Pandorym, aneb fialová není dobrá
Naše setkání nedopadlo dobře. Mlhovi se nelíbilo, že jsem se spolu s ostatními přiklonil k tomu, aby Skylla nevracela Asmodeovu hůl ďáblům a zaútočil na Mephasma. Ten, ač ovládnutý Skyllou, reflexivně odpověděl protikouzlem a vše v okruhu několika metrů vzplálo v plamenech. Nic nebylo vidět a když jsme se vymotali z plamenů a jakžtakž je uhasili, zjistili jsme, že Mlha, Skylla, Mephasm a Delgar jsou pryč.
(Možná to byl nějaký plán mezi Mephasmem a Mlhou připravený právě pro tu chvíli, kdyby se situace pro ně nevyvíjela příznivě.)
Nedalo se nic dělat a tak jsme vyrazili do Letohradského lesa, kde jsme narazili na bojiště s mrtvými těly trolů a kyklopů (ti ale nebyli ze smrtelného světa, pocházeli z vílí divočiny) spolu s pár přeživšími elfy. Ostatní ošetřovali elfy. Allyks zjistila, že trolové a kyklopové směřovali na východ na místo určení od Valindry a tam že mají očekávat vpád nepřátel a držet linie. Také jsme zaslechli z východu vytí, ale temnější, než vlčí – vlkodlakové. Pak jsme naložili přeživší elfy spolu s jejich mrtvými spolubojovníky a odvezli jsme je k elfím liniím.
Zjistili jsme, že Malabog sídlí nyní v prastaré pevnosti dříve patřící eladrinům ve vílí divočině. Byl prý vyhnán z vílotemna něčím strašlivým a elfové s ním jednali o průchodu. Jen do té doby, dokud se neobjevila Valindra a on se s ní a jejím drakem spřáhl. Od té doby jsou elfové připravení na boj s ním. Proti němu teď už otevřeně bojuje kmen Uthgardských barbarů, Šedých vlků (na povel od Shadovaru). Elfové nevěděli, jestli je nenechat se oslabit navzájem a pak dorazit přeživší. Kdo ví, co je větší zlo – Thayští červení čarodějové a Valindra nebo Shadovar?
V eladrinské osadě pod Žárnou jsme potkali naši starou známou, Linu. Valindra prý byla viděna, jak letí ke staré pevnosti, v níž zrovna teď sídlí Malabog. Ten je rozhodnut zaútočit na eladriny a projít se svojí armádou do smrtelného světa. Linu jsme seznámili se všemi poznatky ohledně nynější situace ve smrtelném světě, i s novinkami o Shadovaru. Na oplátku jsme se dozvěděli, že jedna z netherilských létajících enkláv spadla na území Letohradského lesa.
(Imascarkana přezdívaná „Albert“ nám zjevila na otázku, co cenného, nebo důležitého by padlá báze mohla obsahovat vizi haly z hlazeného kamene, uprostřed níž je obrovská křišťálová koule o průměru 50 metrů. Tato koule zářila a míhali se v ní různé stíny a tvary. Evidentně šlo o zdroj magické síly. Také nám Albert ukázal několik dělníků vytesávající do hory podstavec, stavějících na něm kouli a jak jeden z mágů máchnutím ruky se celý vršek hory utrhne a otočí se a jak poté začné křišťálová koule zářit – evidentně vznik létajících bází netheřanů.)
Dohodli jsme se, že naše skupina infiltruje a napadne Malaboga. Snad pak dají fomoriané pokoj, nebo bude snazší s nimi bojovat. Eladrinové nám zajistili ochranu před zraky fomorianů a drakoliche poletujícího nad pevností a se štěstím jsme se proplížili až do haly, kde seděl na trůně sám Malabog se dvěma strážci. Při jednání s ním se Akashe podařilo zjistit z jeho mysli, že ho vyhnalo cosi, co on sám nazývá „prastarým zlem“. Ale nepovedlo se jí zjistit, o co se jedná, na kratičký okamžik prý zahlédla svým telepatickým nadáním cosi jako oblak fialové mlhy, ale pak ji zachvátila panika a strach z extrémního nebezpečí, zřejmě reakce samotného Malaboga.
Malabog nás poté napadl. On a jeho tři strážci byli strašlivými nepřáteli. Naše čepele a šipky jen ztěžka hledali mezery v jejich obranách a slabá místa v jejich zbrojích a záhybech tlusté kůže. Allyks několikrát doslova přibili svými kyji a řemdihy k zemi, takže jsme měli co dělat. I ostatní utrpěli několik výrazných zásahů od fomorianů ,kteří vypadali téměř nezničitelně. Chránil jsem své druhy, jak nejlépe jsem uměl, ale postupem času bylo vidět vzrůstající beznaděj v jejich tvářích. Jeden z fomorianských Malabogových strážců sice padl, ale mí druzi mleli z posledního, někteří doslova. Pak si náhle všimli druhých dveří v hale, v níž jsme bojovali. A Peblíg a Akasha se k nim hned přesunuli, že vyzkoušejí, kam vedou. Marně jsem je varoval, že venku je stále drakolich, ať bojují dál. Otevřeli dveře a uviděli chodbu končící dalšími dveřmi, ovšem beze stropu a otevřenou obloze. Vykřikl jsem, ať ji okamžitě zavřou. Ale Akasha stejně vyšla do chodby. Ve stejné chvíli se do boje vrátila Allyks a společně jsme se obořili na Malaboga. Zasadila mu úder, po kterém se zapotácel, ale poté ji jeho řemdih odhodil a už nevstala. Ohromný řev mi náhle málem prorazil bubínky. Drakolich uviděl Akashu, slétl dolů a vydechl svůj smrtící jedový oblak přímo do dveří, za nimiž stál i Peblíg. Zatímco Akasha se v bezvědomí skácela k zemi, polomrtvý Peblíg ji odtáhl za veřeje a pak vysílením padl. Zařval jsem, dračím řevem ztumpachovělého Malaboga proklál mečem a obořil se na posledního fomorianského strážce. Náhle se rozrazili veřeje, kterými jsme před tím vešli a za zády posledního žijícího fomoriana se objevila drakolichova nestvůrná hlava. Hlavou mi jen blesklo, že tenhle příběh už asi neuvidímdo konce. Čas zmedovatěl. Reagoval jsem zcela instinktivně. Vyskočil jsem na fomorianovo koleno, zabodl meč do jeho žeber plochou nahoru, vyskočil na něj a vší silou kopl fomoriana oběma nohama do obličeje. Padal jsem dolů a viděl jak do rozevírající se tlamy drakoliche padá pozpátku fomorian s překvapeným výrazem a jak jeho tlusté obrovské tělo zadusilo jedové výpary drakoliche, pak se ozvalo jen nechutné zapraštění kostí (snad ne mých) a svět se kolem mne ponořil do milosrdné mlhy nevědomí.
(Možná už to byl jen sen, ale slyšel jsem ještě cosi jako „Paráda, teď budu králem já. A je můžeme obětovat prastarému zlu, třebas nás pak nechá být“.)
Probudili jsme se v jeskynní chodbě poseté drahokamy ve vílotemnu u ohniště. Spolu s námi tam byla také děsivě bledá a v ušmudlané bílé róbě oděná eladrinka Malyanna, jak se nám představila. Za ní na stěně byla jedna plocha vyleštěna do obdoby zrcadla a na ní byl nápis „Přijďte ke mně děti tohoto světa a budete mi sloužit“.
Malyanna prý hlídá prastaré zlo. Byla překvapená, že víme, že je spojeno s fialovou barvou. Prastarých zel je podle ní spousta. Dny všech světů jsou už sečteny. Akasha se pokusila telepatickým kontaktem dostat z Malyannina mozku představu podoby prastarého zla a málem na to doplatila. Nic se nedozvěděla a potácejíc se odstupovala od Malyanny a utírala si krev spustivší se jí z nosu a uší.
Šli jsme na druhou stranu, než nám Malyanna ukázala, jenže tahle cesta nás dovedla k závalu. Peblíg se pokusil udělat portál do Žárné, ale ten se rozplynul. Akasha pak uslyšela v hlavě přátelský hlas, který jí řekl, že máme jít se setkat s „ním“. Nakonec nám nic jiného nezbylo a vydali jsme se na druhou stranu. Trochu nám ta zvláštní síla připomínala to místo s pokřivenými koboldy navštívené cestou do sedmisloupové síně. Imascarkana Alféd nám neodpovídá a vypadá to, že se něco pokouší objasnit. Corellon to posvěť, tohle se ještě nestalo.
Došli jsme do místnosti, uprostřed níž se vznášel obrovský fialový krystal. U země ho halí opar, sálá z něj magie a na vrcholku jej obíhají tři malé levitující krystalky. Mluvil jenom k Akashe pomocí telepatie, která vypadala dost vyděšeně. Nejdřív jsem si myslel, že by to mohl být uvězněný primordiál, ale to jsou prý proti němu děti…
(Alfred nám náhle umožnil vizi – vidíme několik imaskarských mágů a jeden má Imascarkanu. Chtějí se ochránit proti bohům ve smrtelných tělech. A tak povolali bytost z jiné dimenze, nikdy ale nepoužili tuto „zbraň proti bohům“.)
Mezitím nám krystal prozradil svoje jméno – Pandorym – ať je prokleto a jeho prach ať shnije v Propasti.
Chtěl přes Akashu, ať mu dáme na chvíli Imascarkanu. Akasha nás k tomu také přemlouvala. Jinak nás prý všechny Pandorym zabije. Jenže jsou horší věci než smrt. Viděl jsem to v očích duchů své rodiny ve stínopádu. Já, Allyks a Peblíg se otáčíme a chceme odejít. Náhle se zvedne fialová mlha a vrhne se na Peblíga. Ten stihne Imascarkanu poslat k Allyks a pak do něj mlha vnikne a zmizí stejně náhle, jako se objevila. Pandorym nám nechtěl skrz Akashu sdělit, co se stalo. Jen prý Peblíga „vylepšil“. Otevřel nám průchod (zřejmě přímo do padlé báze netherilských ve smrtelném světě) s tím, že se ještě shledáme. My prošli a pak…
Hlavou mi běžel vír myšlenek:
- Pandorym je mnohem víc, než souboj Thaye a Shadovaru. Pochází mimo tento svět je to ničitel bohů. Má ukončit existenci světů. Zdá se, že jen Akasha věří jeho řečem, že je „nepochopený“. Imaskarští ho přivedli sem a spoutali jeho moc, aby ji mohli použít proti bohům. On teď chce po nás přístup k Imascarkaně – Jsem paranoidní, nebo je to proto, že Imaskarští znali tajemství jeho lapení a tak doufá, že z Alfréda vytěží poznání, jak se osvobodit a zničit bohy a světy?
- Měli bychom zjistit víc o „prastarých zlech“ obecně a zejména něco o Pandorymu. Snad imaskarští zanechali nějaké záznamy – Alfréd by nás mohl navést do nějakého jejich zapomenutého sídla. Navíc pokud přežili potomci netheřanů, proč by nemohli přežít potomci ismakaskarských?
- Netheřané jsou mocnými čaroději, dokonce předčili imaskarské, snad by oni věděli něco o Pandorymu, či prastarých zlech a způsobech, jak je zničit.
- Kdosi kdysi na území elfů nastražil svitky, které povznesly netherské nad jakékoliv jiné smrtelné čaroděje. Kdo to byl? Kdo říká, že netherští byli nejmocnějšími? Kdo ví, jaké říše byly před tou jejich a jaké podiné tvory nsili světy před příchodem elfů? Ten kdo ty svitky nstražil by také mohl vědět, jak se s Pandorymem vypořádat.
- Měli bychom získat nebo zničit magickou křišťálovou kouli z padlé báze nethrilských, aby nepadla do rukou ani Valindře, ani shadovarským.
- Kde mám hledat Haldora? Posedl ho Stín stejného druhu, jaký posedl netherilské ve stínopádu? Nevím…
- Nevím, jestli můžu věřit Akashe. Příliš snadno podlehla hlasu Pandorymu a podruhé tak ohrozila životy nás všech. Je za tím obava o naše životy a snaha pomoci? Ostatním se s tím nesvěřuji, nezdá se, že by sdíleli mé obavy a nechci podezíráním zvýšit napětí.
