Zápisy mi nejdou. Kdyžtak mi teda pište opravy a dodatky a já to pak změním.
Variabilita v pohledech různých postav je pochopitelně značně omezena.
Utábořili se. Něco tu hrozně nesedělo, ale nevěděli, co. Každý s nervozitou bojoval po svém. Akasha si bezmyšlenkovitě hrála s duchem kočky, který ji provází, paradoxní podívaná pro někoho, kdo ví, co ta bestie dovede. Hirkal zachmuřeně studoval dívku, tvrdě spící již téměř druhý den. Peblíg se co chvíli rozhlížel, jestli je náhodou nedohnali jejich nepřátelé, a Allyks zamyšleně zkoumala Tabřinu kovovou masku. Proč má otvor pro ústa, ale ne pro oči? Není pro čarodějnici; je pro orákulum? Médium?
Mohli by přísahat, že dívce věří každé její slovo, ale čemu věřit? Výpovědi náctileté dívky, nebo úsudku a intuici vybroušenými léty draze nabývaných zkušeností?
Alespoň Delgar se zabavil studiem Aumvorova svitku. Jeho zakaboněná tvář ale prozrazovala, že jeho dilemata mu dopřejí podobně neklidný spánek, jako nejistota ostatním.
Delgar píše:
Postup přeměny živé osoby v liche! Není to až tak obtížné a získaná moc je obrovská. Cena za to není přehnaná. Jediné co mne doposud drží zpět, je vědomí, že když to absolvuji, již není cesty zpět…
Druhého dne se Tabra konečně probudila. Směs opatrného vyptávání a logiky neodvratně poukázala na trhliny v jejím vyprávění a dívka nakonec doplnila svůj příběh o pár detailů. Jako že je čarodějka. Studenta Ioulauma. Tisíc let stará. A potenciálně nejmocnější kouzelník v historii.
Upřímnost byla odměněná upřímností poté, co se ukázalo, že nemá v úmyslu zabít všechny svědky svého prozrazení. Speciální zájem pak projevila o orákulum, které vyslovilo, že to ona je zhoubou Shadovaru. Že jde o mozek obklopený duchy illithidů vyvolalo u Tabry bouřlivou reakci; to oni zabili jejího mistra. A další díl skládačky zapadl do mozaiky – kdo jiný, než Ioulaum sám měl schopnosti ovládnout illithidský starší mozek?
Tabra, ostatními přesvědčená k rozvážnosti, souhlasila s tím, že k orákulu dojdou společně.
Delgar píše:
Interesantní! Jak ohromná musí být moc, potřebná k zastavení pohybu hvězdy!
Vyrazili k mýtině, ze které by mohli vzlétnout, když tu se Allyks zastavila, ruku na srdci, a začala se rozhlížet kolem sebe.
"Něco není v..."
Její výraz se náhle změnil ze znepokojeného v zosobnění čiré hrůzy a bolesti. A pak se kometa zastavila a její chvost zalil nebe v explozi oslepující záře.
Elfka, ústa pootevřená v tiché agónii, klesla na kolena. Otočila se nevěřícně za kometou a z hrdla se jí vydralo táhlé, skoro zvířecí zavytí.
Hirkal přiskočil v instinktivní reakci bránit člena družiny, ale nebezpečí nebylo nikde vidět.
"Co se stalo?!"
Allyks z očí skanula jediná slza. Skylla dokončila rituál. Peklo a Propast byly propojeny.
Hirkal píše:
Při představě jak hrozně se musí cítit mi proběhla hlavou vzpomínka na hrůzu, když jsem stanul před hroby mých blízkých. A na to jakou mi byla oporou. Jak rád bych Allyks pomohl, řekl něco, co by ji utišilo a přitom jsem věděl, že na to neexistují žádná slova. A tak jsem jen u ní stál, podpíral tu jindy tak silnou dívku. Aby věděla, že pořád má kolem sebe nás, kterým na ní záleží.
Nic dalšího se nedělo, a tak se Tabra změnila na zlatého draka a družinu na svém hřbetu přenesla až k orákulu. Shledání bylo zpočátku poněkud rozpačité; Tabra žila celou dobu v domnění, že illithidi zabili jejího mistra – a ona pak šílená touhou po pomstě zabila je. Ioulaum nicméně vysvětlil, že šlo celou dobu o jeho plán. Sice původně selhal ve svém slibu učinit z Tabry nejmocnější čarodějku Faerûnu, ale nyní je odhodlaný mu dostát.
Až bude Tabřin výcvik u konce, opět se setkáme. Prozatím ale Ioulaum družinu přenesl do Hromvod, kam vedly stopy mnišského řádu údajně prý vlastnícího vědomosti o Akashině původu.
Delgar píše:
Ta stará čarodějnice se umí přeměnit do formy draka! Chci, aby mne to naučila, ale je příšerná učitelka. Nejspíš senilita.
Rozhodnutí vydat se do Hromvod nebylo snadné a Akasha sama byla jeho největší odpůrkyní. Ale Imaskarcana počká; tam, kde leží, může čekat ještě roky, narozdíl od lidí putujících z místa na místo.
Večer se nesl ve znamení získávání informací od místních, navazování kontaktů, pro některé radovánek, pro některé snahy na chvíli zapomenout.
Delgar píše:
Město má 4 hostince. Všechny jsme je myslím vyzkoušeli.
Ráno se u bran městečka objevil klášter. Dříve tam nestál, nikdo neviděl jeho stavbu, naprostá záhada. A protože náhody neexistují, vydala se ho družina prozkoumat.
Uvítalo je jedenáct mnichů, někteří zachmuření, někteří s pohyby tanečníků, někteří s trhavými pohledy jedinců pozvolna propadajících šílenství; muži i ženy různých barev i velikostí a v jejich čele muž jménem Dante.
Dlouhou dobu strávil v němém rozhovoru s Akashou vedeném v řeči mimo vnímání ostatních a jen její výrazy, tu překvapený, tu frustrovaný, napovídaly, jak se hovor vyvíjí.
„Nemůžeme tě vzít mezi nás, Akasho,“ pravil nakonec Dante.
„Cítím z tebe jeho vliv. Jestli je to slabost nebo výhoda, zatím nedokážu posoudit, ale nemůžu riskovat tvoji přítomnost zde. Zatím nejsme dost silní.“
Zatímco Akashe se ve tváři zračila bolest z odmítnutí, Delgar potají otevřel Dantův vak, skrývající na pohled obyčejný černý kámen. Dante se jen usmál a kámen vrátil na své místo.
„Třeba se ještě setkáme…“
Delgar píše:
Vak jednoho z nich budil zvědavost. Připomínal humanoidní hlavu v pytli. Uvnitř však byl jen velký černý kámen. Pomatenec.
