Polední přepadení
Když nás Leese volá na další meeting, nejsem ani trochu nadšená z faktu, že se bude opět konat na lodi jeho otce. Nic proti němu, ale ta loď je prostě strašná. Ani žádné čudlíky na konzolích to nemohou zachránit. Odevzdaně se tedy ploužím k přechodovému tunelu a nadávám si, že jsem si nevzala žádnou ucpávku do nosu. Překvapivě ale nic takového nepotřebuji. Vzduch je mnohem příjemnější, než posledně. Asi je napadalo vyměnit flitry nebo vyčistit vzduchotechniku. Doprovod nás potom odvede do místnosti, kde už na nás čekají Dailen starší a Geshai.
„Mapu jsme prozkoumali,“ vezme si první slovo tatík, „a po jistých propočtech máme spočítanou přesnou trasu skrz mlhovinu, která nám umožní vynořit se přímo u hlavního města Hapas.“ Na holografické mapě nám všechno pěkně zobrazuje. „Teď už jenom stačí získat těch 5 klíčů, které nám umožní zrušit planetární obranu Hapasu. Jak jsem říkal, klíče má v rukách celkem 5 rodin, z nichž královská je jedna z nich,“ vyznačí nám planetu Hapas. “Další je v rukou rodiny James, jejichž představitelka se momentálně nachází na planetě Teraphon,“ planeta změní barvu, „na služební cestě. Měla by se zdržet několik dní a klíč se skrývá v diadému, který nosí na hlavě.“
Koutkem oka zahlédnu Rak Dol, která s rukama na bříšku kouká kamsi do prázdna a myšlenkami je očividně někde jinde. Což nevypadá, že by si Dailen bral osobně. Leese pozorně poslouchá a studuje mapu. Takže já si píši poznámky, protože to už začíná být moc informací najednou a chroupu sušenky.
„Další má v držení rod Lock na Baldavii.“ Pípne mi příchozí zpráva. Od Dexe. Usměji se, před odletemjsem ho požádala, aby mi občas poslal informace o Mandaloru a probíhajících bojích s Kmeny. Nezapomněl.
„Třetí klíč…“ Shab, nedávala jsem pozor a teď nevím víc o té Baldavii. „má ve své úschově rodina Starfyre. Je součástí jejich kolekce rodinných šperků a upřímně se nám nepodařilo zjistit, který z těch šperků je skutečně klíčem.“
Leese nevzrušeně pokrčí rameny. „V pořádku, tak je hold vezmem všechny.“ Otec si ho chvilku prohlíží, jakoby nevěděl, zda to byl vtip nebo jak to Leese myslel.
„Když nic jiného nezbyde, tak ano.“ Nevypadá, že by z toho byl nadšený, ale opravdu, my s tím problém nemáme, minimálně já určitě ne. Už jsme taky dělali mnohem horší věci, než je odcizení sady drahého kamení. To si ale asi nechám pro sebe. „Celá ta sada je bezpečně uložena v trezoru…“ V pořádku, tak hold vezmeme celý trezor. „…který je uschován na výletní jachtě brázdící oceán na planetě Charubai. Tentokrát se zarazím a říkám si, zda by nám prošlo vyzvednutí jachty. Mezitím se přede mnou promítne její obrázek a je mi jasné, že neprojde. Rozměrově je větší, než naše fregata.
„Je to velice krásná planeta a členka rodiny, která si nechává říkat princezna, i když ve skutečnosti princezna není, tráví prakticky veškerý čas na palubě právě té jachty. Ta je zpovzdálí hlídána dvěma vodníma fregatama a na jachtě se také nachází úniková loď, která může princeznu rychle dostat z případných nesnází. “ Obrázek jachty zmizí a nahradí jej opět holografická mapa hapanského prostoru.
„Další klíč byl nedávno ukraden a to rodině Kadrim z planety Ediorung.“ Planeta se rozsvítí. „Zloděje se jim podařilo dopadnout, ale dle dostupných informací z celé té skupiny je naživu již jenom jediný, kterého drží na vězeňské planetě Oralon. Doposud se jim ho nepodařilo přimět říct, kam ty šperky schoval. Tady bychom hledali žezlo, kterému se říká Žezlo smaragdové hvězdy. Není to ani zdaleka ten nejhezčí a ani nejdražší kousek, ale je to symbol rodu.“ No prima, do vězení jsme se už dlouho pro nějakého to budižkničemu vniknout nesnažili.
„Asi nejjednodušší, tedy, alespoň dle mého názoru, bude vyzvednutí klíče, který je součástí sbírky v muzeu.“ To je zajímavé. Konečně nějaká ta kultura. „Je to celkem nevýznamný kousek, který není nijak zvlášť hlídaný, krom standardního hlídacího systému.“ Nevím proč, ale zrovna to, co se vždycky tvářilo hrozně jednoduše, skončilo katastroficky. Mám pocit, že je to tím naším přístupem. Nijak extra se na to nepřipravíme a pak se jenom divíme. To mu ale taky říkat nebudu.
„To bychom měli těch 5 klíčů, ještě vám řeknu podrobnosti ohledně toho, který má v držení moje rodina,“ odmlčí se, jakoby si potřeboval srovnat myšlenky. Přemýšlím, jestli je opravdu podstatné snažit se honit za všemi těmi klíči. To není práce, kterou zvládnem za chvilku, už vidím všechno to plánování, tu koordinaci… Přijde mi, že je nás na to málo. Ideálně by to těch týmů chtělo několik, abychom mohli případně udeřit na vícero místech najednou…
„Klíč, který má v držení má sestra, je kopie.“ Na chvilku se odmlčí, aby nás nechal tu informaci zpracovat. „Asi před 300 lety, se tehdejší královna vydala se svou druhou dcerou na cestu mimo planetu. Ta druhá dcera byla její vyvolená, ta, která po její smrti měla usednout na trůn. Což, jak už asi tušíte, se nelíbilo její starší dceři, která samozřejmě měla na trůn větší právo, alespoň z jejího úhlu pohledu. Nechala tedy loď sabotovat a tím tak matku i s nepohodlnou sestrou zabila. Královna se ale o sabotáži dozvěděla v uvozovkách včas a podařilo se jí korunu, ve které je klíč zasazen, uschovat. Můj předek, který tehdy na lodi sloužil a který sabotáž přežil, to všechno viděl a tak máme tuto informaci v našem vlastnictví. Ta loď od té doby driftuje v této části vesmíru.“ Kousek od Hapasu nám vykrojí kus volného prostoru, kde nic není. „Nikdo neví, kde ta loď přesně je, ale určitě tam ještě někde vězí. Nová královna ji nenechala zničit, jenom sabotáž svalila na muže, několik milionů jich pak padlo za oběť jejím čistkám a záležitost se od té doby považuje za uzavřenou. Kdokoliv, kdo o tom tehdy zkusil mluvit nebo zjistit víc, zmizel.“ Klasika, diktátor nepotřebuje rejpaly.
„A to tu loď ta starší dcera nezničila?“ divím se. Proč nechávat důkaz?
„Vzhledem k tomu, že věděla, že tam ta koruna někde je, nechala ji nezničenou.“ Chvilku čeká, jestli budu pokračovat, ale ohledně toho už si dokážu na další otázky odpovědět sama. „Samozřejmě, všichni, kdo tu loď prohledávali, a asi nemusím dodávat, že to byli muži, byli potom zabiti, aby se její tajemství nikdo nedozvěděl.“
Na chvíli zavládne zadumané ticho. Napadá mě, že tohle všechno jsou ideální mise pro Zoru a Leese, s tím, že bychom je s Rak Dol kryly zpovzdálí. Krom té lodi, tam to nejspíš bude chtít větší palebnou sílu.
„Ještě podotknu,“ ozve se Dailen ještě jednou, „že vládla pouhých 10 let a z toho asi 8 let upevňovala svou pozici.“
Ta loď mě hrozně láká.
„To máme celkem dost možností,“ obrátí se na nás Leese. Přikývnu a pohledem přelétnu mapu a svoje poznámky. Snažím se ignorovat zprávu od Dexe, teď si nemůžu dovolit se nechat rozptylovat.
„Ta loď bude určitě nějak chráněna,“ označím si příslušný úsek v poznámkách. „Určitě chvíli potrvá, než ji najdeme, ale možná bych začala tam.“
Leese zahledí na mapu. „To je dost blízko Hapasu,“ podotkne. „Docela bychom riskovali odhalení.“
Zadívám se do prázdného prostoru. „Myslíš? Vypadá to, že tam nic není. Leda by tam každá královna obnovovala posádku,“ zahledím se na Dailena staršího, který zavrtí hlavou. „To je velmi nepravděpodobné.“
„Takže nás tam nejspíš čekají 300 let staré srandy. Droidi, lidi už asi ne.“
„A pasti,“ dodá Rak Dol. Jasně, pasti… A možná nějaká havěť…
„Co ten Teraphon?“ ukážu prstem na příslušnou planetu.
„To je těžařsko-výzkumná planeta,“ chopí se slova opět otec. „Nedaleko se nachází červený trpaslík a jenom díky tomu, že je planeta neustále obrácená jednou stranou k němu, je částečně obyvatelná.“Zaměří nám příslušný sektor, takže už vidíme i toho trpaslíka. „Díky tomu, že z té přivrácené strany neustále vyvěrá spousta lávy do prostoru okolo, je okolí planety bohaté na všelijaké kovy, které se zde těží. Většina je použita na výrobu zbraní a vojenské techniky vůbec, proto je tu umístěna i vojenská výzkumná laboratoř. Zásobování na planetě je zajištěno skrze orbitální stanici, na kterou se sváží všechno potřebné k přežití. Na planetě samotné nic neroste. Jednou z možností jak se dostat na povrch je právě v zásobovací lodi.“
„Mě zajímá ta oceánská planeta,“ nadhodí Rak Dol. Uchechtnu se. Určitě hlavně kvůli té jachtě.
„Jistě,“ odpoví Dailen a zvětší příslušný sektor. „Krom toho, že je to tropický ráj a že se tam plaví vysoce postavená příslušnice rodu Starfyre, je ta planeta celkem nezajímavá. Většinou se pohybuje v této oblasti. Sektor se změní na mapu planety a po chvíli máme před očima obraz příslušného oceánu s kusem pevniny. „Tady se nachází nevelká vojenská posádka, která má za úkol strážit vysílače a v případě napadení jachty spustit poplach.“ Obraz se maličko posune. „Tady už sídlí hlavní síla, je to přibližně 50 km daleko a asi 10 minut trvá cesta.“ Obraz se vrátí zpět na pobřeží. „Pokud budete chtít obsadit tu jachtu, je potřeba nejdříve vyřadit z provozu vysílače a taktéž posádku.“
Nedá mi to a musím položit otázku, která se mi už chvíli honí hlavou. „Je opravdu nutné snažit se získat ty klíče?“ Podle toho, jak Leese ožil, tak se mu v hlavě honila stejná myšlenka. Nejspíš už přemýšlel nad tím, proč to vlastně nejde, sám Dailen tuto možnost totiž nenabídl a očividně ho to zarazilo. „Totiž, neříkejte mi, že se do toho paláce nedá infiltrovat. Snad od toho máte nějaké mapy, ne?“
„Mapy nemáme,“ odvětí. „Ten palác je rozlehlý, několik budov, tisíce místností a královna si své sídlo vybírá dle momentální nálady. Nemáme ani jak odhadnout, kde zrovna je nebo kam se hodlá přemístit.“
„Dobře, pomineme-li, že si nejsme jistí, kde je, tak tady Leese je třeba schopen se zamaskovat za kohokoliv, může vypadat i tady jako Geshai,“ kývnu směrem k Leesově sestře. „Může do paláce proklouznout, udělat nějaký průzkum a nějak nás pustit dovnitř.“
„Jistě, nejspíš bych byl schopen vyřadit planetární síť zevnitř pomocí příslušných kódů a hesel.“
„Přesně,“ souhlasím. „Pak už by nebyl takový problém palác dobýt.“
„To sice ano,“ připustí Leesův otec, „ale vy si neuvědomujete jednu zásadní věc. Pokud královnu zabijeme při vojenském útoku na palác, tak celý ten sektor mou dceru nikdy neuzná jako královnu. To je otevřený puč a ten se nepromíjí. Vyvolalo by to akorát občanskou válku.“ Tuším, kam tím míří.
„Takže,“ ozve se kel dorka, „pokud to chápu dobře, tak pokud sebereme ty klíče, vplížíme se do paláce a královnu bodneme do zad, tak to bude v pořádku.“ Lehce se mračí a já to z jejího úhlu pohledu chápu. Ani mě se to nelíbí. Je to tak… Politické... Přímý útok by značně vše urychlil a zjednodušil celou záležitost. Víc se tím nezaobírám. Říkám si, že důvod hluboko v sobě znám, ale teď ho nechci vědět.
„Ano, pokud přitom ještě znemožníte jednotlivé vůdčí rody a královnu, kterou nezabijete otevřeně, tak to bude v pořádku. Naše historie je toho plná,“ rozhodí v obraně rukama, když vidí naše zamračené pohledy. Chjo, Mando… Do čeho jsem to zase vlezla? Propichuji pohledem Leese, který si toho tedy nevšiml, ale je to on, kdo může za to, že tu jsem a babrám se v téhle špinavé politické hře. Povzdechnu si, ale asi bych si měla zvyknout, pokud s ním chci dál spolupracovat v budoucnu.
„Cestuje královna?“ položím další otázku.
„Ano, občas opouští palác a navštěvuje jednotlivé vůdčí rody. Ale tato cesta ji čeká až tak za 2 měsíce,“ utne mé naděje hned v zárodku.
Po chvilce ticha prohodím. „Je možné se s některými těmi rody dohodnout?“
Dailen starší se lehce zamračí. „Nerozumím…“
„Jde o to, jestli jsou všichni nakloněni královně nebo by se dalo je získat na naši stranu a ten klíč by nám dali dobrovolně,“ vysvětlí Leese.
„Tak s někým by se asi dohodnout dalo, to vám ještě prověříme.“ Nepůsobí ale, že by tohle byla cesta, kterou by se rád vydal...
„Nicméně, jinak než s těmi klíči to pořádně nejde. To znamená,“ prolítnu očima mapu sektoru, „že si musíme vybrat, kde začneme. Já jsem pro tu loď, ale ta asi ještě chvíli počká, pokud máš strach z odhalení,“ kývnu na Leese.
„Rak Dol, co ti říká Síla?“ otočím se na kapitánku. Snažím se ignorovat šibalský záblesk v jejích očích, které na chvilku zavře.
„Síla mi říká, že bychom měli začít na té vodní planetě,“ odpoví, nevinnost sama.
Snažím se nesmát, ale je rozhodnuto, jdeme se koupat.
Sami na naší fregatě opět plánujeme, jak zajistit vysílače, aniž bychom spustili poplach.
Přístup je pouze od pobřeží, po obou stranách se do výšky 30 metrů tyčí skaliska, příliš strmá, než aby se po nich někdo pohodlně vydrápal. Z druhé strany je pak plot s bránou a dvěma obrannými věžemi. U pobřeží jsou také umístěny tři vysílače. Pomocí rušičky budeme rušit signál v oblasti, takže ať se semele cokoliv, neměli by být schopni odeslat jakýkoli signál kamkoli. Odhadem je na místě přibližně 10-20 členů posádky. Takže při překvapivém úderu si první ani neuvědomí, co se děje a než se zbytek zorientuje, bude jich spousta ležet na zemi. Přemýšlíme i o nějakých diverzních akcích, ale krom Rak Dol tančící na mole mě nic zajímavého nenapadá a asi to snad nebude vyloženě potřeba. Budova, na které hlídkuje stráž a ve které jsou konzole na ovládání věží a vlastně všeho, je dost blízko okraje skály, takže pro Rak Dol nebude takový problém doskočit přímo mezi ně. Leese se pak spustí dolů a zatímco bude Rak Dol obšťastňovat svou přítomností stráže, vlastně strážkyně, protože jsou to všechno ženy, doběhne ke konzolím a začne svou práci. Já si beru na starost hlídku u věží a věže samotné.
Vyškrábat se na skálu mi jde mnohem jednodušeji, než bych čekala. Počasí nám teda moc nepřeje, ale čekat zataženo na tropickém ráji asi nemůžeme. Zblízka ještě obhlížíme celou situaci a všímám si dvou Akk psů. Povzdechnu si, naposledy, když jsem se střetla se psem, skončila jsem paralyzovaná v lese. Ale tihle pokud vím, tu schopnost, doufám, nemají.
Slunce svítí vysoko na obloze, když se spustím přes okraj skály a začnu se pomalu spouštět dolů. Dávám si velký pozor, aby mi necinkala výstroj, ale byť mám skvělý pocit z toho, jak mi to jde, tak po pár spuštěných metrech slyším nějakou ženskou křičet: „Poplach! Vidím ji! Támhle na té skále!!“
Protočím očima v sloup a povolím lanko naplno. Rychle, s lehkým dopadem, se přimáčknu na skálu, když kolem mě začnou lítat první blasterové střely. Začínám opětovat palbu, když zahlédnu Rak dol zpracovávající dvojici strážkyň na vrchu střechy.
„Ty věže, Marnsharo!“ zapraská mi v komlinku Leesův hlas. Je mi jasné, že chce, abych je běžela obsadit, ale zase se mi nechce vběhnout na volné prostranství, aniž bych věděla, co se na mě odkud vynoří, takže se posunu jen o kousek kolem skály a doufám, že najdu alespoň nějaký výklenek, co mi poskytne kryt.
Z budovy začnou vybíhat další strážkyně a zahlédnu dva psi akk. Moje blastery jsou ale neúprosné a mezi strážci začnou vybírat krvavou daň. Padá pes akk, když se ozvou dva výstřely, které přehluší vše střelbu a skála kolem mě vybuchne. Kusy skály lítají na všechny strany všude víří oblaka prachu, o kombinézu bubnují střepiny kamene, ale nic, co by mě nějak ohrožovalo. Ale také nechci zbytečně pokoušet štěstí, takže se rozbíhám k plotu do mrtvých úhlů obou věží. Mezitím padá další z vojákyň, zatímco druhá mě kropí svou automatickou puškou a zběsile utíká do krytu. I já se pod tou sprškou musím přikrčit a odhadovat, kam půjde další dávka. Pozornost mi odvede na tolik, že si dvou dalších psů akk všimnu až když na mě jeden z temným zavrčením vrhne. Stihnu si všimnout řady perleťových zubů v obrovské tlamě, ze které kapou vodopády slin. Nevím, z čeho je mi hůř, jestli z těch zubů nebo z těch slin, ale to už se mi pes zakusuje do předloktí, které jsem mu nastavila a zároveň se zapřela proti jeho nárazu. To už se mi ale druhý vrhá po nohou a když se mu snažím taky uhnout, strhne mě první zvíře na zem. Začne boj o mou krkavici. Nade mnou stále lítají paprsky střel z pušky, ale ty mě teď opravdu netrápí. Zuby mi cvakají kousek od tváře a krku, ale nějak se mi je daří držet tak tak daleko. Vzdáleně slyším, jak někdo křičí, ať zabijou tu, co leží. Netuším, zda je to na ty psi nebo na koho a ani mě to moc nezajímá. Konečně se mi podaří zaklesnout ruce tak, abych taky mohla vystřelit. Jeden ze psů bolestivě zakňučí a kousek se stáhne, čehož využiju k další ráně a pod zvířetem se konečně podlomí nohy a ztěžka padne na zem. Naložit s tím druhým stejně je pak už jenom otázka vteřin. Rychle se klidím k plotu, kousek od jedné z obranných věží a rozhlídnu se po bojišti. Na střeše domu stále vidím mihotání světelného meče, všude se nese kakafonie rozkazů, výbuchů a staccato střel. Vidím, že vedle budovy stojí ženská s kulometem a v tu chvíli proud střel vyrazí mým směrem, ale výstřely neškodně lítají všude kolem mě, prolétají plotem a mizí v lese daleko za mými zády. Zvednu blastery a kulometčice se ani nestihne leknout a padá mrtvá k zemi. V tom mě zasáhne rána přímo do hrudníku. Střela mi skoro vyrazí dech a srazí opět k zemi, ale skrz kombinézu neprošla. Doufám, že to tam Rak Dol začne pořádně řešit.
“Leese,” zavolám našeho experta. “Potřebuju, abys otevřel dveře od těch věží, jinak se dovnitř nedostanu.” Hned za teď už mrtvou kulometčicí zahlédnu uniformu velitelky. Zamířím a než stihne Leese odpovědět, stihne ji stejný osud jako spoustu jiných.
“Chvíli to potrvá,” houkne Dailen v odpověď.
Pozvdechnu si. “Máte poslední možnost se vzdát!” křiknu do prostoru. “Jinak vás stihne stejný osud, jaký potkal vaši velitelku!” Chvilku počkám, ale střelba neustává, obíhám tedy věže a jdu si došlápnout na tu jednu, co mi neustále otravuje život svou neustálou střelbou bez toho, že by se mě nějak snažila zabít. Cestou odrovnám další dívčinu s bazookou, za ní vidím Rak Dol flákající se na zemi. Ale zjevně se sbírá na nohy, takže jí asi nic není. Obrátím pozornost k té otravné, ale už ji jenom pozoruji skrze plot jak pádí, co jí síly stačí, puška se válí kousek přede mnou na zemi. Zavrtím hlavou. Otravovat, to jo, ale čelit mi se vztyčenou hlavou, to ne.
Moji pozornost upoutá zvuk nahozených repulzních motorů. Otočím se a jeden ze speedrů se právě vznáší do vzduchu. Hrkne ve mě. Bez těch věží asi nemám moc šanci se s ním vypořádat, pokud vezme dráhu. Budu mít pouze jednu šanci na pořádnou trefu, jinak uletí. Pevně rozkročená opět pozvedám blastery a spustím z obou hlavní. Vidím, jak se zakusují do armoru pilotky a její tělo sebou pod náporem škube, nasazuji na druhou salvu, když mi zmizí za budovou. Vzápětí se do vzduchu vznáší další a já už se pomalu loučím s možností, že se o nás nikdo nedoví. Musí jim být jasný, že základnu neubrání, a být na jejich místě, tak pustím výkon na plno a odjedu pro posily. Kupodivu, ani jeden ze speedrů zatím nemá takové úmysly. Oba mizí za domem.
Rak Dol už se konečně sesbírala ze země a dorazila ke dveřím, mezitím se o mě ale ještě otřel jeden výstřel odstřelovačky schované v budově. A Leese volal něco o tom, že snad potřebuje pomoct. Myslela jsem, že se o to Rak Dol postará, ale celou tu dobu se motá venku, zatímco Leese čelí útoku vevnitř. Kašlu na svůj úkol. Věžičky mi stejně nezpřístupnil, pokud se ty speedry rozhodnou uletět, už jim v tom nic nezabrání.
Rozběhnu se dovnitř. Těch pár metrů překonám během několika sekund probíhám kolem překvapené kel dorky.
“Postarej se o ty speedry,” zasyčím do komlinku. “Já pomůžu Leesovi, tobě to hrozně trvá,” dodám a vběhnu dovnitř.
Přede mnou ve dveřích se mihne několik postav, házím tam termální detonátor a kreju se za stěnou. Výbuch otřese domem, skrz dveře dovnitř vlítne oblak prachu a trosek. Vbíhám dovnitř a na zemi se povalují zbytky schodiště.
“Leese?” zahledím se nahoru. Venku se ozve další výbuch. A pak je klid.
“Ano?” odpoví nevzrušeně. Identifikuji ale i jistou spokojenost. Oddechnu si. Takže mu nic moc není.
Oba speedry konečně práskly do bot, ale před tím se snažili se zachránit některé své spolubojovnice. Jeden zmizel nad otevřené moře, ale s tím si Rak Dol poradila. Aspoň něco, ušklíbnu se. Druhý se rozjel přes plot a věže také opustila posádka. Což znamená, že jsou konečně volné k obsazení.
Během chvíle ´v jedné z nich sedím, zatímco Leese obsluhuje jednu pomocí vzdáleného přístupu. Podaří se mi zastřelit dvě příslušnice útvaru a sestřelit speedr, ale další dvě se dostanou z palebného dostahu věže. Opouštím ji a zbylé dvě po asi půl hodině doženu. Bez jediné výčitky svědomí obě střelím do zad. Svou příležitost se mi postavit čelem dostaly.
Ještě zkontroluju, že jsou po smrti i ty z toho speedru a vracím se pomalu zpět. V tu chvíli mě napadá, proč jsme je nezkusili přepadnout v noci… Ale tak pro příště.
