k chladné rukojeti zbraně. Tentokrát to moc nepomáhá, musím ven.
Při odchodu z hotelu vrhnu ještě dlouhý varovný pohled na recepční, která rychle sklopí zrak k počítači. Jestli to jenom dobře hraje nebo ji trápí černé a nyní možná i vylekané svědomí, netuším. Ale v závěru je to vlastně jedno. Určitě nestřílí první.
Vyjdu do jasného a v této končině nepřekvapivě slunečného dne. Není nijak horko, díky kopuli, která chrání celé město, pod ní panuje příjemně ovládané klima. Ale celé to tu na mě působí tak bezútěšně. Jenom vysoké budovy z transparioceli a podivný tíživý klid. Město mi přijde až skoro nervózní. Ani ne tak vystrašené, jako napjaté. Snad si ti blázni Death Watch vezmou naši radu k srdci a neodpálí to tu všechno dříve, než bude nutné. Proti vůli se musím zasmát, když si vzpomenu na taková ta těžítka, taky ve formě polokoule a uvnitř voda s takovým tím bílým bordelem, co připomíná sníh. Když se s tím pořádně zatřepe, tak to vypadá, že v tom sněží. Tady akorát nebude sněžit…
Kráčím dál směrem k jedné z továren a občas zahlédnu nějakého z vojáků Kmenů, většinou civilisty, kteří se snaží i přes tohle všechno nějakým způsobem fungovat dál. I tak je provoz dost řídký, nikdo si nedovolí moc poletovat okolo. Uf, nějak si tohle místo nedokážu představit jako… jako… domov? Asi to dělá ten písek okolo města. Je tak osamocené, připomíná mi to Tatooin, chybí snad jen nenechaví a upištění jawové a smrad z banth. Zadoufám, že se dostanu do oblasti blíže k pólům. Tam to vypadalo jako divoká a drsná divočina, jako místo, kde se jeden v pohodě schová a nebude ho tam nikdo a nic otravovat. A zároveň bude naprosto soběstačný díky zdrojům, které taková oblast nabízí. Ne tenhle cucflek na písku, který potřebuje zásobování, jinak by pošel hlady. A taky bych se tu strašně ráda podívala po jednom vzácném, ale neuvěřitelně chytrém zvířeti – strillovi. To zvíře je dokonalost sama, alespoň pro někoho jako já a když už jsem tady, byla by škoda se po nějakém nepoohlédnout. Jediná nepříjemnost jejich druhu jsou poněkud zvýšená slintavost a ne zrovna příjemná vůně. Což, ušklíbnu se v duchu zlomyslně, udělá Zoře ohromnou radost. Teda, ne že bych strilla chtěla kvůli tomu, to ne…
Na chvíli se zastavím a zkontroluji mapu v datapadu. Mračím se a zjišťuji, že jsem se trochu ztratila v myšlenkách a přešla jsem uličku, ve které jsem se chtěla vplížit do kanalizace. Ok, obejdu celý blok a alespoň zkusím zjistit, zda a jestli mě někdo nesleduje, ale vypadá to, že ne. Vpluji do uličky, najdu víko od kanálu, naposled se rozhlédnu okolo a pak už vcházím vstříc té méně voňavé části města.
Stojím po kolena ve splaškách a studuji mapu kanalizace. Podle ní by měla být rozdělena na dvě části – na starou, pradávnou a už ne úplně vyhovující a na novou. Vypadá to, že jsou oddělené jedna od druhé. Chvíli procházím tou novou a snažím se najít nějaký průchod, cokoliv, ale nedaří se mi nic najít. Možná by to někde šlo proplavat, fuj, jenom se přitom nápadu otřesu, ale tak to na misi chodí, ne? Vždycky se někdo musí obětovat pro dobro všech ostatních, pomyslím si. Ale asi se nebudu chtít obětovat tak moc když se otáčím na cestu zpět najít si jiný vchod do staré zástavby.
Stará kanalizace je stále ještě funkční, opět mi do výše kolen sahá proplouvající fujtajbl a raději ani moc nezkoumám, co všechno tu plave. Jak říkal Dex, vyhrazuji si právo nad tím nepřemýšlet. Kráčím dál a snažím se najít cestu, která by se dala případně využít pro únik z továrny.
Kanalizace je stará, velmi stará. Ještě cihlové tunely, ne moc široké, cca 2,5 metru vysoké, olepené všelijakým bordelem. Snažím se nemyslet na to, jak se mi zvedá žaludek a snažím se nešahat na kluzké a slizké stěny. Což není tak jednoduché, když mi pod nohy neustále připlouvá nějaký bordel a co chvíli podklouznu. Hlavně do toho nespadnout…
Tunely jsou dlouhé a temné, minimálně uprostřed si musím svítit, abych viděla na cestu, na koncích bývají osvětlené světly z křižovatek. A na jedné takové křižovatce to vypadá na uvítací výbor. Všimnu si jich jen o chvilku dřív, než se jim dostanu do zorného pole. Přimáčknutá ke stěně lehce vykouknu tak, abych na ně měla výhled. Bohužel, jsou schovaní za nějakou stěnou a vůbec nerozeznám, co jsou zač. Určitě ne Lovci nebo ti jejich vojáčtí poskoci, ti mají jiné helmy. Takže nejspíš další Mandoade. Zařadím zpátečku a voda kolem mých nohou lehce zašplouchá. Hádám, že na takovou vzdálenost si toho snad nevšimli, případně usoudí, že to byla jenom nějaká místní krysa.
Vnořuji se zpět do tunelu, uprostřed opět zapínám baterku a co nejopatrněji se vzdaluji od křižovatky. Když už jsem skoro na jeho konci, zaslechnu já šplouchání a tichý cinkot něčí zbroje. Zní to z tunelu nalevo ode mě. Fierfek, zatnu zuby. To mi chybělo. Jdou za mnou nebo je to prostě jenom hlídka? Rychle se přimáčknu ke stěně, ale šlápnu na něco kluzkého a lehce mi to podjede. Shab, rychle nabydu rovnováhu a ztuhnu, uši a smysly napjaté na nejvyšší míru. Cítím nával adrenalinu a jenom doufám, že ho nebudu potřebovat. Kroky se na chvíli zarazily a o dva údery srdce později se rozešly mnohem rychleji.
Teď už je mi naprosto jasné, že se jim tu nemám kde schovat a že o mě určitě vědí, možná tu mají nějaké senzory, kterých jsem si nevšimla a teď už je určitě hledat nebudu. Nicméně se otáčím na patě a sprintem běžím pryč. Budu muset proběhnout pod tou skupinou, co tam na mě nejspíš číhá, ale pokud budu dostatečně rychlá, nebudou mít šanci vystřelit. A já jsem rychlá.
Akorát ne rychlejší než síť, která se přede mnou z ničeho nic vynoří z vody a do obličeje mi nahrne spoustu chutného bordelu. Prskám, ale daří se mi do sítě nalítnout tak šikovně, že se od ní odrazím zpět do volného prostoru, rychlým pohybem si vytřu to nejhorší, jenom abych viděla čtyři Mandoade v beskaru s blastery namířených na mě. Plus ti nahoře.
Shab, zavřu oči a zkouším poslat zprávu Leesovi, ale mám pocit, že mě tady nikdo neuslyší.
„Ztratila ses, děvenko?“ promluví jeden z těch v beskaru.
Protočím očima v sloup, zase ta děvenka.
„Ne,“ opáčím. „Mám opravdu přesnou představu o tom, kde jsem“. Pak mě něco napadne: „Bílé a naškrobené?“
„Prosím?“ skoro bych řekla, že nadzvedl obočí.
Tak nic, povzdechnu si. Tohle nejsou naši známí.
„Copak tady hledáš?“
Zatínám zuby, to jsou otázky.
„No vás určitě ne,“ kývnu k ostatním. „Ostatně když jsem sem lezla, nečekala jsem tu takový provoz,“ pokračuju pevně. Ani se nesnažím najít únikovou cestu. Nechci tu dělat zbytečný rozruch.
„Tak si odlož, támhle na ten žebřík,“ kývne hlavou.
Pomalu se přesunu a sundám si bandalír, opasek s blastery a svůj vibromeč. Malý sportovní blaster v botě si ale ponechám. A na co ti asi tak bude, přemítám. Abys zastřelila krysu, která by se ti náhodou zakousla do ruky? Je jím akorát tak možná pobavíš… Ale stejně si ho nechám.
Nevím, jestli mezi nimi proběhla nějaká komunikace, ale po chvíli se síť opět zanoří do vody a já skončím obležená hradbou z beskarové oceli. Kam mě vedou, netuším, a i když se snažím zapamatovat si cestu, těch odboček a pater je tu přeci jen trochu moc.
Po chvíli se zastavujeme u stěny v jedné z chodeb a já jsem zvědavá, co tu pohledáváme. Nikde žádné dveře, průchod nic…
Když chlapík zašátrá rukou po cihlách, objeví se po chvíli vchod. Jo tak, utajené dveře. Než si stihnu lépe prohlédnout stěnu, prolézá už první z nich průlezem a důrazné popostrčení do zad mě přinutí projít jím také. Když zvednu hlavu, rozšíří se mi oči údivem. Stojím v nějaké staré budově a v ní je prakticky tábor plný Mandalorianů. Spousta z nich je zraněná a očividně by potřebovali lékařskou pomoc. Jinak tu panuje čilý ruch.
Čtvreřice mě vede kamsi na druhou stranu a já se snažím co nejvíc nenápadně rozhlížet, ale o moc víc toho už nevykoukám.
Zastavíme se až u jakého si velkého stanu, kde se nad stolem vznáší holomapa jaké si oblasti. Mám pocit, že to je mapa kanalizace, akorát obohacená o spoustu detailů, které v té mé rozhodně nejsou. Než se stihnu podívat pořádně po druhé, mapa zmizí a mou pozornost upoutá žena v beskaru. Dle chování ostatních jejich velitelka.
„Našli jsme ji, jak se potlouká kolem,“ pošťouchne mě kousek dopředu ten nejvíc upovídaný. Žena si mě chvíli tiše prohlíží a já jí pohled opětuji. Po chvíli si sundá helmu a objeví se zrzavé, na mikádo střižené vlasy a jasně zelené oči, tvrdé jako její armor.
A hned jak otevře pusu, překvapí mě.
„Marnshara, že?“
Trochu mi poklesne brada a rychle se snažím v paměti najít, zda už jsme se viděly či ne. Paměť mlčí.
„Ehm…“ odkašlu si, „my už se známe?“
„No, já znám Vás,“ nakloní hlavu lehce na stranu. „Ostatně, přílet celé vaší skupiny nezůstal nepovšimnut.“
Myslím na ty první Mandoade, které jsme potkali, a říkám si, že to opravdu ne.
„A to jsme přiletěli ve vší tichosti,“ prohodím zlehka.
„No právě,“ Ani se neusměje, nic než chlad a tvrdost. „Máte s sebou ty dva Jedie?“
Teď mi brada padá dolů znovu. Dva Jedie? Kde by se u nás pro všechno na světě vzali Jediové? Nemyslí snad Zoru a Rak Dol?
„Eee, jaký Jedie?“
„No, Obi-Wan, když odlétal, nám slíbil pomoc Jediů. Už by tu měli být,“ zamračí se Bo lehce.
„Cože?“ vyhrknu, „Obi-Wan tu byl?“ Ou, ou, ou…
Teď už se na mě dívá vyloženě jako na natvrdlou. „Ano, byl. A slíbil nám dva Jedie. Máte je s sebou?“
Ještě chvilku tu informaci zpracovávám a vážně si přeju, aby tu se mnou byl Leese. „Víte, vůbec netuším, o čem to mluvíte a jestli mi řeknete ještě více, bojím se, že už mě odtud nepustíte. Takže si raději zbytek nechte pro sebe.“
Dlouhý tvrdý pohled. „No a máte nějaký Jedie?“
Natáhnu vzduch skrze zuby. „Jedie ne,“ odvětím rozhodně a podívám se jí zpříma do očí. „Ale s alespoň dvěma uživateli Síly sloužit můžeme.“
Teď zpracovává informaci ona. Chápu, jak se cítí. I pro mě donedávna byl každý, kdo se oháněl barevnou bzučící svítící věcí kolem sebe, Jedi. Případně Sith. Ale ono to tak jednoduché není.
„Dobře,“ pomalu přikývne, „můžou nám ti vaši uživatelé Síly pomoci? Jak vidíte, hodili by se nám.“
Podívám se přes rameno na tu hromadu raněných. „Co se vlastně stalo?“ Neuvědomuji si totiž, že by se na povrchu nějak zuřivě válčilo.
„Hunteři. Občas slézají dolů do stok a loví nás.“ Zle se usměje. „Ostatně, to my děláme také.“
Zaskřípu zuby. „A to je důvod, proč se jich nikdy nezbavíte.“
Povytáhne obočí a já pokračuji a jsem zvědavá, kolika Mandíkům to ještě budu muset opakovat.
„Čím víc s nimi budete válčit, čím víc budete hrát tu jejich hru, tím víc oni budou nadšení a s radostí tu zůstanou až třeba do skonání galaxie. Chápete? Je to kultura, která je na tomto založená, je to pro ně sport, otázka národní hrdosti a cti, možnost vysloužit si uznání a být uveden do síně slávy.“
„Nechte je být,“ dodám.
Chvíli si mě zamyšleně prohlíží. „Proč jste vlastně tady?“
Zase ta otázka. Co na to říct? Že na dovolené? Na moment mi na jazyku přistane břitká odpověď: Přijeli jsme osvobodit planetu, ale to mi zní dost nabubřele…
„Přijeli jsme odsud vyhnat Kmeny.“ Jop, o moc lepší než vysvobodit planetu… Shab.
„Aha, a proč?“
Proč, proč, proč… Protože se hrozně nudíme a nemáme co dělat.
„Eee, protože nám na této planetě záleží…?“ Vyznělo to jako otázka jenom mně nebo i jí?
Vypadá to, že jí se mnou dochází trpělivost. „Tak poslyš, děvenko…“
„Co máte všichni s tou děvenkou?“ skočím jí do řeči.
„To proto, že se nechováš dospěle,“ odsekne. „Děvenko.“
To mi vezme vítr z plachet. Ouch. Hm, ok. Tak pokud dospěle znamená vypadat a působit jako kus holé skály, prosím, ostatně, kulturní rozdíly jsou hold kulturní rozdíly.
„Takže ještě jednou,“ prolomí chvíli ticha. „Proč jste tady?“
Váhám. Co jí na to mám říct? Nakonec se rozhodnu pro upřímnost.
„Chceme tu vybudovat nový domov pro pár klonů, ale nejdřív je potřeba odsud dostat Kmeny, aby mohli žít v klidu.“
„Klony? To žrádlo pro kanony?“ odfrkne si pohrdavě.
Zamrkám a chvilku jsem zmatená. Pak mi to dojde. „Jo vy myslíte ty chudáky z 501.?“ Teď se nechápavě tváří ona. „Myslím ty ubohé náhražky Janga Fetta.“
To mě naježí. „Ty vaše ubohé náhražky jsou Mandoade jako kterýkoli tady z vás. Ctí vaši kulturu a nesou si její odkaz ve svém srdci. Všichni byli cvičeni mandalorianskými seržanty a ti už se postarali, aby ti kluci věděli, odkud jsou a co je jejich odkazem. Všichni mluví Mandoa.“ Nevím proč, ale její přístup se mě opravdu dotkl. A jestli proti nim řekne ještě křivé slovo, jednu jí vrazím.
Chvíli je zticha a jenom si mě prohlíží. Naštvaně jí pohled opětuji. „Ok,“ pokrčí nakonec rameny. „Mandalor je veliká planeta. Pro pár dalších Mandoade se tu domov najde.“
Vydechnu a uvědomím si, že bezděky svírám ruce v pěst.
„Jak to chcete provést?“
No mě snad omejou. Vím já?
„Zatím nemáme přesnou představu. Provádíme průzkum a tak. Ostatně už jsme to jiným Mandalorianům říkali. To si nepředáváte informace nebo co?“
Přihmouří oči a já mám pocit, že jsem zase šlápla do banthího lejna. „Jací Mandaloriani?“
Nejistě se ošiju. „Očividně jiní než vy.“
Udělá krok vpřed. Na můj vkus blíž než by mi bylo milé. Couvla bych, ale nemám kam. „Co mi tajíš,“ procedí skrz zuby a pátravě se mi dívá do obličeje.
Horečně přemýšlím a nechápu. „Já Vám nic…“ zarazím se a možná mi cvakne. „Vy nemáte nic společného s Death Watch?“
Dosud ti čtyři, co stáli okolo, neprojevili navenek žádné emoce, nic. Teď sebou všichni naráz trhli.
„Death Watch.“ Znělo to spíše jako nadávka a mám pocit, že jí za očima prolétl jakýsi stín. „Co s nimi máte společného?“
„Nic, ale nabídli pomoc,“ pokrčím rameny.
„Aha, a vy se s nimi klidně budete bratříčkovat,“ věnuje mi jeden z jejích pohrdavých pohledů.
„Když nám pomůžou osvobodit planetu, neptám se, čího čerta jsou.“ A zrovna tohle je mi vážně jedno. I když by asi nemělo? Proboha, už mě nechte být.
„Můžeme Vám nabídnout pomoc, kývnu za sebe. Vypadá to, že potřebujete zásoby."
"Zásoby ne, jenom lékaře. Pokud sem nějaké dostanete, oceníme jejich pomoc."
Potom už Bo-Katan usoudila, že už ze mě nic kloudného nedostane nebo že by mezitím podlehla touze mě zabít.
„Odveďte ji,“ kývne na své pobočníky. Podívá se na svůj chronometr: „Asi tak za 4 standartní hodiny tě pustíme,“ prohodí ke mně.
Čtyři hodiny? Leese mě uškrtí…
„Ehm,“ přešlápnu. „Mohla byste Leesovi poslat zprávu, že mě nemá 4 hodiny čekat? Jinak si bude dělat starosti.“
Chvíli vypadá, že to zamítne, ale pak přikývne. „Nějak mu dáme vědět.“
„A umyjte ji!“ Houkne ještě za čtveřicí strážců, kteří už mě postrkují pryč.
Po velice nepříjemné sprše studnou vodou strávím 4 hodiny v koutě s pohledem upřeným na záda dvou hlídačů. Uf, to by bylo.
Při odchodu mi ještě seberou madpacky, ale jinak mi vrátí všechno vybavení. Hned se cítím mnohem líp, když cítím tíhu blasterů na svých bedrech. Ty lékárničky ať si klidně nechají.
Hned jak jsem venku z podzemí, cestu si samozřejmě nepamatuju, se snažím dovolat Leesovi, ale nebere to.
Zatím dojdu do hotelu a v pokoji nikde nikdo. Hm, asi šli do té továrny, jak se dopoledne dohadovali. Rychle ze sebe shodím oblečení a nacpu ho nějakému droidovi, co vypadá, že se tu stará o praní věcí a tak. Když se na to tak dívám, divím se, že mě vůbec pustili dovnitř. Ale tak je to hotel Death Watch, tak musí být asi zvyklí na ledacos. Dám si dlouhou a příjemně horkou sprchu, opět zkusím Leese, opět bez úspěchu a jdu se dívat na holovizi. Na stole si povšimnu jakéhosi zbytku dortu, který ještě tak trochu připomíná mě a je u něj nápis: Jedlé do čtyř hodin. Hm, zamračím se, co je to za vtipy? Jsou do něj elegantně zapíchnuté dvě hůlky a já opět raději využívám práva nad tím moc nepřemýšlet. Zabalená v měkkém, čistém a voňavém županu spokojeně odpočívám a koukám na jakýsi ztřeštěný akční holofilm. Po chvíli ještě jednou a naposledy zkouším Leese a pak už prostě jenom čekám.
Ani ten film nedokoukám, když se všichni nahrnou do dveří. Vypadá to, že jejich mise byla úspěšná, podařilo se jim postahovat spoustu zajímavého materiálu a já hned skočím po datakartě, jež obsahuje mýty, legendy a tradice. Wow! To bude počtení. Ale než se do toho pořádně zaberu, Leese po mně požaduje vysvětlení, kde jsem to sakra byla a co má znamenat ten dort. Tak zrovna dort jsem doufala, že mi vysvětlí oni, ale kde jsem byla? Hm, jak mám začít?
„Hele, vypadá to, že dole v katakombách se skrývá Odboj a já měla takové štěstí, že jsem si vybrala zrovna oblast, kde se schovávali. Potkala jsem tu jejich velitelku, jakousi Bo-Katan, která si myslela, že jsme pomoc od Obi-Wana,“ odmlčím se a dávám Leesovi a také Rak Dol čas tu informaci zpracovat.
„Obi-Wana?“ opakuje Dailen zamračeně. Rak Dol se jenom usmívá.
„Jop, prý tu byl a slíbil jim dva Jedie,“ pokračuju. „Tak jsem jí vysvětlila, že my tedy pomoc od Obiho nejsme a ani nevezem žádné Jedie. A potřebují lékařskou pomoc. Ani ne tak zásoby, jako spíš ruce.“ Dál už to nerozvíjím.
Leese pomalu zamyšleně přikývne. „Ok, máme chvíli čas, koukne na chronometr. Tak se na chvíli podíváme, co jsem stáhnul a potom vyrazíme na schůzku s Odbojem.“
V 10 večer už všichni přešlapujeme na určeném místě, nikde nikdo. Zora na mě kouká trochu nevrle: „Cos jim tam všechno řekla, že už se tu nechtějí ukázat?“
Uraženě se ošiju. „Nic, co bych jim podle tebe asi tak měla říct? Tak mají trochu zpoždění.“
Trochu je nakonec asi 20 minut. Objeví se jedna vysoká postava, bez armoru, v dlouhém plášti. Kývne na pozdrav a táhne nás do v tuhle chvíli opuštěné části města. Najde jakousi opuštěnou boudu, otevře a zavede nás dovnitř. Povalují se v ní hlavně pytle s cementem a jeden využije jako sedačku. Leese si sedá naproti ní, zbytek se rozmístí okolo, já to celé prolézám a potom zůstávám u dveří.
Proběhne komunikace na téma: Co tu děláme, víme, kdo jste, krom té zelené krásky a další osiky. Opět vysvětlujeme, proč nebojovat s Kmeny, přičemž v tomhle ohledu projevují Mandoade stejný díl natvrdlosti ať jsou s Death Watch či jiného úžasného kultu Mandíků. Na jednu stranu to chápu, ale občas je potřeba provést Ba'slan shev'la.
Nakonec dojde k jakés takés dohodě o spolupráci a my se vracíme zpět na hotel. Konečně se můžu začíst do těch legend…
