Szass Tam vrací úder
Den cesty od Hlubiny jsme se utábořili. Ráno nás čekalo překvapení. Delgar se pokoušel tajně opustit tábořiště, ovšem tak nějak „po Delgarovsku“ - přetahoval se o hůlku s Peblígem ležícím ještě ve svém kutlochu a hádali se u toho jak dvě hokynářky na trhu. Nakonec Delgar dostal, co chtěl, řekl nám, že musí zmizet a že na nás počká v Žárné. Pak po jakémsi rituálu zmizel. Už druhý člen naší družiny je pryč a to den ještě ani pořádně nezačal. Něco mi říkalo, že než den skončí, něco se pokazí. Špatné věci nechodí samy.
Ale zdálo se, že se mýlím. Protože k nám přijížděl náš známý, Sir William Delryn obklopen paladiny řádu Bahamuta, jejich kněze a jedné paladinky, co měla znaky Korda. Okamžitě nám (teda vlastně Allyks, protože hleděl celou dobu pouze na ni) nabídl doprovod do Hlubiny a my přijali. Byl jsem rád z tohoto nenadálého setkání, třeba to Allyks vytrhne z její trudnomyslnosti a zdálo se mi, že bych mohl mít i pravdu.
Po nějakém čase všichni ucítili pach spáleniště. Válka? A tady? V blízkosti Hlubiny? Když jsme přijeli blíž, uviděli jsme vypálenou ves Dust. Mezi domy se válely posekané mrtvoly. Já, Allyks a Peblíg jsme se vydali na průzkum.
Peblíg našel na kraji vsi louži po nějakém lektvaru a zjistil, že by se mohlo jednat o lektvar proměňující podobu jeho uživatele. Allyks stranou pohledů paladinů vyslechla poslední myšlenky a vize jednoho z mrtvých a zjistila, že ves zmasakroval kdosi s podobou nás – Mě, Allyks, Peblíga i Delgara a to docela nedávno a zaslechla z posledních vjemů mrtvého, že útočníci se bavili o tom, že pár přeživších ať klidně uteče. Vybavení na sobě měli útočníci jiné než my, shadar-kaiské. Našli jsme i magickou dýku ze stínopádu pod jednou mrtvolou. Já ve studni uprostřed nalezl živého chlapce. Když mě uviděl, vystrašil se, jako by viděl démona. S hrůzou odmítal vylézt. Trochu jsem ho uchlácholil, ale dostat ho ven dokázala jen Nemera (paladinka Korda), její talent na práci s lidmi je opravdu imponující. Chlapec tvrdil, že to my spolu s nějakým čarodějem (vzhledem by se mohlo jednat o podobu Delgara) jsme zmasakrovali vesnici. Bahamutův kněz ho uklidnil, že po dobu, kdy probíhal masakr, tak my byli daleko odsud v jejich doprovodu a tak je zhola nemožné, abychom to byli my. Chlapec se uklidnil a sám přiznal, že ti útočníci měli opravdu jiné oblečení a zbraně než my.
Někdo se tu na nás snaží poštvat místní spravedlnost a očernit naše jména v Hlubině. Nebylo těžké spojit si to se Shadovarem. Sir William Delryn nás přemluvil, abychom jeli očistit svá jména k soudu do Hlubiny.
(Hlubině vládnou desítky maskovaných lordů. Nikdo neví, kdo se skrývá za jejich maskami a je to častým tématem hovorů. Jeden je vždy „odtajněn“ jako „Otevřený lord“ a jeho podoba je tak známa, slouží jako ústa maskovaných lordů. Posledním byl Lord Daguld, nyní již mrtvý protektor Nového Letohradu. V Hlubině žije na poměry Mečového pobřeží hodně dobrodruhů, tohle město je opravdu mocné a bohaté a může si dovolit to nejlepší.)
Stráže nás v doprovodu paladinů pustili do města snadno. Těžko popsat první dojem. Hlubina je prostě… Obrovská. Ten první dojem mohutnosti byl všudypřítomný. U soudní budovy nám řekli, že probíhá zrovna soudní pře mezi Hlubinou a Shadovarem (který byl zastoupen Malathem Tanthulem) a že vstoupit nemůžeme se zbraněmi.
Jeli jsme se ubytovat, zbraně schovali do Imaskarcany a spolu s Paladiny se odebrali zpět k soudu. V soudní síni Shadovar nehájil nikdo jiný, než Mephasm osobně! Zatímco on nehnul ani brvou, nám spadly brady. Ale Allyks vypadala jako úplně hypnotizovaná. Drala se dopředu tak rychle, že jsem s ní málem nestačil držet krok. Možná to bylo i proto, že jsem nedržel jen krok, ale i Peblíga, který chtěl mermomocí vidět.
Spor byl o tom, zda Shadovar porušuje dohody s okolními zeměmi, či nikoliv. A Mephasm se činil, zpochybnil vše, co bylo žalobou vypočítáváno, mlžil jak o život a spřádal polopravdy s vyslovenými lžemi až se peklo zelenalo. Malath Tanthul vypadal znuděně, jako by ho ani pře moc nezajímala. Nakonec jsem to nevydržel a přihlásil se slovem a obvinil Shadovar z činů proti elfům z letohradského lesa. Ale tomu nebyla přikládána taková váha (šlo „jen“ o elfy…). Soud vypadal, že činy Shadovaru neschvaluje, ale byl svázán předpisy a zákony Hlubiny. Tak jsem nakonec obvinil Shadovar ze zničení vsi Dust ležící na výsostném území Hlubiny. To vyvolalo ohlas. Soudce se ptal, zda to jsme my, ti obvinění, ale já prohlásil, že ne, že máme důkazy, že viníkem je Shadovar a my jsme svědci. Malath mírně zpozorněl, ale uklidněn pohledem na Mephasma si uveleben v křesle prohlížel nehty.
Soud vyhlásil rozsudek Hlubina versus Shadovar ohledně porušování mezinárodních dohod tak, že Shadovar není shledán vinným. To vyvolalo velký ohlas mezi publikem bučícím na netečného Malatha a soudce. Allyks zjistila od procházejícího Mephasma, že je ovládán Shadovarem.
Ale pak soudce oznámil, že započíná nové řízení Hlubina versus Shadovar ve věci zničení vsi Dust a zmasakrování jejích obyvatel. Začátek stanovil na další den. A vyslal sira Williama s oddílem najít další stopy.
Večer v hostinci si k nám přisedl šlechtic, spíš knihomol snažící se vypadat jako dobrodruh. Byl to syn Dagulta a chtěl vědě, jestli jsme neznali jeho otce. Ale my ho ani nepotkali. To jsem mu také řekl, ale pak jsem i dodal, že snad obhájce Malatha by mohl mít nějaké informace. Pak odešel.
Druhý den začala soudní pře. Soudní pře, to není pro mne. Jen k tomu napíši, že jsme přinesly důkazy ohledně shadovarské dýky, zbytku lektvaru přeměny, svědectví chlapce zvaného Patrik. Také se vrátil sir William s tím, že zajali shadarkaiské, kteří prokazatelně mohli za zničení vsi Dust a tak ani výřečnost Mephasma nezvrátila při v náš neprospěch a rozsudek zněl, že Shadovar je vinen a že bude započnuto s opatřeními vůči němu. Malath Tanthul poprvé vypadl z role a vyskočil a domáhal se práva na Boží soud. Tedy rozhodnutí soubojem na život a na smrt šampióny obou stran, kdy za Shadovar nastoupí on. Bylo mu to umožněno s tím, že my máme nalézt šampiona za naši stranu a za 24 hodin se dostavit do kanceláře oznámit jeho jméno.
(Předchází tomu noční modlitba v chrámu s oltáři božstev, kdy šampion zde může – v podstatě musí - modlením nebo jinak celou noc a pak nastoupí do arény.)
Ještě si pamatuji, jakým protivníkem byl Clariburnus a bylo mi jasné, že to s námi nevypadá dobře. Už tak jsme byli očerněni u soudu, že jsme agenty Szasse Tama a kdoví koho ještě, kdo by se za nás postavil? Jakoby to Malath tušil, usmíval se, jak se mu to povedlo na poslední chvíli zaonačit.
Cestou zpět se Allyks přitočila k Mephasmovi a ten znovu potvrdil, že je ovládán, ale že nám může pomoci. Tedy pokud my pomůžeme jemu. Stačí prý dojít do jednoho skladiště a pak že se vše objasní. A že za odměnu nám sežene šampióna pro souboj s Malathem.
Když jsme došli ke skladišti, ukázalo se, že není zamčeno a dveře jsou pootevřené. Hned mě napadlo, že to zavání zradou a stáhli jsme se zpět připravit nějaký plán. Ale Nemera se vydala dovnitř a tak nám nezbylo, než ji následovat. Uvnitř byla banda zlodějíčků, z nichž dva stáli na konci na jakémsi vyvýšeném pódiu. Povedlo se nám je zastrašit a vyhat (a jednoho zabít), avšak poslední z nich na pódiu vzal cosi z regálu. Byla to červená hůl. V ní jsme ihned poznali Asmodeovu hůl! Nešťastníka oblili plameny a na místě shořel. Náhle se zjevil ďábel jménem Scaramandar, vzal hůl do ruky a poděkoval nám za záchranu hole a potažmo i Mephasma. Ale neměl se k jeho zavolání a vyprovokoval s námi souboj, prý cvičný. Potom, co jsme ho málem zabili povolal konečně Mephasma a ten řekl, že večer uvidíme šampiona, kterého nám vybral. Nechtěl prozradit o koho jde, prý se nám to možná nebude líbit… Měl pravdu, jak se později ukázalo. Zato nám řekl, že s Erevanem by mohla mít nějakou spojitost žena jménem Cierre, o které zjišťoval nějaké informace. Allyks pak dala Mephasmovi jeden ze dvou prstenů a Mephasm, světe div se s úctou, přijal. Prý to pro něj dost znamená.
V kanceláři se večer zjevil sám Szass Tam s tím, že nás bude zastupovat a že si vybral pro tento boj boha jménem Bane. A na nás bylo, zda souhlasíme s jeho zastupováním. Allyks a Peblíg souhlasili, ale já váhal. Mám já, Corellonův Mstitel nechat zastupovat svoji věc Szassem Tamem jehož bůh je Bane? Chtěl jsem sám zastupovat naše zájmy s mizivou šancí na vítězství a doufat v přízeň Corellona a Sehanine. Szaass Tam mi telepaticky sdělil, že jsem poněkud víc nerozhodný, než by čekal. Chvíli jsem meditoval spolu s Allyks snad aby mi bohové dali znamení a náhle jsem upadl asi do bezvědomí. Pak si jen pamatuji, že mi Allyks říkala, že je to v pořádku a je Corellonovou vůlí, aby se za nás Szass Tam bil. A tak se stal naším šampiónem.
(Až později mi došlo, jaký hlupák jsem byl. Špatně jsem si vyložil proměnu, kterou jsem prošel. Navíc doufat v nadpřirozenou pomoc Seldarine v boji, který bych nebyl schopen zvládnout sám je víc než rouhání. Byli jsme stvořeni jako válečníci našich bohů a ne jako figurky, kterým budou poskytovat pomoc při nesnázích. Rouhání, to je můj zločin a také Pýcha. Pýchou bylo to, že jsem si myslel, že zrovna já mám právo na přízeň Seldarine. Ale přízně se nelze dovolávat, tu si musíme zasloužit. A já jako mstitel Seldarine jsem mstitelem proto, že se můžu a mám pouštět po cestách temnějších a křivolačejších, než by si řadový věřící dovolil jen na ně pomyslet. A já jsem málem zklamal. Je mi za sebe stydno. Mstitel má být chytrý, ne fanatický. Mám se o sobě a svém poslání ještě hodně co učit.)
Nastal den boje. Usedli jsme do arény. Pak do ní vkročil Malath Tanthul se svojí válečnou kosou. Usmíval se, zřejmě s vidinou snadného vítězství. Když nás ale uviděl v hledišti všechny včetně sira Williama, zneklidněn se rozhlížel kolem. Náhle se v aréně zjevil Szass Tam a prohlásil, že nás zastupuje on. Okamžitě mu hlubinští sdělili, že po souboji bude zatčen a bude se zodpovídat ze svých zločinů. Malathovi přejela obličejem vlna děsu: „Ne to ne, já protestuji. Já tu přece nemůžu umřít!“ Pokusil se vyčarovat si stínový portál, který mu Szass promptně zrušil. Rozběhl se proti Szassovi Tamovi. Ten v klidu vyčkával, pak cosi pronesl a Malath se rozprskl, jakoby byl vycpán gnómskou bombou a na písek arény dopadla jen jeho kosa.
Strhla se stršlivá mela. Hlubinští křičeli na Szasse Tama ať se vzdá. Ten se jen usmíval (když máte místo obličeje lebku, jde to nějak samo), otevřel si portál a zmizel kdoví kam. Peblíg ve všeobecném zmatku skočil do arény a sebral kosu. Na nás se zatím začali všichni okolo podivně dívat a tak jsme si rychle razili cestu davem pryč. Bylo nám jasné, že teď už někteří budou dost silně uvažovat, kolik je pravdy na naší práci agetů pro Szasse Tama. Hlubina sama pak vyhlásila válku Shadovaru.
Nastal čas opustit Hlubinu, což se nám i povedlo. Allyks se rozloučila se sirem Williamem, který nás požádal, abychom s sebou vzali i Nemeru a my souhlasili. Někdo tak pohotový (jak prokázala v situaci kolem skladiště) by se nám mohl hodit.
Hlavou mi běžely myšlenky:
- Měli bychom se vydat na sever do Žárné, kde by na nás měl čekat Delgar a kde se snad něco dozvíme o ženě jménem Cierre, o které snad zjišťoval něco Erevan.
- Musím se naučit správně chápat svoje poslání a svoje schopnosti, oprostit se od falešné pýchy, fanatismu a využívat svoji moudrost a sílu v boji co nejúčelněji, tím nejlépe posloužím Seldarine, ale i sobě samému a věcem, na nichž se podílíme. Allyks zřejmě daleko lépe chápe tyto záležitosti než já.
- Pokud Hlubina vstoupila do války proti Shadovaru, pomůže to nám získat přístup do místa, kde by mohlo ležet tajemné Oreme? Spíš ne, přece jen je to na území plně drženém Shadovarem a tam se případné boje nebudou odehrávat.
