Akasha nám dala sbohem. Chtěla se přidat k mnichům, kteří si na zelené louce vysnili svůj klášter. Ale slušně ji odmítli, tak nakonec šla svojí vlastní cestou. Z toho mála, co nám řekla, tak asi půjde za druidy, které jsme nedávno potkali.
My jsme se dál bavili s Dantem uvnitř kláštera, a v tom jsme uslyšeli ohlušující ránu, jako kdyby někdo útočil na klášter. Než jsme stačili vylézt, tak klášter schytal ještě několik zásahů a dodělala to jakási magická vlna a zničeho nic jsme byli na zelené louce. Klášter byl fuč. Před námi se objevilo 20-30 shadar-kaiů a další 4 postavy, které byly úplně jiné. Před námi stála ženská v plátovce a s obouručákem, chlápek, který byl jako by stále ve stínu, směšně vypadající kobold v červené kápi a elfka, co byla z velké pravděpodobnosti kněžka. Tohle vypadalo na docela velký průser. A když na nás ti čtyři vyštěkli: "Kde je Tabra?" nadechovali jsme se k tomu, abychom začali mlžit, tak jim Hirkal bleskurychle odpověděl: "Co je vám po tom?". Hirkalovo umění diplomacie je neuvěřitelné. No, my jsme věděli, že tohle smrdí průserem, kdyby se někdo dozvěděl, kde je. Tak se na nás vrhli. Byl to docela drsný boj, ale podařilo se. Největší slávu si asi vydobyl Hirkal s Delgarem. Hirkal jako pomocník těch čtyřech protivníků… ono se jim ho totiž podařilo ovládnout… Naštěstí ne na moc dlouho, ale chvilku jsme měli strach, jak tohle dopadne. Na začátku boje se Allyks rozzářila božským světlem a pokryla všechny, družinu i mnichy, téměř neviditelným předivem ze světelných paprsků. Celou dobu boje pak stála uprostřed bojiště a jenom držela vlákna, zatímco na nás narážely vlny shadar-kaiů a padaly jak mouchy po dešti (sežehnuté bleskem. Asi bouřka). Díky tomu mimochodem taky přežili všichni mniši, nemáš zač, Akasho. Po tomhle souboji jsme byli všichni vyšťavení a docela jsem se těšil, že si dáme nějakej odpočinek. Rozloučili jsme se s Dantem a hned jsme se vydali do Secomberu. Sice jsem navrhoval, že si po cestě dáme nějakej voraz, ale cestovali jsme rovnou. Cesta zabrala nějakejch 12 hodin. Naštěstí jsme jeli na přízračných koních, takže cesta nebyla nejhorší. Ale už jsem se těšil na hospodu a na postel, kde složím hlavu.
Konečně jsme tam dojeli. U brány stáli dva strážní, kteří nás bez problémů pustili dovnitř. Sice povídali něco o tom, že máme být opatrní, prý se tu ztrácí dobrodruzi. Ale nic moc nám k tomu neřekli. Je to město lidí a hobitů. Sice se mezi sebou nemlátí, ale nevyhledávají se. Hirkala napadlo, že si odchytneme žebráka, který nám za pár mincí zjistí skoro všechno. Jednoho jsme potkali, dal mu zlaťák, ať zjistí něco o těch ztracených dobrodruzích a ať nám doporučí hostinec. Nakonec jsme došli do hostince Zelená růže. Návštěvníci hospody byli lidé a hobiti, ale každá skupinka seděla u svých stolů, ani v jednom případě nebyli pomíchaní. Opravdu se asi nemilují. My jsme si sedli k jednomu prázdnému stolu. Objednali jsme si pití a já s Delgarem jsme si šli sednout za skupinkou hobitů, kteří měli u stolu volno. Přisedli jsme si, představili jsme se a začali si povídat o všem možném. Postupem času a vína jsme zkoušeli zjistit nějaké informace o zmizelých. Hirkal, mezitím odešel od Allyks a šel si sednout za lidmi ke stolu. Po chvilce co odešel, jsem pozoroval lokál a všimnul jsem si, ze někdo pozoruje Allyks. Začal se zvedat a v tom mu ženská, která seděla vedle něho, zabránila. Sama se zvedla a šla si sednout za Allyks. My s Delgarem jsme nic moc nezjistili a šli jsme zalehnout. V našem pokoji jsme na posteli našli svitek s nápisem “Nechoďte tam. Anonym”. To je pro nás dva tak akorát nabídka, aby jsme se tam šli podívat. Druhý den ráno jsme posnídali, Allyks nám povyprávěla, co se večer dozvěděla. Zjistila, že všichni, kdo se ztratil, tak hledali nějakej předmět. Zjistila taky, ze předmět, knížka, se nachází v cihlovém domě u náměstí. Ještě než se tam vydáme, stavíme se za kronikářem a zkusíme zjistit, kdy to všechno začalo, kdo byl majitel apod.
Po cestě ke kronikářovi potkáváme žebráka, kterého jsme včera zaúkolovali. Řekl nám, že tu byl nějakej Drizzt. Náš starej známej “hrdina”. Prej byl hodinu v baráku a pak vystřelil pryč. Dali jsme mu nějaké peníze navíc, aby všude roztruboval, že hrdinný Drizzt utíkal z budovy s pláčem.
V knihovně jsme cosi našli. Pořádně nevím co, ale hlavně že zbytek ví. Mě do očí padla knížka "Čarodějem snadno a rychle". Když jsem jí listoval, nápadně mi to připomínalo Delgara. Všechno to začalo asi před 150 lety, kdy sem začli chodit dobrodruhové. Co je divné, barák, kde se knížka nachází, patří starostovi, a že se dům dědí ze starosty na starostu. V té době, kdy to všechno začalo, asi před 160 lety, patřil dům ženské, která jej měla jako ubytovnu. Nic víc jsme z kroniky nevyčetli a šli jsme za starostou. Třeba z něj vypadne něco chytřejšího.
Nevypadlo… Jediné, co stálo za to, bylo to, že si myslí, že se té knížky nesmíme dotknout. No jdem tam a uvidíme, co zjistíme…
V celým baráku bylo docela uklizeno, v přízemí nebylo vůbec nic, ale z prvního patra byla cítit docela silná přítomnost magie. Zase jsme našli papír s nápisem “Nechoďte tam.” Ten je tu velice populární. V prvním patře jsme v jednom z pokojů našli knížku. Knížka byla obalená kůží z modrého draka, stránky byly z různých materiálů, kůže z démona, člověka, křišťálu, draka… No proste všehochuť. Ale divné bylo, že jsou prázdné… Hirkal najednou na tu knížku promluvil a ono to udělalo mlask a byl včudu. Delgar ho následoval vzápětí a Allyks chvilku po nich. Já jsem si tu ješte 5-10 minut s knížkou hrál, prohlížel, ale nic zásadního jsem nenašel. Tak jsem se rozhodl vydat se za něma. Promluvil jsem na knížku a odneslo mě to taky. Objevil jsem se někde, kde bylo velké přítmí, vody asi po kolena, rozuměj 30cm. V dálce jsem si všimnul něčeho pohybujícího se. Vydal jsem se tím směrem a objevil Allyks, jak se připravuje k boji. A proti ní stojí obrovská hnusná potvora a vedle ní Hirkal s Delgarem. To vypadá, že není ovládnutej jen Hirkal, historie se opakuje, ale i Delgar. Ta hnusota, vypadá jak velkej sumec. Allyks je nejúžasnější ze všech, dokázala mrsknout s Hirkalem i Delgarem tak znamenitě, že udělali kotrmelec, práskli sebou do hlavy a rovnou se jim rosvítilo. Takže už nebyli ovládnutí. Pak naše šikovná společnice zjišťuje u Alfréda, že je to pradávný Aboleth, který byl unesen. Je to lich a někde musí mít fylakterii. Po několika minutách boje, kdy mu opravdu dáváme kapky, se s ním pokoušíme mluvit. Zjišťujem, že on je ta imaskarcana. Pokaždé, když na knihu někdo promluvil jinak, než jazykem imaskařanů, tak ho to vcucne. On je zabije a informace, které ty postavy mají, tak získá on… Řekl nám, že jeho fylakterie, je za jeho zády, když ho zabijem, tak se tu znova objeví. Máme ho pustit a dostat se k té fylakterii. Nakonec jsme zničili fylakterii a zabili Aboletha. Tato imaskarcana tím byla zničena, ale některé její schopnosti získala ta naše (schopnost kapesní dimenze). Takže jsme získali skrytý prostor, ve kterém nás nikdo nenajde a můžem syslit, co se dá, ale ještě nevíme, jestli to funguje na všechny, nebo jen na majitele…
Potom, co jsme si užili oslavy s obyvateli Secomberu se vydáme za Larlochem.
