Žárná a Kuldahar
Dny po mém povýšení mezi Ochránce koruny se mi slily do kaleidoskopu setkání s Peblígem a Delgarem rozjařenými z diplomů z Akademie Bílého lotosu, neustále se usmívající Allyks promíchaných spolu s hudbou a vínem. Spoustou vína. Ale dny zahálky měly rychle minout.
Setkali jsme se v chrámu Corellona s Linou (eladrinská šlechtična zabývající se politikou dvorů Vílí divočiny) a Sandem (eladrinský mág známý jako nejmocnější čaroděj ze Žárné). V sopce Žárná prý narůstá energie a objevují se mnohem více ohniví elementálové.
Vydali jsme se na cestu a na úbočí Žárné mezi sopouchy objevili vyhořelou vesnici Satyrů se zuhelnatělými těly kolem. Pouze jeden dům odolal mnohem víc, než by se zdálo možné. A uvnitř něj byla krásná a čistá! Truhlice s mrtvolami dobrodruhů kolem ní. Abych nepoznal past, musel bych být mdlého rozumu. Nebo Gnóm. Protože zatímco jsme se snažili dostat ta těla ven pomocí lan a háků, tak Delgar se vydal dovnitř a já i ostatní pocítili vliv zlé moci. Jenže už nejsme nezkušení a tak celý dům, který se snažil stát obrovskou pastí byl zničen. V jeho podlaze jsme našli průchod do nitra Žárné a hned u vstupu jsme pocítili vliv Vílokřížení. A nejen to. Dokonce i Stínokřížení a křížení i s elementárním chaosem. Na podlaze se válel svitek od Valindry Stínoplášťové, paní Severní věže adresovaný jejímu milenci. Podle obsahu je poněkud hysterická.
Na podlaze jsem si všiml stop, které nás zavedly k zamlženému úseku chodby, kde jsme objevili druhý pergamen od Valindry. Zřejmě se jedná o nějakou dobrodružku, která má duševní problémy. Ale kdo je v dnešních časech nemá, že?
Cesta nás dovedla až k magmatické řece, kde končila. Cítili jsme opak božské magie a objevili poslední, třetí pergamen. V něm už Valindra vyhrožuje svému milému vyrváním srdce z těla (věc kterou zvládne kdejaká kuchtička z hradní kuchyně, když jí dáte příležitost) a nejenom jemu. Valindra si nebere malé cíle a vyhrožuje celému světu.
Náhle se u nás zhmotnil Lich, vůdce teď již zničeného klanu čarodějů z Luskanu. Bohužel si pamatoval, že už jednou mu něco pokazilo teleport a dostalo ho k nám a dokonce si i pamatoval, že jsme ho posledně zasáhl. Klatě. Corellon při mně zase jednou stál, povedlo se nám odvést jeho nezdravou zvědavost ukázáním pergamenů od Valindry a svedení jeho napadení na Erevana (ale tomu asi moc nevěřil). Valindra byla jeho milenka! (Jak může Lich mít milenku? Měl bych se podívat do nějaké knihovny zaměřené na nemrtvé. Je to vůbec možné?). Chodba se začala hroutit a tak jsme se úprkem hnali zpět k východu. Náhle nás zasáhlo magické echo kouzla takové úrovně, o jaké se mi zatím ani nesnilo, že bych se dostal něčemu takovému poblíž. Hroutící se stěny zůstaly zmrazené v časových kapslích viset ve vzduchu (ony se sice pohybují, ale nesmírně pomalu).
Venku jsme se rozloučili s Arclemem a když zmizel, tak jsme si zhluboka oddechli (Valindra prý také studovala v Akademii a odešla hledat jiné zdroje moci do Luskanu). Musíme něco udělat s tím naším dvojkrystalem, potřetí bychom nemuseli mít štěstí. Po návratu jsme zjistili, že Sand zemřel při obraně Letohradu a zabránil jeho zničení pomocí kouzla, které jsme pocítili i my. Liana se nám za naše služby (tentokrát spíše informačního charakteru) odměnila a my se vydali na další cestu.
Dozvěděli jsme se, že Arclem napadl lodě z Hlubiny a nakonec prohrál. V Luskanu vypukl hladomor a Hlubinští nakonec odtáhli, takže celá válka skončila velmi ukoptěným vítězstvím Hlubinských, kdy vítězové nedosáhli toho, co si předsevzali. Ale to se nesmí divit, jestli je pravda, že v jejich řadách bojuje jakýsi drow s dobrou (!!!) povahou neklanějící se Loth. Dobrá nebo nedobrá povaha, drow je drow a my z Vílí divočiny víme, jak řešit jejich problémy.
Nadešel čas naší cesty do Kuldaharu. Přiletěli jsme tam na přízračných ořích. Neskutečná krása z výšky letět na poloprůsvitném oři a pod sebou mít zasněžená úbočí Páteře světa. Náhle se před námi vynořila zelená planina kolem největšího dubu, jaký jsem kdy viděl zde ve smrtelném světě, ne nepodobný velikánům z Vílí divočiny. Pravé srdce hvozdu, ovšem zde bez hvozdu, s malou vesnicí u jeho kmene. Na západě jsme zahlédli dvoupatrovou věž, na východě vzducholoď a na jinu v kořenech stromu větší dům, kde v kamenném podstavci tkvěl velký zelený kámen.
Přivítal nás Arcidruid Kuldaharu Iselore, opatrovník „kamenného srdce“. Vydali jsme se zvědavě obhlídnout vzducholoď a u ní seděl maličký starý gnóm Oswald. Prý mu chybí dřevo na kormidlo a tak musí pět let čekat, než mu Iselore vypěstuje nové.
Pak už jsem to ale nemohl vydržet a vydali jsme se ke kamennému srdci a Ielorovi. Chtěl jsem aby zkusil spolu se mnou zkusit pomocí kamene nahlédnout do událostí kolem smrti mé rodiny. Ale něco bylo jinak, místo posledních chvil svých blízkých jsem viděl Erevana, jak se brodí sněhem ke Kuldaharu a slyšel jsem něco, co ve mně vyvolávalo dojem, že je hlas jeho svědomí jak říká: "Nesmím ho zabít, musím mu pomoct." Nerozumím tomu, nedává mi to smysl. Jen to zvyšuje moji netrpělivost a touhu něco dělat a … Ano, zabíjet. Ten vztek se ve mně převaluje jako rudočerná tma na dně mé duše.
Vydali jsme se prozkoumat věž, která patřila místnímu (dnes již mrtvému) čaroději Orrickovi, který se zde objevuje jako duch. A tam zrovna kradla knihy eladrinka (později se představila jako Illmadia). Naše seznámení jsem nezačal zrovna nejlépe (v poslední době nejsem zrovna nejpříjemnější), protože kdyby mohla pohledem provádět fyzické věci, asi bych skončil zauzlovaný jako lodníkův sen o pořádném uzlu. Kradení jsem jí překazil. Brala knihy o obecných principech magie, které se týkaly Mythalu – té nejvyšší Elfí magie. Také jsme se potkali s duchem Orrica, byl prý zabit v roskách jakési věže nedaleko odtud a nemůže odejít.
Nakonec jsme se vydali spojit kamenné srdce s Peblígovým dvojkrystalem. Překvapivě se pojily a zmenšili do velikosti malé kupičky rotující kolem Peblígovi hlavy. Zkusil ji předat silou vůle a dal ji mě. Evidentně má vlastní vědomí a ukázala mi vizi Erevana kousek ode mne. Pak se sama vydala o své vůli opět k hlavě Peblíga. A ten z popudu vlastního svědomí ji donutil přejít k Iselorovi, ale letěla znatelně pomaleji, než ode mne k Peblígovi.
Hlavou mi běžely myšlenky:
- Chtěl bych pomoci Oswaldovi najít jeho kus dřeva na kormidlo, aby tu nemusel tvrdnout. Líbila se mi jeho dobrácká spokojenost. Tvorové mají tendenci obdivovat toho, čeho sami nemohou dosáhnout.
- Chtěl bych pomoci i Orrickovi, aby jeho duše už nebyla uvězněná. Duše mé rodiny jsou někde ve Stínopádu a já jim teď nemám jak pomoci. Ale jemu bych možná mohl pomoci,kdyby se jeho kosti dostali zpět do jeho věže k jeho duchovi…
- Musím říct Iselorovi, že spravedlnost, pokud se týká svobodně myslících bytostí, by neměla narušit rozhodování jejich vůle. Aby prostě dovolil krystalu, aby si vybral u koho chce být svobodně. Protože Peblíg si toho možná nevšiml, ale já ano – krystal má vlastní mysl (aby taky ne, když se pravděpodobně jedná o jeden z předmětů Imaskarcany.
- Chtěl bych zjistit, proč Illmadia chtěla ty knihy.
- A musím se zanedlouho vypořádat s Erevanem, takže pokud nepřežiju, budou si muset výše zmínění pomoci sami.
