Asmodeova hůl
Cesta na sever, do hloubi říše Havraní královny a ke stínokřížení nás zavedla do kopců. Jak veliké bylo naše překvapení, když za jednou ze zatáček stál proti nám… Tedy vlastně visel ve vzduchu duch. Ne jen tak ledajaký duch, ale duch Delgara. Byl takový najednou klidný, smířlivý, až to děsilo. Prý jeho tělo dlí mezi životem a smrtí někde a jihu ve Věčné noci a on neví, jestli se vrátit. Cosi ho vábí ke klidu v říši Havraní královny. Nakonec se rozhodne zůstat s námi (po přemlouvání zejména Peblíga, já viděl ty jeho slzy a ten pohled plný štěstí a snad i něčeho víc, upřený na Delgarova ducha… pozn. autora „To je pro tebe ty gnómskej šmíráku, jestli mi zase budeš číst bez dovolení zápisky, tak přísahám při Corellonovi ti nacpu hlavu do nejbližší latríny").
Tohle mění všechno. Život našeho druha má přednost. A tak se dohodneme, že půjdeme zpět na jih do Věčné noci. Jenže v tom k nám dorazili čtyři shadar-kai odění v ocvočkovaném oblečení z černé kůže a vyzbrojení podivně tvarovanými zbraněmi. Slouží prý Havraní královně.Co se týče té pevnosti na jihu, kde byl posednut Haldor, můj děd, tak byla sídlem uctívačů Nerulla. Zdá se, že by to mohlo mít souvislost se Shadovarem.
(Pozn. Shadovar – pohrobci mocné Netherské říše. Prý když přestala působit magie, tak místo ní použili „Stínové tkanivo“, zvrácenou stranu magické moci, kterou mohl udělit k užívání pouze Nerull. Některé Netheřany to pak změnil – stali se z nich „Stíny“, strašlivé nesmrtelné a hlavně vzdělané přízraky. Vládne jim prý Pán stínů a moc nad stínovým tkanivem převzal jiný bůh, Vecna, nechť mu Corellon jeho hlavu do Grůmšova zadku nacpati ráčí. Tyhle lidské způsoby a obraty s použitím urážek a panteonu jsou tak osvěžující a zdá se mi v poslední době i, hmmm, úměrné? Zúátky k tmatu. Pod Pánem stínů jsou Princové stínů, vysoce postavení Netheřani.
Poté, co jsme ty shadar-kai jistli o našich dobrých úmyslech ohledně havraní královny a velmi nedorých úmyslech ohledně Shadovaru nám nakonec popřáli, byť kysele, šťastnou cvestu. Kysele proto, že chtěli zřejmě, aby duch Peblíga odešel do Letherny, ale to jsme jim vymluvili.
Cesta do Věčné noci nás zavedla nakonec do středu města. Tam stála malá, dvojpodlažní věž. Samozřejmě zavřená. Dveře nebyly zamčené obyčejným zámkem, ale by z nich cítit snad vliv Vecny? Nakonec se nám se štěstím povedlo otevřít dveře a uslyšeli jsme dva hlasy. Jeden byl, jak se později ukázalo Draygo Hbitý (Netherský šlechtic a černokněžník – Polostín) a druhý, temnější jsme nepoznali.
(Pozn. Temný hlas tvrdil, že se stahují k „1. Enklávě“. Effron prý zklamal. Uthgardští – barbarské kmeny poblíž letohradského lesa uctívající přírodu – prý souhlasili a pomůžou jim. Temný se ptal na Thay, Draygo odpověděl, že Valindřini gnolové byli poraženi a Draygo si prý vše vezme na starosti. Temný ale oponoval, že tentokrát si to vezme na starosti sám.)
Vtrhli jsme dovnitř a to takovým způsobem, že nás museli slyšet na míle daleko. Nechtěl se s námi moc bavit, a zastrašoval. Poznal jsem tak trochu z druhé stray, jak asi působí mé „vyjednávání“. No… Sebereflexi si nechám na jindy. Každopádně Draygo dělal svému přízvisku „Hbitý“ opravdu čest. V následném boji s ním jsme nestíhali jeho bleskové přesuny dimenzionálními průchody. Moc stínového tkaniva je impozantní a neradno ji podceňovat.
Po boji jsem Drayga v bezvědomí zabil. Pravděpodobně bychom ho nemohli zadržet a nic by nám neřekl a mučit už nikoho nechci. Už ne. Ve věži se Delgar konečně spojil se svým tělem a byly zde nalezeny svitky s plány Shadovaru – obecné plány a z nich vyplývalo, že se jejich armáda přesouvá z Letohradu na konečnou destinaci – na 1. enklávu. Pak jsme se konečně přesunuli stínokřížením do Letohradu. Na „druhé straně“ nás přivítala ta samá věž, jen útulněji zařízena, zřejmě jako sídlo nějakého šlechtice.
Dali jsme se do prohlížení interiéru. Peblíg se vydal prodávat zařízení a vybavení věže kamsi na tržiště a Akasha kamsi zmizela.
Tady začíná Peblígovo intermezzo. Později nám řekl, co se stalo. Na tržišti se docela slušně napakoval a tak se vydal hledat povoz, na kterém by odtahal zbytek věcí z věže. Zastavili ho stráže, donutili odevzdat zbraně a odvedli ho ke generálce Sabine, asi čtyřicetileté lidské ženě v brnění na trůně Letohradu. Stala se správkyní Letohradu po vraždě Lorda Dagula z Hlubiny. Svým neopakovatelně osobitým způsobem ji přiměl si myslet, že je agentem Shadovaru. Taky ji neopomněl informovat o nás a kde nás její stráže najdou.
Mezitím Allyks našla Akashu v místnosti s velkou kádí vody. Vesele shodila oblečení a připojila se k ní. Voda… Po špíně a sazích Stínopádu jsem si neuměl představit nic lepšího. Okamžitě jsem se svlékl a vlezl za nimi. Akasha zrudla, zamračila se na nás a vyrazila z kádě, jakoby tam číhal nějaký říční ještěr. Ach ta lidská falešná morálka. Zrovna, když jsme se s Allyks bezarostně cachtali ve vaně, vtrhla dovnitř čtyřčlenná hlídka, a že hned beze zbraní máme jít s nimi. Tak jak jsem byl, jsem se přenesl do místnosti a myslí přivolal svůj meč. Crčela ze mě voda a taky nadávky. Akasha mi mezitím podávala ručník, utřel jsem si s ním nepřítomně ruce aby mi neklouzala rukojeť a pustil ho na podlahu. Zaškaredila se dnes už podruhé a slyšel jsem její polohlasné mumlání, že sem se tím neměl otírat, ale zahalit. No já tedy nosím jiné oblečení než ručník, ale jiný kraj… Během chvilky se vyjasnilo, která bije a když zjistili, že jsme zabili Drayga, tak nás dokonce zdvořile pozvali ke generálce.
U Sabine jsme se shledali s Peblígem a Sabine jsme poskytli svitky o plánech Shadovaru. Řekla nám, že šli na východ. Tím směrem je Letohradský les a v něm enkláva elfů a tím směrem letěla Valindra na svém drakovi.
Druhý den jsme se vydali na cestu. A na dohled lesa jsme uviděli stát Skyllu, v těle Illmadie. Měla v ruce hůl – Asmodeovu hůl.
A přivolala Mephasma a s ním přišel i Mlha. Skylla nám sdělila svůj plán, že s pomocí hole a Mythalu dračího hněvu chce uskutečnit svůj plán – spojit trvalým průchodem Propast a Peklo a chtěla aby se Allyks k jejímu plánu vyjádřila. Mephasm řekl, že hůl už nebude politickou hračkou k ovládání Asmodeanů a že hůl teď může ovládat pouze jeho (nebo jiného ďábla v jeden okamžik). Když prý ji dáme Mlhovi, tak ďáblové pomohou třeba elfům. Napadli je prý fomoriané vedení jejich králem, Malabogem. Generálka Sabine je prý v sítích jejich intrik s tím, že Mephasm je její milenec a Mlha zabil Lorda Dagula. Mlha nechce dát potom hůl zpět Skylle.
Allyks a Delgar se postavili na stranu Skylly. Akasha se nemohla a ani nechtěla rozhodovat. Peblíg byl nerozhodný a spíš se klonil k tomu, dát hůl Mlhovi. Ze mě nejdřív vypadlo, že stojím za Mlhou a věřím mu, ale…
Hlavou mi běžel vír myšlenek:
- Mlha se evidentně přidal na stranu ďáblů, vraždí pro jejich plány. Už to není ten Mlha, kterého jsem znával, smutek mě zasáhl jako rána kladivem. Kdybych tak mohl v minulosti cokoliv změnit, aby si Mlha nevybral cestu ďáblů. Co se stalo, nedá se odestát, budeme muset přijmout následky svých činů a i Mlha musí přijmout, co si sám nadělil.
- Nabízená pomoc ďáblů – tyhle lsti tu už byly a to nedávno a nedaleko odsud. Odměnou by jim byl nejmocnější předmět jejich boha a dluh u nás a elfů z letohradského lesa.
- S ďábly se nedá a hlavně nesmí jednat. Navíc s fomoriany eladrinové a elfové už v minulosti bojovali a dokázali vyhrávat. Za co bychom stáli a jak bychom si mohli zasloužit své místo ve světech, kdyby za nás naše bitvy vedli takové kreatury, jakými jsou ďáblové.
- Ale zároveň nechci aby Skylla provedla ten rituál. Pořád nevíme jistě, co všechno se může pokazit. Nejradši bych, aby ten předmět neměl ani jeden z nich. Ale to bych to měl na větě příliš snadné, kdyby se řídil jen mými přáními.
- Změním názor, s ďábly e nevyjednává a my musíme co nejdřív pomoci elfům z letohradského lesa. Fomoriané jsou líní až běda a pokud my zabijeme jejich krále, tak útok ztratí na síle a elfové pak snadněji zvítězí.
